„To, co nenapíšete, je to nejtěžší, co můžete napsat,“ říká Antonín Bajaja

Státní cenu za literaturu za román Na krásné modré Dřevnici získal Antonín Bajaja. Kniha, stylizovaná do dopisů starší sestře Janě, je výpovědí o dětství v komunistickém Zlíně, zanikajících starých časech, perzekuované rodině i známých. Antonín Bajaja na své knize pracoval už od 60. let, často mu přitom vzpomínky na vlastně hezké dětství v neradostné době pomáhaly zapomenout na krušnou skutečnost normalizace. Ostatně právě propojení časových rovin, tedy pohledu dospělého a dítěte, je podle kritik i čtenářů na knize nejpůsobivější. V pořadu Před půlnocí z 9. listopadu hovořila s Antonínem Bajajou Pavla Pilařová.

Antonín Bajaja (nar. 1942)

Narodil se ve Zlíně. Od 90. let působil jako novinář, vedl semináře tvůrčího psaní na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Za romaneto Zvlčení, které je paralelním příběhem lidí a vlčí smečky v horách na Valašsku, získal v roce 2004 Magnesii Literu. Na stejné ocenění a Cenu Josefa Škvoreckého je nominován i za knihu Na krásné modré Dřevnici, za kterou letos získal Státní cenu za literaturu.

Co pro vás znamenají ocenění, nominace? Je to jen radost, nebo také závazek?
Takováto radost s sebou vždy nese i úzkost, protože si člověk uvědomí, v jaké se ocitne společnosti. Státní cena za literaturu byla založena v roce 1920 a dostali ji třeba bratři Čapkové nebo Vladimír Holan, Antonín Sova a další. Po roce 1948 bylo její předávání přerušeno. Po revoluci ji obnovil Pavel Tigrid a od té doby tam také naskákala hezká řádka známých jmen, Jiří Škvorecký, Zdeněk Rotrekl, Ludvík Vaculík, Milan Kundera nebo Květa Legátová.

Publikujete celkem zřídka, přesto vaše knihy nevyšly bez povšimnutí. Čím to je, že skoro každá vaše kniha byla nominována nebo přímo získala nějakou cenu?
Každý spisovatel píše dvoufázově. (Tedy pokud jde o dlouhé prózy, báseň člověka napadne a musí jít hned ven, tam je inspirace téměř shodná s dobou záznamu.) V první fázi věc, o které píšu, nosím v hlavě. Trvá to hodně dlouho. Pak přijde iniciační věta, od které se odrazím, a to je ta druhá fáze, kdy začnu psát.
Pokud bychom se bavili o románu Na krásné modré Dřevnici, tak to je přesně typ literatury, který se píše celý život. Psal jsem to prakticky od začátku 60. let, kdy jsem byl v Brně na studiích, takže to trvalo 45 let. Přitom jsem psal i jiné knihy, tato kniha jen zrála. Ostatně Ludvík Vaculík kdysi řekl, že nejvíc napíše, když nepíše.

Román Na krásné modré Dřevnici je popisem zlínského kraje formou dopisů vaší sestře Janě. Ty dopisy jsou autentické, s aktuálními komentáři. Původně však nebyly určené k publikování. Ztratily za tu dobu na intimnosti, že jste je mohl zveřejnit?
Samozřejmě jsem z nich vybíral, protože toho bylo moc. Za těch 45 let se toho nastřádalo několik krabic. Něco se ztratilo, takže jsem to psal popaměti. Jsou to vzpomínky na dětství a dětství většinou není stylizované, jedno dětství odpovídá druhému – to, co děti prožívají, neztrácí na platnosti.
Když jsem to aktualizoval (třeba jsem vzpomínal na dobu kolem roku 1948 a psal jsem to v roce 1975), je ta vzpomínka mnohem mladší. Takže v roce 1975 jsem skončil psaní dopisů a vzpomněl jsem, co se zrovna odehrává na ulici, u sousedů, ve světě. Tím v knize vzniká třecí plocha mezi dobou poúnorovou a normalizační. Ty moje malé dětské dějiny jsou najednou konfrontovány s těmi velkými dějinami.
To je jedna rovina knihy a myslím, že nemusí ztrácet na aktuálnosti. Má to obecnou platnost, ale zasazenou do konkrétních situací a do mých vzpomínek.

Na tu intimitu jsem se ptala, protože původně jste to publikovat nechtěl, protože tam byly některé věci, které patřily jenom vaší rodině? Ty už vyšuměly, že to bylo možné uveřejnit?
To nevyšumělo natolik, že bych to nemohl uveřejnit. Akorát jsem možná nepoužíval tolik vulgárních výrazů, kolik jich v dopisech ve skutečnosti bylo. Některé dopisy jsem totiž napsal hned po příjezdu ruských tanků v roce 1968, a to jsem si skutečně nebral servítky ani v písemné podobě.

Myslíte, že právě ty dvě časové roviny – vidění očima dítěte, a to, že jste to psal jako dospělý – může být určitým kouzlem té knihy?
Podle kritik a ohlasů od čtenářů je to jedna z těch podstatných rovin.

Hodně píšete o rodině. Jaké pikantnosti tam zmiňujete mimo to, že jste třeba chtěl udat svou tetu za to, že poslouchala Svobodnou Evropu? Co by třeba vaše maminka nerada viděla, že zveřejňujete? Je tam něco takového?
Jednou, když jsem přijel z Brna ze studií domů, při kafi a buchtách při snídani se maminka tvářila nějak divně. Nakonec z ní vyšlo, že dělala pořádek v mém pokoji a narazila na nějaké mé dopisy jakoby adresované mé starší sestře Janě.
Tentokrát jsem tam zrovna popisoval zážitek, jak jsme šli za její kamarádkou Barčou Svitákovou, která pásla v takovém žlebu nad Zlínem kozy. (Po válce lidé hodně chovali domácí zvířectvo, protože nebylo maso, nebylo nic, dokonce se chovali i nutrie a dělali se z nich salámy.) Barča nám řekla, že nám ukáže něco, co jsme ještě neviděli. Zavedla nás kousek dál, tam rozhrnula suchou trávu, pod kterou bylo její zelené hovno. Velice jsme se tomu divili, navíc její tatínek byl komunista, a že by zrovna takové dělala ona… A pak nám řekla, že je to po špenátu, tak jsme se těšili, že až budeme mít špenát, budeme mít také něco takového.
Takže některé takové (i intimnější) věci jsem tam napsal. Ale hodně do podvědomí jsem spíš nešel, protože jako u jiných buržoazních spolužáků i můj otec skončil ve vězení, i když to byla jen vyšetřovací vazba. Ani si nepamatuji, jak dlouho trvala, maminka mi tehdy řekla, že je otec na vojenském cvičení.

Píšete také o tom, že jste se sestrou usilovali o to, abyste měli pionýrské šátky. Vysvětlovala vám maminka, jak se ty věci mají? Nebo se vás záměrně snažila od toho ochránit?
Některé věci před námi tajili. Otec byl lékař, měl soukromou ordinaci, rentgen a veškeré vybavení. A poněvadž se k tomu zřejmě soudruzi potřebovali dostat, protože byl poslední soukromý lékař ve Zlíně, zavřeli ho do vyšetřovací vazby. Byla to tedy taková fingovaná záležitost, kdy potřebovali vystěhovat otcovu ordinaci. A také když se otec vrátil, byla už tam nastěhovaná krajská hygienická stanice, později kanceláře autoopraven.
Ve vedlejším domě bydlela babička s dědou, což byli taky „buržousti“, navíc do roku 1946 američtí občané (v roce 1946 se amerického občanství vzdali, aby mohli jít k volbám). Babičce s dědou sebrali hotel, vystěhovali je z baráku mimo okres do takového malého domečku, kde měli jenom kuchyň a nějaký pokoj. Babička brzy na to zemřela, děda ještě pracoval u kompresoru v pivovaře v Jarošově. Asi to tak nebral, protože měl docela těžký život, než se v Americe dostal k penězům.
Do jejich domu nastěhovali sovětského poradce z NKVD nebo KGB, už nevím, s manželkou a se šoférem. Jeho manželka nám zpívala častušky a říkala, že se musíme naučit mluvit rusky a že teprve pak se můžeme stát členy společenství Sovětského svazu. A my jsme neměli pionýrský šátek, ale chtěli jsme ho. Byla to schizofrenie.

Ale jako dítě jste to musel nějakým podvědomým způsobem vnímat. V jedné z pasáží dost drsně líčíte, jak vás se školou vedli k výkladní skříni lahůdkářství, ve které seděla jeho majitelka na houpacím křesle. Vy jste měli výkladní skříň poplivat a první to měl udělat její syn. Cítil jste už tehdy, jak hrozné to pro něj muselo být, nebo až v dospělosti?
Některé hrůzné zážitky člověk skutečně zahrabe pryč a překryje je zážitky radostnými. Ale toto v tom podvědomí, nevědomí zůstalo. Dal jsem to až do poslední nebo předposlední kapitoly. Pořád jsem odkládal, jestli to tam mám napsat.
Ta kapitola se jmenuje Zastavení třinácté. V křížové cestě je to takzvaná pieta, kdy už je Ježíš sňat z kříže a Marie ho drží v náručí. A tam ta paní Mandlíková seděla za poplivanou výlohou obklopena věcmi z bytu (byla tam skříň s kožichem, nějaký obraz, americké potravinové konzervy UNRA, koš brambor), koukala vzhůru a jako by čekala na syna. A na jejího syna Emila křičela instruktorka: „Plivej, plivej!“ Jeden učitel, který tam byl s námi, to nevydržel a odvedl ho pryč.
Takže některé zážitky byly zlé, ale bylo i spoustu dobrých. S odstupem času to vidím tak, že lidé jsou napůl dobří a napůl špatní. Pokud to nejsou nějací maniakové, vrazi, vždy se najde nějaká dobrá jiskra. Lidé komunismu v počátcích velmi věřili. I my pionýři jsme věřili, že přijde nějaká pohádka, ve které budeme žít. Sovětský svaz nás osvobodil, Stalin byl pánbůh. Mám tam pasáž, kdy jsme stáli tryznu za Stalina a mysleli jsme si, že přijde konec světa – Pánbůh nám zemřel. My jsme si ho ztotožňovali se Stvořitelem, s Otcem na nebesích, tak jsme byli zblblí.

Když jste to v 60. letech začal psát, vlastně jste k tomu utíkal. Byla to jakási katarze, když jste psal o svém šťastném dětství, ač tam byly některé zlé věci, které se vám zapsaly do paměti?
V té době jsem pásl krávy, kydal hnůj, čili normálně pracoval v zemědělství. Dřel jsem od rána do noci, ale nemluvím o tom špatně, poznal jsem tam spoustu dobrých lidí. Také už to bylo po osmašedesátém, takže už jsem věděl. A když mě pak nutili do komunistické strany, v té době bych dávno do takovéto společnosti nevstoupil.
Když tehdy přišly nějaké špatné životní situace, vracel jsem se do lepších věcí v dětství a napsal jsem třeba dopis o polární záři nad Zlínem. Jak se tehdy všichni sešli v zahradách kolem Dřevnice, jak tam probíhala seance, vyvolávali se duchové, jak se spojili třeba s Tomášem Baťou, Karlem Čapkem, tatíčkem Masarykem a ptali se, kdy už to praskne. Přes médium se dozvídali, že už brzy. (Jenže tam na výsostech je „brzy“ minuta, ale tady to trvalo 40 let.) Jako děti jsme z toho měli strašnou srandu.

Co se týká vaší další tvroby, patříte k autorům, kteří píší o tom, co je jim blízké, co dobře znají. Zatím všechny vaše prozaické knížky jste zasadil do prostředí Zlína a valašského kraje. Kterou z vašich knih máte nejraději?
Nejraději mám knihu ze zemědělského prostředí, když jsem v JZD dělal zootechnika. Makal jsem tam tehdy ale s normálními lidmi, protože to bylo brzy potom, co byla družstva vytvořena. Ti lidé tam už žili na těch kravínech, neměli svoje majetky, ale měli svoje bolesti, starosti i radosti. Ženské na mě křičely: „Tonku, pojď na burčák,“ nebo „pojď, dáme si štamprli.“ A už jsme dělali legraci i při té dřině, která tam byla.
Ta kniha se jmenuje Duely, je to románový diptych a mám ji nejraději. Samozřejmě to není socialistický realismus. Vždy jsem miloval latinskoamerickou literaturu - Márqueze, Borgese, Cortázara. Ten magický realismus, kdy jdu do mýtů, které jsem někde vyslechl, a pak fabuluji, fantazíruji.
Právě od Borgese jsem nedávno četl krátkou prózu, jakýsi rozhovor o rozhovoru. Borges tam někomu vypráví, že si povídal s nějakým Fernandézem o životě, o tom, že život je prakticky smrtelný, tělo pomíjitelné a že pouze duše je to, co nás přežije. A že ten Fernandéz mu navrhl, aby tedy spáchali sebevraždu, a konečně se od těla odlehčili, když je ta smrt to nejmenší, co může člověka v životě potkat. Na konci ten, komu to Borges vypráví, řekne: „Předpokládám, že jste tu sebevraždu nespáchali, když to tady teď vyprávíte?“ Borges se zamyslí a odpoví: „Víte, že si nejsem jistý.“
A to je právě ten magický realismus. Kolikrát tam nemusíte ani nic napsat. Ty nejvzácnější věty a slova jsou ta, která vůbec nenapíšete. Čili to, co nenapíšete, je to nejtěžší, co můžete napsat. To je ta aura mezi řádky, mezi slovy a větami.

Máte ještě něco v šuplíku, co byste mohl vytáhnout a vydat?
Šuplík už jsem dost probral, krabice také. Samozřejmě něco mám, možná to použiji, ale nechci o tom mluvit. Člověk to vykecá a pak už to nenapíše. Kdysi jsem se z toho vypsal, když jsem psal ty dopisy sestře. Musel jsem to ale potom horko těžko skládat dohromady, aby z toho ta knížka vznikla. Už se nedopustím toho, že bych něco řekl. Doufám, že mi pánbůh ještě dá zdraví a sílu a ještě něco napíšu. Snad se tu ještě někdy spolu setkáme a budeme o tom hovořit.

(redakčně kráceno)