Potápky, páskové, chuligáni

Každá generace má tendence se vymezovat proti generaci předcházející. Ve svobodných podmínkách takováto revolta vzbuzuje maximálně pohoršení a odsudek starších. Reakce diktátorských a autoritářských režimů bývají o poznání tvrdší. Nezřídka vznikají samostatné zákony a nařízení určující správnou zábavu mládeže a postihující tu špatnou, závadnou. V případě Československa byla takto ostrakizována jazzová a swingová hudba a později rokenrol, nekonvenční tance, které ji doprovázely, a především její ctitelé, tedy potápky, páskové a chuligáni.

V Historii.cs z 30. prosince hovořili o nonkonformní mládeži naší historie hudební publicista Lubomír Dorůžka a historici Petr Koura z Filozofické fakulty Univerzity Karlovya Matěj Kotalík. Ptal se moderátor a spoluautor pořadu Vladimír Kučera.

Co to byly potápky?
Koura:
Potápky byla nepřizpůsobivá mládež v období protektorátu. Poprvé se tento termín objevuje v první polovině roku 1940 jako označení pro mladé tanečníky swingu, kteří se výstředně oblékají, výstředně hovoří a mají celkově nonkonformní vzhled. U mužů k tomu patřily dlouhé vlasy, trošku delší vzadu, říkalo se tomu „havel“, později se vžilo označení „eman“. To byly delší vlasy vzadu s takovou nakroucenou ruličkou, později se ta rulička vytvářela přímo na hlavě. K potápkovskému oblečení patřilo volnější kostkované sako, úzké kalhoty a boty na vysokých podrážkách, kterým se říkalo „maďary“.

Páskové a chuligáni?
Kotalík:
Páskové jsou v následujících deseti letech v podstatě pokračováním této mládežnické subkultury s některými novými prvky. Pojem „pásek“ se objevuje na počátku 50. let, takový vrchol je v letech 1953, 1954. Označuje mladého muže, který se výstředně obléká, má výstřední jazyk, argot, a výstřední chování.
„Chuligán“ je pak zase jakési pokračování, v podstatě stupňování původního pojmu „pásek“ v době, kdy už byl příliš rozšířen. Zajímavé na tom je, že označení „chuligán“ má vlastně normativní význam: První kořeny pocházejí z 19. století z předměstí Londýna, kde se takhle označovala konkrétní irská rodina rváčů, výtržníků, násilníků, anebo to je postava z kabaretu, která označovala takovouto fiktivní  irskou rodinu. To znamená, že tam je trošku xenofobní podtext.
Hlavní rozmach ten pojem ovšem prodělal v Sovětském svazu, kde se stal po revoluci normativním pojmem, samostatným paragrafem trestního zákona. Od 20. let se běžně používal a nabyl takové neohraničenosti, že se v 50. a 60. letech rozkošatil do pěti stupňů, kdy bylo v podstatě možné za chuligána označit kohokoli.

Dorůžka: Já jsem vyrůstal především s potápkami. Řekl bych ale, že to označení vzniklo možná už před rokem 1940, protože se to táhlo od doby, kdy se začal tancovat swing. Byla to totiž odvozené od oblíbené taneční figury, kdy se při tanci člověk pravým ramenem potopil a levým ramenem vynořil zpátky nahoru. Jedním ze středisek, kde to bylo k vidění, byla Jednota soukromých úředníků na Vinohradech ve Francouzské ulici, kde vlastně začínal orchestr Karla Vlacha. Také to pochopitelně souviselo i s jistým způsobem chování a nazíráním na společnost a na život. Takže ty kořeny jsou ještě před začátkem protektorátu, na sklonku první republiky.
Každá generace prochází obdobím, kdy si vymezuje nějaký postoj především ke starší generaci, ke svým rodičům, učitelům a profesorům, ale také k tomu, co ji obklopuje. Už rozdíl pěti let v datu narození hraje velikou úlohu. Když je člověku dvacet, k pětadvaceti není tak daleko. Ale když je člověku čtrnáct, je k devatenáctiletým velice daleko.
Každých pět let se tak na tom v podstatě něco mění: Jinak to vypadalo v době, kdy končila první republika, jinak to vypadalo za protektorátu. A docela jinak to vypadalo v období, kterému Škvorecký říká „nylonový věk“ – ty tři roky do roku 1948. A zase úplně jinak to vypadalo po roce 1948, ale trošku jinak to vypadalo i po smrti Stalina a Gottwalda po roce 1953. No, a v 60. letech to už bylo něco docela jiného.

Emanuel Moravec o Dnech mládeže (Lidové noviny z roku 1943):

"Místo trampských a barových odrhovaček česká mládež zpívá opět naše staré písně národní. Místo obleku potápek nosí táborovou kombinézu …
… Česká mládež odmítla odumírající zpátečnictví, připojila se k revoluci, stala se upřímně socialistickou. Česká mládež není slepá, vidí, co se kolem demokracie kupí a co se na ní přiživuje. Mlynářští supové a králové bankrotáři."

Jak se stavěly okupační úřady k potápkám, k jejich hudbě a způsobu života?
Koura:
Nacisté se už od svých počátkůve 20. letechostře vyhraňovali jak vůčimoderní kultuře, tak vůči jazzu.Hitler v Mein Kampfupřímo o jazzu nepíše,protože to považovalza něco tak podřadného, že se tím on ani nebude zabývat. V některých jeho pozdějších projevech najdeme, že je to židonegerská hudba, hudba typická pro Ameriku a že je to něco, co je německému národu bytostně cizí. Z těchto premis vycházela i okupační politika protektorátu.
Jazz nebyl v Německu nikdy oficiálně zakázán. V roce 1935 ředitel rozhlasového vysílání Eugen Hadamovsky zakázal pouze jeho vysílání v rozhlase, ale provozování zakázáno nebylo, a to z prostého důvodu – jazz se dá velice těžko definovat.
Okupační úřady si všímaly projevů swingové subkultury, výstředních projevů v oblékání mládeže, ale dost těžko to chápaly, takže to někdy i dezinterpretují: Potápkovská mluva je označována za směs angličtiny a češtiny, což vychází z označení Trafalgar, které se používalo pro Václavské náměstí. Objevuje se to i v hlášeních Sicherheitsdienstu, že mládež říká Václavskému náměstí Trafalgar a že to je výraz probritských a proamerických sympatií.
Je zajímavé, že hlášení o výskytu potápek jsou prakticky ze všech koutů protektorátu, ať to jsou České Budějovice, Hradec Králové, Brno, Olomouc nebo Plzeň. A například v Plzni došlo k incidentu, kdy byl v březnu 1941 zatčen jeden potápka. Bylo zjištěno, že se jedná o dělníka ze Škodovky, nikoli o příslušníka horních vrstev. Často se přitom o potápkách říkalo, že je to zlatá mládež.
Zákazy přicházejí ze strany českých orgánů po nátlaku okupačních institucí. Jsou to například opatření, že mládenci s havlem nesmějí koncertovat, nesmějí veřejně vystupovat, ale například nesmějí hrát ani fotbal. Na jaře 1941 vydávají v Praze ředitelé středních škol nařízení, že mladí lidé nesmějí s havlem ani v potápkovském oblečení chodit do školy.

Dorůžka: Hudba, v případě potápek swing a jazz, zejména swing, hrála důležitou úlohu, ale každý, kdo hrál v nějaké kapele a mohl se považovat za někoho, kdo skutečně tu muziku dělá, si od obecenstva udržoval jistý odstup. Pochopitelně obecenstvo bylo důležité, z toho ti muzikanti žili, ale přece jenom se považovali za někoho, kdo má k hudbě užší vztah a kdo se v ní lépe vyzná. Takže k potápkám v obecenstvu se chovali poněkud zdrženlivě.

Boogie woogie, co to bylo, pane Dorůžko?
Dorůžka:
Boogie woogie bylatypická figura osmkrát do taktu,která měla valivý rytmus. U nás to zdomácnělojako tanec,i když v Americe to nikdo jako tanec nechápal.Tam to znamenalo jistý hudební styl.
Afinice s hudbou není to jediné,co je typické pro tuhle vlnupotápků a všeho ostatního. Jednou z hlavních věcí bylo opravdu to vyrůstání mladé generace do nějakých podmínek a snaha hledat si nějaký svůj vlastní postoj a odlišit se od starší generace.
Velice výrazné to bylo třeba hned na začátku protektorátních let a později, kdy se už nesmělo nikde tančit. To bylo období, které potom už nikdy nemělo obdobu. Tančit se mohlo jen v tanečních školách, v tanečních hodinách. Ke študáckým povinnostem proto patřilo mít legitimaci do šesti nebo sedmi tanečních hodin, takže si stejně každý den v týdnu člověk mohl jít zatrsat.
Jinak se tančilo doma. Ty domácí mejdany měly zase docela jinou atmosféru. Bylo to pochopitelně menší, sešlo se tam maximálně osm párů, podle toho, jak byl kvartýr velký. A pochopitelně tam šlo i o to, že v domácím prostředí byli ti mladí lidé pohromadě a že tedy mohli případně dělat i jiné věci než jenom tančit.
Jako vstupné se většinou nosily nějaké nápoje, co se tenkrát dostaly – víno nejrůznějšího druhu, případně nějaké domácí pálenice, byly to věci značně různorodé. Když se zazvonilo na zvonek bytu, kde se to mělo pořádat, pootevřely se dveře, zevnitř se natáhla ruka a ozval se hlas, který pravil: „Vstupné.“ Tak se podala láhev. Za dveřmi stála malá dětská koupací vanička, do které se ta láhev vylila, a to se dělalo i se všemi ostatními. Pak se to zamíchalo dřevěnou vařečkou a naběračkou nabíralo do skleniček. Chuť to mělo pochopitelně strašnou a následky značné.
Jenže to nebylo všechno. Všem se to velice líbilo, všichni byli velice spokojeni, tak se řeklo, že se to bude opakovat. Ale to už každý věděl, jak to bude vypadat. Láhev se vylila do vaničky, zamíchalo se to, sběračkou nabralo do skleniček… Jenže v okamžiku, kdy si všichni připili první skleničkou, zoufale vyprskli. Spousta lidí si myslela, že ta jejich láhev vody se v té směsici ztratí.

Proč se nesmělo tančit za okupace? Kvůli válce? Nebo kvůli atentátu na pana říšského protektora?
Koura:
Definitivní zákaz tancepřichází v dubnu 1941na příkaz státního tajemníkaK. H. Franka.Viděl jsem ten dokument, mysleljsem, že tam bude zdůvodnění. Ale tam žádné zdůvodnění není.Je tam pouze, že se s okamžitou platností zakazuje tanec v protektorátu.
Už předtím byla omezení v souvislosti s vojenskými operacemi. Zdůvodnění bylo jednoduché – zatímco němečtí vojáci krvácejí na frontě, v zázemí se Češi přece nebudou bavit tímto způsobem. Takže za polského tažení dochází k prvnímu zákazu. Pak se to zase povoluje po německých vítězstvích, kdy se má vítězství německých zbraní oslavovat i tancem.
Definitivní zákaz tedy přichází v dubnu 1941. Jeho obcházení představovaly právě taneční školy, jak o nich hovořil pan Dorůžka. V Praze, ale i v jiných městech, Sicherheitsdienst zaznamenává, že „jsou pokusy o obcházení nařízení o zákazu tance růstem počtu tanečních kurzů“.

Jak to bylo za komunistů ? Jak zacházeli s těmi pásky a chuligány?
Kotalík:
Především prostřednictvím médií. Jsou tam jisté opakující se mediální kampaně a téměř kontinuita ve vysmívání v dobové oficiální satiře. Tak tomu bylo ostatně už od konce 40. let do poloviny 50. let, ale i později.
Zásahy byly také ve formě konkrétních razií, ať už připomeneme mediálně hodně přeceněný proces s Vyšehradskými jezdci z roku 1953, potom proces proti tanečníkům rokenrolu z roku 1957. Tehdy se ostatně setkaly dva monstrprocesy, které měly jako první vyzkoušet nový paragraf o výtržnictví v praxi, tedy vyzkoušet importovaný sovětského paragraf o chuligánech.

Víte, já si to neumím představit, nejdřív vám za války zakazovaly muziku protektorátní úřady, pak přišlo osvobození, a oni vám ji začali zakazovat znova. Jaký to byl pocit?
Dorůžka:
Od té doby se datují emigrační vlny českých jazzových muzikantů. První přišla hned po osmačtyřicátém – celá ta generace swingařů, Běhounek, Traxler a celý Rytmus 48, což byla pionýrská bopová skupina, ti všichni odešli. Další emigrační vlna přišla po osmašedesátém a pak se to táhlo v podstatě přes celá 70. a 80. léta. Ti, kteří měli poměrně nejlepší možnost vyniknout jako muzikanti, se nakonec vždycky sebrali a zkoušeli to někde jinde.

Zažil jste kvůli tomu nějaký výslech?
Dorůžka:
No pochopitelně. Hned po osmačtyřicátém jsem jich zažil několik jako člen British Councilu, jako člen Student British Asociation a jako člen Amerického institutu a tak dále. Bylo to celkem běžné a dost nepříjemné, protože to znamenalo prosedět v té Bartolomějské tři nebo čtyři hodiny, většinou v mlčení za zamčenými dveřmi. Po dvou hodinách se třeba někdo objevil, položil otázku, s níž jsme se nikam pochopitelně nedostali, a pak následovalo další mlčení.
Byla to snaha, aby členové těchto organizací řekli, ano, jistě, byli tam instruktoři, lektoři, kteří na nás chtěli jisté úkoly nebo se nás pokoušeli nějak politicky ovlivnit. To jim ale nikdo neřekl.

Chápu to u nacistů, u protektorátních úřadů – rasová teorie, je to černošská hudba, později navíc hudba válečného nepřítele, Američanů. Ale lidově demokratické Československo, které neustále vykřikovalo, proletáři všech zemí spojte se? Vždyť jazz byla proletářská hudba a zvlášť později to ve Spojených státech byl v mnoha případech výraz protestu proti tamějšímu establishmentu.
Kotalík:
Viděl bych to hlavně v obratu v kulturní politice. Nejpozději po roce 1945 nabývá vrchu v sovětské kulturní politice proud, který se dost vzdaluje tomu, co znamená avantgarda ve 20. a 30. letech. V podstatě převažuje velmi konzervativní proud, v architektuře je to vidět třeba v socialistickém realismu.
Najednou se stává nepřípustná hudba, která se projevuje živočišně nebo která dává tanečníkům určitou míru svobody. Už tancování bez držení bylo vlastně proti konvencím. Nadto si musíme uvědomit, že režim se sice deklaruje jako avantgarda lidstva, lidově demokratický, ale v podstatě neustále reprodukuje hodnoty, které jsou maloměšťácké a sahají mnoho let dozadu.

Čili ta podobnost s nacistickým pohledem na kulturu je zjevná?
Kouru:
Vzal bych to přes hudbu: píše o tom Josef Škvorecký i tady pan Dorůžka, že jazz je určité vyjádření svobody, porušování konvencí. A už za protektorátu se objevují formulace, že swing je tanec bez pravidel, že nemá předepsané taneční figury, dá se při něm improvizovat a dosti svobodně se chovat. Takže se dá říct, že tato hudba a tanec s ní spojený jsou výrazem svobody, kterou oba totalitní režimy nesnášely a snažily se potírat.

Dorůžka: A přitom tady nechyběly velice paradoxní epizody: V 50. letech požádal v Československu o azyl americký basista Herbert Ward, o němž se říkalo, že prý hrál také s Armstrongem.
Se Škvoreckým jsme ho kontaktovali a podařilo se nám s ním dát dohromady pořad, který se jmenoval Opravdu blues. Hrál tam Ward, Pražský dixieland s Ludvíkem Švábem a tančila tam jeho manželka Jacqueline Wardová, což byla choreografka. Tenkrát to byla jediná taková show, na níž se mohla hrát hudba tohoto druhu. Projelo to turné v Čechách a na Moravě.
Jenomže se ukázalo, že manželé Wardovi měli také trochu jiné představy o honorářové politice. Zdálo se jim, že za ty nacpané sály by měli dostat trošku jinak zaplaceno. Skončilo to tak, že se pokoušeli požádat o azyl v Polsku. Jenomže to, aby se americký muzikant, který má azyl v Československu, sebral a odjel žádat o azyl do Polska, nešlo, takže se nakonec pokorně vrátili do Ameriky.
Pokud jde ovšem o začátek potápkovské éry, záležitost politického protestu byla jenom jedna složka. Ono se s tím docela pojilo hnutí, kterému se tenkrát říkalo recese. To byla spíš intelektuálnější záležitost, kde šlo o to přivést nezasvěcence do stavu bezmocného úžasu. Mnoho muzikantů a potápků patřilo k recesistům. Byl to například Vladimír Bor, filmový režisér a producent, který o té věci napsal velice krásnou knížku a který patřil k hlavním teoretikům recese.

Koura: I Arnošt Kavka, zpěvák a jedna z celebrit protektorátních potápek, byl zároveň velice aktivním recesistou.

Dorůžka: Někdy to, co dělal Kavka, šlo tak daleko, že to přivádělo do rozpaků Karla Vlacha. Třeba když v Jednotě úředníků na Vinohradech, což byl velice solidní podnik se solidním obecenstvem, Kavka uváděl orchestr, představoval Vlacha, představoval sólisty a potom prohlásil: „A zpívá vám Arnošt Kapavka.“ To už bylo pochopitelně na Vlacha trošku moc.

Páskové a chuligáni, byla to forma vědomého protestu proti komunismu, nebo spíš vyjádření „my s tím nemáme nic společného“?
Kotalík:
Byl bych dost opatrný nazývat to protestem. Problém je hlavně v tom, že lidově demokratická diktatura nasadila velmi úzké mantinely své kulturní politiky a toho, co je přípustné. A to, v jaké škatulce se ocitnete, když něco posloucháte nebo si něco oblékáte, je něco jiného než vědomý protest.

Po roce 1948 přišlo období dotazníků a kádrových posudků. Psali lidem do posudků, že se zúčastňují takovýchto tanců, že tohle má rád, že je pásek a chuligán?
Kotalík:
Je to doba, kdy ke každému triviálnímudostání se na střední školupotřebujete v ideálním případěposudek z pracoviště a bydliště. Rozhodně to tedy mohla být jednaz forem, jak někomu poškodit život.

Dorůžka: Zachovaly se nějaké posudky na študáky z Hranic na Moravě, kteří si asi v sextě udělali domácí jazzový soubor. Funkcionáři národního výboru těmto klukům napsali takový materiál, že nemohli pokračovat ve studiu a jakákoli jejich kariéra skončila.

V obou režimech fungovaly jednotné mládežnické organizace. V protektorátu Kuratorium, po roce 1945 Svaz československé mládeže (SČM), pak Československý svaz mládeže (ČSM). Jaký měly tyto organizace vztah k těmto „pokleslým mládežníkům“?
Koura:
U Kuratoria to bylo dost evidentní, protože to si vytvořilo z potápek faktický antivzor. Správný kuratorista byl něco mezi potápkou a primusem, třídním šprtem. Primus sice všechno zvládá na jedničky a všechno umí nazpaměť, ale je prakticky nepoužitelný. A opačný pól je potápka, který má podprůměrný prospěch, zajímá se pouze o dívky, kouření, tanec, plive na zem a chová se značně neslušně, ale v životě je také prakticky neupotřebitelný. Kuratoristé mají jít střední cestou – nemají být ani naprosto vzornými šprty, ani potápkami.
Útoky proti potápkám se objevují v kuratoristickém tisku, v projevech představitelů Kuratoria, Emanuela Moravce a dalších. Nejde však jen o útoky, ale i o snahy o jakési domlouvání přijatelnější formou, rozumnou převýchovou, něco ve stylu „přestaňte blbnout a chovejte se jako rozumní lidé“. Jsou to takové apely ohledně dlouhých vlasů, že je to projev zženštilosti. Nebo se objevuje i názor, že swing není nic originálního, že to je vlastně gavota v synkopickém rytmu. Takže potápky, co poslouchají swing a myslí si, že jsou originální, originální nejsou, a daleko krásnější je lidová píseň.
Jako správný vzor pro mládež jsou prezentováni pracující lidé v montérkách, kteří pracují pro záchranu třetí říše, což má velice blízko ke vzorům, které se vytvářejí po roce 1948.

Dorůžka: Za nacismu bylo všechno dáno naprosto jasně. Byly zákazy, které přesně vypočetly, co se smí a co se nesmí. Za komunistického režimu se tyto zákazy velice často dělaly spíše způsobem per huba – jak se to hodilo. Šla zpráva po příslušných funkcionářích, takže každý věděl, co se smí a co se nesmí, ale nikde to nebylo přesně napsáno a uzákoněno.
Na druhou stranu za protektorátu odvedli z pódia kytaristu z Ostravy Gustava Vyšerku za to, že zpíval armstrongovským způsobem scat. Skončil tehdy dočasně ve sběrném táboře. Přežil to a všechno v pořádku, ale něco takové se za komunistů přece jen nestalo.

Jak svazáci přistupovali k páskům a chuligánům?
Kotalík:
V publicistických článcích, provoláních, proklamacích, v dopisech a rezolucích se vyskytuje ústřední protiklad svazáka, řádného poctivého občana, na straně jedné a páska nebo chuligána na straně opačné. Ovšem mládežnická organizace v tom rovněž často vidí vlastní rezervy – že musí bojovat s odlivem členstva, že se i formální členové nezapojují a netráví volný čas podle jejich představ.
ČSM a komunistická strana se snaží tohle nějak řešit pět minut po dvanácté v kampani Strana hovoří s mládeží v roce 1966. Ale to už jim ujel vlak.V kampani se neustále opakují stereotypní stížnosti na to, že pásci a chuligáni stojí proti snahám ČSM, maří jeho snahy, zmenšuje se počet členů. Ale přitom tam nikde není výraznější snaha vyjít vstříc tomu, co mládež doopravdy chce.

Co bylo typické oblečení pro pásky? Bylo to podobné jako u potápek? Já ty kluky pamatuji ještě jako malé dítě.
Kotalík:
Něco je podobné,něco se liší.Hlavním rozlišovacím znakem je účes zvaný eman nebo belgičan, to znamená vlasy vyčesané doprostřed hlavy a po stranách naopak přičesané. Byla to taková obrovská čupřina, často pěstěná cukrovou vodou nebo glycerinem. „Eman“ se to údajně jmenovalo podle Emanuela Kodýma, což byl jednu dobu jediný holič v Praze, který tyto účesy zhotovoval.
Další bylo speciální sako, kterému se říkalo flaška, pro jeho lahvovitý tvar. A kromě toho kravaty, v ideálním případě ručně malované, s různými exotickými výjevy, s nahými ženami nebo značkami amerických cigaret. Třeba v Polsku se ve stejné době objevují pásci, kterým se říká „bikiňaři“ (psal to polský spisovatel Leopold Tyrmand) podle toho, že se na jejich kravatách objevoval výjev pokusného atomového výbuchu na atolu Bikiny.

Kde to ti lidé sháněli v těch 50. letech, když bylo všechno na lístky? Ty kalhoty, ty roury, si museli nechat ušít, i boty si museli nechat ušít. To se neprodávalo v Obuně nebo v Obuvi.
Kotalík:
To je právě zásadní věc. Je to doba krize spotřebního průmyslu, všechno se soustřeďuje na výrobu oceli a ještě třeba zbraní a je často problém sehnat obyčejné kalhoty nebo oblek a boty, natož potom takové extravagantní. Často proto muselo přijít ke slovu vlastní kutilství nebo schopnost vyrobit si ty věci sám.

A co argot, ten byl také podobný jako u potápek?
Kotalík:
Jsou tam anglicismy typické pro 50. léta,pro novou realitulidově demokratického státu. Kupříkladu příslušníkům SNBse říká „sunny boy“. Ale jsou tam i jiné, překvapivé prvky: V jednom článku v Dikobrazu, který se satiricky vyrovnává s jazykem pásků, se objevují výrazy typické pro dnešní mládežnický jazyk, jako je třeba zvykem říkat, že je něco „hustý“.

Dorůžka: Nemusela to být jenom jazyková záležitost. S Mílou Ducháčem, s kterým jsme chodili do jedné třídy na gymnáziu, jsme v sextě měli hodinky nařízené podle newyorského času.

Koura: Co se týče potápkovské mluvy, tak ta se stala už za protektorátu předmětem zkoumání jazykovědců. V časopise Akademie věd Naše řeč vyšel článek od renomovaného jazykovědce Josefa Beneše, ve kterém se snažil vypíchnout ty výrazy. Samozřejmě to odsuzuje jako prznění českého jazyka.
V článku byly uvedeny i anglicismy jako Trafalgar, ale spíš si to hrálo s českým jazykem. Objevuje se tam výraz „něco baštím“ ve smyslu „líbí se mi to“, „mám to rád“. Takže třeba potápka říká své bedle, já tě baštím. „Bedla“ (nebo „Kristýnka“) bylo označení pro děvče. A je to i zkracování slov: místo „mě to nebaví“ se říká „mě to neba“. A dodnes v obecné mluvě používáme slovo „kilo“ jako označení pro stokorunu, i to je zmíněno v článku v Naší řeči jako slovo typické pro potápky.

A pánové, oslovování „vole, vole“, bohužel mně to zůstalo od dětství, musím si na to často dávat pozor, vzniklo kdy?
Koura:
V kampani proti páskůmv Dikobrazu v letech 1953 a 1954 se v jednom bodě právětoto oslovení podrobuje kritice,takže předpokládám, že už tehdy bylo běžně rozšířené.

Kotalík: Pokud jde o 50. léta, objevují se tam kromě anglicismů také prvky romštiny. Jak se objevuje „to baštím, to žeru“, říká se také „to cháluju“, což je z romského slovesa techal.

Co tyto party mladých lidí a jejich styl života přinesly? Obohatilo to nějak kulturu, zanechalo to tady kromě oslovení „vole“ nějaké kořeny?
Dorůžka:
Mám dojem, že dnes jsou to spíš historické záležitosti. Je to manifest určité generace, která se v určitém stadiu svého vývoje stylizuje do nějaké podoby a poměrně brzy z toho zase vyroste a přeškolí se na něco jiného, protože to, co v určitém období působí provokativně, za pět šest let provokativní charakter ztratí.

Koura: Je to vyjádření generační vzpoury, mladistvého rebelantství. Za války to nabylo ještě tu dimenzi protestu vůči okupačnímu režimu.
Připomněl bych řadu významných osobností, které vzešly z tohoto prostředí. V Americe byly předobrazem potápek zootsuiteři, černošští mladíci z okrajových chudinských čtvrtí. Z nich vzešel Malcolm X, pozdějšího aktivista černého muslimského hnutí v Americe. Nebo zpěvák Cab Calloway, který nosil také zootsuiterské oblečení.
Ve Francii se v tomto prostředí za války pohyboval básník Boris Vian, ve Vídni to byl spisovatel a básník Ernst Jandl. A u nás bych připomněl Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžku, ale i takové lidi jako Jaroslav Celba řečený Harýk, jedna z postav Škvoreckého próz, kterého dnes lidé znají jako autora řady českých večerníčků, jako jsou Křemílek a Vochomůrka, Maková panenka a podobně. A z pozdních potápek na přelomu 40. a 50. let nebo už raných pásků bych uvedl spisovatele Jana Beneše, který také nosil kostkované sako a maďary.

Dorůžka: Konotace s politickým nebo národním cítěním nemusí být jednoznačná, protože pro swingaře bylo tou největší hudební pohanou říct o někom, že frázuje sokolsky. To bylo skutečně pejorativum.

Pane Kotalíku, nemáte pocit, že to je trošku smůla, že vaše generace něco takového už nezažije, být ve skutečném protestu, mnohdy i s těmi hořkými důsledky?
Kotalík:
Úplně bych s tím nesouhlasil. Mění se mantinely, je nesrovnatelně větší míra tolerance, ale nějaký typ subkultur, který také může být perzekvován, se objevuje neustále znovu. Nemusí to být zrovna potápky nebo páskové, to je věc minulosti, ale třeba takoví technaři, neboť hranice mezi tím, co je a co není postižitelné, se neustále posouvá. Často je ta hranice nejen mezi režimy stalinského a sovětského typu a demokraciemi, ale třeba i v soudobých společnostech na Západě se objevovaly stejné fenomény. Nebyly sice tak „šikovně“ perzekvovány jako v Sovětském svazu chuligáni, ale přinejmenším se setkávaly s podobným mediálním humbukem.
A třeba to, co britští kulturní teoretikové shrnuli pod pojem „subkultury“ a na čem si poprvé ověřují některé své teoretické teze, jsou Pantheři v Británii 70. let. To znamená žádní mládežníci v socialistických režimech, ale uprostřed parlamentní demokracie.

(redakčně kráceno)