"Ne každý, kdo žádá o pomoc, si ji skutečně zaslouží, říká Pavel Varvařovský

Když v letos v květnu zemřel ombudsman Otakar Motejl, zanechal za sebou respektovanou a hlavně fungující instituci, na kterou se ročně o pomoc obrátí přes 7.000 lidí. V práci Otakara Motejla bude pokračovat před měsícem zvolený ombudsman Pavel Varvařovský. Ten nechce v chodu instituce nic měnit, považuje však za důležité, aby byl Úřad veřejného ochránce práv zakotven v ústavě. A aby mohl předkládat k posouzení Ústavnímu soudu i zákonné předpisy. V pořadu Před půlnocí z 15. října s Pavlem Varvařovským hovořila Pavla Pilařová.

Pavel Varvařovský (*1945)

1963-68 - studium Právnické fakultu Karlovy univerzity v Praze
1973 - doktorát na UK v oboru správní právo
1969-84 - podnikový právník v několika státních podnicích
1985-90 - odborný asistent v Institutu pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně
1991 - zmocněncem vlády ČSFR pro otázky uprchlíků
1992 - jmenován soudcem Nejvyššího soudu ČSFR
od 1. ledna 1993 - soudcem Nejvyššího soudu ČR
1994-2004 - soudce Ústavního soudu ČR
2004 - po odchodu od penze napadl ústavní stížností systém vypočítávání důchodů
od 13. září 2010 - veřejný ochránce práv

Někde jste, řekl, že Úřad veřejného ochránce práv je orgán svého druhu? Drtivá většina lidí asi ví, co obnáší práce ombudsmana. Můžete přesto říct svůj výklad?
Je to orgán svého druhu tím, že si stát vymyslel a platí instituci, která vlastně občanům pomáhá proti státu. Jsme vlastně státem placení advokáti chudých. Obrátí-li se pak na nás občan s tím, že úřady vůči němu podle jeho názoru postupovaly nesprávně, nekorektně (nemusí to být jen nezákonně, ale třeba když byla uložena brutální sankce, postup byl pomalý, ponižující, šikanózní), máme instrumenty, jak případně dosáhnout nápravy.
Všude v Evropě, kde takovýto institut existuje, je ta koncepce přibližně stejná. Typické pro ombudsmana (nejvýstižnější překlad asi je „ten, který jedná za jiného“) je, že jedná za pana xy, ale nemá žádná sankční oprávnění. Nejlépe to funguje, když je ve společnosti kulturní prostředí. Sám jsem funkci ombudsmana chápal tak, že seznámím s konkrétní věcí, zvednu telefon a řeknu, pane starosto, seznámil jsem se tou věcí a jsem přesvědčen, že jste tomu člověku ublížili. Starosta by pak měl říct, když to říkáte vy, pane doktore, my to tedy změníme.
Je to o neformální autoritě. V tom mám výhodu, že doktor Motejl takovou autoritou byl. A byť se mu to vždy takto nepodařilo, rád bych to tímto směrem vedl. Bez hrožení prstem. Třeba to půjde.

Těsně po svém zvolení jste v Událostech, komentářích řekl, že vám mnoho lidí napsalo, že je rádo, že jste to právě vy a že radost by měl i Otakar Motejl. Je to pro vás určitý závazek?
Samozřejmě. Takhle mě dostali i moji podporovatelé, abych se o funkci ucházel. Skutečně jsem moc nechtěl. Nakonec mě dostali právě větou: „Měl bys to zkusit, Ota by byl rád.“ Ostatně i jeho dcera mi poslala email, kterým říkala v podstatě totéž.
Na druhé straně je to závazek, protože člověk by nerad zkazil to, co pan doktor vybudoval z ničeho. Vytvořil tam partu skvělých, hlavně mladých lidí, takže mezi nimi omládnu. Doktor Motejl tomu říkal „můj skautský oddíl“.

Před měsícem, když jste nastupoval do funkce, jste říkal, že byste nechtěl nic měnit. Je teď přece jenom něco, co byste dělal trochu jinak?
Uvnitř týmu bych neměnil nic. Mám kolem sebe lidi, kteří vědí, co udělat. Vždycky jsem říkal, že nejlepší šéf je ten, který umí vybrat lidi, kteří vědí, co je třeba, a v sobě má dost síly, aby se jim do toho nepletl.
Ovšem v tom, co ten úřad dělá směrem ven, nám hrozí, že budou přibývat různé agendy. Různé evropské směrnice (přijaté naším Parlamentem) vyžadují, aby na to či ono dohlížel takzvaný nezávislý orgán. Už se nám tam takhle dostal dohled nad místy, kde jsou lidé nedobrovolně. Tedy nejen nad věznicemi, ale i nad azylovými středisky, ústavy sociální péče a tak dále. Poslední kompetence, která nám takto přibyla, je dohled nad takzvaným antidiskriminačním zákonem, kolem jehož potřebnosti bylo mnoho polemik, pan prezident ho vetoval.
Kvůli tomu se úřad rozrůstá, takže dnes je skoro dvojnásobný, než jak byl před deseti lety koncipován. Ale není to proto, že by to byly Parkinsonovy zákony, ale proto, že přibyly kompetence, s kterými museli přibýt i lidi.
Druhý problém je, že by měl být Úřad veřejného ochránce práv zakotven v ústavě, jak je tomu ve všech okolních zemí, kde takový úřad existuje.

To je věc, kterou jste chtěl prosadit už na začátku, neuspěl jste. Chcete úřad ukotvit v ústavě i proto, že máte obavy, aby nebyl zrušen?
Takové obavy nemám. Veřejný ochránce práv a lidé kolem něj (jak ukazují i poslední průzkumy veřejného mínění) se těší velmi značné podpoře veřejnosti. Takže zrušení úřadu by neprošlo. To, že by si to někdo přál, je ale možné. Kdybychom byli v ústavě, ústava je obtížněji změnitelná než obyčejný zákon a bylo by to lépe ošetřeno.
A ještě bych poznamenal: To, že to neakceptoval ministr spravedlnosti, ještě neznamená, že by to nešlo. Možná se ledy hnou a najde se prostor. Pokud vím, napříč politickým spektrem by to nikomu nevadilo. Někdo to ale musí postrčit do toho legislativního procesu, a já to být nemohu.

Někteří zákonodárci se netají tím, že považují ombudsmana za zbytečnost?
Ne snad za zbytečnost, ale podle jejich názoru je to u nás cizí prvek. To plyne spíše z neinformovanosti. Tento prvek je znám už z 19. století ze Skandinávie. V Evropě pak přišla vlna „ombudsmánie“ v 70. a 80. letech minulého století. Většina států tehdy došla k závěru, že potřebuje takovýto úřad svého druhu (není to ani moc zákonodárná, ani výkonná, ani soudní), který stojí mimo tradiční vymezení moci.
Někde je tento úřad celostátní, jinde regionální, někde je to oborové. Zkušenosti a odezvy od lidí v těchto zemích potvrzují, že je dobré, když něco takového je. Říkat se tomu přitom může různě. Ve Francii je to mediatér, v Rumunsku a Rakousku Lidový advokát, v Polsku Mluvčí občanských práv.

Ve Švédsku byl v ústavě ombudsman zakotven už v roce 1809 a i v ostatních zemích je to také běžnou praxí…
A většinou to mělo takový vývoj, že jsem počítal, že by to mohlo jít i u nás. Většinou úřad nešel rovnou do ústavy, ale bylo tam rozpětí plus minus 10 let. Třeba Nizozemsko, nejdřív obyčejný zákon, po deseti letech do ústavy. Podobně to bylo v Rakousku nebo na Slovensku. V Polsku to bylo po dlouhé debatě zakotveno do ústavy rovnou.

Byl byste také rád, kdyby se ombudsman mohl rovnou obracet na Ústavní soud. V čem by to bylo výhodnější?
Problémy, které řešíme, ne vždy spočívají v aplikaci práva. Mnohdy zjistíte, že úředníci jednají podle zákona, který je ale v něčem vadný. Je například diskriminační nebo v něčem neférový. Má-li ta vadnost větší rozměr, může to být i neústavní.

Může to být také ve výkladu zákona?
Může. Ústavní soud má takovou metodu, že jde-li zákon vyložit „ústavně konformně“, Ústavní soud to udělá a zákon nezruší. Zjistí-li ale, že to nejde, (proto se také říká, že Ústavní soud je negativní zákonodárce) zruší to a Parlamentu dá najevo, jak by ta úprava měla vypadat.
Já můžu k Ústavnímu soudu jen, pokud jde o podzákonné předpisy. Tedy vyhlášky ministerstev, nařízení vlády, obecní vyhlášky. Když je chyba v zákoně, musel bych sehnat někoho, kdo má pravomoc tam jít. A to je buď 17 senátorů, nebo 41 poslanců. Personálně nejjednodušší je pan prezident, který to může udělat sám. Současný pan prezident však nikdy toto oprávnění nevyužil. V řadě zemí (např. na Slovensku, v Polsku) veřejný ochránce práv může přímo k Ústavnímu soudu i co se zákona týče.
My jsme zatím napůl cesty. Myslím, že by taková systémová změna byla vhodná. Bude-li v té funkci někdo uvážlivý, myslím, že to nebude nadužívat. Bylo by to jednodušší, kratší a i pro občana by to byl plus v tom, že by viděl, co ombudsman může a nemůže. Ale obejdeme se i bez toho.

Než jste nastoupil do současné funkce, byl jste v důchodu, měl jste klid, pohodu. Za vaším rozhodnutím kandidovat stojí ti, co vás přemlouvali, nebo jste zase chtěl začít něco dělat?
Nikdy jsem zcela nelenošil. Učil jsem, přednášel, psal jsem, a to mě tak uspokojovalo. Jsem spíš pan učitel a trošku vědátor, takže mi to dělalo dobře.
Nebylo to moje rozhodnutí. Skutečně kdybych nebyl osloven některými dámami senátorkami, tak bych se sám nikam nehlásil. Ani jsem to nechtěl vyhrát. Nechtěl jsem neuspět v Senátu, na to jsem moc ješitný. Ale když mě Senát nominoval, říkal jsem si, kdyby mě teď Sněmovna nezvolila, bylo by to nejlepší. Nestalo se.

Jste dědeček. Jaký jste dědeček? Takový, co se vnukovi věnuje, čte mu…
Nejkrásnější vzpomínky z mládí mám na své prarodiče. Takže se snažím být takový dědeček, aby můj vnuk mohl jednou říkat, jak dnes občas říkám sám, děda by řekl nebo babička by říkala. Takže mu čtu, povídám mu, snažím se na něj mluvit jako na dospělého, žádné ťuťuťu, ňuňuňu. Jsem takový normální děda.

Po vašem zvolení jste řekl, že nejvíce z toho bude smutný právě váš vnuk. Snažíte si na něj stále udělat čas?
Občas jsme chodili kolem té úřadovny, říkali jsme tomu „Motejlovna“. Jednou jsem se v procesu volby zeptal: „Vojto, co bys tomu říkal, kdybych ještě chodil do práce?“ A on: „No, to teda ne, v žádném případě!“ Teď to akceptoval, nějak si zvyknul. Mně teda chybí. Místo různých úředních jednání bych byl opravdu radši s ním.

Jakou máte pracovní dobu? Normální osmihodinovou, nebo workoholickou dvanáctihodinovou?
Snažím se tam tak dlouho nebýt. Musím číst závěrečné zprávy a zprávy o šetření a už od soudu vím, že když čtete sedmou osmou hodinu právnické texty, žádnou chybu nevidíte, nic vás nenapadá.
Neumím být jako pan ministr, který jenom podepisuje. Těch věcí je tolik, že se to nedá za osm hodin všechno přečíst a teprve pak podepsat. Do úřadu proto přicházím kolem osmé a odcházím kolem šesté. Déle ne, protože to už na to nemám oko. A když je něco na chladnou úvahu, vezmu si to domů a přečtu si to třeba brzo ráno.

Máte pod sebou lidi, kteří vám připraví věci, které uznají za vhodné? Nebo si chcete všechno přečíst sám?
Záleží na tom, o co jde. Věci jsou rozděleny. U bagatelních věcí mají podpisové právo vedoucí jednotlivých oddělení. Jakmile je to ale věc, kde se vede šetření, už to jde ke mně. Takže si netroufám říct, kolik z těch 7.500 věcí, které tam za rok přijdou, mi projde rukama. Za první měsíc je toho dosti.
Navíc zatímco kolegové jsou specializovaní, já dostanu hromadu spisů, kde jsou věci od stížnosti na poměry ve věznici až po územní plán. Musím se proto přehazovat z jednoho právního oboru do druhého, což také není jen tak.
A pak je do toho, což musím přiznat, že mi vadí, spousta společenských povinností. Pan doktor jezdil na sjezd notářů, na advokátní komoru, zahajoval výstavy a předával ceny. Kdybych chodil takhle všude, musel bych být dvakrát, ne-li třikrát.

Trošku jste s tím ale počítal. Po zvolení jste ve svém projevu řekl, že jste si vědom toho, že ztratíte svou svobodu a nezávislost?
Myslel jsem osobní svobodu. Jinak jsem sliboval, že budu svou funkci vykonávat nezávisle. Jsem těžko ovlivnitelný. Kdyby mi někdo říkal, tohle neříkej, tak to ne. Mám to jako Voltaire: mým povoláním je říkat, co si myslím.

Levice vás kritizovala za to, že nebudete dostatečně hájit určité skupiny lidí. Na mysli měli zřejmě sociálně slabé. Předseda KSČM Vojtěch Filip dokonce vyjádřil obavu, že nebudete dostatečně hájit ty, kteří vlivem krize přijdou o práci nebo bydlení. Podle čeho tak usuzovali?
Nevím, myslím, že tato část politiků mě měla za člověka bez sociálního cítění, protože jsem si dovolil vést řízení o to, zda jsou u nás důchody vypočítávány spravedlivě, nebo nejsou. Ti, co mě dobře znají, vědí, že to tak není.
Je to spíš v tom, že jsem vždy říkal a říkám to doteď, že ne každý, kdo o pomoc žádá, si ji skutečně zaslouží. Mě doma vedli k tomu, že nemá-li člověk v životě moc trpět, má věřit i tomu, kde mu chladná úvaha říká, že to tak není. Takže věřím, že lidé jsou hodní, že se jim má pomáhat, i když si to nezaslouží, že pravda zvítězí.
Ale pokud jde o to, na co jste se ptala, vadí mi, že spousta lidí natahuje ruku a žádá pomoc, ačkoliv by pomocnou ruku nejspíše našli na konci svého ramene.

Budete se jako ombudsman snažit pomáhat i těmto lidem?
Největší počet stížností je právě z této oblasti. Obávám se, že až v novém roce přijdou restriktivní opatření, budeme stížnostmi tohoto typu zavaleni. Tam mohu apelovat toliko na lidský přístup při výpočtu dávek. Ale řekne-li Parlament, že dávka z 2000 půjde na 800 korun, jsou moje prostředky, jak jim to vymluvit, velmi omezené. Problém je v tom, že většina sociálních dávek je nastavena na určité hranice. Lidé se pak dohadují o to, že jim tam něco nezapočítali a že by měli být o třídu výš a měli brát víc peněz.

Podařilo se vám už za ten měsíc něco vyřešit?
Chlubil bych se cizím peřím, protože to, co teď uzavírám, jsem nezačal. Ale potěšilo mě, když jsem podepisoval dopis jedné paní z jižní Moravy, které jsme u správy sociálního zabezpečení vyreklamovali asi 140.000 korun. Myslím, že by nás za to aspoň mohla mít ráda a neděli se za nás pomodlit.

(redakčně kráceno)