„Česká republika má v Izraeli velice dobré jméno,“ říká David Stecher

V květnu byl oficiálně zahájen provoz Českého centra v Tel Avivu. Jeho šéfem se stal David Stecher, který předtím úspěšně vedl České centrum v Mnichově. Českých center je celkem 24 ve 21 zemích světa na třech kontinentech – v Americe, Evropě a Asii. Úkolem každého z nich je prezentovat českou kulturu, historii, navazovat obchodní partnerství či podporovat turismus. O tom, jak se to daří v Izraeli, hovořil s Davidem Stecherem v pořadu Před půlnocí z 24. listopadu Petr Fischer.

V Českých centrech nejste úplně nováček. Do Tel Avivu jste přišel z Mnichova, kde jste převzal centrum po Janu Šíchovi. To centrum bylo už po čtyřech letech působení zaběhnuté, zatímco v Tel Avivu jste muset začínat úplně od začátku. Jaká byla ta změna?
Do Mnichova jsem přišel jako druhý ředitel a zrovna to bylo v době, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie, takže to bylo velmi zajímavé působení.
Možná i proto jsem byl osloven, abych se přihlásil do výběrového řízení a ucházel se o místo šéfa nového Českého centra v Tel Avivu. Ta změna byla obrovská. Už jen to, že de facto přijíždíte na jiný kontinent. Kdykoliv tam pak chcete něco uspořádat, není to jako v Evropě, kde můžete všechno dovézt autem. V případě Tel Avivu připadá v úvahu jenom letadlo případně loď, což ovšem trvá dlouho. Izrael je navíc velice drahá země, jelikož je víceméně permanentně ve válečném stavu a velké investice jdou do ochrany země a do armády. V podstatě cokoliv tam dopravit není i z bezpečnostního hlediska jednoduché.
Samozřejmě jsem na to zvyklý i z Mnichova – naše rozpočty nejsou nijak zvlášť veliké. A když musíte vyjít s malým rozpočtem, je to pak speciálně na úloze ředitele, jak je kreativní, aby se mu podařilo realizovat to, co chce.

Jaká byla ta kulturní změna? To asi musel být velký posun od bavorské kultury do Izraele?
Ten rozdíl nebyl tak velký. Izrael má sice už spoustu občanů, kteří se tam narodili, ale speciálně do Tel Avivu přišlo ve 20. a 30. letech minulého století mnoho německých vystěhovalců, a to z lepších vrstev. Doteď je tam jedna synagoga, kde se modlí a komunikuje v němčině, i když těm, kteří ji navštěvují, je přes devadesát let. A rozdíl nebyl tak velký i proto, že Izrael je nejen demokratická, ale i otevřená země, kde se střetávají různé kultury.
Další věc je, že musíte zohledňovat náboženské svátky. To je zajímavé, protože to bylo podobné s Bavorskem, protože to je známé jako katolická země. Takže tam bylo také spoustu svátků, které se slavily až na pár území v Německu jenom v Bavorsku.

Jak to bylo s kulturní známostí České republiky? Když se v 90. letech začínalo jezdit za hranice, všichni říkali, Havel, později, Nedvěd, a pak Petr Čech. Jaké stereotypy ve vnímání České republiky jakožto kulturní země panují v Izraeli?
To jste mi nahrál. Když jste zmínil Petra Čecha, musíme dodat, že jednu dobu byl trenérem Chelsea Avram Grant. Fotbal je v Izraeli velmi populární. Když bylo teď například mistrovství světa, tak skoro ustal život a všichni to sledovali na velkoplošných obrazovkách v ulicích.
Jinak známost Československa je už od dob Masaryka veliká a i současná Česká republika tam má velice dobré jméno. Zmiňoval jste třeba Václava Havla. V Jeruzalémě probíhá jednou za dva roky knižní festival a veletrh, teď to bude příští rok (současný židovský rok) v únoru. Pořadatelé říkali, že by byli rádi, kdyby přijel Václav Havel a byl hostem festivalu.
Všichni tam totiž vzpomínají na to, že od roku 1967 do roku 1990 nebyly mezi Československem a Izraelem diplomatické vztahy. A že v dubnu 1990 bylo první celosvětové setkání všech Židů z Československa, které proběhlo v Izraeli. Bylo to několik tisíc návštěvníků, byla vypravena speciální letadla a byl tam oficiálně právě Václav Havel. Doteď se na to vzpomíná. Mnoho pamětníků má odložený Jerusalem Post a další noviny z té doby a ukazují vám fotky z Havlovy návštěvy.

Takže to charisma 90. let stále působí?
Nejen 90. let, ale i těch 20. let. Doteď je tam kibuc Masaryk. Velice také působí rok 1948, kdy Izrael bojoval o svou nezávislost a Československo poskytlo výcvik i zbraně a letadla. Takže i ti, kteří se už narodili v Izraeli, hledají svoje kořeny a více se zajímají o tehdejší Československo nebo Českou republiku, protože tady ještě mají rodinu nebo i část majetku.

Když se řekne „česká kultura“, co Izraelcům nejvíce zazvoní v uchu, film nebo výtvarné umění…?
Film je vynikající komunikační prostředek a film jim zazvoní. Zazvoní jim ale také například loutky, loutkové divadlo. V Holonu, což je taková izraelská Ostrava, probíhá každý rok festival, který shodou okolností vede paní narozená po válce v Polsku. Letos tam bylo Dětské Naivní divadlo z Liberce se svými loutkami, loni tam bylo Divadlo Alfa z Plzně. Velice dobrý zvuk má také české sklo, ale i ostatní odvětví.

Jak se vybírají programy pro Izrael? Nedávno tam byl na návštěvě spisovatel Arnošt Lustig. Ten ale do Izraele jezdí často.
Jezdí, ale u nás v Tel Avivu byl poprvé, předtím byl i v Českém centru v Mnichově. Arnošt Lusitg je výborný partner. S Ludvíkem Aškenazym byli v Izraeli v roce 1948 jako zpravodajové, kteří tehdy referovali o vzniku státu Izrael. Pak tam byl v roce 1963. Když byl Arnošt Lustig hostem Národní knihovny v Jeruzalémě, vypravoval tam, jak byl vyslán tehdejším Svazem spisovatelů, aby jako jediný Žid letěl do Izraele přesvědčit Maxe Broda, aby přijel na slavnou kafkovskou konferenci do Liblice. Do Izraele přijel také v roce 1968, kdy dostal nabídku, aby tam zůstal. Arnošt Lustig se tam oženil, v Nahariji, jak on říká, v izraelských Mariánských Lázních. Jeho žena bojovala v armádě v roce 1948. Arnošt Lustig je prostě vynikající host, speciálně do Izraele.
Ve všech svých knihách se také zabývá otázkou holocaustu, ale dokáže to spojit i se svými pamětmi, což je hrozně zajímavé. Říká, že vznik státu Izrael vrátil všem Židům důstojnost. To je tam velmi pozitivně kvitováno. Také  jednáme se cinematékami o tom, že bychom příští rok uvedli filmy, které byly natočeny podle knižních předloh Arnošta Lustiga nebo na kterých se scenáristicky podílel.

Například Dita Saxová.
Ano, to bylo strašně zajímavé. Loni vyšla kniha sportovního novináře Františka Steinera Fotbal pod žlutou hvězdou. Kniha pojednává o tom, jak se hrál fotbal v terezínském ghettu. Arnošt Lustig byl brankář a v roce 1943 byl dokonce vyhlášen ve své kategorii brankářem roku.
Když byl u nás Arnošt Lustig na návštěvě, byli jsme i v Aškelonu, kde jsme navštívili jeho bývalého učitele a spoluhráče Petra Erbena. Jeho manželka Eva Erbenová nám vypravovala, že si pamatuje, že Dita Saxová se ve skutečnosti jmenovala Saxlová a že pracovala jako vychovatelka v sirotčinci v Belgické ulici, kde byla Eva Erbenová po válce, protože se z rodiny vrátila jako jediná.

Který další z českých autorů kromě Arnošta Lustiga se v Izraeli čte? Jsou překládáni i současní autoři?
Zas tolik překládáni nejsou. Paradoxně ani Arnošt Lustig není překládán do hebrejštiny, ale čtou ho v angličtině. Otázkou holocaustu se totiž současní obyvatelé Izraele nechtějí zabývat. Mají to v patrnosti a třeba houkání sirén při Jom ha-šoa, Dnu obětí holocaustu, kdy vystoupí všichni z aut a drží dvě minuty ticha, je velice působivé.
Populární je tam, ale to už je celosvětový fenomén, Milan Kundera, ale do hebrejštiny je přeložen také třeba Michal Vieweg, určitě jeho Báječná léta pod psa. Ale že by se tam nějak pravidelně četli čeští autoři, se říct nedá.

Na webových stránkách máte hodně zmínek o účasti českých filmů na různých izraelských festivalech. Jak jsou současné české filmy reflektovány třeba denním tiskem? Jaké jsou recenze? Jak v Izraeli vnímají současnou českou kinematografii?
Vnímají ji velice pozitivně. Zaznamenali jsme ohromný úspěch, když jsme obnovili tradici takzvaných týdnů českých filmů. O současné české filmy je tam velký zájem a například programový ředitel artových kin, kterých je v Izraeli celkem šest, projevil zájem udělat retrospektivu filmů Petra Zelenky, jehož styl filmů a humoru je tam hodně populární. To se nám podařilo zkoordinovat, pozvali jsme Petra Zelenku, izraelská strana nám výrazně finančně pomohla, a ta kina, která mají třeba 370 míst, byla vyprodána. Petr Zelenka byl hostem v Tel Avivu, v Jeruzalémě i v Haifě.
Ukazovali jsme tam také díla současných absolventů FAMU a jsme domluveni na pokračování v letošním roce. A nejčerstvější úspěch je, že v říjnu proběhl v Aškelonu mezinárodní festival židovského a válečného filmu a hlavní cenu vyhrál Habermannův mlýn, což je fenomenální úspěch.

Co konkrétně se třeba píše v izraelských novinách o filmech Petra Zelenky?
Že odráží současnou dobu a že ukazuje i to, jak žije současná generace, a to i ta v Izraeli. Je zajímavé, že na to chodí lidé, kteří mají československé kořeny, ale chodí i střední a mladší generace, která už nemá spojení s naší republikou.
Předváděli jsme tam například Karamazovi a Příběhy obyčejného šílenství, což jsou rozdílné filmy, ale oba si našly své publikum. Současný Izraelec se totiž zajímá nejen o to, co se děje u něj doma, ale i to, co se děje mimo Izrael, protože spousta z nich má nejrůznější původ a hledají nějaké spojení.

Když se člověk probírá vaší dramaturgií, je tam hodně pořadů, výstav a různých akcí, které jsou nějak spojené s židovstvím či s minulostí, se starou Prahou 20. a 30. let, kdy byla německá, česká a židovská kultura provázána. Je to cesta, jak se dostat víc k izraelským divákům, nebo je lepší nabídnout současnou tvorbu?
Obojí je dobře propojené. Fungujeme rok, ale slavnostní otevření proběhlo v květnu za účasti tehdejšího ministra zahraničí. Měli jsme tam výstavu Židé v boji a odboji, jejímž iniciátorem byl tehdejší předseda židovské obce pan Jelínek. Tato výstava ukazuje, že Židé nešli jen jako ovce na porážku, ale že spousta z nich bojovala v československých ozbrojených složkách. O tom se tolik neví nejen ve světě, ale i v Izraeli. Na tuto výstavu přišli lidé všech věkových kategorií a profesí.
Praha je pak samozřejmě velmi populární i proto, že v Izraeli nemůžete mít jiný než církevní sňatek. A tak je pro spoustu Izraelců někdy levnější a jednoduší, než letět na Kypr, letět do Prahy.
Samozřejmě mladší a střední generace, která ještě tolik nepátrá po svých kořenech, se více zajímá o současnou tvorbu.
Máme ale velikou zkušenost s generací těsně po holocaustu. To už jsou lidé, kteří nemluví česky a najednou zjistí, že rodiče bydleli někde v Teplicích a že někdy v roce 1938, 39 utekli. Tito lidé často projeví zájem navštívit Českou republiku, a to nejen Prahu. To je pro nás pozitivní, protože naší náplní je ukazovat celou Českou republiku jako vhodné místo pro turistiku, což se nám speciálně s židovskými památkami daří velice dobře, protože tradice naší republiky je velice bohatá.

Česká centra jsou obdobou třeba Goetheova institutu nebo Francouzského institutu, jejichž důležitou součástí je studium jazyka. Je třeba v Izraeli zájem o češtinu?
Například v Mnichově jsme měli kurzy dvakrát týdně od rána až do večera. V Izraeli o to tak velký zájem není, ale zvětšuje se. Čeština se vyučuje na univerzitě v Tel Avivu, dokonce za podpory českého ministerstva školství.
Obzvlášť když někdo najednou objeví, že některý z jeho předků pocházel z České republiky, začne se o češtinu zajímat a řekne, že by začal na výuku chodit. Ne každý to ale dodrží, protože život v Izraeli není jednoduchý, je velice tvrdý, je to drahá země, kde má každý svých starostí dost. Kurzy tak navštěvuje hlavně mladší generace.

Vidíte nějaké cesty, a to nejenom ve směru k České republice, jak pohnout myslí mnoha lidí vnímající Izrael negativně?
Snažíme se o to. Letos bylo 20 let od obnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Na internetu v Tel Avivu jsem si v českém tisku přečetl, že by snad 74 % Čechů neuvažovalo o tom, že by navštívili Izrael. Těm bych vzkázal, že je to velice bezpečná země, když není ve válečném stavu, a že stojí za to ji navštívit. A už jenom rozhodnutím umísit tam České centrum se přispívá k tomu, aby Izrael nebyl vnímán negativně. Není k tomu totiž žádný důvod.

Negativní vnímání Izraele je asi dáno neustálým palestinsko-izraelským konfliktem, ve kterém se většina českých obyvatel kloní na stranu Palestinců. Jak vnímáte tento konflikt vy, když teď žijete v Izraeli? Změnil se nějak váš pohled?
V současné chvíli je tam mír, to se ale může během pěti minut změnit. Ale myslím, že je tam zájem jednat. Samozřejmě to musí být oboustranné.

Byl jste na palestinských územích, abyste si mohl udělat jiný obraz, než jaký známe z médií?
Na palestinských územích jsem nebyl. Máme tam styčný úřad v Ramalláhu. Byl jsem ve východní části Jeruzaléma. A byl jsem v Aškelonu, což je relativně blízko Gazy, a ten obrázek není zrovna příjemný. Jak jsem byl u toho Petra Erbena, tak tam by každý měl mít bunkr. A když jsem se jich ptal, co dělají, když vyhlásí poplach, říkali, že už ani do bunkru nechodí, i když se jim stalo, že na vedlejší dům přistála raketa. Díky bohu se nikomu nic nestalo.

(redakčně kráceno)