„Tanec je osvobozující,“ říká Vlastimil Harapes

Vlastimil Harapes je snad nejpopulárnější český tanečník vůbec. Za svou uměleckou kariéru tancoval na věhlasných evropských scénách, šest let byl stálým hostem Deutsche Oper am Rhein v Německém Duisburgu a Düsseldorfu. Od roku 1990 dvanáct let šéfoval Baletu Národního divadla v Praze. Popularitu si ovšem získal také jako filmový herec v tak úspěšných filmech jako Den pro mou lásku, Panna a netvor nebo Jak vytrhnout velrybě stoličku. Od konce května 2010 šéfuje Baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě. V roce 1998 získal čestné členství a čestný řád Ruské akademie uměnovědné a hudební interpretace, v roce 2000 mu Evropská unie umění udělila Evropskou cenu G. Mahlera za baletní výkony. V pořadu Před půlnocí z 13. prosince hovořila s Vlastimilem Harapesem moderátorka Šárka Bednářová.

Jste takové poválečné dítě. Narodil jste se v roce 1946 v Chomutově. Jak vzpomínáte na své dětství?
Vyrostl jsem na vesnici. Tam všechny děti vyrůstají na návsi a domů se jdou akorát najíst. Hezky to popsala moje nejstarší sestra, starší o 17 let, která píše, že celá ta poválečná atmosféra měla vliv na moji povahu a zálibu v divadle, tancování, hraní a zpívání, protože v mámině nitru byla pohoda a optimismus.

Četla jsem, že jste uměl dřív tančit než psát.
No, ano, ano. Měl jsem tři sestry (už mám bohužel jen jednu), ale vyrůstal jsem jenom s tou nejmladší, která byla o 6 let starší než já – druhá sestra byla o 12 let a třetí o 17 let starší. A protože sestra chtěla tančit, ale neměla s kým, naučil jsem se polku a valčík ještě dřív, než jsem uměl číst a psát.

Kdy jste si poprvé řekl, chci se živit tancem?
Až dost pozdě. Souhlasil jsem s tím, že budu studovat na taneční konzervatoři, protože tam není matematika, fyzika a chemie. A že tam bude šerm a bude to vlastně taková zábava. Pak jsem zjistil, že to zábava není. Že ten hlavní obor, klasický tanec, je velmi obtížný, kam se hrabe matematika. Takže jsem doma brečel, že bych se vrátil, v těch čtrnácti patnácti jsem se ještě nestyděl. Naši mě ale naopak přemlouvali, ať to vydržím. Nakonec jsem to vydržel, abych pravdu řekl, ta škola mi moc nešla, ale pak jsem to nějak pochopil a skončil jsem ji s vyznamenáním. Ale to ještě nebyl ten moment, kdy mě to chytilo.
Jako maturitní ročník většina naší třídy natáčela Starce na chmelu. Vzápětí mě pozvali ke zkouškám na jednu z rolí v Markétě Lazarové. Takže jsem rok a půl natáčel Markétu Lazarovou s Magdou Vašáryovou a mnoha dalšími herci. Tehdy jsem si říkal, to bude bezvadné, budu brzy slavný a bohatý filmový herec.
Najednou jsem si ale uvědomil, že mi při tom natáčení, kde byly dlouhé prostoje, chybí námaha, hudba. Začal jsem proto znovu pomalu cvičit a přihlásil jsem na konkurz do Národního divadla. Ten jsem udělal a byl jsem přijat. Tak jsem si řekl, když už, tak se pokusím být zrovna tak slavný a známý, jako jsou ti herci z muzikálů a seriálů.

Kromě taneční konzervatoře jste studoval i v Rusku v Petrohradě. Co vám to dalo?
Dalo mi to moc. V Národním divadle byla pedagožka Marina Šámševová, která mě viděla a říkala, že bych měl jet k nim na stáž do Petrohradu, protože přece jenom jet do meky baletu stojí za to. V Petrohradě byl pedagog Alexandr Ivanovič Puškin, dokonce říkal, že je z té slavné rodiny. Přede mnou tam studoval Michail Baryšnikov, ten k nám ještě chodil do hodin, a mnoho jiných výborných sólistů. Byla to skvělá nástavba, ale myslím, že kvalitní základ jsem dostal už na pražské konzervatoři.

Kdy jste měl pocit, že jste na baletním vrcholu?
Říká se, že co člověk nestihne do pětadvaceti, už toho potom moc nezbývá. Já si myslím, že se člověk učí celý život. Určitě to začalo představením Romea a Julie v režii Petra Weigla a v choreografii Miroslava Kůry v Národním divadle. Byl to tehdy velký úspěch a tam se asi zjistilo, jak se jmenuju.

Na která představení obzvlášť vzpomínáte?
Tak je to určitě Romeo a Julie, potom Spartakus, Hoffmanovy povídky, krásné představení s anglickým choreografem Peterem Darrellem. Pak jsem měl to štěstí tančit na choreografii, kterou dělal Glen Tetley. A to v Düsseldorfu, a když jsem ho pozval k hostování do role šéfa na dvojkoncert Bohuslava Martinů, byl to balet pod názvem Sfinga.

Kdy jste vlastně s baletem aktivně skončil?
Vždycky jsem hlásal, že člověk má odejít včas. Určitě z těch velkých rolí, protože ty potřebují výkon jako u sportu, to se nedá ničím ošidit. Takže aktivně jsem tančil těch 20 let.

Kterým představením jste skončil?
To byla legrace. Tančil jsem hodně těch Labutích jezer a jednoho večera jsem řekl, dnes tančím naposled. Všichni se smáli, ale já už jsem v té roli opravdu nikdy nevystoupil. A tak to bylo se všemi ostatními rolemi.

Dělat balet je velice fyzicky náročná činnost. Měl jste někdy problém s fyzickou kondicí? Měl jste nějaký úraz?
Určitě. Měl jsem pozvolné zlomeniny holeních kostí. Udeříte se do holeně, ale protože nohu namáháte, rána se nehojí, nezavápňuje se a rána se prohlubuje. Je to takzvaná únavová zlomenina. Nemohl jsem kvůli tomu rok tančit a čekal jsem, až se to zavápní. Hodně jsem trpěl také na hexenšus. To jsou ty zvedačky – partnerky nebyly vždy jak pírko. No, a před dvěma lety mi ochrnula pravá ruka, takže mě řízli a podepřeli pár plotének.

12 let jste šéfoval Baletu Národního divadla. Bavila vás ta manažerská role?
Víte, že jo. Nebyl jsem na to připravený. Zvolil si mě soubor na konci roku 1989 a do funkce jsem spolu s režisérem Petrem Weiglem nastoupil 1. ledna 1990. Postupem času jsem zjistil, že mě to začíná bavit. Velice důležitá je přitom ta diplomatická stránka – najít způsob, jak jednat s těmi lidmi. U divadla jsou všichni přecitlivělí, soustředění hodně na sebe.

Byl jste přísným šéfem?
Držel jsem se toho, že člověk má být zlý na všechny.

Dnes šéfujete Baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě. Můžete tedy porovnávat. Jak jsou na tom na Slovensku?
Výhoda je, že u baletu jsou mladí lidé, takže jsou takoví dychtiví, většina chce něco dokázat, dělat kariéru. Jsou zapálení a to je na tom krásné. Mě na tom baví, udělat jim takové podmínky, aby se jim pracovalo, co nejlépe. To znamená, aby tam byli kvalitní pedagogové, aby se střídali, což je dnes světový trend. Já jsem byl zvyklý, že jsme měli jednoho pedagoga téměř celých těch dvacet let. To už se dnes nenosí. Ta změna je odbourání stereotypu, který má v sobě v podstatě každý člověk.

Je zájem o balet ze strany mladých lidí? Jste porotcem v mnoha mezinárodních soutěžích. Jak jsou na tom ve světové konkurenci Češi?
Jsou na velmi dobré pozici. Třeba pražská konzervatoř je na výborné úrovni a má skvělé výsledky právě i při těch soutěžích – jsou na prvních místech, vyhrávají medaile a tak dále.
Ale jinak je tady balet taková popelka. Není tady takové nadšení jako třeba v Rusku nebo v Dánsku. Ale snaha tady je a to je důležité.

Jak je na tom český národ s tancem? Jsme polena, nebo máme rytmus v těle? Jsme ohniví tanečníci?
Ohniví tedy rozhodně ne, Španělé nejsme, ani Slováci nejsme. Slováci mají úžasný folklor. S námi je to, jako když srovnáte hory: tady je hora Říp a podívejte se, jaké jsou Tatry. Jsme trošku pomalejší, klidní, ale má to samozřejmě svou poezii, svůj klid a rozvahu.
Také si myslím, že spousta lidí má k tanci zábrany. Přitom pak se chlapi opijou v hospodě a začnou tancovat, což by střízliví nikdy neudělali. Tanec je totiž osvobozující. Proto se mi líbí, když starší páry chodí znovu do tanečních nebo na tance, protože to je daleko zdravější než veškerý sport.

Co vám tanec dával, dává?
Svobodu. Na scéně jsem se cítil tak úžasně, jako že už tam za mnou nikdo nemůže. Je to tak zvláštní pocit – napojit se na hudbu a snažit se ji zviditelnit.

Další významnou etapou ve vašem životě byl film. Váš debut byl ve filmu Markéta Lazarová, to vám bylo jednadvacet. Kdo vás vlastně pro ten film objevil?
Byl to jeden z asistentů ze Starců na chmelu, protože potřebovali pro tu roli někoho i pohybově vybaveného – ten Kristián se zblázní a dělá pomatené pohyby a tak. Takže si mě František Vláčil pozval ke kamerovým zkouškám, kde tedy řekli, dobrý, ale musíte být blond, protože hrajete Němce. Tak jsem byl rok a půl blonďák.

Ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku jste hrál s Janou Preissovou. Jak se vám s ní hrálo?
Bezvadně, je skvělá, já ji mám moc rád jako herečku i jako člověka. A byla tak krásná. Ve filmu ji na jevišti zastupovala Hana Vláčilová, která byla úplně stejně velká a měly i velmi podobnou figuru, takže to bylo k nerozeznání. Jinak ale dělala všechno sama.

Nejvíce mne zasáhl film Den pro mou lásku, kde jste si zahrál po boku úžasné Marty Vančurové. Teď se nabízí přímo osobní otázka: Co ve vašem životě znamená láska?
To je hlavní motivace, bez toho vůbec nelze, nemělo by to vůbec smysl.

Měl jste nějakou osudovou lásku?
No jistě, aby ne.

Byla tou osudovou láskou i vaše manželka Hana Zagorová?
Všechno je osud, ano určitě.

S Hanou Zagorovou jste se vlastně také seznámili na natáčení?
Bylo to při natáčení jednoho Silvestra, kde jsme náhodou účinkovali společně. Hana tehdy přišla s tím, jestli bych přijal účast v pořadu Dluhy Hany Zagorové v dílu Pohádka z karet, kde bych hrál prince. Měli tam být čtyři princové jakožto svršci z karet – tři zpěváci, Korn, Gott a Pospíšil, a Harapes byl ten čtvrtý, srdcový, který měl být němý a vyjadřoval se tancem. Já jsem ale odmítl, že to tedy ne, němého hrát nebudu, to není princ Bajaja, jedině kdybych zpíval. Hana říkala, že to úplně nabourává její koncepci, ale že o tom bude přemýšlet a že mi zavolá. Nakonec zavolala, že tedy budu zpívat.

Litujete toho, že vaše partnerství s Hanou Zagorovou nakonec nevyšlo?
Jsem fatalista, věřím, že to, co má být, bude. (Ale je také pravda, že připravenému štěstí přeje.) Takže myslím, že to tak asi mělo být. S Hanou jsme přátelé, velmi si ji vážím. Je málo takových žen jako ona, tak pracovitých, vkusných, elegantních. Prostě pravá ženská, jak má být.

Stárnutí u baletního mistra. Je těžké to psychicky zvládnout, přijmout?
Přijímat staří je velmi obtížné a těžké a hlavně obtěžující, je to velmi nepříjemné. Však to taky poznáte.
Mám ale teď, troufám si tvrdit, novou přítelkyni Soňu Červenou, která je starší než já. Ta je tak úžasná, já si jí tak vážím. Je to pro mě příklad bojovnice, jak je pilná a důsledná v tom, co dělá. Jsem šťastný, že ji znám. Rád bych se jí vyrovnal.

Kdybyste si měl splnit sen, který by to byl?
Věřím, že jestli se k něčemu budu připravovat, tak to přijde – připravenému štěstí přeje. Jinak jsem se vždy snažil být nohama na zemi. A jak se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš.

(redakčně kráceno)