„Přípravy na přijetí eura se můžou odložit k ledu,“ říká Robert Holman

Vláda prosadila státní rozpočet na příští rok se schodkem 135 miliard korun, letošní rozpočet přitom skončil v deficitu okolo 163 miliard korun. Lídři států Evropské unie mezitím v Bruselu řešili na posledním summitu tohoto roku, co se dá dělat s dluhovými krizemi na starém kontinentu. Tématem Interview ČT24 z 16. prosince tak nebylo nic jiného než hospodářská a ekonomická situace naší země i Evropské unie. Robert Holman, člen Bankovní rady České národní banky, hovořil s Františkem Lutonským o národním rozpočtu, obavách z evropského dohledu či nesmyslnosti přijímat v současné době euro.

Jakými slovy byste okomentoval státní rozpočet na příští rok?
Ten schodek zní hrozivě, ale v letošním roce byl ještě vyšší. Cíl je to docela ambiciózní, protože počítáme v příštím roce s nižším hospodářským růstem než letos. Takže pokud se schodku 4,6 % HDP podaří dosáhnout, bude to ještě úspěch. Myslím, že vláda udělala všechno, co mohla, a že se skutečně zachovala jako vláda rozpočtové odpovědnosti.

Vidíte nějaký problém ve struktuře rozpočtu?
Vidím tam problém. Vláda plánuje dál snižovat rozpočtový schodek – v roce 2012 na 4 %, v roce 2013 na 3 %.  Bylo by výtečné, kdyby se to podařilo, ale nemůže se to podařit bez penzijní reformy a reformy veřejného zdravotnictví. Schodky veřejných rozpočtů nelze nadále snižovat jenom škrty. Starobní důchody a výdaje na zdravotnictví představují obrovské položky a obrovskou zátěž pro veřejné rozpočty, proto je potřeba začít tam.

Vezmeme-li to ideologicky, spory opozice a koalice se teď vedou o to, na co klást větší důraz. Opozice by nedělala některé škrty a víc sil by napřela do příjmové stránky státního rozpočtu. Odhady ČNB růstu ekonomiky v příštím roce se zhoršily z 1,8 % na 1,2 %. Je to v podstatě souhlas s levicovou opozicí?
Naši prognózu neděláme podle toho, co říká levicová opozice nebo pravicová vláda. Naše prognóza je postavena na faktech.
V letošním roce hospodářský růst pravděpodobně dosáhne 2,3 %, naše prognóza na příští rok je 1,2 %. Příčiny zpomalení nepřicházejí ze zahraničí, ale jsou to příčiny domácí. A tou hlavní je fiskální konsolidace, která se projeví v utlumení domácí poptávky. Platí to ale jen pro příští rok, protože fiskální konsolidace ozdraví ekonomiku a v dalších letech přispěje k robustnějšímu hospodářskému růstu.

Není tedy státní rozpočet znovu postaven na chybné prognóze růstu?
Ministerstvo financí mělo prognózu většího růstu, to je pravda. V podstatě se s ministerstvem financí shodujeme na tom, že dopad fiskální konsolidace na hospodářský růst bude asi minus 0,8 %. Rozcházíme se ale, pokud jde o optimismus ohledně růstu soukromé spotřeby a soukromých investic. Naše prognóza je postavena konzervativněji než prognóza ministerstva financí. To je pravda.

Současná vláda směřuje k vyrovnanému rozpočtu do roku 2016. Byl byste pro, aby byly do budoucna veřejné finance spoutané ústavním pravidlem o dlouhodobě vyrovnaném rozpočtu? Kdysi to navrhoval třeba nynější prezident Václav Klaus.
Vždycky jsem byl pro, dokonce jsem o tom napsal nějaké články. Myslím, že je to jediná cesta, jak přimět vlády k rozpočtové odpovědnosti.
Na státní rozpočty mají vliv takzvané politické cykly. Před volbami politické strany hodně naslibují, brzy po volbách provádějí škrty a potom zase zvyšují vládní výdaje. Tato politická logika vede k tomu, že veřejné rozpočty končí chronicky v deficitech.

Takže takto by se daly ty cyklické výkyvy vyrovnat?
To je právě to pravidlo ústavně vyrovnaného státního rozpočtu. Mimochodem už to není jenom předmětem akademických debat, ale má ho třeba Švýcarsko a v určité podobě ho zavádí Německo. Měli bychom je v tomto napodobit. Je to cesta, jak umravnit vlády a donutit je k permanentní rozpočtové zodpovědnosti.

V Bruselu dnes začíná poslední letošní summit Evropské unie. Hlavním tématem budou opatření proti budoucím dluhovým krizím.
„V eurozóně přerostla krize v krizi systémovou a vyžaduje konkrétní opatření jak pro celý hospodářský blok, tak pro jednotlivé země.“ To má říct v Bruselu lídrům Evropské unie předseda Evropské komise José Barroso. Souhlasil byste s ním?

Eurozóna prochází vážnou krizí, která se sice projevila teď (spouštěčem byla finanční krize a následná hospodářská recese), ale její kořeny sahají až ke vzniku eurozóny. Jakmile země jako Řecko, Portugalsko, Španělsko a další (takzvané jižní křídlo eurozóny) přijaly euro, získaly jejich vlády možnost levněji si půjčovat. Zavedením eura pro tyto země zmizelo kurzové riziko a snížila se riziková prémie. Možnost levně si půjčovat je pak vedla k rozpočtové nezodpovědnosti.

Euro by tak možná bylo výhodné i pro Českou republiku, protože bychom si levněji půjčovali?
Nakonec bychom pravděpodobně dopadli jako Řecko, protože rozpočtová nezodpovědnost musí vyústit v to, že země není schopna splácet své dluhy. A když je členem eurozóny, tak do toho problému zatahuje celou eurozónu.

Které nejčernější scénáře s eurozónou vidíte?
Nechci kreslit černé scénáře, spíš bych se zamyslel nad tím, jaký je pravděpodobný vývoj: Je docela pravděpodobné, že nakonec bude záchranný mechanismus překlopen z dočasného módu v modus permanentní. Evropští politici jsou dnes totiž pod takovým tlakem investorů a trhů, že hrozí, že by země jako třeba Řecko mohly dojít až ke státnímu bankrotu, což by velice ohrozilo samotnou eurozónu a samotný projekt eura.

Permanentní mechanismus s účastí nebo bez účasti soukromých investorů?
Nevím, k čemu Evropská rada dospěje. Hlavními přispěvateli nepochybně budou vlády zemí Evropské unie, které se nejspíše budou muset podílet velkými sumami na tom, že se jiné země dostávají do dluhové pasti.

A pokud by se některá ze zemí dostala až do takových problémů, že by nebyla schopná to v eurozóně ustát, je jasné, že se na její záchraně nebude žádným způsobem podílet Česká republika?
V Evropské unii není nikdy nic úplně jasné, ale řekl bych, že podle současných pravidel zachraňování členů eurozóny budou muset platit členské země eurozóny. Je to problém eurozóny a eura.

Británie také není členem eurozóny, ale když se ale podíváme na některé tamní komentáře…
Británie snad není ani tak znepokojena tím, že by musela přispívat přímo do záchranného fondu. Je znepokojena tím, že by se krize eurozóny mohla přelít i do Velké Británie a dalších zemí Evropské unie, které nejsou členy eurozóny.

Dokážete si představit, že by eurozónu opustily její „největší brzdy“ – Řecko, Portugalsko, Španělsko, vlastně i Irsko.
To jepro mě velmi obtížná představa. Euro vzniklo jako ambiciózní politický projekt, ne z ekonomických důvodů. Politické elity, které prosadily euro, neuvažovaly jako ekonomové, jejich cílem bylo další politické sjednocování Evropy. A protože politici investovali do eura tolik politického kapitálu, je velmi obtížné si představit, že by najednou řekli, s eurem je konec, budeme znovu zavádět vlastní měny.
Pravděpodobnější scénář je, že dojde v rámci eurozóny k intenzivnějšímu přerozdělování. Takže ekonomicky silnější, rozpočtově střídmější a zodpovědnější země (Německo, Holandsko, Finsko) budou finančně pomáhat zemím, které se dostanou do problémů, jako je Řecko, Portugalsko, Irsko. Eurozóna totiž není ekonomicky homogenní. Je rozdělena na země ekonomicky vyspělé a méně vyspělé a zavedení eura nepřispělo k ekonomickému sbližování těchto oblastí téměř vůbec.

Jak se jako člen Bankovní rady ČNB díváte na chování Evropské centrální banky, která dál odkupuje vládní dluhopisy států, které mají problémy, a chce prodloužit krizovou podporu bankovní likvidity v podstatě pomocí neomezených úvěrů s pevným úrokem?
Evropská centrální banka nakupuje evropské dluhopisy, aby uklidnila investory, kteří do nich investovali. To může dělat pouze v době, kdy se neprojevují významnější inflační tlaky, což je teď, kdy se Evropa dostává z hospodářské recese.
To, co dělá Evropská centrální banka nebo americká centrální banka, je inflační financování státního dluhu. Jakmile se obnoví normální hospodářský růst a inflační tlaky, budou s tím muset centrální banky, pokud budou zodpovědné, přestat.

Dohodnou se nakonec členové eurozóny na nějaké centrální rozpočtové politice, na jednotné ekonomické vládě?
To je ještě daleko, protože by se na tom musely dohodnout všechny členské země eurozóny. Ale je k tomu nakročeno. To, co dělá Evropská centrální banka (záchranný mechanismus, ať už dočasný, nebo permanentní), jsou první krůčky k centralizaci národních peněz do rukou evropských institucí. Pokud bude Evropská unie nebo eurozóna pokračovat tímto směrem, je to trend vedoucí k fiskální unii, ať už bude mít jakoukoliv podobu.

Výhody, nevýhody, rizika fiskální unie?
Třeba Spojené státy jsou fiskální a zároveň měnovou unií. Je prostě ekonomicky i politicky logické, že skupina zemí, která má společnou měnu, bude mít taky fiskální unii.
Problémy a rizika jsou v tom, že Evropa není národně a kulturně homogenní jako Spojené státy nebo jiné fiskální a měnové unie. Proto tady bude ještě dlouho existovat pnutí mezi jednotlivými zeměmi, které představují jednotlivé národní a kulturní celky.

Ve Spojených státech to funguje nějakých 100 let. Za jak dlouho by to podle vás mohlo začít podobně fungovat v Evropské unii.
Ve Spojených státech to funguje 100 let, ale pořád jsou tam významné hospodářské rozdíly například mezi severovýchodem a jihozápadem. Takže ani tam není úplná ekonomická homogenita, ale Američané se cítí jako jeden národ. A myslím si, že tím je to podmíněno. Neumím si představit, zda a kdy vůbec se budou evropské národy cítit jako jeden národ a budou říkat, já jsem Evropan.

Premiér Petr Nečas nedávno prohlásil, že jeho vláda neoznámí datum eura. Je to logické?
Je to naprosto logické. Vláda, která by se dnes snažila takové datum stanovit, by v podstatě nevěděla, co dělá.
Zaprvé, neplníme maastrichtská kritéria, která ale v současné době neplní žádná členská země eurozóny, snad s výjimkou Lucemburska. Zadruhé, není jasné, jaká bude další budoucnost eurozóny a jestli vůbec bude ekonomicky výhodné do ní vstupovat. Členská země eurozóny se bude muset s největší pravděpodobností podílet na finanční pomoci zemím, které se dostanou na pokraj bankrotu. Ty částky přitom mohou být i pro malou zemi, jako jsme my, v řádu desítek miliard eur. A to si myslím každá vláda rozmyslí.

Co to znamená pro proces příprav přijetí eura?
No, tak to je otázka.Začal bych maastrichtskými kritérii. Žádná země neudělá chybu, když se je bude snažit plnit. (V současnosti neplníme jenom kritéria spojená s veřejnými financemi.) Vláda, která se bude snažit dosáhnout tříprocentní rozpočtový schodek a bude držet vládní dluh pod 60 %, bude dělat dobře. A nemusí to dělat kvůli euru, ale aby měla zdravou ekonomiku a zdravé veřejné finance.
Jinak přípravy na přijetí eura by mohly být docela dobře odloženy k ledu, protože vstup do eurozóny teď není vůbec aktuální.

Evropská unie nedávno schválila finanční dohled. Jde o čtyři nové instituce, které budou dohlížet na banky, pojišťovny, trhy a případná rizika v jednotlivých státech. Skoro to svádí k otázce, jestli od ledna nebudete jako centrální banka zbyteční?
To nebudeme, tak rychle to pokračovat nebude. Tyto evropské orgány dohledu vzniknou od ledna, ale jejich pravomoci budou krystalizovat ještě delší dobu.
Také není úplně jasné, do jaké míry bude docházet k překrývání pravomocí a odpovědností. Zpočátku jsme si mysleli, že budou mít tyto orgány spíš koordinující roli. Trochu nás znepokojilo, že evropské dohledové orgány na sebe rozhodnutím Evropského parlamentu nabraly některé rozhodovací role. V mezních situacích tak mají pravomoc úkolovat národní dohled v některé zemi nebo přímo zasahovat v systémově významných finančních institucích, které se dostaly do problémů.

Představme si, že evropský dohled špatně rozhodne, kdo za to ponese zodpovědnost?
No, to je právě otázka. Proto mám obavu z překrývání pravomocí a nevyjasněné odpovědnosti evropských dohledů.
Může se stát, že by se velká finanční instituce s nadnárodní působností, která by byla třeba na území našeho státu, dostala do finančních problémů. V takovém případě má evropský dohled pravomoc zasáhnout a rozhodnout o tom, jak bude ta instituce zachraňována. A to může mít významné dopady na národní rozpočet. Takže rozhodne evropský orgán, ale platit to bude národní daňový poplatník.
Je tady zásadně porušen princip – kdo rozhoduje, má mít odpovědnost a nést náklady.

(redakčně kráceno)