Demarkační čára

Demarkační linie byla původně stanovena především z vojensko-technických důvodů. Šlo o to zabránit smísení armád či případnému nechtěnému střetu spojeneckých jednotek. Za rozdělením osvobozovaného území byly i politické důvody. Především Sovětský svaz chtěl totiž přítomnost americké armády na území Čech co nejvíce minimalizovat. Tato čára rozdělující území na americké a sovětské ale představovala ještě další věc – naději amerického zajetí pro ustupující německé jednotky. Podíl americké armády na osvobození Čech byl po válce oficiální propagandou v lepších případech zamlčován, v těch hoších dezinterpretován či úplně vyloučen. Z obecného povědomí však nezmizel nikdy.

 

Zdroj: http://www.kampocesku.cz Autor: ČT24

O demarkační čáře v Historii.cs z 21. října hovořili historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu, regionální historik Alan Koukol a Jan Kuklík z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Ptal se publicista a spoluautor pořadu Vladimír Kučera.

Jsme v Muzeu demarkační linie v Rokycanech. To je jeden z uzlových bodů rozdělovací čáry mezi sovětskými vojáky a zbývajícími vojáky spojenců. Kudy tato linie vůbec vedla?
Demarkační čára vedla od Kraslicke Karlovým Varům,potom na Plzeň okolo Rokycansměrem k Pískua dole se stáčela u Vyššího Brodu k rakouské hranici.

Byla to čára, jak se dodnes traduje, která rozdělila svět na dalších víc než 40 let, nebo to byla skutečně jen vojenská záležitost?
Kuklík:
Byla to sice primárně vojenská záležitost, ale zasahovali do ní i politici. Nakonec se ukázalo, že vojenské ohledy při stanovení demarkační čáry byly silnější než snaha politiků ji nějakým způsobem změnit.

Proč to vojáci vlastně chtěli?
Koukol:
Demarkační čára byla stanovena proto, aby nedocházelo k promísení vojsk. A byla to také politická záležitost. Zejména ze strany Rusů to byla snaha, aby Američané postoupili co nejméně na naše území.

Jak je možné, že se to takto rozdělilo a na demarkační čáru přišli Američané 6. nebo 7. května, ale sovětští vojáci až 11. a 12. května, někde dokonce ještě později?
Jakl:
Byla to vlastně snaha sovětské diplomacie, Stalina osobně, zastavit americké vojáky co možná nejdál na západě, přestože v silách americké 3. armády bylo postoupit na linii Labe – Vltava, osvobodit Prahu a případně vytvořit nějaké předmostí.
Generál Eisenhower se ptal sovětského generálního štábu, jestli má tuto operaci provést. Musela totiž probíhat koordinace armád, aby nedošlo ani ne tak k promísení, ale hlavně ke střetu spojeneckých vojsk. Sověti řekli, že už probíhá pražská operace a že není dobré, aby Američané překračovali tuto čáru.

Sověti v tom trošičku v blafovali.
Kuklík:
Je to ještě složitější v tom,že první diskuse o tom, kam by mohla dojít v Československu hlavně americká armáda, začaly už v polovině dubna. Byla to především britská diplomacie a Anthony Eden a Churchill osobně, kteří si uvědomovali strategický, propagandistický a politický význam eventuálního osvobození Prahy americkou armádou. A snažili se přesvědčit americkou stranu, aby zařadila osvobození Prahy mezi prvořadé cíle. Nicméně i američtí politici si uvědomovali význam osvobození Prahy nebo větší části československého území. Zkomplikovalo to ale úmrtí prezidenta Roosevelta a nástup nového prezidenta Trumana, takže se to nakonec nepodařilo prosadit.

Roubal: Američané si ve válečném konfliktu hleděli spíš vojenského aspektu, kdežto Rusové a Angličané se to snažili co nejvíce zpolitizovat. Sovětský svaz se snažil dosáhnout na dobytých územích co nejvíce politického vlivu. A bohužel mu k tomu napomáhala i československá vláda v čele s Fierlingerem, který se snažil co nejvíce potlačit vstup americké armády na československé území.

Kuklík: Ministr Hubert Ripka zůstal v Londýně jako reprezentant československé vlády, byl jmenován do nové košické vlády a velmi aktivně se snažil zasáhnout do těchto jednání. Dokonce začal kolem 20. dubna vyjednávat eventuální sjednání dohody mezi britskou, americkou a československou vládou o správě území, které by mohli Američané obsadit.
Tato Ripkova politická iniciativa byla velmi významná a byla doprovázena i vojenskými argumenty. A také českoslovenští vojáci, zvlášť důstojníci v Londýně, velmi dobře pochopili, jaký význam by to mělo, pokud by až do Prahy došly americké jednotky. A pochopitelně si to uvědomoval i prezident Beneš.
Problém byl ale pochopitelně v tom, co vůbec mohla vláda v Košicích a prezident Beneš dělat, když byli odříznuti do jakékoli možnosti ovlivňovat dění.

Jakl: Pro pochopení Eisenhowerova stanoviska je nutno vzít v potaz, že se Američané snažili na konci války zamezit obětem vlastních vojáků. To je jeden motiv. A druhý motiv je, že Eisenhower se snažil nejít proti přání sovětské strany, protože jeho cílem bylo, aby Sovětský svaz vstoupil do války proti Japonsku, vůči kterému byl Sovětský svaz ve válce neutrální.

Kdyby Američané překročili demarkační čáru, mělo by to politický vliv do té míry, že by to stálo za ty tisíce mrtvých?
Jakl:
Fierlinger se bál, že v případě, že Američané vstoupí do Prahy, košická vláda se nebude moci vůbec do Prahy vrátit. Ale je to zase jenom „kdyby“.

Kuklík: Tak by to tedy asi nebylo. Ale je pravda, že by to komunistům a levici v sociální demokracii zkomplikovalo plány na realizaci především Košického vládního programu a plánovaných změn. Mimo jiné by asi bylo docela problematické prosadit radikální projekt znárodnění a dalších reforem, pokud by byla americká přítomnost v Čechách výraznější.

Myslíte si, že Američané, i samotní vojáci, individuálně třeba Patton nebo ti, kteří byli nedaleko, měli zájem jít dál, když slyšeli volání Prahy o pomoc?
Koukol:
Měli velký zájem jít dál. Snažil se to prosadit zejména Patton a teprve až přes výslovný zákazEisenhowera americká vojska dál nepostoupila.Bylo to politickou situací, Eisenhower versus východní vláda. Také nebyla vyřešena otázka diplomatických styků s košickou vládou ani samospráva na americkém území přes snahu Huberta Ripky.
Jinak prostí američtí vojáci byli připraveni jít do Prahy. Oni přijeli do Evropy bojovat za demokracii, za svobodu lidu a pomáhat ostatním národům. To oni měli v sobě.

Přesto se na našem území několikrát stalo, že Američané překročili demarkační čáru dřív, než přišla sovětská vojska. Klasický případ je, že došli až do Čimelic v jižních Čechách, čímž čáru překročili asi o 16 km. Proč to udělali?
Koukol:
Chtěli zabránit tomu, aby se vojska SS soustředěna ve středních Čechách dostala dál na západ. V podstatě jim vytvořili hráz a nechali je napospas Rusům. Nenechali jim možnost uniknout z ruského zajetí, z jejich likvidace.

Hovoří pamětníci čimelických událostí (přepis doplňujících rozhovorů):
Hovoří Pavel Paul: Němci, kteří ustupovali z Prahy, před sebou vedli civilisty a šli po strakonické silnici směrem na západ. Koncem dubna přijel na čimelické nádraží velký vojenský vlak, který museli rozpojit, aby se na nádraží vešel. Toto nádraží pak napadli hloubkaři.
V transportu civilistů, který šel po silnici, byly i nějaké obrněné vozy, které zaútočily na ty hloubkaře. Ti pak v čáře Čimelice – Mirotice (asi 5 km) útok transportu opětovali, takže to odnesli civilisté i vojáci. Konec války světové druhé se tak odehrával tady v Čimelicích, protože tady to šlo naplno.

Hovoří Václav Vlček: Američané přijeli do Čimelic, protože Němci se začínali shromažďovat ve větším množství směrem od Mlýnova k Čimelicím. Hrabě Václav Kinský dojel Američanům 7. května naproti do Mirotic a přesvědčil je, aby šli do Čimelic. Američané mezitím přijeli od Nové Hospody, kde byla původní demarkační čára.
Když viděli, že Němci přijíždějí po Pražské silnici, přijeli Američané do Čimelic a obsadili silnici směrem na Orlík a polní cestu z Čimelic na Rakovník, postavili se mase německé armády a uzavřeli jim postup směrem na jih.

Hovoří kronikář Miroslav Pešek: Američani nevzali Němce do zajetí, protože ctili stávající dohody velmocí o tom, kde a jak jsou rozdělené zájmové sféry kolem demarkační čáry. A protože ji překročili, předali Němce sovětské armádě, která přijela o několik dní později.

Hovoří Václav Vlček: Z náměstí pochodoval štrúdl německých vojenských oddílů, ovšem se zdviženýma rukama, směrem na Novou Hospodu. Jenže tam nezahnuly vpravo do Strakonic, ale vlevo do Písku, kde je později přebírali Rusové. Tím to bylo pro vojáky vyřízené.
Druhá věc je, že když se tady uzavíraly závěrečné fáze války (v noci z 11. na 12. května), po podepsání závěrečných sdělení se němečtí důstojníci (mezi nimi hlavně velící generál Pückler) od sovětské i americké strany dozvěděli, že dojde k předání směrem na východ. Pückler vyřešil situaci tak, že se po skončení jednání zastřelil včetně svých nejbližších, které tehdy kolem sebe měl.

Jakl: Němci plánovali bránit protektorát proti Rudé armádě asi do 20. května. Chtěli bojem ustoupit po jednotlivých liniích odporu a přejít do zajetí až za čárou Vltava – Labe, protože předpokládali, že to bude zhruba logické rozhraničením mezi západními a východními spojenci.
Nicméně po vypuknutí povstání Němci ztratili možnost protektorát vojensky udržet, protože frontové jednotky ve Slezsku a na Moravě byly odříznuty od zásobovacích základen v týlu. Proto 7. května dostaly frontové jednotky rozkaz ustoupit přes protektorát k Američanům a vzdát se do zajetí. Cílem bylo zachránit co nejvíc německých vojáků, protože němečtí velitelé správně předpokládali, že ze Sibiře se jich příliš nevrátí.
Souviselo to ale i s jednáním v Remeši o bezpodmínečné kapitulaci, kde Němci licitovali o několika dnech a o tom, komu má být složena kapitulace polních jednotek. Eisenhower to velice správně pochopil a přikázal, že po půlnoci na 9. května nemají být brány do zajetí další německé jednotky. Takže německé jednotky, které ustoupily přes protektorát na demarkační linii, byly Američany zastaveny a čekaly na sovětskou armádu z východu, která je nakonec odzbrojila a zajala.

Čili Američané nechali Němce napospas do zajetí Sovětskému svazu. Ovšem to nebyl jenom případ jednotek SS. Byl to také případ generála Vlasova, což se událo nedaleko odsud, u Nepomuka ve Dvorci. Jak to tam proběhlo? A proč to Američané udělali?
Koukol:
Zase to bylo na základě dohody, že americká strana vydá veškeré příslušníky Sovětského svazu. Ať se to týkalo vojáků, zajatců nebo právě a Vlasovovy armády.

Jakl: Americká ochota plnit Stalinova přání byla také dána tím, že Rudá armáda osvobodila velké množství zajateckých táborů a měla osvobozené spojenecké zajatce jako rukojmí.

Další příběh se stal přímo tady v Rokycanech. Jde o zatčení K. H. Franka. Jak se to stalo?
Kuklík:
Frank vyčkával vývoj Pražského povstání a 9. května ráno se s kolonou vydal na cestu do amerického zajetí. Počítal, že to pro něj bude jediné možné řešení. V Rokycanech byla kolona zastavena a Frank identifikován. Než se ho stačili zmocnit čeští povstalci, byl americkými orgány transportován do Plzně, poté do Wiesbadenu, kde byl podroben výslechu. Ale vzhledem k poměrně intenzivním jednáním mezi československou vládou a spojeneckými orgány byl K. H. Frank československým orgánům vydán už 4. srpna 1945.
Zajímavé také bylo, že s ním utíkala jeho žena a tři malé děti. Jeho žena byla také vydána československým orgánům, které ji předaly Sovětskému svazu. Tam strávila 10 let a teprve pak se dostala do SRN. Její tři děti se dostaly do náhradních německých rodin.

Jakl: Odjezd K. H. Franka neunikl pozornosti českých policistů a četníků. Četnické stanice v širokém vějíři na západ od Prahy dostaly v noci z 8. na 9. května oběžník s popisem vozu, ve kterém Frank prchá. A i samotné Frankovo zadržení bylo dílem českých četníků.

Koukol: Osudnou se mu stala zastávka někde před Rokycany. Frank vystoupil z auta a občerstvoval se. Tehdy jelo asi pět aut podobného typu, takže by se mu možná podařilo proklouznout, ale měl tu smůlu, že vystoupil a byl poznán, takže v Rokycanech už byl očekáván.

Němci se na demarkační čáru doslova vrhli. To už počítali s tím, že tady demarkační čára bude?
Jakl:
Těžko mohli s něčím počítat předem, protože věděli jen to, že někde u Plzně jsou Američané, a proto směřovali západním směrem. Pak přišly přesnější rozkazy, že Američané jsou zhruba v Bavorsku, ale přesný průběh neznali.

Američané tady stáli 7. května a na druhé straně bylo vakuum, tam nikdo nebyl. Co se tam odehrávalo? Tam jen utíkali Němci?
Koukol:
Němci utíkali,ale docházelo také k lokálním konfliktům s partyzánskými skupinami, které vznikly za minutu dvanáct.Někdy i minutu po dvanácté.A snažily se zabránit německýmvojákům dostat se na západ.

Jakl: Kromě partyzánů tady byli také čeští povstalci, protože povstání vypuklo na celém území obývaném Čechy. Povstání paradoxně přinutilo německou armádu ustoupit, ale ustoupit přes povstalecká území.
Ustupující jednotky postupovaly velice brutálně, snažily se prorazit si cestu k Američanům za jakoukoli cenu, ale na druhou stranu povstání nepotlačovaly systematicky. To znamená, že si prorazily cestu a snažily se uprchnout. V mnoha případech došlo k tragédiím. Asi nejznámější je případ Bernartic, který literárně zpracovala Ilona Dvorská v románu Doktorka z domu Trubačů.

Když už se Němci dostali až sem, co se s nimi odehrávalo? Američané je okamžitě posílali pryč? Nebo tady vznikly nějaké lágry?
Koukol:
Provizorní lágry vznikaly poblíž Rokycan u Eejpovic, kde byli odzbrojeni a internováni jak vojáci, tak civilisté a teprve po určité době byli repatriováni do Německa.

Kuklík: Přístup v americké zóně k řešení německého problému v Československu byl samozřejmě jiný než v zóně, kde byla Rudá armáda a kde působily československé orgány.
Vztah k německému obyvatelstvu byl dokonce jedním ze zdrojů konfliktů mezi československou a americkou armádou, později americkou diplomacií. Československé vládě se zdálo, že přístup Američanů k Němcům je mírnější, že se Němce snaží chránit například před některými konfiskačními opatřeními a podobně.
Když totiž Američané přišli do Československa, v první verzi jejich směrnic, jak se mají na tomto území chovat, byla klauzule o tom, že přicházejí na území spojeneckého státu. Američané proto příliš nerozlišovali mezi německým a českým obyvatelstvem. Na některých místech v první etapě dokonce nechali i německou správu. Nebo odmítali připustit vznik správních komisí nebo činnost národních výborů. Čili byl tady latentní a někdy i otevřený konflikt.
(Zajímavé bylo, že rovněž Britové kritizovali Američany za to, že si neuvědomují, jaký význam má pro Československo právě řešení německé otázky.)

Jakl: Tento americký postoj vyplýval z hyperkorektní interpretace uznání Československa v předmnichovských hranicích včetně sudetských Němců. Zato v sovětské zóně s Rudou armádou  žádné problémy nebyly. Sověti nechali českým orgánům zcela volnou ruku a v mnoha případech s nimi spolupracovali.

Kuklík: Spolupracovali na přebírání osob v divokém odsunu, což je něco, čemu bylo v americké zóně zabráněno.

Koukol: Americká vojenská správa na to vydala vyhlášku, že se nesmějí vystěhovávat žádní občané, ať to byli Češi nebo Němci.
Američané dávali Němce do vedení různých výborů a podobně proto, že vycházeli z toho, že ti lidé znají nejvíc místní poměry. Snažili se tím udržet klid. Platí to zejména v příhraničních oblastech, v Sudetech.

Kuklík: Situace se trochu změnila po 7. červenci, kdy byly vydány nové směrnice americké armády, které už počítaly s tím, že se bude předávat výkon správy více do rukou českých orgánů.

Koukol: Byl to také důsledek toho, co se snažil prosadit generál Ripka – tedy vznik nějaké kooperační správy osvobozených území na západě. Ale protože nebyly žádné diplomatické kontakty, Amerika, Anglie a Francie s  košickou vládou nejednaly, žádná samospráva vytvořena nebyla.

Kuklík: Ripka chtěl použít návrh už z května června 1944. Američané i Britové tehdy řekli, že žádná taková dohoda nebude potřeba, protože si nedovedli představit, že by se podíleli na osvobozování a pak i na správě československého území.
V průběhu dubna 1945 se znovu velmi intenzivně jednalo o tom, jestli by nějaká taková dohoda neměla být podepsána. Jednání se protáhla přes květen, červen, červenec, a pořád nebyla z americké strany dána žádná odpověď. Až na začátku září 1945 Američané definitivně řekli, že žádnou dohodu podepisovat nebudou.

Hovoří plzeňský pamětník Jiří Světlík (přepis doplňujícího rozhovoru):
Američani chtěli hlavně zamezit pohybu německého obyvatelstva mezi okupačními zónami. Němci museli být označeni: Na rukávu měli bílou nebo žlutou pásku a každý, kdo chtěl překročit demarkační čáru, musel mít v průkazu červené razítko Okresního národního výboru a v češtině, angličtině a ruštině napsáno, že přechod demarkační čáry je povolen.
V Plzni bylo mnoho Američanů, protože tady bylo velitelství armády a některých divizí. Jedno velitelství divize bylo v Dýšině u Plzně. Američané zabrali v Plzni mnoho hotelů, ve kterých pak bydleli převážně důstojníci. Mužstvo bydlelo ve stanových táborech hlavně na Borech nebo v Plzni na Homolce a potom v německých kasárnách Na Slovanech.
Jedny restaurace byly pouze pro důstojníky, druhé pouze pro mužstvo. A potom byly zvlášť podniky pro černochy, které byly označeny nápisem „pouze pro černé“. Na dnešní Americké třídě byl hotel a vněm pouze černoši. A když si takhle ty černé kapely z jednotlivých chlapců hrály samy pro sebe, lidi okolo jim fandili. Ovšem segregace černého vojáka a bílého vojáka byla jasná.

Jak to fungovalo mezi místními občany a vojáky? Většinou to nedělá dobrotu, i když jsou to osvoboditelé. Na východní straně, jak jsme se učili, to bylo krásné, všude se vítalo chlebem a solí a dostávali se za to koně. Pak se ukázalo, že to bylo trošku jinak. Ale jak to bylo na západní straně demarkační čáry?
Jakl:
Základní rozdíl mezi východem a západem byl v tom, že Rudá armáda žila z toho, co získala přímo na místě. Zatímco Američané měli kompletní přísun veškerých potravin, paliva a tak dále.

Koukol: Americká armáda také okamžitě poskytla techniku k odklízení trosek, takže například v Plzni byly odklízeny už v prvních poválečných dnech. Také byli žně a americká armáda poskytla kolem tisíce automobilů na svoz obilí. Američané poskytovali i potraviny, protože zásobování bylo v té době velice špatné. (Pověstná UNRA, potraviny v konzervě vydržely poživatelné až do 90. let.)

Hovoří plzeňský pamětník Jiří Světlík (přepis doplňujícího rozhovoru):
Američani pro nás dělali biograf. Na náměstí Republiky byla vztyčená tribuna a veliké promítací plátno. Hrály se americké filmy. Bohužel nikdo z nás angličtinu neovládal natolik, abychom věděli, o co jde. Ale mnohdy to byly barevné filmy, což bylo něco neobvyklého, protože do té doby se u nás promítaly jen filmy černobílé. Americká armáda tady také koncertovala v Okružních sadech, před Měšťanskou besedou nebo před Continentalem.

Kuklík: Jetakový historický paradox, který docela dobře vyjádřil Ivo Ducháček, který byl československým spojovacím důstojníkem ve štábu generála Pattona. Když Patton hovořil s Feierabendem, vyjádřil svůj podiv nad tím, že by si řada Čechů přála, aby tam, kde byli američtí vojáci, byli Rusové. Zatímco většina obyvatel, která měla zkušenosti s Rudou armádou, si přála, aby tam přišli Američané.
Šlo o otázku vztahu Američanů k Němcům. Ta pak byla zveličena propagandou a velmi využita členy komunistické strany především ve vládě, kteří začali shromažďovat různé prohřešky – domnělé i skutečné – právě z pobytu americké armády. Snažili se tím dosáhnout stažení americké armády z Československa. Napomáhaly tomu i některá nedorozumění, jako byl například incident mezi místopředsedou vlády Viliamem Širokým a americkou hlídkou při cestě do jižních Čech.
Takže především mezi komunistickými členy byla taková atmosféra, která vedla k tomu, aby Američané co nejrychleji odešli z Československa.

Ten pozitivní vztah k Sovětskému svazu, když se to vezme do krátké budoucnosti po skončení války, byl obecný místní rys. Například o ruských vojácích se nemluvilo špatně, ale u Američanů to asi bylo jinak?
Jakl:
Nemluvit špatně o Rudé armádě bylo přímo nařízeno. U Američanů žádný zákaz nebyl. Veškeré excesy, které probíhaly v sovětské zóně, sice naše orgány shromažďovaly, zápisy jsou dochovány, ale nesměly se zveřejňovat.

Kuklík: Jednání se sovětskými místy bylo velmi obtížné, protože právě tam byly přednášeny československé stížnosti na znásilňování, na rabování průmyslových podniků, na špízování. To samozřejmě v kontrastu s americkou armádou celkem jasně vyznívalo ve prospěch Američanů.
A byly tady i další rysy. Například britští diplomaté si všimli, že hlavně na českou veřejnost velmi zapůsobilo to, jak vypadali američtí vojáci, jaké měli vybavení a tak dále, ve srovnání s tím, co viděli u sovětské armády. Britové dokonce vyslovili předpověď, že čím déle by byla Rudá armáda na území Československa, tím by se snižovaly jak vyhlídky komunistů ve volbách, tak i obdiv a vztah české veřejnosti k Rudé armádě.

Koukol: To, že obyvatelé, kde byla americká armáda, si přáli být na druhé straně, také vyplynulo ze složení obyvatelstva. Sudety v podstatě sahaly až k Plzni, bylo to německy mluvící území. Takže vztah místních k Němcům byl trošičku jiný než třeba ve středních nebo jihovýchodních Čechách.

Překrucování historie týkající se tohoto regionu, momentu demarkační linie a amerických armád zejména po roce 1947 a v 50. letech je zřetelné, a chápu, že za to mohli politici. Nicméně se na tom podíleli do 50. let i novináři a historiografové?
Jakl:
Vedle nás stojí socha Divíška, sovětský voják, osvoboditel Rokycan. Divíšek je to proto, že se diví, kde se v Rokycanech vzal, protože Rokycany osvobodila americká armáda. Rusové tady sice byli, přijela sem část 5. gardového tankového sboru, ale až 12. května.
Američané byli také zcela farizejsky obviňováni z toho, že nepřišli na pomoc Pražskému povstání, že stáli u Plzně a nešli dál. To je také jedno z propagandistických klišé té doby.

Ale to bylo i veřejné mínění, které tak uvažovalo.
Kuklík:
Když nemáte informace, které je normálně možné získat z literatury nebo v archivech a tak dále, a jste vystaveni jednostranné propagandě, je to velmi složité.
Je však třeba říct, že přes všechno, co se udělalo pro to, aby se historie změnila, aby se zapomnělo na podíl Američanů na osvobození Československa, vymítit se to vlastně nikdy nepodařilo. Byla to věc, která byla snad ve všech soudných rodinách korigována, ty informace ve společnosti byly. Nikdy nebylo možné tu historii úplně vymazat. Bylo možné ji dezinterpretovat nebo zamlčovat některá fakta.

Znám mnoho lidí z vesnic, kteří během normalizace jako mladí kluci jezdili pokládat vždycky 8. května květiny a věnce na americké pomníky?
Koukol:
Jezdilo se do Pole, do Lnář. Vždycky s námi jezdil velvyslanec. V Plzni se jezdilo do Litic k pomníku amerických letců, jezdilo se na Svatobor. Ale Lnáře a Pole byla kultovní místa, kde to vždycky bylo ve velkém a bylo to velmi dobře sledováno tehdejšími agenty StB.

Jakl: Další věc je třeba pomník americké 1. pěší divize na Ypsilonce u Chebu. Pomník stojí na exteritoriálním území, které spravuje Americké velvyslanectví v Praze, takže se ho nepodařilo zlikvidovat ani komunistům.

Hovoří plzeňský pamětník Jiří Světlík (přepis doplňujícího rozhovoru):
Připomínání bylo ohromné. Základní kámen k americkému pomníku se tady položil v roce 1968. Bylo to na místě, kde dnes stojí pomník Díky, Ameriko. Lidi tenkrát celou plochu pokryli papírovými vlaječkami, které zapíchali do trávníku. Bylo to jedno pole praporků.
Samozřejmě se to uctívalo. A uctívalo se to i po vstupu vojsk, kdy se základní kámen odstranil. Lidi tam stejně 5. nebo 6. května, kdy Američani tenkrát přišli do Plzně, vždycky dávali nějakou kytičku nebo zapíchli praporek. Vždycky tam ale byli buď policajti, kteří zamezovali lidem přístup, nebo milicionáři, kteří počkali, až toho bylo víc, sebrali to, naložili na auta a odvezli pryč.

Je pravda, že Sovětů padlo na našem území mnohonásobně víc než Američanů. V mnohém z toho vycházela i komunistická propaganda?
Jakl:
To je samozřejmě pravda. Je ale nutno vzít v úvahu způsob boje Rudé armády a způsob boje západních spojenců a cenu lidského života v té které armádě. Samozřejmě ti vojáci padli, nikdo jim život nevrátí, a všichni si jejich oběti váží.

Koukol: Navíc Sověti tady umírali ještě v období, kdy byla válka v plném proudu. Ostravská operace a podobně. Američané měli také padlé na našem území, bylo jich okolo 300. To byly boje na Šumavě, u Chebu, ale už to byla v podstatě závěrečná fáze války. Navíc Němci se snažili ustoupit k Američanům před ruským zajetím.

Němci se Sověty bojovali a Američanům se vzdávali.
Koukol:
To se tak říct nedá. Americký způsob vedení boje byl trošku jiný. Kdežto třeba v ostravské operaci nebo ještě dřív v karpatsko-dukelské operaci šlo ze strany ruských velitelů v podstatě o plánovaný masakr lidí.

Je pravda, že se dokonce učilo, že část západního území osvobodili sovětští vojáci?
Koukol:
Školu jsem absolvoval jako Plzeňák. Tady se o tom spíš nemluvilo. I když musím říct, že na Jiráskově náměstí byla škola, kam chodily moje děti. Tam byla i v 80. letech v prvním patře nástěnka věnovaná americké armádě a západním Čechám. Bylo to ještě daleko před rokem 1989, což pro mě bylo tehdy poměrně šokující.

(redakčně kráceno)