„Nenávidím sex, sport a politiku,“ říká Květa Fialová

Ke všemu přistupuje s optimismem a nadhledem. Na osud si nestěžuje. I ta největší trápení a překážky přijímá s pokorou. Celý život si zachovává jemný smysl pro ironii a nadsázku. Miluje zvířata, přírodu, cestování a čarodějnice. Lidi rozděluje na anděly a ďábly. Nemá ráda muže, přesto prožila půlstoletí ve šťastném manželství s režisérem Pavlem Hášou. Poznali se při natáčení, koneckonců hraje od svých šestnácti let a od té doby vytvořila desítky úspěšných divadelních a filmových rolí. Květa Fialová, host pořadu Před půlnocí z 27. ledna. V ostravském studiu s ní hovořila Šárka Bednářová.

Vaše první divadelní zkušenost začala nedaleko Ostravy v Českém Těšíně. Jak na ty začátky vzpomínáte?
Maminka byla sama, tatínek odešel na nebesa, takže jsem musela jít něco dělat, abych měla střechu nad hlavou a mohla se najíst. Tak jsem si napsala do Českého Těšína a 1. ledna 1946 jsem tam nastoupila.

Jak vás tam přijímali?
Byli milí. Hned jsem hrála Kvapilovu Princeznu Pampelišku a jiné a jiné role. Přesto jsem si řekla, že půjdu dělat zkoušky na brněnskou konzervatoř. Ty jsem udělala, tak jsem chodila v Brně na školu a v roce 1950 jsem absolvovala. To už byla vysoká škola, JAMU.
Pak jsem byla v Opavě, Budějovicích, Kolíně. Hrála jsem i slovensky v Martině. A od roku 1958 jsem byla v divadle u Wericha.

Umělecké nadání jste zdědila po mamince?
Nevím, jestli nějaké mám. Maminka byla někdo úplně jiný. To byla taková duchovní bytost, velice buddhistický člověk. Rodiče žili za Rakouska-Uherska, ač byli Moraváci, v Rusku. Potom tam Lenin vyvraždil inteligenci a ty bohaté, jak se to tak dělá, aby měli na tu revoluci. Rodiče zavřeli do gulagu v Permi, a tam už je blízko Sibiř a buddhismus. Maminka si odtamtud přivezla Buddhu, takže když jsem se narodila, už tam byl oltář Buddhy. Buddhu mám pořád doma.

Co jste si vzala od své maminky, kterou jste milovala, zbožňovala?
Všechno. Prostě vnímat. Maminka se ráno vzbudila, pozdravila kytičky, milovala zvířata, všechno pozitivní.

Ale její osud také nebyl jednoduchý. Už jako mladá musela podstoupit amputaci nohy?
Gulag nejsou Luhačovice. V osmnácti tam přišla o nohu, měla vysokou protézu. Potom, když se vrátila, potkala tatínka, to byl ruský legionář. Pak jsme byli na Slovensku u Filakova, odkud nás v osmatřicátém vyhnali. Potom se postavil takový malý domeček v lese u Liptovského Mikuláše, kde byl suchý záchod, žádná elektřina, voda jenom ze studny. Tam maminka žila s přírodou.

A zachovala si tu pozitivní energii, kterou vám předala…
No jistě. Svět neexistuje, jenom to, jak kterou situaci vnímáme očima a srdcem.

Na vašeho otce, ruského legionáře, ale asi nemáte ty úplně nejlepší vzpomínky?
No, nemám. Byl to voják, já jsem se ho bála. Nějak jsem to nemohla strávit. Teď se mi zdává o mamince, objímá mě ve snech, ale tatínek se mi nikdy ve snu neobjevil. Asi na něj nemyslím. Já si to s ním vyříkám až tam nahoře. Nějak jsem to nepochopila. Jistě to myslel dobře, ale ze svého heterosexuálního pohledu.

Dá se říci, že tam je začátek vaší nenávisti k mužům?
To taky, maminka často plakala. A potom v pětačtyřicátém jsem měla příhodu s ruskou armádou…

Prošla jste otřesným zážitkem, kdy vás s revolverem u hlavy ve vašich patnácti letech znásilnili ruští vojáci. Vrací se vám to i po těch letech?
Je to vzpomínka navždy. Nenávidím sex, sport a politiku. Tedy týmový sport, kdy se na sportovním jevišti hádají o nějaký míč nebo puk nebo tak. A ti heterosexuální diváci jsou v šoku a křičí. To přece není pozitivní. Když mám někoho ráda, a lidé se mají mít rádi, nemůžu chtít, aby prohrál. Nemám ráda soutěžení.

Vraťme se ještě k mužům. Vy jste je označila za podřadný živočišný druh…
Oni jsou poddruh a ještě zvoraný.

Je vůbec něco dobrého a pozitivního na mužích?
Když jsou homosexuálové. To je pro nás nádherné pozitivum, můžeme se s nimi kamarádit. Jak já říkám, když homosexuál vidí dámu, nemá na ni chuť, takže je vůči dámám vegetarián. Takže nemusíme říkat gay, ale vegetarián. Celoživotně se s nimi kamarádím.

Jak vnímal vaši filozofii váš manžel Pavel Háša?
Pavel už je na nebesích. Krásné bylo, když jsem byla u Wericha v divadle, byl tam dramaturg Honzík Procházka a toho pořád lákali do partaje. Pořád mu říkali: „Jseš mladej, musíš vstoupit do partaje.“ Tehdy na to říkal: „No, promiňte. Buzerant a ještě komunista, to už by bylo moc.“

Rozdělujete lidi na anděly a ďábly. Kterých je víc?
Někdy mají v sobě oboje. Ale protože věřím v dobro, myslím si, že ve své podstatě je hodně andělů. Jen to mají někde zasuté a nevědí. Někdo celý život chodí a hledá štěstí a najednou je mu řečeno, máš to v sobě, podívej se do sebe, nedívej se kolem.

Vaším andělem byl Pavel Háša. Jaké bylo vaše první setkání?
On mě pozval na nějaké zkoušky, tak jsem se na něj dívala, on mi to vysvětloval. Já ale moc neposlouchám, když něco říkají muži. Když vidím člověka, vnímám spíše jeho obal, než co říká. Taky, co může říkat, že jo?
Pak jsme se sešli, tak nějak vznikl ten vztah a už jsem si tyto záležitosti ohlídala.

Máte s ním dceru Zuzanu. Vysíláte s dcerou na stejné vlně?
Myslím, že ano, už k tomu teď došla. A zvláště moje vnučka Dominika se velice upíná k těmto filozofiím a vnímání světa.

Vám je dnes přes osmdesát…
Osmdesát jedna, nejlepší léta mého života. Věřte mi, nikdy jsem nebyla tak šťastná.

Co je na stáří tak krásného?
Svoboda žití. Dříve člověk pořád řešil tohle, tamto. Já už jenom existuji, jako motýl.

Někde jste řekla, že si život představujete jako vlnu na moři, na které ležíte a jen tak se necháváte unášet. Bylo více bouří ve vašem životě, nebo těch slunečných dnů?
Bylo strašně bouří. Když jsem byla mladá a zjistila jsem, že to u někoho není v pořádku, bylo mi trapně, že si to myslím. Člověk se stydí za sebe a vždy je vinna oběť. Když mě někdo okradl nebo mi ublížil, byla to vždy moje vina, že jsem neměla informace a bylo mi to trapné. Teď už je to všechno nádherné.

Ke slunným dnům určitě patří vaše nezapomenutelné herecké role. V roce 1958 jste nastoupila u Jana Wericha v pražském Divadle ABC…
To zas bylo všechno řečeno shora. Mně se zdály sny o Voskovcovi a Werichovi, a vůbec jsem je neznala, byla jsem v divadle v Martině. Tak jsem přijela do Prahy a šla jsem za Werichem. Vůbec jsem se ho nebála, protože jsem byla informována ve snu, že je můj kamarád. Werich se na mě koukal jak na nějaký plevel a řekl, abych přišla druhý den. Druhý den jsem tam přišla a byl tam tehdy Luboš Kostelka, můj spolužák z JAMU. Werich řekl, ať udělám dědečka a Luboš babičku. Nevím, co jsem udělala, ale Werich se na mě podíval a řekl: „Už vás potřebuju odvčera.“ Tak jsem nastoupila.

Divadlu ABC jste zůstala věrná až do dnešních dnů…
Pořád tam hraju. Třeba když Marinka Rosůlková hrála za totality Harold a Maude s Viktorem Preissem, říkala jsem, že je to tak krásné a že až mi bude jako jí, chtěla bych to hrát. Ona mi říkala, až budu tam nahoře, pošlu ti to. A opravdu, v pětadevadesátém jsem to hrála v ABC s Blažkem, potom jsem to hrála v mladoboleslavském divadle. A jak mi bylo loni osmdesát, chtěla jsem si to strašně zahrát, poněvadž té Maude je osmdesát. Jela jsem na premiéru muzikálu Adéla ještě nevečeřela do Uherského Hradiště, kam mě pozvali ještě s Naďou Konvalinkovou jako exponáty. Tam jsem uviděla takového chlapce, úplný Harold. Tak jsem šla za ředitelem Igorem Stránským, jestli bych si tam nemohla zahrát Maude. Nakonec jsme to skutečně nazkoušeli. Josef Kubáník hraje Harolda, na začátku ledna jsme měli premiéru.

Takže vaše sny se vám plní.
Plní se mi sny. Velmi miluju Uherské Hradiště, Slovácké divadlo je vynikající, velice miluju Harolda, s kterým hraju. Je to přesně ta bytost, kterou jsem potřebovala k životu.

Velmi brzy jste zazářila na filmovém plátně, debutovala jste v roce 1949. Vaše nezapomenutelná role byla ve snímku Limonádový Joe. Když se na to po letech podíváte, co to ve vás vyvolává?
Ale nic, mám takových věcí víc, ale bylo to příjemné. Díky tomu filmu jsem se dostala z té komunistické klece na festivaly, byla jsem v Kambodži.

V tom filmu jste byla taková vášnivá, ohnivá, svůdná. Jaká jste ve skutečnosti?
Tohle vůbec ne. Ale negativní figury se hrají velice dobře. Hrávala jsem vražedkyně, sexuální pracovnice. Ty socialistické dívky jsem vlastně hrála jenom v jednapadesátém, to byla nějaká Štika v rybníce ze stavbařského prostředí.

Co vám vůbec herecká profese dává?
Celý život. Musím říct, zaplať pánbůh, že jsem celý život prožila mezi herci. Jsou to báječní, úžasní lidé.

Co v sobě musí mít člověk, aby byl dobrým hercem?
Musí mít v sobě danost – samozřejmě nadání a ještě něco zvláštního, nějaké charisma. Třeba ti mladí lidé, jak dělají ty seriály, jsou si v něčem podobní.

Máte pocit, že dnešní herecká generace je zglajchšaltovaná?
To bych neřekla, jsou vynikající. Ta témata jsou taková. Ale je spoustu vynikajících představení, třeba v tom Uherském Hradišti je vynikající soubor. Teď jsem tam viděla Cikáni jdou do nebe, všichni zpívají, tancují, krásně mluví.
Dřív se dělaly dobré filmy a inscenace, ale ty dnešní seriály jsou takové…, no, prostě rychlokvašky.

Spíše jste hrála komediální role? Vyhovovalo vám to?
Ale jo, mám to ráda. Když máte kolem sebe fajn lidi a režiséra, že se rozhodnete. Teď třeba točíme Elixír mládí, to je seriál z domova důchodců. Točí tam starší kolegové, i když já jsem z nich nejstarší. Myslím, že to bude velmi zajímavé.

Kromě hraní také cestujete, nejraději do exotických zemí. Z cest si vozíte nejrůznější amulety a talismany. Věříte na magii?
Samozřejmě. My se flákáme, oni dělají všichni za nás. To je jisté. Musíme být jenom otevření, aby to k nám mohlo přijít.

Jste věřící? Hlásíte se k nějaké církvi?
K tomu buddhismu…

Jste ale pokřtěná evangelička?
To chtěl tatínek. Co člověk, tedy moje maminka, neudělá pro rodinu.

Váš byt je nejen plný talismanů, ale i knih a obrazů a také čarodějnic?
Ano, protože je to o svobodě. Čarodějnice letí někde svobodně, to je právě to nádherné.

Jedním z vašich kréd je: S gustem žiju, s gustem umřu. Bojíte se smrti?
Nebojím se smrti. Kdybyste si přečetla Gibranova Proroka, celý život máme jít tak, abychom měli čistý stůl, stůl své duše. A já už tam mám zase kamarády, je tam moje maminka, sestra.

Jak vypadá vaše komunikace s duchovním světem?
No, já je normálně vidím. Je tam moje kamarádka Karolínka Slunáčková. (Můj muž byl těžce nemocný, měl Alzheimera a předloni v srpnu zemřel.) A najednou jsem ho uviděla, jak stojí vedle Karolínky a smějí se, měli mejdlo, jak se říká. Najednou mi volala Zuzana, že Pavel odešel na nebesa. Já jsem jí říkala: „Zuzanko, Zuzanko, tělo se mu stalo klecí a on se radoval, že se té klece zbavil a že je jeho duše volná.“ On byl tak šťastný, že tam je. Takže já ty bytosti vidím a furt je obtěžuju, když mám něco složitějšího a lezu na jeviště, abych to moc nezkazila.

Co byste chtěla, aby se o vás jednou napsalo do encyklopedií?
Proč by se o mně mělo psát v encyklopediích? Ale jinak, aby lidi věděli, že svět neexistuje, že si ho dělají sami, a že se musíme naplnit pozitivem a negativum vůbec nepouštět do svého srdce.

Jak to chcete zařídit? Je to krásná vize, ale svět je složitější?
Není. Mně se stalo tolik negativních věcí, že to můžu říct. Nemoci, kolikrát už jsem měla být tam někde jinde. Myslím, že je to jen na nás věřit, že v každém je zrníčko Boha, a tak i štěstí a láska. Nejkrásnější motlitba vůbec je motlitba Dalajlámova: „Ať se stanu v každé době nyní a navždy ochráncem těch bez ochrany, vůdcem pro ty, co ztratili cestu, lodí pro ty, co plují přes oceány, mostem pro ty, co přecházejí řeky, úkrytem pro ty, co jsou v nebezpečí, svítilnou pro ty, co nemají světlo, útočištěm pro ty, co nemají kde hlavu složit, a sluhou pro všechny potřebné.“ Jsme tady totiž jen pro to, abychom si pomáhali, protože to je to nejdůležitější.

(redakčně kráceno)