„Haiti mi přišlo jako procházka růžovým sadem,“ říká lékař Tomáš Šebek

12. ledna 2010 zemětřesení o síle 7,2 stupně Richterovy škály doslova paralyzovalo Haiti. Vzalo si životy 230 tisíc lidí. Za posledních 200 let horší zemětřesení v oblasti nebylo. Jedna z nejchudších zemí světa přitom stále bojuje s téměř neexistující infrastrukturou a nedostupností základních služeb, jako je nezbytná zdravotní péče. Právě tu se snaží zprostředkovat Lékaři bez hranic. Tato humanitární organizace postavila například ve městě Leogane (v oblasti Haiti, kterou zemětřesení poničilo nejvíc) novou kontejnerovou nemocnici se 150 lůžky. Od října minulého roku v ní tři měsíce pracoval Tomáš Šebek, chirurg a ortoped z hořovické nemocnice na Berounsku. O návratu do lékařských podmínek minulého století s ním hovořila v Interview ČT24 z 12. ledna Daniela Drtinová.

Město Leogane bylo postiženo nejvíc, spadlo tam snad 97 % budov. Jak vypadá nemocnice, ve které jste pracoval?
V podstatě tam žádné jiné pevné budovy nejsou, je tam pouze obrovský stanový tábor, takže nemocnice je absolutně luxusní. Je velmi dobře vybavená, dala by se skoro srovnat s evropským standardem.Je postavena úplně nově z několika stovek smontovaných kontejnerů. Když do ní vstoupíte, máte dojem, že jste v evropském zařízení.

Když jste přijel do města, na co jste si nejhůř zvykal?
Samozřejmě na prostředí, byla to moje první mise a vůbec první cesta na jiný kontinent, takže pro mě to bylo absolutně nové. Neuvěřitelný nepořádek, špína, zápach. Prostředí na mě zpočátku působilo velmi nepřátelsky, ale byl to jenom můj dojem, měl jsem problém v hlavě, a velmi rychle se to změnilo.Po týdnu jsem se cítil jako Haiťan.

Na jaké záležitosti musí lékař rezignovat, když přijede léčit do takového místa z evropských poměrů?
Nemocnice přímo v Leogane je vybavena velmi nadstandardně ve srovnání s jinými misemi Lékařů bez hranic, třeba africkými. Takže zas až takový rozdíl to nebyl.
Samozřejmě nemáte zejména technické zázemí, nemáte laboratoř vybavenou jako u nás, máte jenom bazální vyšetřovací metody. Měli jsme jenom rentgen a kufříkový ultrazvuk na celou nemocnici. S tím si musíte vystačit. Ale jak jsem říkal, tahle nemocnice je vybavena velmi nadstandardně.

Takže vám žádné přístroje nechyběly? Opravdu si v takových podmínkách lékař vždycky nějak poradí a není nic, co by se v polních podmínkách nedalo odoperovat?
Když jedete na takovouhle misi, musíte být nadšeni a pak vám nevadí, že něco chybí. Zpočátku jsem třeba postrádal rentgenový přístroj na sále, ale velmi rychle jsem si musel zvyknout na to, že zlomeniny budeme prostě rovnat bez rentgenu.
V podstatě jsme dělali ošetření zlomenin takzvanou zevní fixací. To je takový aparát, který se zevně přimontuje k postižené končetině. Pak už je to jenom otázka citu, jestli kost dobře sedí, nebo nesedí, protože možnost to zkontrolovat máte až následně.

Asi je pro lékaře velmi zvláštní moment, když si musí zvyknout na úplně jiný přístup k práci. Neměl jste v hlavě blok při operacích? Jak na vás působil stres? Neměl jste zkraje pocit paniky v takových momentech?
Strach a paniku jsem pocítil na začátku a určitě několikrát v průběhu celé mise. Na druhou stranu jsem zhruba tušil, jakým způsobem to bude probíhat. Pro mě to byla velká výzva vyzkoušet si medicínu, kterou dělaly generace lékařů před námi. Oni neměli k dispozici přístrojové vybavení, které máme nyní, a přesto odváděli výbornou práci. Byla to tedy pro mě výzva zkusit něco nového a přiblížit se starší generaci lékařů, kterou osobně obdivuji.

Mě by přece jenom zajímal moment paniky. Jakým způsobem pracuje lékař se stresem? Co vám běží v hlavě v případech, kdy nemáte přístrojové vybavení na kontrolu?
Nesmíte stres nechat propuknout naplno. Určitá míra stresu nebo obav je na místě, protože to zachraňuje pacienta. Pokud si ale člověk dopředu myslí, že to bude všechno v pořádku, je to nezdravé. Přece jenom už mám pár let za sebou, takže mě panika už tolik nepřekvapuje a nepřekvapila mě ani v těchto podmínkách. Určitá míra dobrého stresu tam ale byla a snad mi pomáhala pacienty lépe léčit.

Byl nějaký pacient, kterého jste museli vzdát, protože vám chybělo vybavení?
Ne, to se mi za celou dobu nestalo, vždycky jsme si poradili. Když nebylo k dispozici to, co bychom použili v evropských podmínkách, tak jsme hodně improvizovali. Celý ten tým je tak kompaktní, že když si nevíte rady, můžete požádat třeba logistiky, aby vám připravili speciální vybavení.

Takže to vyžaduje i manuální zručnost. Která z operací byla manuálně nejsložitější?
Všechny byly manuálně složité. Nejzajímavější byla asi operace pacienta se zlomenou čelistí, kdy jsme váhali, jestli mu v našich podmínkách můžeme pomoci. Nakonec jsem se rozhodl pro zevní fixaci dolní čelisti. Neměli jsme na to vybavení, takže jsem jednoduše požádal kolegy logistiky, aby mi obyčejnými nástroji připravili přesně na míru, co budu potřebovat. To se potom sterilizovalo a já jsem to na pacienta úspěšně aplikoval. Ten díky tomu druhý den mluvil, jedl a cítil se daleko lépe než předtím.

Jaké úrazy nebo onemocnění jste léčili nebo operovali nejčastěji?
Haiťané by potřebovali dopravní zákon, protože doprava je tam absolutně šílená. Jediná dopravní značka na Haiti byla u nás v nemocnici. Čili většina úrazů je dopravních, pak jsou to úrazy jako popáleniny, manipulace s otevřeným ohněm nebo se zápalnými látkami, a pak střelná poranění. Většina úrazů, které jsem operoval já, byly zlomeniny, v menší části to byla běžná onemocnění, třeba břišní dutiny. Ale byli to i lidé postřelení, operoval jsem člověka se zlomeninou lebeční kosti umístěnou v mozkové tkáni a tak dále. Ta škála chirurgických výkonů byla od A až do Z.

To poranění lebeční kosti byl nejtěžší případ?
Minimálně pro mě, protože nikdy předtím jsem takovou operaci nedělal, jenom jsem to viděl na svých stážích. Druhý nejtěžší případ byla žena středního věku, šestkrát postřelená s poraněním hrudní a břišní dutiny. To byla asi nejdelší, devítihodinová operace.

To se tam lidé střílejí z politických důvodů, anebo z různých emocionálních přepětí, jako je to občas i v našich podmínkách? Jací jsou Haiťané pacienti?
Konkrétně tato žena byla postřelena v rámci loupežného přepadení. Ale to byla výjimka. Ti lidé spíš velmi emotivně prožívali období voleb, které vlastně ještě pořád není dořešené. A pak to byly případy sousedských hádek. U nás chlapi v hospodě vytáhnou nože, oni mají mačety, takže ta poranění byla trošku větší.
Jinak to jsou v podstatě pacienti jako my, možná jsou vděčnější. Ve srovnání s českými pacienty mají ale daleko nižší práh bolesti: léčit Haiťana není úplně jednoduché, krásně vám k tomu zpívá, křičí, případně vás tahá za vlasy, dotýká se vás, má chuť vás fackovat. To je „trošku“ jiné.

A během voleb tedy opravdu docházelo k politickým třenicím a násilnostem? Přibyli vám pacienti v době, kdy se na Haiti volilo?
U nás v Leogane naštěstí neprobíhaly protesty jako třeba v hlavním městě Port-au-Prince. Zaznamenali jsme minimum pacientů, kteří byli nějak poraněni v souvislosti s volbami. Ale určitě byla poranění, zejména střelná nebo sečná, a řada lidí to nepřežila. Nicméně dá se to počítat na jednotky pacientů.

Lékaři bez hranic působící v Africe někdy poukazovali na to, že jak mají Afričané hodně volný vztah k času, mají obtíže třeba s pravidelností při podávání antibiotik a vůbec při dodržování režimu v doléčovacím procesu. Měli jste podobnou zkušenost na Haiti?
Takovou zkušenost jsem neměl. Pro mě byli Haiťané nesmírně odpovědní a trpěliví. My jsme se třeba báli, že když je pustíme do ambulantní péče, už se nám nevrátí. Oni se ale vraceli na den a na hodinu, kterou jsme jim dopředu určili. To, že jsou schopni spolupracovat, bylo velmi příjemné překvapení.
Na druhou stranu jsou jako velmi nábožensky založení, takže spousta věcí, které nám jako Evropanům vadí, jde zcela mimo ně. Absolutně se smířením přijímají úmrtí v rodině, svoji nemoc, jsou daleko trpělivější a podle mě i vyrovnanější, než jsme my.

Na obrázcích z nemocnice jsem viděla, že tam pracovali i místní lidé. Jak vás přijímali? Byli jste tam dva chirurgové.
My jsme byli dva chirurgové, jinak tam bylo více lékařů různých specializací. S námi byla ještě gynekoložka a pak tam byli internisté. Lékařský tým naší mise čítal asi 10 lidí plus sestry a tak dále.

Zvládali jste ten nápor jako dva chirurgové? O kolik pacientů jste se starali?
Bylo hrozně zajímavé srovnat to s evropskými podmínkami. Na lůžkách jsme měli skoro 70 pacientů, k tomu běžnou ambulanci, jak ji známe z našich podmínek, a operační program – zhruba čtyři pět operací denně. To všechno jsme dělali ve dvou lékařích. Když to srovnám s týmem u nás, tipnul bych si, že na takový počet pacientů je třeba 12 až 15 lékařů.
Bylo krásné vyzkoušet si, že to jde. Samozřejmě jsme nemohli poskytnout stoprocentní péči úplně všem, na druhou stranu nám nikdo neumřel kvůli zanedbání péče, ani jsme neměli pocit, že bychom někoho pustili ze zřetele dříve, než bychom si přáli.

Ale o nějaké pacienty jste přišli?
Samozřejmě, některá poranění nebyla slučitelná se životem. Resuscitovali jsme třeba dvanáctiletého chlapce, kterého porazila motorka a následně automobil, tomu už jsme pomoci nemohli. Ale myslím, že ve srovnání s podmínkami v Evropě to nebylo diametrálně odlišné.

Lidé na Haiti hodně umírají na choleru. Umírají také na jiná onemocnění?
Díky misi Lékařů bez hranic na choleru zas tak moc neumírají. Nicméně umírají na jiná onemocnění. Pamatuju si na sedmnáctiletou pacientku, která na naší jednotce intenzivní péče umírala čtyři dny na tetanus. Evropané jsou proti němu očkovaní, ale my jsme se na ní mohli pouze dívat, protože jí nebylo jak pomoct. Umřela.

S jakými komplikacemi jste se nejčastěji setkávali u místních dětí? Jak vypadá péče o nedonošené děti, pokud jste nějaké takové případy měli? Říkal jste, že v nemocnici byla i gynekoložka.
Chirurgie a gynekologie byly dva největší programy. Probíhalo tam zhruba 20 až 25 porodů denně, dvě tři císařské sekce, v evropských podmínkách by na to byla obrovská klinika.
Neonatologická péče byla samozřejmě zajištěna, ale ne tak jako v evropských podmínkách. Nicméně novorozenecká mortalita byla velmi nízká a péče o novorozence i nedonošence byla velmi pěkná.Byly tam i inkubátory, ale zase ne takové, jako známe u nás. Bylo to na nějakou základní podporu, vyhřívání novorozence, nebyly tam ventilátory a nějaké speciální režimy. To v takovýchto podmínkách prostě není možné realizovat.

Březnová dárcovská konference OSN přinesla Haiti 5,3 miliardy dolarů (asi 80 miliard korun). Kvůli špatným hygienickým podmínkám a nedostatku čisté vody propukla na ostrově cholera, která připravila o život asi 3.500 lidí.
Cholera je onemocnění, které se dá léčit, pokud se zachytí včas. Co nejvíc na Haiti komplikuje ten léčebný proces? Proč 3.500 lidí přišlo o život, když tam je zajištěna péče?
Myslím, že je to tím, že jsou lidé koncentrováni v obrovských slumech a obrovských stanových táborech, kde nemají úplně ideální přístup k nekontaminované vodě. Haiťané se také teprve učí základní hygienické návyky, jako že je třeba si mýt ruce.
Díky mezinárodním organizacím, které tam působí, se to velmi zlepšuje. Stejně tak vznikající „cholera centra“ léčí pacienty velmi efektivně. Třeba Lékaři bez hranic tam od počátku propuknutí cholery ošetřili zhruba 91 tisíc pacientů s cholerou, což je velmi pěkné číslo.

Během mise jste zažili evakuaci pacientů, přípravy na hurikán Thomas, bouřlivé volby. Byla ta mise nebezpečná?
Byl jsem na své první misi, takže nemohu srovnávat. Pro mě ta mise byla bezpečná, protože Lékaři bez hranic se starají zejména o bezpečnost lidí, kteří s nimi spolupracují. Samozřejmě, občas se tam střílelo. Než přišel hurikán, udělali jsme všechna možná opatření, abychom měli co nejmenší zejména materiální ztráty, a připravili jsme nemocnici na masové neštěstí. Thomas se naštěstí nakonec proměnil v tropickou bouři, takže k ničemu takovému nedošlo.

Lékaře bez hranic, mezinárodní humanitární organizaci založili v roce 1971 francouzští lékaři a novináři. Poskytují zdravotnickou pomoc lidem v ohrožení a v případě krizí. Proč jste šel mezi Lékaře bez hranic?
Vždycky jsem do toho chtěl jít, akorát jsem na to nenašel podmínky a čas, což se mi teď povedlo. Měl jsem vždycky pocit, že bych měl udělat něco víc. A teď, možná proto, že jsem dospěl do věku Kristových 33 let, jsem si řekl, bylo by to vhodné. To byl asi ten hlavní motiv – odjet tam a pomoci, využít zkušenosti, které mám.

Mohl jste si vybrat, kam pojedete?
Takhle to nefunguje. Dostanete nabídku od Lékařů bez hranic po tom, co projdete výběrovým řízením. Nabídku můžete přijmout, anebo odmítnout. Byl jsem velmi rád, že to byla nabídka na Haiti, a ne do Pákistánu.

A byla země, u které jste si řekl už předem, že byste tam určitě nejel?
Tak třeba ten Pákistán nebo Kyrgyzstán. To jsou skutečně mise, které jsou velmi nebezpečné. Přece jenom mám doma rodinu a měl bych se k nim po misi zase vrátit. Takže Haiti mi přišlo jako procházka růžovým sadem.

Takže se chystáte na další misi?
Určitě, rád bych realizoval v budoucnu další misi.

Za rok, do roka nebo později?
Do roka a do dne.

Jaký byl návrat do evropské nemocnice? Nepřijde vám řada úkonů, příprav a třeba i byrokracie poměrně zbytečná?
Odjížděl jsem tam a věřil jsem, že až se vrátím, budu mít přesně takový pocit. A skutečně ten pocit mám. Myslím, že to je nutnost, pokud zažijete takovéhle základní podmínky. Nesnažím se hodnotit, jestli je to tak dobře, nebo špatně, každopádně má člověk dojem, že spousta věcí by šla dělat daleko jednodušeji. Ale my žijeme tady a je potřeba se s tím smířit.

Českou republikou teď otřásá protest lékařů Děkujeme, odcházíme. Vy nepatříte mezi lékaře, kteří podali výpověď?
Cítím se jakoby mimo to dění a možná jsem prošvihl i ty počátky, když jsem byl na Haiti. Ovšem nesmírně tuto akci podporuji. Zejména mladší kolegové potřebují daleko lepší podmínky a zázemí, a to není jen otázka financí. V tom protestu se nehovoří pouze o financích, jak se o tom hovoří v médiích. Těch věcí je tam daleko více, třeba systém vzdělávání a tak dále.

(redakčně kráceno)