Skaut – postrach totalit

Láska a úcta k přírodě, kamarádství a úcta k druhým, tělesná i psychická zdatnost, dobrodružství. To jsou hlavní ideály skautingu, jehož kořeny u nás sahají už do roku 1911. První republika jako by se v tomto poselství našla – o meziválečném období se mluví jako o zlaté době skautingu. Během druhé světové války byla činnost skautských organizací oficiálně zakázána. Mnoho z nich ale přešlo pod jiná oficiální a povolená sdružení a vedlo svou činnost dál. Nezanedbatelná byla také odbojová činnost některých skautů. Krátké poválečné období, kdy se z Junáka stala masová organizace, vystřídal marasmus 50. let. V procesech končí s vysokými tresty stovky skautů, třináct z nich je odsouzeno k trestu smrti. Naději přineslo až Pražské jaro a obnovení činnosti Junáka. A byť šlo jen o pár let, mělo to zásadní podíl na přežití skautingu a obnovení skautské organizace v prosinci 1989.

O českém skautingu v Historii.cs z 25. listopadu prosince hovořil skautský historik Václav „Windy“ Nosek, místostarosta Junáka Jiří Navrátil a historik Marek Waic z Fakulty tělesné výchovy Univerzity Karlovy. Ptal se moderátor a publicista Vladimír Kučera.

Odkdy žijí tyhle Orlovy?
Nosek:
Orlovy se nazývají kolébkou českého skautingu, proto taky existuje turistická známka, na které je napsáno: Orlovská myslivna, kolébka českého skautingu. Je to proto, že se poblíž orlovské myslivny konal vůbec první tábor Antonína Benjamína Svojsíka, zakladatele českého skautingu..

Proč se tady konal první Svojsíkův tábor?
Nosek:
Ani tenkrát nebylo tak jednoduché,aby se parta dětí s dospělým vedoucím někam vypravila a tam se utábořila.Několik let předtímse ovšem A. B. Svojsíkoženil s Julinkou Stránskou, a protože Julinka Stránská byla dcerou rytíře Josefa Stránského ze Stránky, lesního, který spravoval celé lipnické panství, konalo se to tady.
Svojsík sem jezdíval o prázdninách (Svojsík byl profesorem tělocviku na žižkovské reálce) na letní byt k tchánovi a ke tchýni. Takže když potom vymyslel svůj první tábor, měl to tady jednoduché.

Navrátil: Poprvé šel Svojsík se svými studenty na vycházku již na podzim 1911. A první tábor byl tady, na Orlové, v roce 1912. A byl to už opravdový tábor. Zajímavé a pro dnešek skoro nepředstavitelné je, že těch třináct skautů sem došlo z Prahy pěšky.

Waic: Mluvíme o Svojsíkově skautingu. Co se týče českého woodcraftu, tak ten vznikl prakticky ve stejné době. Dokonce se traduje, že Miloš Seifert – nejdřív přítel Antonína Benjamina Svojsíka, rovněž středoškolský učitel, potom jeho konkurent, odpůrce – také v roce 1912 tábořil se svými hochy na Šumavě, na Vydře. Český woodcraft i skauting Svojsíkova typu tedy vznikly pravděpodobně ve stejnou dobu.

Navrátil: Český skauting je světově ojedinělý, protože A. B. Svojsík čerpal z obou dvou pramenů. Tedy jak ze Scouting for boys od Baden-Powella (britského důstojníka a džentlmena), tak z indiánských tradic a z knih jako například Dva divoši Ernesta Setona. A zásadní knihu Základy junáctví psal Svojsík o prázdninách roku 1911 se svým švagrem, který uměl báječně anglicky.
Když si vezmete knihu Základy junáctví, je tam pozoruhodný výběr lidí, kteří s tím Svojsíkovi pomáhali. Všechno to byli vynikající lidé. Jedním z nich byl například profesor Thomayer, významný lékař. Ten se dokonce Svojsíka ptal: „O co vám u těch skautů jde?“ Když mu Svojsík řekl, že o výchovu charakteru, Thomayer dodal: „ No, jak myslíte, ale u nás s tímhle nepochodíte.“

Waic: Svojsík, který byl už ve 23 letech župním náčelníkem Sokola, původně zamýšlel rozvíjet skautskou výchovu v rámci sokolské organizace. Základy junáctví byly připraveny na rok 1912, protože ten rok byl VI. všesokolský slet, a toto dílo mělo přesvědčit vedení České obce sokolské, aby přijala skauting za svůj. Vedení Sokola po krátkém váhání skauting odmítlo s tím, že pro sokolskou výchovu není třeba cizích vzorů. Svojsík se tudíž musel vydat vlastní cestou a v roce 1914 založil spolek Junák – český skaut. Od tohoto roku se tedy datuje právní existence.

Sokolové naráželi. Měli také skauti podobné problémy?
Waic:
Skauti na to neměli čas. Právní existence spolkuzačínala až potom,co sepředložily stanovy a proběhla ustavující valná hromada. Teprve od té chvíle začaly rakouské úřady spolek sledovat. Jenže vzhledem k tomu, že to bylo v roce 1914, přišla válka, takže…

Padla slova skaut, skauting, junáctví. Jak to tedy bylo – skauti, nebo junáci?
Nosek:
V Polsku to byli harcerzi, v Maďarsku cserkészi. U nás v roce 1912 vznikl skautský odbor při Svazu přátel tělesné výchovy v Praze. Tak nějak se jmenovala organizace, kde byli poprvé organizačně začleněni, než se v roce 1914 ustavil samostatný spolek Junák – český skaut.
Ale vůbec první česká příručka se jmenuje Český skaut a slovo junák v ní nenajdete, protože ještě nebylo vynalezeno. S tím přišel až Svojsíkův přítel profesor Bílý, který s ním učil na žižkovské reálce. Společně zoufale hledali ekvivalent, aby nemuseli otrocky převzít anglické slovo scout. A právě profesor Bílý navrhl slovanské jméno pro mladého, krásného, silného, urostlého člověka, kterému se říká i v jiných slovanských jazycích junák. To se okamžitě ujalo a do té doby to jsou junáci.

Navrátil: Ten spolek se jmenuje Junák – svaz skautů a skautek. To znamená, my jsme skauti, ale náš svaz se jmenuje Junák.
Musíme si uvědomit, že byl konec monarchie, takže národnostní otázky byly strašně rozjitřené a situace přesně opačná, než je dnes. Když dnes v každé větě nepoužijete nejméně dvě anglická slova, vypadáte jako nevzdělaný stařec. Tenkrát se bojovalo jak proti německým slovům nebo českým novotvarům z němčiny, tak proti cizím slovům vůbec.

Waic: V první republice byl největší skautský spolek Svojsíkův Svaz junáků – skautů a skautek Republiky československé. Ale můžeme mluvit také o celé řadě jiných skautských nebo woodcrafterských organizacích, kterých byly v Československu desítky a které se dělily podle politických či národnostních hledisek nebo podle náplně činnosti a podobně.
Takovou protiváhou Svojsíkovu Junáku byla Federace československého skautingu, založená v roce 1920. Šlo o volné sdružení organizací woodcrafterského typu, které navazovaly především na Setona a americký woodcraft. Byli to tedy spíš zálesáci. Ti se pak mezi sebou ještě dělili na politické, apolitické a stranické a tak dále. Podobné organizace se snažily skauting nebo woodcraft spojit s jakýmsi sociálním osvobozením mládeže.
Byly mezi nimi některé velice podivuhodné organizace jako například Internacionální socialistická asociace woodcrafterů (ISAW). Ta mimochodem reformovala český pravopis tak, že odstranila příčestí minulé, ypsilon a velká písmena. Jako kluk jsem o tom vždycky snil, ale když to vidíte napsané, vypadá to hrozně.

A komunisté se k tomu stavěli jak?
Nosek:
Původně byly dvě komunistické organizace – Spartakovi skauti a Skauti práce. Ty se asi po roce nebo po dvou sloučily a pojmenovaly se Spartakovi skauti práce.

Nejmenovali se i Švehlovi junáci?
Nosek:
Ti byli až v roce 1938. Také se jim říkalo Junáci venkova. Ve Svazu junáků, skautů a skautek Republiky československé bylo ve 30. letech – říkáme tomu zlatý věk skautingu – skautů asi stejně jako dnes, to znamená kolem 40.000, než došlo ke kritickým událostem roku 1938.
V té době, kdy tento svaz končil a vznikla organizace Junák (to už ale bylo za protektorátu), byl druhou nejsilnější organizací Junáci volnosti. To byli skauti národních socialistů, vlastně političtí skauti, ale byli nejvíc rozvinutí z ostatních organizací, kterých jsem v průběhu první republiky napočítal asi osmdesát.

Navrátil: Skauti jsou mezinárodní organizace. Češi pak vynikají v tom, že když se tři ocitnou jako ztroskotanci na pustém ostrově, vzápětí založí pět spolků. A to se dělo za první republiky. Svým způsobem se to děje i dnes, máme demokratický stát. K tomu, abyste založili organizaci nebo spolek, stačí tři lidi, takže se spolky pochopitelně rodí a zase mizí.
Jde o to, že Junák je členem Světové organizace skautského hnutí (a tam jsou mnohem přísnější přijímací podmínky, než k tomu u nás získat stanovy) a potom speciálně dívčí organizace WAGGGS (World Association of Girl Guides and Girl Scouts). Taková dívčí organizace má svůj význam. V některých islámských zemích by totiž organizace, kde by na jakékoli úrovni byli kluci a holky dohromady, neprošla.

Ale skauti nikdy nejezdili kluci s holkami dohromady?
Navrátil:
Záleží na tom, kdy.Za první republiky ne, i když je to trošku pošetilé. Jestliže skauting už v Baden-Powellově pojetí směřuje k výchově džentlmenů, tak proč bychom se bránili koedukaci? Za války, to už jsme v ilegálních skautských oddílech, na to tak přísně nedbali. A dnes je koedukace povolena a záleží na tom kterém oddílu.

Nosek: První pokusy o koedukaci byly už kolem roku 1918, ale vždycky to naráželo na dost velký odpor. Za první republiky dokonce existovaly takové předpisy, že dívčí tábor nesmí být blíž než 3 nebo 5 km od chlapeckého tábora.

Co to byla skautská pošta?
Nosek:
Skautská pošta je záležitost roku 1918, přesně při vzniku republiky.Tehdy měli skauti za sebou téměř 7 let činnosti, takže byli připraveni na to, aby mohli pomáhat nově vznikající Československé republice.
Skauti se tenkrát na výzvu A. B. Svojsíka shromáždili 29. října 1918 ve Staré rychtě, to je kousek pod Václavským náměstím. Sešlo se jich asi 200 – asi tolik jich v Praze v té době bylo – a nabídli svoje služby Národnímu výboru.
Skauti tenkrát třeba hlídali na nádražích, ale také dělali kurýrní službu. Tenkrát byla totiž pošta stále pod rakousko-uherskými úředníky, kterým nebylo možno úplně stoprocentně důvěřovat. Proto měli důležitou korespondenci doručovat právě Skauti. Měli zadarmo tramvaj, mohli jezdit třeba na motorce, když ji někdo měl, a podobně. Měli na sobě kroj a měli legitimaci, která je opravňovala všude ke vstupu. Tito skautští kurýři donášeli poštu, telegramy a tak dále mezi členy nově vznikající vlády nebo na vznikající ministerstva. Tato pošta fungovala asi 6 týdnů, než začala fungovat normální česká pošta.
Je zajímavé, že k tomu byly vydány dvě známky, jedna modrá desetihaléřová, druhá červená dvacetihaléřová. Jsou to úplně první československé známky, protože ty známé Muchovy Hradčany vyšly až dva měsíce potom, co byly používány tyto skautské známky.

Jak se skauti porovnali třeba s druhou republikou?
Nosek:
Skauti samozřejmě museli manévrovat, protože těch 40.000 lidí chtělo pokračovat dál, i když se změnilo politické a státní pozadí. Došlo ke sloučení čtyř základních organizací. V lednu 1939 vznikla organizace Junák – ústředí skautské výchovy, ve kterém se sloučili Svojsíkův Svaz junáků – skautů a skautek RČS, Junáci volnosti, katoličtí skauti, a Švehlovi Junáci neboli Junáci venkova. Svojsík už nežil a náčelníkem Junáka se stal doktor Rudolf Plajner.
Došlo k přejmenování některých funkcí a podobně, nesměl se nosit kroj, přezky, na kterých bylo RČS. Nesměly se nosit klobouky, takže byly zavedeny lodičky, pak se nesměly nosit ani lodičky. O prázdninách v roce 1940 sice začaly některé tábory, ale přišlo nařízení, že všechny musí skončit. Tábory byly gestapem rozehnány a děti měly kolikrát problém sebrat pár svršků, nechat tam stany a mazat domů. Krátce po rozpuštění táborů, 28. října 1940, vyšel od K. H. Franka befel, že Junák končí.

A židovské organizace?
Nosek:
Židovské organizace, bylo jich několik, se rozplynuly, víceméně zmizely, nebo se aspoň netvářily jako židovské organizace. A německé skautské spolky, Neue Pfadpfinder, byly někdy jako autonomní složka v tom svazu Junák nebo nebyly.

No jo, ale traduje se, že Junák neskončil a že byl významnou složkou československého odboje. Dokonce se tvrdí, že řada organizací, které byly na bázi Junáka, nacisti nikdy nerozklíčovali díky skautským zvědovským schopnostem.
Navrátil:
Jedna taková organizace,do níž se nacistům nepodařilo nikdy proniknout,byla Zpravodajská brigáda. Původně to byla skupinka, kterou založilo osm skautů z pražského 5. oddílu vodních skautů. Skončili na stavu 700 až 800 lidí, prováděli rozsáhlou výzvědnou činnost, za pomocí vysílaček byli v kontaktu s Londýnem, měli vojenský ilegální výcvik, který vedli českoslovenští důstojníci. Byli rozděleni na čety a roty a potom nakonec bojově vystoupili v Pražském povstání. Jejich velitelem byl Veleslav Wahl, kterého popravili až teprve komunisti.

Waic: Byl bych trošku skeptický, že 700 lidí, kteří jsou pravidelně na příjmu s Londýnem, přežije celou válku, když jiné odbojové organizace, složené v podstatě z profesionálů a zpravodajských důstojníků, nepřežily v řádu několika měsíců. Asi bychom se na tu vlastní činnost museli podívat blíže. Samozřejmě teoreticky to možné je, ale jsem trošku skeptický.

Navrátil: Žijeme v demokratickém státě, já vám vaši skepsi neberu, ale je to samozřejmě prokázané. Loni jsem byl na slavnosti na ministerstvu obrany, kde dodatečně dostali vyznamenání právě za špionážní činnost.

Hovoří bývalý člen Zpravodajské brigády Jaromír Klika (přepis doplňujícího rozhovoru):
Veleslav Wahl vytvořil skupinu asi dvaceti hochů. S jedním z nich jsem se znal z tanečních a ten mě přitáhl, jestli bych šel k Wahlovi. Když jsme se tak říkajíc očuchali, řekl jsem mu, že už mám svou skupinu, že si říkáme Zbojníci a že jsme ochotni spolupracovat. Wahl měl výhodu, protože měl lepší spojení na Západ. Tak jsme dostali příkaz nedělat tvrdý odboj, ale dodávat zprávy. Tak jsme dodávali zprávy, a to vlastně až do konce války.
Z těch dvanácti skautů a necelých dvaceti Wahlových spolupracovníků byla v květnu vojensky organizována skupina o 700 členech. Anglická centrála pro vojenské zprávy během války získala z těchto oblastí 75.000 zpráv. Naše skupina z toho dodala 8.000 až 9.000 zpráv.

Navrátil: Oni na ně nikdy nepřišli, protože skauti jsou ukáznění a dovedli držet jazyk za zuby. My jsme byli jiná skupina, pracovali jsme přímo s mládeží, my jsme si ten skauting, když ho nacisti zakázali, vzít nenechali a prostě jsme pokračovali dál.
Já byl tenkrát v pražské dvojce u Foglara. Družiny se dál scházely, byť v bytech, ale protože je těžké dělat ilegalitu s dvanácti až čtrnáctiletými kluky, obrovsky nám posloužil Klub českých turistů, s nímž měl ostatně Svaz skautů dohodu už před válkou. Oni nám prostě poskytli krytí, takže téměř v každém odboru Klubu českých turistů pracoval dorost. Ten se sice nemohl dělit na oddíly, ale dělil se na skupiny, takže jsme nebyli druhý oddíl, ale druhá skupina Klubu českých turistů. A v Praze to šlo tak, že ke konci války bylo víc skautů, i když v turistických oddílech, než před válkou.

Nosek: Doplnil bych důvod, proč byli skauti připraveni na začátku války: Už ve druhé polovině 30. let se vědělo, že se stahují mraky, takže ve Svazu skautů začínala výchova k brannosti. Byl kladen větší důraz na to, aby skauti hráli hry v terénu, učili se pracovat s mapou, prostě vojenské a předvojenské věci.

Jaroslav Foglar. Byl to skaut, nebo to nebyl skaut? Proč vytvořil Rychlé šípy, což nebyla skautská skupina, byť uznávám, že další jeho knihy skautské jsou?
Navrátil:
Kdyby nebylo skautingu, nebylo by Foglara. Kromě nějaké dost naivní básničky, která vyšla v Národní politice, se jako spisovatel poprvé projevil ve skautském časopise. Bodejť by ne, vždyť byl skautský vůdce, dokonce byl později vedoucí střediska. Takže Foglar byl především skaut.
A ti lidé, co mluví o foglaringu… Foglaring je výčep skautingu přes ulici. Vezměte jenom bobříky. Máme zkoušku, která se jmenuje Tři orlí péra. To kluk musí 24 hodin hladovět. To jde. Pak musí 24 hodin mlčet. To je horší. A 24 hodin musí strávit o samotě. Dnes jsou tam ještě některé další body. Foglar tu zkoušku vzal, zjednodušil ji, 24 hodin snížil na 12 hodin, a nastojte, máme tu tři bobříky. Slavný bobřík mlčení je dnes ostatně velice oblíbený i v politickém světě.

Nosek: Foglar jednoznačně vyšel ze skautingu. Řadu let působil jako skautský vůdce oddílu, takže příhody prožité s kluky z jeho oddílu začal psát do povídek a odrazily se i v Rychlých šípech.
Jinak Foglar napsal několik knih, které jsou čistě skautské, třeba Boj o první místo. Ale pak začal psát další knihy, třeba slavné Hochy od Bobří řeky, které se sice tváří, že by tam mohli být skauti, ale slovo skaut tam nenajdete. Je to proto, že si Foglar uvědomil, že ve skautu je 40.000 lidí včetně dospělých, zatímco dětí je v celém národě několik set tisíc. A on to chtěl nabídnout všem dětem.
Když potom začal působit v Mladém hlasateli, který odebíraly všechny možné děti, začal vybírat ze skautingu některé věci. Ze zkoušky Tři orlí péra udělal bobříky a podobně. Dnes úplně vyšiluji, když slyším v televizi, že americké děti plní bobříky. To je naprostý nesmysl.

Navrátil: Skauting Foglarovi vděčí za velice mnoho, protože celou tu dlouhou dobu, kdy nás zakázali komunisti, on udržel povědomí o skautingu. Nějak se v té chlapecké a dívčí populaci spojovalo, co je Foglar, co je skauting. Díky tomu jsme mohli celkem úspěšně startovat po listopadu 1989.

Válku máme za sebou. Rok 1945 až 1948.Jak fungoval skaut v té době?
Waic:
Skaut vstoupil jako kolektivní člen do Československého svazu mládeže, což mu zachovalo značnou míru autonomie a zároveň ho ochránilo před sjednocovacími hrátkami na poli tělesné výchovy a sportu. V této pozici setrval až do února 1948.

Říká se, že v té doběbylo skautů ještě vícnež za první republiky?
Navrátil:
Říká se až 250.000. Ve skutečnosti jich bylo 180.000, ale i tak to bylo hrozně moc. Prestiž skautingu byla obrovská díky válečné činnosti, která v Klubu turistů končila přímo protinacistickými činy. Nováčci se k nám hrnuli až nezdravě.

Apřišel rok 1948.Co bylo se skautem?
Nosek:
Ono to ještě skomíralo, z náčelnických křesel vyhodili Plajnera a Kosovou a nastoupil Akční výbor Junáka…

To přišli v junáckých krojícha řekli, že jsou akční výbor?
Waic:
Je to paralela třeba se sokolskými organizacemi, kde musel být sport očištěn, to znamená změněn v duchu požadavků komunistické politiky a ideologie. Akční výbory (známe je z fabrik, ze Sokola a z jiných spolků) částečně tvořili samozvanci zvenku a částečně to byli lidé zevnitř těch organizací řekněme levicového, dokonce komunistického smýšlení nebo lidé, kteří měli ke komunistům blíž.

Navrátil: Tak jednoduché to nebylo. Nikdy jsme se nestarali o politické přesvědčení svých členů. V tom je naše apolitičnost. Spousta skautských vedoucích po roce 1945 ale vstoupila do komunistické strany. A tehdy začalo to lámání chleba, jestli byli víc skauti, nebo víc komunisti. A kterým rozkazům dávali přednost.

Navíc skaut byl poměrně silnou obětí,myslím fyzicky v lidech.Kolik skautů bylo v kriminálech a za co?
Navrátil: Karel Lešanovský ve své knize Se štítem a na štítě uvádí téměř tisíc skautů, kteří byli politickými vězni. Popraveno jich bylo třináct.

Vedli skauti nějaký aktivní vysloveně skautský protikomunistický odboj?
Nosek:
Samozřejmě se o to snažili, někdy s menším, někdy s větším úspěchem. Někteří to dělali vysloveně z mladické nerozvážnosti – přivázali bombu na dveře sekretariátu komunistické strany a odpálili ji, čímž ohrozili i kolemjdoucí, a podobné věci. Ale jsou zase jiní, kteří to měli promyšlené. Nicméně první polovina 50. let byla pro tyto skupiny drastická, mnoho jich pochytali, dost se na ně provalilo. A pokud se dokázali uklidit, tak se mohli schovat třeba jako turistický oddíl nebo vodácký oddíl.

Režim na to tedy byl výrazně ideologicky připraven.
Nosek:
To je otázka první poloviny 50. let, kdy probíhaly skautské procesy a kdy to odnesly desítky a desítky skautů mnoha lety vězení od jednoho roku až po doživotí. Tenkrát napsal Alois Poledňák v duchu té doby Skauting ve službách podněcovatelů války. V té knize bylo jednoznačně vyjeveno, že skauting je výmysl amerických imperialistů nebo anglických přisluhovačů. Tím pádem se po tom tvrdě šlo, čili otevřeně se v polovině 50. let hlásit ke skautingu byla sebevražda.

Pozoruhodné ale je, že skauti myšlenku táhli dál, jenom to bylo v jiných organizacích.Řada pionýrských táborů,co si budeme povídat, jela ve skautském duchu?
Nosek:
To, že se skauti schovávalido pionýrských oddílů, je otázka spíš 70. let. Dejme tomu, že někteří přešli k pionýrům i v 50. letech, ale moc jich nebylo.

Waic: Musíme si uvědomit časový horizont. Skaut je podobně jako Sokol definitivně zlikvidován na začátku 50. let, kdy přichází sovětizace jak mládežnického hnutí, tak tělovýchovy a sportu. V roce 1968 dokázal jako jediná historická organizace okamžitě a plně obnovit svou činnost.
To je zajímavý moment. Skautský duch v rámci pionýrských táborů a třeba i mladých ochránců přírody a dalších organizací je sice záležitostí spíše 70. a 80. let, ale do značné míry má kořeny v konci 60. let, kdy skaut obnovil svou činnost.

Čím to bylo, že skauti v roce 1968 okamžitě obnovili činnost? To byli opravdu vždycky tak připravení?
Waic:
To,že byli daleko víc připraveninež další organizace, byla jedna věc. A podle mého laického názoruje to také ve vlastním obsahu činnosti,která byla zkrátka pro děti a mládežstejně atraktivníjak po první světové válce,tak po druhé světové válce, v roce 1968 i dnes.

Co se potom stalo s těmi lidmi,kteří se v roce 1968 pokoušelivytvořit znovu skaut?
Nosek:
Prakticky to trvalo dva a půl roku. V roce 1968 se mohlo začít znovu docela dobře, protože činovníci z roku 1948 mezi sebou pořád udržovali styk, mezi lidmi byla spousta časopisů z doby po válce, kdy byla organizace velice silná. Znovu vyšly foglarovky.
Ten nástup a euforie, jakási svoboda a pražské jaro, to bylo velmi silné. Už v roce 1968 se mohla konat celá řada táborů. A když nás v srpnu přišli „osvobodit“, začaly jisté problémy, ale byl to rozjetý rychlík a trvalo to až do roku 1970, kdy to utnuli nařízením shora. Došlo k jakémusi spojení, kdy se sloučil i Pionýr do nové organizace, která se „kupodivu“ jmenovala Pionýrská organizace SSM.

Jaké to bylo, když jste v roce 1989 zjistil,že zase můžete být skauty?
Navrátil:
No, to bylo fajn. Byl tam jeden takový neuralgický bod – slavná obnovovací schůze. Ta se konala ve velkém sále Městské knihovny v Praze, a protože se tam pak už nikdo nevešel, rychle se to přenášelo reproduktory na nádvoří Klementina. Byly tam asi tři tisíce lidí.
Měl jsem tu čest schůzi moderovat. Tenkrát na jevišti neseděli žádní bafuňáři, ale úmyslně jsme tam posadili chlapce a děvčata z ilegálních skautských oddílů, budoucí funkcionáři seděli v auditoriu. Byla řada projevů a potom jsme ohlásili obnovení skautského hnutí.

Nosek: Ten nástup byl zase velice rychlý zase díky tomu, že v ilegalitě v těch 70. letech to přece jenom řada lidí udržovala. Já jsem v 80. letech dostal několik nabídek, abych si udělal skautský slib, že dělají tajné skautské sliby na jejich táborech. Odmítal jsem to, protože jsem říkal, že skautská organizace jako taková neexistuje a že nechci mít tajný skautský slib. Ale když se to v roce 1989 rozjelo, řekl jsem si, už je mi pomalu 50 let, musím do toho vlaku konečně naskočit, když už mi to uteklo jak v roce 1948, tak v roce 1968. Takže skautský slib jsem dělal až v roce 1990, kdy mi bylo 47 let.

(redakčně kráceno)