Vyhnání ze středních Čech

V březnu 1942 začalo vysídlování oblastí ve středních Čechách na Benešovsku a Neveklovsku. Důvodem byl vznik vojenského cvičiště pro jednotky Waffen-SS. Desetitisíce českých občanů bylo nuceno opustit své domy a statky. První z nich ještě zachránili alespoň movitý majetek, ti poslední už nic. Součástí této celkem neznámé historie byl i vznik poboček německých koncentračních táborů a německých věznic, jejichž počet byl největší na území protektorátu. Neblahou úlohu splnilo toto území během květnového povstání. Německé jednotky jsou zde totiž podepsány pod řadou masakrů na civilním obyvatelstvu. A neveselý je i příběh mnohých poválečných navrátilců. Někteří našli svoje domovy natolik zdevastované, že už se vrátit nechtěli. A ty, kteří se pro návrat rozhodli, postihla totalita znovu, tentokrát v podobě nucené kolektivizace.

Hosty Historie.cs z 11. listopadu byli historici Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd ČR, Michal Sejk ze Státního okresního archivu Benešov a Jan Vajskebr z Památníku Terezín a ÚSTR. O příběhu prostoru mezi Vltavou a Sázavou s nimi hovořil moderátor a spoluautor pořadu Vladimír Kučera.

Co má společného malá česká vesnička Třebsín, na jejíž návsi teď sedíme, s pražským povstáním?
Šebek:
V už legendární rozhlasové reportáži z prvních dnů povstání se zmiňuje útok německých obrněnců na Prahu. Tito obrněnci přijížděli právě z prostoru vojenského cvičiště na Neveklovsku a Benešovsku.

Vajskebr: Původně se v roce 1939 uvažovalo o třech variantách – na jih od Prahy, poblíž Tábora a zhruba o prostoru, ve kterém se potom cvičiště skutečně vystavělo. Nutno říct, že v době plánování, mělo jít o cvičiště wehrmachtu, ne Waffen-SS. Wehrmacht nakonec své projekty v tomto prostoru nezrealizoval a pouze rozšířil tři stávající cvičiště, polygony, na Vyškovsku, v Milovicích a v Brdech. Plánů na zřízení cvičiště na jih od Prahy se nakonec ujaly Waffen-SS, konkurenční ozbrojená složka Třetí říše.
Vysídlování se vždy děje na úkor obvyatel. SS proto rezignovala na výstavbu cvičišť v samotném Německu jak pro finanční náročnost, tak právě problematičnost vyklizení potřebného prostoru v Třetí říši. Proto se zaměřila na okupovaná území. Původně vzniklo cvičiště v Polsku na východ od Krakova u města Dęnbice, ale ukázalo se, že je tam nevhodné klima, takže tam není možné provádět celoroční výcvik. Proto došlo k vybudování cvičiště na území protektorátu, které jí z mnoha důvodů velmi vyhovovalo.

Proč si vybrali zrovna toto nebohé území?
Vajskebr:
Existujícícvičiště v protektorátustejně jako další vojenský materiál a vojenský majetekČeskoslovenské armády připadly německé armádě – wehrmachtu – a SS přišla zkrátka.
A samozřejmě je spousta dalších důvodů. Vhodný reliéf krajiny, který umožňoval výcvik poměrně široké škály druhů zbraní. Ženisté zde měli dostatek vodních toků. Celý prostor byl dostatečně velký i pro dělostřelecké jednotky. A neméně podstatný důvod byla dobrá dopravní dostupnost, protože prostor leží na trati železnice Praha – České Budějovice s velkým nádražím v Benešově.

Šebek: Vedle vojenského významu měl vznik vojenského prostoru i symbolický a politický význam. Všechny takové záležitosti se totiž děly se snahou po germanizaci území. A právě vznik vojenského cvičiště byl jednou z cest.
Kromě toho tam byl strategicko-plánovací pohled německých okupačních úřadů. Tím, že ve středu Čech, blízko Prahy, vznikne velké vojenské cvičiště, zamezí to i potencionální odbojové činnosti.

Vajskebr: Podíváme-li se, jak jsou cvičiště dislokována, ze severu jsou to Milovice, z jihozápadu Brdy…, čili Praha byla de facto obklíčena.

Kolika lidí se to týkalo?
Sejk:
Vystěhován byl víceméně celý soudní okres Neveklov a sousední soudní okresy Benešov, Sedlčany, část Jílového u Prahy.

Vajskebr: Do 15. dubna 1944 bylo vysídleno takřka 31.000 lidí. Podstatná část původních obyvatel tady ovšem zůstala, hovoří se o 40 %, a byla využita jako laciná pracovní síla v SS Hofech, dvorech SS, což byla hospodářská součást Waffen-SS.

Šebek: Konkrétně se jednalo o 70 větších osad, vesnic a městeček a asi o 180 menších lokalit. Celková plocha tvořila více než 50.000 hektarů. Údaje se ale různí.

Čili tady všude kolem Třebsína, ve kterém sedíme na návsi, vlastně už nebylo tradiční české území, srdce Čech, ale německé území?
Vajskebr:
Nejenže došlo k vysídlené původního českého obyvatelstva, ale zároveň došlo k vyjmutí toho území z jurisdikce protektorátních úřadů, které tak z právního hlediska neměly žádnou možnost zasahovat do toho, co se na tom území děje. Celé teritorium se ocitlo pod nadvládou organizace SS, konkrétně Waffen-SS.

Jaký je rozdíl mezi Waffen-SS a SS?
Vajskebr:
Organizace SS zahrnuje celé ohromné impérium, které kolem sebe vystavěl říšský vůdce SS Heinrich Himmler. Pod SS spadaly různé části – zpravodajská služba, hospodářské součásti, koncentrační tábory a tak dále. Waffen-SS pak byla ozbrojená složka, která se z jakési policejní posily postupem rozrostla do velikosti několika desítek divizí, pro které byl zaveden v roce 1940 souhrnný název Waffen-SS. Jednalo se vlastně o další pozemní vojsko nacistického Německa.

Když budu ještě dál odbíhat. A jednotka Wallenstein?
Vajskebr:
Wallenstein bylo bojové seskupení,skupina Kampfgruppe,která útočila právě z prostoru benešovského cvičiště na sever na Prahu.

Co to byly SS Hofy?
Sejk:
SS Hofy byly hospodářské jednotky nebo hospodářská území. Většinou vznikaly na okraji cvičiště a měly za úkol zásobovat cvičiště proviantem. Vznikaly víceméně podobně jako pozdější JZD. Tedy zabráním celé vesnice a vytvořením jedné hospodářské organizační jednotky.
V SS Hofech pracovali Češi, kteří nebyli vystěhováni, a vedly je vojenské okupační orgány. Dost často se tam však ze strany zaměstnanců  rojevovala neochota pracovat pro Němce a také jistá nezkušenost ze strany vedoucích. Třeba na SS Hofu v Nahorubech přikázala civilní správa vykopat jámy na píci, ale vojenská správa to pak přikázala zaházet, protože to bylo nebezpečné.

Jak se vysídlení provádělo organizačně?
Sejk:
Na Benešovsku byl převzat model, který se osvědčil v Milovicích nebo potom na Vyškovsku. Vysídlení probíhalo prostřednictvím dvou úřadů. Pro obyvatele na vznikajícím cvičišti byla nejvýznamnější přesídlovací kancelář, která podléhala přímo ministerstvu vnitra. Tato kancelář měla za úkol kromě úřednického aparátu a úředních povinností také faktické shánění ubytování pro vysídlované obyvatele.

A to udělali jen tak jednoduše? Prostě těm lidem řekli, seber se a táhni?
Sejk:
Z úřadu říšského protektora byl dodán konceptprvní vyhlášky na jaře 1942,a protože přesídlovací kancelářještě neexistovala,vyhlášku vydávalOkresní úřad v Benešově.A také pozdější vyhláškyvydávaly civilní úřady.

Šebek: Vysídlování probíhalo v několika etapách. První etapa začala 14. března 1942 a trvala do září 1942. A v dalších vlnách až do jara 1944 pak docházelo k vysídlování různých částí jak benešovského, tak sedlčanského regionu. První etapy se ovšem velmi výrazně lišily od etap posledních.

Hovoří Václav Šmerák z Iniciativy Mezi řekami (přepis doplňujícího rozhovoru):
Iniciativa Mezi řekami je občanské sdružení, které se rozhodlo mapovat historii tohoto cípu mezi Vltavou a Sázavou, který byl zabrán za druhé světové války. Je to vlastně pomalu zapomenutá náhorní rovina. Proto vznikl krátký třicetiminutový dokument, který shrnul tu historii, ale hlavně zaznamenal vzpomínky těch, kteří ještě žijí. I když už to většinou jsou děti těch, kteří se odsud museli vystěhovat.

Přepis úryvku z dokumentárního filmu Vystěhování (režie Josef Dlouhý, 2008):
Hovoří Miroslava Pelíšková, pamětnice z Krňan:Když jsme dostali od Němců glejt, že se máme vystěhovat, všichni v okolí hledali, kam půjdou. Byli jsme v první fázi vystěhování.
Přestěhovali jsme se k maminčiným rodičům do Hvozdnice, kde měli hospodářství. Takže to, co jsme převezli z Krňan do Hvozdnice, se tam muselo vejít. Nebylo toho málo. Tatínek říkal, že odvezl asi 40 nebo 50 vozů sena, slámy, strojů, sekaček, pluhů, koňských povozů, žebřiňáků. Nešli jsme jen s kozou na provázku.

Hovoří Miloslava Fulínová, pamětnice z Větrova:Šli jsme v první etapě, takže když jsme se stěhovali, jsme si mohli vzít všechno, prasata, krávy, všechno se odvezlo. Ale těm, co šli ve druhé etapě, už nezůstalo nic.

Zaplatili Němci něco těm lidem za to, že šli ze svých domovů?
Šebek: Dostali určitou náhradu, která tvořila maximálně 80 % hodnoty jejich majetku. 20 % bylo dáno stranou, pokud by se objevily případné závady. Byla to do jisté míry jakási vychytralost ze strany nacistických úřadů.

Kam se ti lidé tedy poděli?
Šebek:
Samozřejmě snahou všech, kteří byli takhle postiženi, bylo dostat se do blízkosti svých domovů. To ale nebylo technicky možné, protože tolik volných usedlostí nebylo v tomto regionu k dispozici. Proto se řada lidí nakonec musela odstěhovat až třeba na Moravu.

Vy jste z Neveklova. Přímo ze srdce vystěhovaného území. Kam šla vaše rodina?
Sejk:
Část mé rodiny byla vystěhována do Golčova Jeníkova na Vysočinu. Ale oni už šli ve třetí etapě, kdy už byla volná místa okolo zabrána. A druhá část rodiny zůstala pracovat jako dělníci na SS Hofu.

A co se po vystěhování obyvatel na tomto území dělo? Co tady Němci budovali? Chápu, že to bylo cvičiště, ale co všechno to obnáší?
Vajskebr:
Výcvikový prostor zahrnoval požadavek, že se zde může cvičit jednotka velikosti divize včetně zbraní, které mají největší dostřel, takže to bylo limitováno dvaceti kilometry, které musel prostor minimálně zahrnovat.
Cvičily se zde různé součásti Waffen-SS, k čemuž tady byly zřízeny takzvané školy. Byla to dělostřelecká škola, ženijní škola, škola tankových granátníků, což byla v podstatě motorizovaná pěchota, škola útočných děl, později stíhačů tanků, a dokonce škola pro zubní laboranty.
K tomu se ještě přičleňovaly další výcvikové útvary a různé specializované jednotky. Byly zde například dislokovány nápravné útvary SS, ve kterých se shromažďovali provinilci zavření za různé přečiny. Tady byly potom formovány jejich útvary a odesílány na frontu jako trestní prapory.

Chápu, že se vytvoří vojenský prostor, SS Hofy, které produkují stravu pro lidi. Ale někdo musel všechny ty objekty stavět, musely se pravděpodobně zlepšit silnice a dopravní spoje vůbec. Kdo to dělal?
Šebek:
Tím se dostáváme k věci, která možná není v této souvislosti úplně známá. A to je, že na tomto území byla jedna z největších koncentrací nacistických věznic na území českých zemí. Většinu prací tak dělali vězňové, kteří sem byli převáženi z hlavních centrál koncentračních táborů v Německu. Konkrétně se jednalo o koncentrační tábor Flossenbürg, od kterého tady vzniklo hned několik poboček – například v Bystřici u Benešova, ve Vrchotových Janovicích a kousek od Třebsína v Hradištku.

Vajskebr: Kromě koncentračních táborů tady byly pracovně výchovné tábory, což je pro širokou veřejnost téměř neznámá záležitost. Do těchto táborů byli umísťováni lidé za různé pracovní delikty vyhýbání se práci, záměrné kažení, sabotování práce. Jeden z takových táborů byl na začátku v Hradištku a poté v Břežanech. A pak tady byl pracovní tábor pro židovské míšence v Bystřici u Benešova.

Šebek: Tam byli internováni i lidé, kteří se například odmítli rozvést se svými židovskými partnery. Mimo jiné byl v Bystřici u Benešova na konci války vězněn také známý režisér Ladislav Rychman.

Přepis úryvku z Televizního klubu mladých z roku 1986:
Hovoří režisér Ladislav Rychman: Museli jsme těžce pracovat, byli jsme šikanováni a trestáni za jakoukoli maličkost, ale nebylo to tak strašlivé. Ty strašlivé lágry jsme viděli kolem. Třeba hned vedle byl lágr, kde když utekl člověk a chytili ho, tak mu namalovali na záda a na prsa žlutý terč, přivedli ho na appelplatz a čekali, až upadne. Ve chvíli, kdy upadl, stal se z něj živý terč a stráže to do něj našily ze samopalů.
Na začátku května 1945 začínalo být všechno v chaosu, už bylo jasné, že nacismus nevydrží. Tak jsme se s osmi kamarády rozhodli, že utečeme. Bylo to 2. května 1945. Chodily s námi stráže z našeho lágru, ale v té době už byly benevolentnější. Takže jsme si řekli, že se pokusíme ztratit, až vyjdeme za prací a že se za Bystřicí sejdeme. To se nám podařilo. Jenže když jsme se přiblížili k lesu, ze stínu stromů vystoupila hlídka SS a zadržela nás.
Bylo to pět asi sedmnáctiletých kluků. Velitel dva poslal pryč, a ti za chvilku přinesli z nějakého statku rýč a lopaty. To byly za války velmi zlověstné nástroje. Hodil nám to pod nohy a odsoudil nás k trestu smrti.
Najednou se ozvalo štěkání vlčáků a objevila se hlídka z našeho tábora, která nás hledala. Najednou nastal strašlivý spor mezi hlídkou z tábora a hlídkou SS. Na jedné straně byl ortel smrti, na druhé straně návrat do lágru. Nakonec tento nesmyslný, ale pro nás strašně důležitý spor skončil tím, že nás v lágru jenom hodili za trest do takového podzemního bunkru. Protože ale už nastal ten rozklad a měli rozpuštění tábora na papíře, celkem se o to potom nestarali.

Šebek: Tady nebyly plynové komory. Nebyly tady prováděny masové exekuce nebo exekuce jako takové. Ale pamětníci například vzpomínají, že z hlediska zásobování byla situace horší než třeba v Buchenwaldu.

Sejc: Ke konci války se stále častěji stávalo, že chodili vězňové do okolních obcí žebrat o proviant v doprovodu strážných. A v roce 1945 už naprosto běžně chodili žebrat sami strážní. Takže v tomhle ohledu to asi bylo opravdu ještě horší.

Hovoří badatel Jaroslav Čvančara (přepis doplňujícího rozhovoru):
Koncentrační tábor Hradištko původně sloužil jako pracovní tábor a byli zde i Češi. Později to ovšem byl tábor spíš pro zahraniční vězně, hlavně pro Francouze a Belgičany. Vězňové byli většinou řemeslníci, zedníci a podobně. Bylo zde totiž potřeba stavět komunikace, v Pikovicích postavit kino pro SS a opravovat vilky. Jako důkaz jejich velice kvalitní práce se zachovala silnice, která funguje dodnes.
Po cestě od Hradištka pochodovali v útvaru každý den vězňové z koncentračního tábora na Třebsín, kde kopali protitankový příkop. V posledních týdnech války už nebylo jídlo ani pro Němce, takže přišlo nařízení a asi ve třech datech byli při tomto pochodu vězni postříleni. Zbylým vězňům příslušníci SS nařídili, aby mrtvé vzali a odnesli do osady Závist, kde je pak ukřižovali na dřevěné ploty. Viseli tam asi 14 dní, aby děsili vězně a připomínali, co se může stát, když se budou bouřit.

Šebek: Na konci války zde došlo opravdu k hrozným masakrům, a to nejen v Hradištku. Připomněl bych masakr vězňů, ke kterému došlo v Olbramovicích, kde bylo postříleno kolem stovky vězňů už vlastně v posledních dnech války. Šlo v podstatě o pochody smrti, které směřovaly přes území protektorátu. To všechno byly věci, které nakonec přispívaly ke zvýšení nenávistných projevů proti Němcům ve dnech těsně po osvobození v květnu 1945.

Začali jsme pražským povstáním. Lidé tady kolem museli nějak reagovat. Nedocházelo tady k nějakým konfliktům?
Šebek:
Zmínil bych jeden výrazný incident, který se stal ještě před květnovým povstáním. Bylo to v dubnu 1945. Tehdy nedaleko zámku Konopiště, kde bylo velitelství SS, byli sestřeleni američtí letci. Oni seskočili padákem, ale byli zajati a bez soudu zastřeleni. Byl to jeden z největších masakrů na spojeneckých letcích na území protektorátu.
Ale jinak byl právě tento region asi nejvíc poznamenán důsledky květnových dnů, co se týká četnosti incidentů mezi civilním obyvatelstvem, povstalci a vojáky SS. Ve vesnicích kolem Prahy, ale i na Benešovsku, totiž často docházelo k trestným výpravám jednotek SS proti povstalcům i proti jejich eventuálním pomahačům.
V řadě obcí tak lze dokumentovat masakry jednotlivců. K největšímu došlo například v Sedlci-Prčici, kde bylo zastřeleno kolem dvaceti osob. Dále na Živohošti bylo zastřeleno kolem deseti lidí. A tak bychom mohli pokračovat.

Součástí toho příběhu je také mýtus štěchovického archivu a štěchovického pokladu. Je to mýtus? Je to pravda? Jak to vlastně bylo? Je tady někde skryta jantarová komnata?
Vajskebr: Pokud to někdo ví, už ji má zřejmě doma. Já bych to rozlišil. Nejedná se o mýtus štěchovického archivu. Tato záležitost je vcelku jednoznačná. Takzvaný štěchovický archiv je asi 30 beden, které byly ukryty ve Štěchovicích. Jejich obsahem jsou především dokumenty z archivu Karla Hermanna Franka a některé jiné dokumenty.
Zprávu o nich podalo francouzské velvyslanectví na základě výpovědi jednoho z příslušníků SS, který ho pomáhal ukrývat, a projevilo snahu archiv vyzvednout. Nicméně česká strana na to nereagovala. Až v únoru 1946 došlo k trochu svévolné akci, kdy do Štěchovic přijelo několik amerických automobilů a písemnosti byly vyzvednuty. Česká strana se pak trošku vzpamatovala a zažádala o jejich navrácení, což bylo uskutečněno v průběhu 14 dnů.
Asi by bylo dobré zdůraznit, že se jedná o nejvýznamnější okupační fondy, které máme k dispozici a které jsou klíčové pro naše poznání let 1939 až 1945.

A ten poklad? Víte něco, vy jste místní, o tom pokladu?
Sejc:
V tu chvíli to mýtus nebyl,dnes už to mýtus je. I přesto je spousta badatelů, kteří se neustále snaží něco najít nejen ve Štěchovicích, ale i poměrně daleko od Štěchovic, v centru vystěhovaného území. Myslím, že to, co tam bylo, už je venku.

Hovoří badatel Jaroslav Čvančara (přepis doplňujícího rozhovoru):
Byla to jedna štola (protože známe fotografie od Američanů) a v ní byly naskládány dřevěné bedny. Němci asi nepočítali s tím, že se sem takhle dlouho nedostanou, protože některé dokumenty stačily zvlhnout od spodní vody.
Byl to archiv protektorátních dokumentů. Ale vzhledem k tomu, že Berlín a další místa byly v obklíčení a cvičiště SS bylo na konci války jedním z mála míst pod německou kontrolou, byly velké dohady o tom, že sem Němci dovezli a zakopali bedny i z jiných archivů říšských úřadů.

Proč se skoro neví o kauze vystěhování tolika lidí v tak dramatické situaci, o tom, že tady byla německá vojenská technika? Vždyť je to velmi významný moment české historie. Proč se o něm nemluví?
Sejc:
Z vlastní zkušenosti vím, že tady v regionu se o tom ví a to stigma je pořád patrné.

Šebek: Já jsem také z Benešovska, takže vím, že se neustále konaly vzpomínkové akce „Neveklovsko varuje“. Samozřejmě se tam neustále opakovaly ideologické floskule o nebezpečí fašismu. Ale vůbec se nemluvilo o skutečných osudech lidí, kteří byli postiženi. Nemluvilo se o koncentračních táborech. Vůbec se nemluvilo o tom, jak ta událost reálně probíhala. Stalo se to jen kulisou komunistické propagandy. A řekl bych, že tento nádech pak ovlivnil i nahlížení na tyto události po roce 1989.

Když se sem lidé po válce vrátili, v jakém stavu to tady bylo?
Šebek:
Lidé se sem snažili dostat už kolem 8. května i přes riziko,které tady panovalo,protože v okolních lesích se skrývaly zbytky esesáckých jednotek. Svoje stavení, statky nacházeli v dezolátním stavu, protože řada z nich se stala terčem ostrých střeleb, takže mnoho vesnic bylo těžce poškozeno. Nakonec to dopadlo tak, že spoustu lidí, uvádí se kolem 10.000, nakonec našlo svůj domov v pohraničí na území, odkud byli tentokrát vysídleni Němci.

Jak se stát postaral o území po roce 1945?
Sejc:
Hned na začátku se státvíceméně postavil proti tomu, aby bylo území znovu osídleno. Již v únoru 1946 zde bylo několik vládních delegací a jednání na nejvyšší úrovni. Nakonec byla vydána určitá směrnice, že toto území bude určeno k intenzivní hospodářské činnosti a území kolem řek k rekreaci.
Nicméně lidé se sem začali živelně vracet a bylo nutné zajistit nějakým způsobem obnovu do jisté míry zničených usedlostí a polností. Prvním krokem bylo zřízení strojní traktorové stanice v Tloskově, která získala asi 30 traktorů a k orbě najímala zajatce internačního tábora v Lešanech.
První ředitel této traktorové stanice Gustav Drahorád ve svých pamětech vzpomíná na to, jak se oralo s pancířovým krytem z tanku mezi traktorem a pluhem kvůli nevybuchlé munici.
Nevybuchlá munice byla vážným problémem ještě v 70. letech, kdy v okolí Neveklova nebo v místech ostrých střeleb často docházelo k úrazům. Tam byly také usedlosti nejvíc postiženy.
A co se týče navrácení majetku, byl po složitých jednáních ustanoven Fond národní obnovy, který se zabýval tímto případem. K faktickému knihovnímu vyrovnání pak došlo až v polovině 50. let, kdy už se na tomto území často psala zase jiná kapitola dějin.

Šebek: Na tento kraj vlastně dopadla totalita dvakrát. Jak během války, tak v podobě nucené kolektivizace.

Přepis úryvku z dokumentárního filmu Vystěhování (režie Josef Dlouhý, 2008):
Hovoří Miroslava Pelíšková, pamětnice z Krňan:Musely se dávat dodávky navíc, které už nemohl žádný sedlák ustát a odevzdat, protože nebylo z čeho. Tak se vymyslelo, že ten, kdo neplní, je zrádce národa a okrádá stát.
Bylo pouze 10 let po válce, kdy nás znovu násilně vystěhovali. Ovšem tentokrát to dělali naši lidé, což bylo asi ještě krutější, protože každý si říkal, že teď už se nemůže nic stát.

Začali jsme květnovým povstáním. Jak se tedy nejvýrazněji zapsaly jednotky z uskupení Wallenstein v pražském povstání?
Vajskebr:
Vedle dílčích incidentů na přístupech k Praze, byť často končily tragicky, je asi nejvíc v povědomí masakr civilistů poblíž školy Na Zelené lišce, kde jednotku SS vyprošťovalo právě seskupení Wallenstein.
Kromě této bojové skupiny na Prahu útočily další jednotky, které způsobily krizi povstání 7. května. A teprve jednání o bezpodmínečné kapitulaci, která byla nakonec podepsána nejprve v Remeši, učinila konec těmto snahám. Od té chvíle je tu zcela evidentní snaha dostat se do amerického zajetí.
Tehdejší velitel cvičiště Alfred Karrasch v tomto projevil na příslušníka SS poměrně velkou flexibilitu. 8. května dojednal příměří s benešovským národním výborem a podstatná část těchto jednotek se dostala do amerického. Na rozdíl například od jednotek SS a wehrmachtu, které bojovaly přímo v Praze a v jiných lokalitách.

(redakčně kráceno)