„Střední Evropa je minové pole historických faktů,“ říká Krzysztof Varga

Tanec, přesněji čardáš, guláš, pálivá paprika, ohnivý temperament a nejen pro Středoevropana nesrozumitelná řeč. Takoví jsou podle zažitých klišé Maďaři. Jinak je ale vidí polský spisovatel Krzysztof Varga. Varga, po otci Maďar, po matce Polák, vnímá národ, který byl kdysi integrální součástí jedné z nejmocnějších monarchií, ve své knize Guláš z turula jako melancholiky plné beznaděje vzhlížející k minulosti. A právě především o Maďarsku a Maďarech hovořil Krzysztof Varga v pořadu Před půlnocí z 25. listopadu se Šárkou Bednářovou.

Vaše matka byla Polka, otec Maďar. Jak se u vás doma vlastně mluvilo?
Mluvilo se hlavně polsky, protože maminka se maďarsky nikdy nenaučila. Bylo to pro ni příliš těžké a myslela si, že se jí ten jazyk nebude k ničemu hodit. Matka si doma vlastně polštinu vynutila.Otec žil v Polsku 40 let a do konce života dělal chyby typické pro Maďary mluvící polsky. Maďarsky mluvil jen se svým psem, takže pes reagoval jenom na maďarské příkazy.

Co jste tedy vy osobně víc – Polák, nebo Maďar?
Jsem Polák. V Polsku jsem se narodil, chodil do školy, mám polské občanství. Ale biologicky jsem napůl Polák a napůl Maďar. Bydlím v Polsku, ale k oběma zemím mám rovnovážný vztah. Obě jsou pro mě důležité.

Guláš z turula, vaše kniha esejů o maďarské duši vznikla proto, že jste se chtěl nějak vypořádat se svými rodinnými kořeny, že jste i sám chtěl nějak identifikovat?
Kniha vznikla proto, abych provedl jakési zúčtování s maďarskou částí mé rodiny. Bydlel jsem tehdy v Budapešti a psal jsem knihu (jinou). Určitý den jsem se rozhodl, že pokud bydlím v Maďarsku, znám maďarskou kulturu a umím maďarsky, tak proč bych nenapsal takovouto knihu. A to tím spíš, že v Polsku taková kniha zatím nevyšla. V Polsku vyšlo hodně kuchařek nebo turistických průvodců, ale o mentalitě Maďarů, jejich historii vědí Poláci málo.

Co je to guláš, víme. Co to ale je turul?
V tom je celé tajemství knihy. V Polsku také nikdo nevěděl, co je to turul. Turul je mytologický pták, který podle legendy přivedl Maďary na území, kde dnes žijí. My (Poláci, Češi, Slováci) to bereme tak, že jsme tu odjakživa, ale Maďaři přišli jako barbarští dobyvatelé. Je to velice spojeno s jejich tradicí a pro mě je to symbol jejich tužeb. Maďaři jsou velice melancholičtí, vzpomínají dávné časy a ten podivný pták představuje všechny tyto touhy.

Proč tedy ty pomníky turulů všude po Maďarsku? Vždyť ten bájný pták je symbolem maďarského strádání, snů a komplexů.
Právě proto jsou všude pomníky turulů, protože ztělesňují ty touhy a z pověsti tvoří skutečnost. V Maďarsku se sny prolínají se skutečností. Jsou v této části Evropy poněkud jiný národ a jsou si toho vědomi.
Název mé knihy zní v maďarštině velice provokativně. Mnoho osob se může cítit uraženě, protože ten pták je pro ně svátost. Je to, jako kdybych v Polsku napsal knihu Guláš z orla. V Česku by to možná byl Smažený lev nebo Řízek z českého lva.

Napsal jste, že nostalgie je základ, na kterém staví maďarská identita, že Maďaři zůstanou už navždy nešťastní. Zkuste to vysvětlit?
Ta věta je určitá provokace. Na druhou stranu, pokud se stanou šťastným národem, přestanou být Maďary.
Jde o několik věcí. Z jedné strany je to vědomí, že jsou jiní – mají jiný jazyk a původ, což způsobuje určitou melancholičnost. Další věc je, že pro Maďary jsou velice důležité dějiny, zejména národní porážky.
To je sbližuje s Poláky. V Polsku existuje přesvědčení, že se Češi zbavili přemýšlení o dějinách, a proto jsou šťastní. Poláci se neustále trápí svými neštěstími a Maďaři ještě více. Pro Maďary je nejdůležitější dějinné datum rok 1920 a Trianonská mírová smlouva, která způsobila, že po první světové válce ztratili dvě třetiny území. Současně ale vědí, že to nejde změnit. Je to typický postoj melancholika.

Ona maďarská melancholie se podle vás projevuje i v maďarském stravování. Já jsem si dosud naopak myslela, že právě ten ostrý guláš, perkelt, paprika, neukazuje na melancholii, ale na temperament, vášeň, jiskrnost, že právě to jsou rysy maďarské povahy?
To je stereotypní vidění, které, alespoň v Polsku, vládne. Tedy, Maďaři jedí ostrou papriku, pijí víno, hrají na housle a tancují čardáš. To ale není celá pravda, je to jak z turistického letáku. Zejména na venkově na východě Maďarska je vidět smutek a beznaděj.
Mám svou teorii, že Maďaři dlouhou sedí ve své melancholii, dokonce bych řekl depresi, a teprve pak nastane velký výbuch. V maďarských dějinách to tak bylo po několik posledních set let. Třeba povstání v roce 1840, rok 1956 nebo nepokoje před čtyřmi lety. Maďaři skutečně dokážou desítky let sedět v depresi a pak vybuchnout způsobem, který je největší a nejokázalejší v Evropě.

Vnímáte nějak, že historické okolnosti ovlivňují Maďary dodnes? Ta orientace na tureckou, osmanskou říši?
Maďarsko bylo 150 let rozděleno mezi Rakousko a Turecko, ale turecké vlivy vidím více na Balkánu. V Maďarsku jsou slovanské vlivy, protože ten národ vedle nás žije 1000 let, takže musel nasát tu středoevropskou kulturu.
Sám se cítím jako Středoevropan, tedy někdo, kdo je sice občanem Evropské unie, ale jeho kulturní příslušností je střední Evropa. Maďaři jsou zvláštní, ale současně jsou promíchaní, v maďarštině se dají najít slovanská slova, nevidím tam turecké vlivy.

Na Turecko jsem chtěla poukázat i z jiného důvodu. Slavný uherský šlechtic, který proslul v bojích s Turky, byl hrabě Vlad Tepeš zvaný Dracula. Jako spisovatele vás tato postava nezajímá?
Kdybych chvíli poseděl v Rumunsku, tak určitě ano. Tato postava je ale už totálně přetvořená popkulturou. Když pojedete do Sedmihradska a uvidíte, jak se Dracula prodává, tak to už je Disneyland.

Dalším významným uherským magnátem byl král Matyáš Hunyadi, v Čechách zvaný Korvín. Byl zetěm českého krále Jiřího z Poděbrad, kterému ale odňal Moravu. Jak Maďaři vnímají tuto postavu?
Je to jeden z největších vládců Maďarska, je dokonce na bankovkách. Důležitější je ale asi János Hunyadi, vítěz nad Turky u dnešního Bělehradu, kde je dnes po tomto vítězství symbolická hranice. Pak už Maďaři velké vojenské úspěchy neměli.
Když tak přemýšlím o maďarských dějinách, Matyáš Korvín je příliš slušný. Byl to opravdu velký vládce, ale zdá se mi, že všechny národy mají radši více kontroverzní vůdce. Pro Maďary je tak nejdůležitější postavou pohanský kníže Štěpán, který přijal křesťanství a je považován za zakladatele maďarského státu.

Čím se vůbec Maďaři liší od okolních národů? Říkal jste, že jsou melancholičtí, depresivní. Je ta odlišnost dána i specifickým jazykem, tedy maďarštinou?
Maďarština patří mezi ugrofinské jazyky, kam patří ještě finština a estonština. Před rokem jsem byl v Estonsku a nerozuměl jsem ani slovo. Takže maďarština je výjimečný jazyk, kterému nerozumí ani jazykově blízké národy. Proto se mi zdá, že jde o určitý ukazatel jejich osobnosti. Možná to není spravedlivé, ale Maďaři mají tendence se uzavírat v problémech své země a méně otevřeně se dívají na problémy v zahraničí, tedy pokud to není Slovensko nebo Rumunsko.

Maďaři patří k národům, které doplatily na první světovou válku a Trianonskou mírovou smlouvu, když přišli o většinu svého území. Díky tomu žijí Maďaři dodnes rozptýleni v několika zemích Evropy. Myslíte si, že je tento problém v Maďarsku stále aktuální a že Slováci, Srbové nebo Rumuni mají důvod obávat se maďarského nacionalismu?
V tomto okamžiku nejsou dvě země, které by měly tak špatné vztahy jako Slovensko a Maďarsko. Je to určitě věc k napravení. Všechno je ale v rukou politiků, protože národnostní otázky se rozehrávají politicky na obou stranách. Jde tedy jak o odpor sousedních zemí v přiznávání maďarského občanství, tak třeba o různé akce Slovenské národní strany Jána Sloty, který na protimaďarské politice vybudoval svou popularitu.
Ve skutečnosti žijeme v Evropské unii, v části světa, kde nejsou hranice. Vše záleží jen na politicích. Mám ale dojem, že z bruselské perspektivy jde o provinční, nedůležitý problém. Přitom je to problém důležitý. Musíme si pamatovat, že střední Evropa je minové pole různých historických faktů, které budeme ještě mnoho let odzbrojovat.

Pro maďarskou kulturu je také typická hudba, tanec, čardáš, umíte ho?
Neumím tančit ani zpívat. Ale pokud se ptáte na čardáš, chtěl bych říct, že v Maďarsku je velice důležitá vazba na národní kulturu, která třeba v Polsku prakticky zahynula. V Maďarsku svoji kulturu považují za prvek tradice. Velmi se mi líbí třeba maďarská instituce Tanzhaus, taneční dům. Může to být klub, hospoda nebo kulturní dům, kam si chodí jednou týdně zatančit čardáš.
V Budapešti je alternativní klub Jáma, kde se po celý týden konají alternativní koncerty – jazz, reggae a podobně. Ale jednou týdně tam lidé přicházejí tančit čardáš. Velice se mi to líbí. Je to vazba na tradici a vlastní kulturu a není to namířeno proti nikomu.

Jste nejen spisovatel a prozaik, ale také publicista, spolupracujete s nejčtenějším deníkem v Polsku, Gazetou Wyborczou. Jaká témata vás v té každodennosti zajímají?
V novinách jsem pracoval několik desítek let a vždy jsem se zabýval kulturou. Nedovedu si představit, že bych se zabýval něčím jiným, třeba že bych psal o hospodářství. Dnes už ovšem píšu jenom fejetony.
Vždy jsem ve své práci likvidoval rozdíly mezi velkou a malou kulturou. V Polsku přitom něco takového funguje. Vysoká kultura, to je opera, básně, nízká kultura je nějaká popkultura. Já si ale myslím, že kultura je zajímavá a nezajímavá, dobrá a špatná. Myslím si, že dobrá může být rocková deska a špatný může být svazek veršů.

Kultura svým způsobem vždy reflektuje politiku, politické dění. Svět se mění, globalizace dopadá na každého z nás. Jaký je váš pohled na současný vývoj, na budoucnost světa? Vybavuji si slova sociologa Zygmunta Baumana, který řekl, že někde je síla, která přinese nové uspořádání, ale že ještě neví, jaká je to síla.
Já nevím tím víc. Jsem spíš pesimista. Pamatujeme si, jak se zkompromitovala teorie o konci dějin Francise Fukuyami. Nyní vidíme, že nám opět něco hrozí. Především nějaká plíživá hospodářská krize, která není úplně definovaná, ale bojíme se, že je mnohem větší, v rozměrech 30. let minulého století. Také se mění rozložení sil ve světě a světová politika. Například suroviny potřebné k výrobě energií se stávají zbraněmi.
Četl jsem knihu od amerického futurologa o tom, jak bude vypadat Evropa a Amerika za sto let. Samozřejmě se nic z toho nemusí stát, ale je to spíš pesimistická verze a já se k ní přikláním. Myslím, že po určité době dojde k eskalaci problémů (nevím, jestli budou lokální nebo globální). Rostoucí moc Číny a na druhé straně oslabující Evropa. Určité procesy jejího uzavíraní se, například před emigranty. Také jsme čím dál starší a začínáme vymírat. Chybí nám síly.
Obávám se určitých budoucích konfliktů. Nepůjde samozřejmě o konflikty typu druhé světové války, půjde o moderní konflikty. Bude to boj o vodu, elektřinu, naftu, plyn, o zóny vlivu. To je horizont deseti let, ale pokud bych si měl představit svět v roce 2050, nebude to asi moc sympatická utopie.

(redakčně kráceno)