„Mediální obraz justice je horší než skutečný stav,“ říká Michal Ryška

Posuzování zdravotní či psychické újmy, rozhodování o hranici, kde začíná a končí soukromí veřejně činné osoby, schopnost případnou újmu vyčíslit v penězích. To jsou zásadní úkoly, které řeší soudy specializované na ochranu osobnosti. Právě tyto kauzy přitom poukazují na rostoucí právní sebevědomí občanů a schopnost požádat o soudní zastání, s čímž souvisí i rostoucí výše přiznávaných odškodnění. Specialistou na posuzování nemajetkové újmy je soudce Krajského soudu v Brně Michal Ryška. Jako soudce figuroval v případech záměny novorozeňat v třebíčské porodnici, přiznal také odškodnění mladé dívce za nepovedený potrat, a tak vlastně i za narození potomka. S Michalem Ryškou v pořadu Před půlnocí ze 7. ledna hovořila Pavla Pilařová.

Žaloby na ochranu osobnosti jsou skutečně specifickou oblastí práva. Co všechno zahrnuje a co vše se tam posuzuje?
Žaloby na ochranu osobnosti jsou v prvním stupni řešeny specializovanými soudci na krajských soudech. Spadá tam velmi široké spektrum různorodých zásahů do nemajetkových práv, osobnostních atributů, které mají, pro každého člověka nezastupitelný význam. Je to od základního práva na život a zdraví přes právo na čest a důstojnost až k právu na soukromí a rodinný život. Dalo by se říci, že to začíná u urážek člověka a končí až u jeho úmrtí.

V poslední době se vám na stole „kupí papíry“, protože těch žádostí o omluvu a odškodnění je čím dál tím víc. Čím to je?
Je to bezpochyby tím, že si lidé stále více uvědomují, že mají svoje práva, třeba jako pacienti. Ve zdravotnictví je zcela zřejmé opouštění dřívějšího paternalistického, nadřazeného postavení lékaře nad pacientem. Stále více je ten vztah založen na partnerském vztahu, kdy si pacienti velmi dobře uvědomují, jaká mají práva, a v případě, že jsou porušena, jsou schopni a ochotni uplatňovat tato práva soudní cestou.

Může to být i tím, že jsou takovéto kauzy mediálně známé?
Určitě ano. Na druhou stranu zdravotnická zařízení ke své činnosti potřebují důvěru pacientů a přílišná medializace těch problematických záležitostí k té důvěře příliš nepřispívá. Na straně zdravotnických zařízení tak stále více převládá trend, že pokud připustí, že na jejich straně došlo k pochybení, jsou ochotná ty věci řešit smírčí, mimosoudní cestou, případně cestou smírčího soudu, aby právě nedocházelo k negativní publicitě.

Také stoupají částky, o které se lidé soudí. V jakých horizontech se to dnes pohybuje? Je stoupání těchto částek také trend?
Jednoznačně je to trend. Za socialismu bylo takové pojetí, že je hodnota lidského života nevyčíslitelná, že nahrazovat citové utrpení penězi by bylo v rozporu s morálkou socialistického člověka. Dnes jsou respektovány současné trendy, zejména princip proporcionality – přiměřenosti náhrad. A ty náhrady také postupně rostou.
Je však potřeba odlišit oblast náhrady škody na zdraví a nemajetkovou újmu. Jde zejména o nárok na snížení společenského uplatnění, případně na bolestné. Tam jsou dnes případy, zejména když dojde k fatálním újmám, kdy se kvalita lidského života posune až někam k nule, kdy jsou přiznávána odškodnění okolo 15 milionů i o něco málo výše.
V oblasti ochrany osobnosti, kde je řešena nemajetková újma psychického rázu, jsou ty částky výrazně nižší. Dosavadní rekord v tomto směru je zatím jeden milion korun na jednoho žalobce.

Často se také hovoří o sporech celebrit s bulvárem. Můžou soudy změnit to, jak se bude bulvár vyjadřovat o celebritách?
V oblasti mediálního práva se vždy uvažuje o tom, že dochází ke kolizi práva na svobodu projevu, respektive práva na informace ve vztahu k ochraně osobnosti. Nicméně tam, kde bulvár šíří informace, které nejsou příliš způsobilé přispívat k diskuzi o otázkách veřejného zájmu. Kdy se jedná spíše o skandalizaci či uspokojení primitivní lidské zvědavosti. Tak tam se bude mnohem spíše jednat o střet s právem na podnikání, na dosažení zisku, zvýšení prodeje, sledovanosti.
Soudy by v tomto směru měly být schopny vytvářet příslušný protitlak, a pokud dojdou k závěru, že skutečně došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, neměly by se bát přiznávat vysoké satisfakce, které budou působit jak na toho ručitele, tak na jeho možné následovníky.

Říkáte „měly by“. Jak to tedy vypadá? Jsou soudy tak činné, rozhodují opravdu tak, aby tady byly odstrašující případy toho, že si bulvár nedovolí podávat často i lživé informace?
Příliš tomu tak není. A není to jen problém v naší české kotlině, ale ve všech zemích bývalého socialistického bloku. Lze to ilustrovat na příkladu z Litvy, kdy největší litevský deník  Lietuvos Rytas na hlavní stránce zveřejnil informaci o tom, že jsou nějací dva lidé HIV pozitivní. Litevské soudy pak přiznaly odškodnění, které návazně štrasburský soud uznal jako nedostatečné.

Jak je to s ochranou soukromí u veřejných činitelů? Měli by politici počítat s tím, že se na ně bude valit větší míra kritiky? A kde je ta hranice mezi kritikou a urážkou?
Obecně lze říci, a je to podloženo četnou judikaturou, že osoby veřejně činné, typicky politici, mají mít hroší kůži, snížený práh bolestivosti. Mají snášet větší rozsah kritiky i případně nepřesnosti v rámci skutkových řízení. Nesmí se ale pochopitelně jednat o zjevné lži.
Důvody toho jsou dvojí. Zaprvé, diskuze o těchto otázkách je základem demokratické společnosti, která je založena právě na svobodě projevu a šíření názorů. Zadruhé, osoby veřejně činné mají oproti běžným občanům zvýšenou možnost přístupu do sdělovacích prostředků a tak mají zajištěnu možnost oponovat názorům a informacím, které považují za nepravdivé.
Pokud jde o oblast soukromí, tam je situace postavena poněkud jinak. I podle Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, jak lze ilustrovat na případu monacké princezny Caroline von Hannover, mají i osoby veřejně činné garantováno legitimní očekávání, že jejich soukromí bude patřičně chráněno.
V případu monacké princezny došlo k zveřejnění fotografií z jejího soukromého života: projížďka na koni, nakupování, návštěvy restaurace. Štrasburský soud k tomu řekl, že zveřejněním těchto fotografií došlo k zásahu do soukromí. A to s poukazem, že tyto informace prakticky nejsou vůbec schopny přispívat k diskuzi o otázkách veřejného zájmu a že se jedná ryze o paparazzi průnik do soukromí.

V případě způsobení psychické újmy, posuzujete její míru. Jak to posuzujete? Je to na vašem citu, nebo na to máte nějaké tabulky? Lze vůbec psychickou újmu určit podle nějakých kritérií?
Tady je každá rada drahá. Nicméně, obrazně řečeno, před soudem nejde o to, jak kdo pláče. Aby rozhodnutí soudu bylo pokud možno objektivní, byl vypracován určitý test objektivního posouzení nemajetkové újmy. Ten test vlastně zkoumá, jak by tu újmu snášel „běžný člověk“. Samozřejmě pojem „běžný člověk“ je velmi relativní. Na druhou stranu, když dojde k usmrcení jediného dítěte, je z pohledu obecné lidskosti zjevné, že došlo ke zcela mimořádnému traumatu. V takové situaci se třeba vůbec nevypracovává znalecký posudek.
Naopak tam, kde může být rozsah psychické újmy sporný, může dojít k vypracování znaleckého posudku. Typicky to bylo třeba v kauze záměny dětí, kde se v té věci vyjadřovalo několik znalců lidských duší: doktorka psychologie, erudovaný psychiatr a byl tam i konzultant z oblasti neurologie.

Právě v případě záměny dětí v třebíčské porodnici jste každé rodině přiznal jinou částku. Jak jste došel k těm jednotlivým sumám? Jakými argumenty jste podepřel svoje rozhodnutí?
Platí přirozené logické zásady, jako že stejné má být posouzeno stejně, avšak různé různě. A právě situace těch rodin stejná nebyla, takže jsem to neposoudil paušálně, ale snažil jsem se rozsah újmy zkoumat u každého jednotlivého žalobce.
Základní důvody, pro které nebyly rodinám přiznány stejné částky, jsou: Jedna rodina nesla spoluodpovědnost za to, že došlo k pozdnímu odhalení záměny. A na straně jedné z rodin došlo k zajištění jakési svépomocné satisfakce, kdy to vzniklé trauma, ten příběh, bylo za úplatu poskytováno médiím.
Ostatně oblast medializace byla celkem zajímavá. Zpravodajství samozřejmě nešlo nic vytýkat, protože takto zajímavý lidský příběh měl pro společnost bezpochyby svou informační hodnotu. Nadto přispěl k tomu, že v českých porodnicích došlo ke zpřísnění preventivních opatření, aby k něčemu podobnému nemohlo dojít. Ale naopak tam, kde se jednalo o jakýsi byznys, o kupčení s traumatem, to ve vztahu k jedné z těch rodin sehrálo svůj význam.

Takže toto vše rozhodovalo…
Nejen to. Například ve vztahu k jednomu z otců byla psychická újma snížena i znalecky. Jde o moment té výměny dětí – vyřazení toho vychovávaného a milovaného (cizího) dítěte a přijetí vlastního (v té chvíli ovšem cizího) dítěte. Jeden z otců byl z toho znalecky vyřazen, protože ho to přespříliš netraumatizovalo, neboť k tomu zaměněnému dítěti přílišný vztah nezískal a situace pro něj byla zcela jasná.

Musíte rozhodovat. Přesto jste slyšel z úst rodičů jejich příběh, jak vám bylo jako člověku, ne jako soudci? Dokázal jste se vžít do jejich situace, nebo se to naopak snažíte držet od těla, abyste rozhodoval správně?
Soudce musí být schopen určité empatie, ale není možné se ztotožnit s jednou stranou, protože tím byste se z pozice nezávislého soudce dostala do pozice pomocníka jedné straně. To je naprosto nepřípustné.      

Hovořil jste o medializaci celého případu. Komu může takováto medializace nejvíce uškodit?
Obecně se velmi často setkávám s žalobami obětí trestných činů, jejichž identita je z hlediska „náhubkového zákona“ v trestním řízení chráněna. Ale pokud jejich nároky na odškodnění nejsou typickým soudem uspokojeny, jsou tyto oběti nuceny podávat žaloby na ochranu osobnosti a tam již „náhubkový zákon“ nesahá. Rovněž pokud jsou žalovány zásahy do práva na soukromí a rodinný život, tak jsou žalobci na veřejném fóru nuceni odkrývat často citlivé, intimní otázky ze svého rodinného života.

Může mít medializace dopad i na soudce samotného?
Pokud ten tlak je, není na škodu. Soudní řízení má probíhat pod veřejnou kontrolou. A protože i soudci jsou osoby veřejně činné, i když se pohybují jinde než politici, mají mít také snížený práh bolestivosti.

Na druhou stranu soudci musí být při styku s novináři také opatrní?
Soudci musí být opatrní zejména před vynesením rozsudku. Byl by naprostý exces, kdyby soudce na kameru prozrazoval, jak rozhodne, dříve, než rozhodne. Ovšem ve chvíli, kdy soud rozhodne, si myslím, že je dobře, aby byl soudce schopen a ochoten vystoupit před sdělovacími prostředky a prezentovat své rozhodnutí širší veřejnosti. Je to rozhodně lepší, než když si kryje tvář spisem a prchá před kamerami s tím, že vše podstatné bude obsaženo v písemném odůvodnění rozsudku.

Váš kolega soudce Pavel Göth byl kritizován za to, že připustil média a veřejnost k projednávání takzvané kuřimské kauzy. Jak se na to díváte vy?
Pokud došlo k nějaké kritice, tak byla zcela nedůvodná. Situace byla taková, že v době procesu už bylo všechno podstatné zveřejněno. Byla zveřejněna identita obětí, byly odvysílány záběry, které velmi drastickým způsobem zobrazovaly jejich utrpení. V takové chvíli podle mého hlubokého přesvědčení jednal soudce správně.
Problém byl v něčem jiném, a to v odvysílání záběrů, které bezdůvodně zobrazovaly lidské utrpení, které snižuje důstojnost těch identifikovaných dětských obětí. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání pak uložila provozovatelům televizního vysílání pokuty, které byly následně potvrzeny i v rámci správního soudnictví.
Byla tam tehdy použita myšlenka, která je myslím velmi výstižná: smyslem uveřejnění těch záznamů bylo uspokojení pudů, pro které třeba dříve lidé chodili na šibeniční vrch, aby tam sledovali utrpení, a nikoliv to, jestli kat správně odvádí svou práci.

Dalším případem, který byl mediálně sledovaný a který jste rozhodoval, bylo odškodnění za nepovedený potrat. Maminka sice porodila zdravé dítě, ale žalovala nemocnici a žádala odškodné za to, že se jí vinou nepovedeného zákroku narodilo dítě. Vy jste v tomto případě rozhodl celkem odvážně, odškodné jste jí přiznal. Co tam rozhodovalo?
Byl to velmi citlivý případ, tehdy ojedinělý, dnes už je takových případů více. Vyšel jsem z toho, že je u nás dlouhodobě liberální úprava potratů, kdy je ústavně garantovaným právem ženy se v rámci prvního trimestru rozhodnout pro umělé přerušení těhotenství. A že současně 71 procent Čechů je zastánci práva svobodné volby matky se takto rozhodnout. Bylo by proto poněkud licoměrné tvrdit, že ta žena nemá právo, například z důvodu nemravnosti, své právo využít, a to za situace, kdy byl ovlivněn celý její budoucí život v rozporu s její volbou.
Jednalo se o studentku, která neměla stálého životního partnera a vytvořené základní sociální a materiální podmínky pro rodičovství, takže se to do jejího života promítlo velmi negativně. Za této situace jsem dospěl k závěru, že má právo na soudní ochranu.

V tomto případě jste rozhodl odvážně. Jak to vypadá obecně v českém soudnictví? Nechybí soudcům trochu odvaha rozhodovat a stát si za tím rozhodnutím? Některé kauzy se táhnou mnoho let a stále nejsou rozřešeny?
Máte pravdu. Obecné justici, a to důvodně, je vytýkán přílišný formalismus, kdy je přespříliš lpěno na textu zákona, aniž by byl hledán účel a smyls těch norem. Potom, i podle názoru Ústavního soudu, se právo nestává nástrojem spravedlnosti, ale absurdity a odcizení. Je tak na každém soudci, aby v sobě nalezl dost odvahy rozhodovat spravedlivě.
Já si myslím, že soudci tuto odvahu stále více nalézají, že mediální obraz justice je horší než skutečný stav.

Je podle vás dobré, když se soudce specializuje na určitý druh práva, nebo by měl být univerzální?
Jsem velkým zastáncem specializace, protože specializace nachází uplatnění ve všech oborechlidské činnosti. Pokud budete nucena absolvovat složitý neurochirurgický zákrok, taky nepůjdete za praktickým lékařem, ale za specialistou. V právu by mělo platit to samé.

Co si myslíte o generační obměně naší justice? Prezident Václav Klaus velmi nerad jmenuje mladé soudce. Sám patříte spíše k té mladší generaci.
Nevím, nakolik jsem typickým reprezentantem mladé generace. Z hlediska věku jsem téměř volitelný do Senátu a z hlediska služebního sloužím už jedenáct let. Ale pokud bych vycházel z toho, co teď navrhuje ministerstvo spravedlnosti, tedy snížení věkové hranice pro soudce ze 70 na 65 let, tak to je odůvodněno tím, že práce soudce je psychicky velmi náročná, dochází k „opotřebení materiálu“ a psychickému vyhoření. A s přibývajícím věkem toto riziko narůstá.

(redakčně kráceno)