Lucemburkové na český trůn!

V září 2010 uplynulo od sňatku Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského 700 let, na únor 2011 pak připadá další výročí, 700 let od korunovace tohoto manželského páru. Samotná svatba byla výsledkem vysoké diplomatické hry, říšských zájmů i přáním šlechtické opozice v Českém království. Nakonec dala rozhádaným českým zemím panovníka, který se v tehdejší Evropě zapsal jako skutečný rytířský král a zručný diplomat. U nás však s postupem věků získal právě díky jeho rozsáhlé zahraniční politice přízvisko „král cizinec“. Co svatbě předcházelo? Jak svatba probíhala a co vlastně tento manželský svazek znamenal pro další běh českých dějin?

Na podobné otázky se snažily odpovědět tři specialistky na český středověk: historička umění Klára Benešovská z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR, historička Lenka Bobková z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a historička Dana Dvořáčková z Historického ústavu Akademie věd ČR. Historií.cs z 31. ledna provázela historička Marie Koldinská.

Jaké okolnosti předcházely sňatku Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny?
Dvořáčková:
Po tragické vraždě Václava III. v Olomouci v srpnu 1306 nastala zcela nová situace. Protože Václav III. byl poslední mužský přemyslovský panovník, otevřela se otázka, kdo nastoupí na český trůn, neboť legitimní mužský nástupce nebyl.
Na konci srpna 1306 se schází zemský sněm a dochází k volbě, ta zřejmě nebyla úplně jednohlasná. A už v této fázi srpna roku 1306 se tam totiž objevují dva kandidáti, kteří se později také přou o český trůn.
První byl Jindřich Korutanský, manžel Anny Přemyslovny, nejstarší dcery Václava II. Druhým kandidátem byl syn římského krále Albrechta Habsburského Rudolf Habsburksý, kterého naše dějiny označují také jako Rudolf „Kaše“.
Sněm se ale zřejmě vyslovil vícehlasně pro Jindřicha Korutanského, který se také ujímá vlády. Proti tomu okamžitě vystoupili Habsburkové, a to i vojenskou silou. Rudolf se vypravil s vojskem přes Moravu a Jihlavu směrem ku Praze. Za této situaca, kdy se sbíhala vojska ku Praze, Jindřich Korutanský de facto rezignoval a někdy v září či počátkem října i s manželkou Annou opouští Prahu. Poté se tady prosazuje Rudolf a dojednává se tady i jeho sňatek s Eliškou Rejčkou, vdovou po Václavu II.

Bobková: Do roku 1309 se na českém trůnu vystřídali dva panovníci, respektive po smrti Rudolfa Habsburského se znovu vrátil Jindřich Korutanský. Země byla rozpolcená do dvou táborů, jeden prokorutanský, druhý prohabsburský. V této situaci se odehrála velmi dramatická událost v říši, na jejímž konci byla smrt římského krále Albrechta Habsburského. To je asi klíčový moment, protože bylo třeba zvolit nového krále, kterým by už nebyl Habsburk.
Tím přecházíme k jádru věci: proč tedy zrovna mladý Jan Lucemburský. Oním králem římským se po Albrechtu Habsburském totiž stal Jindřich VII. Lucemburský, který měl jediného syna Jana. Janovi bylo v té době sice velmi málo roků (13 let), ale ve středověku to nebyla překážka.
Ti, kteří přišli s myšlenkou, že by na český trůn mohl dosednout Jan Lucemburský, předpokládali, že bude mít podporu římského krále, svého otce. To bylo velmi důležité a mohlo to přispět k tomu, aby v zemi konečně nastal klid. Další důvod bylo jeho mládí, kdy předpokládali, že si snadněji osvojí zvyky země, jinými slovy bude snadnější ho k těmto zvykům přivést.
Je tu ale jedna věc, kterou si musíme uvědomit: Celá záležitost jednání kolem Jana Lucemburského byla záležitostí opozice. Země měla řádného krále, Jindřicha Korutanského. My přitom neustále říkáme reprezentace, ale šlo pouze o reprezentaci části šlechty a části duchovenstva. Například velmi neutrální stanovisko zaujímal pražský biskup, který se k Janovi vysloveně přidal až po jeho příchodu do Čech.

Celá svatba rezonuje nejen v českém prostředí, ale i v prostředí německém. V září 2010 proběhla ve Špýru rekonstrukce svatby Elišky a Jana.
Jakým způsobem se ke spění Jana Lucemburského na český trůn stavěl Jindřich Korutanský, člověk, který byl fakticky českým králem?
Bobková:
Pravděpodobnost nebezpečí, že by Eliška mohla přivést sňatkem do země konkurenta, tady existovala. Vezmeme-li v úvahu, že tajně odešla z Prahy podle kronikářských zpráv proto, že ji chtěli prodat za muže nedostatečně důstojného, čímž by znemožnili eventuální nárok na jeho boj o trůn.
Ale ve chvíli, kdy Eliška odcházela s nevelkým průvodem z Prahy na cestu do Špýru, tak jí nikdo nebránil, jak sděluje Zbraslavská kronika Petra Žitavského.

Už skutečnost, že Eliška Přemyslovna odjíždí z Prahy sama bez doprovodu mužského příbuzného – neprovdaná princezna jede někam pryč. Je to obvyklé, nebo je to mimořádná událost? A co na to Jindřich Korutanský? To ji skutečně nechal jen tak odjet, nebo na to reagoval, třeba dodatečně?
Benešovská: V tomto se stalé opíráme o kroniku Petra Žitavského. Tam máme záznam, že to byl téměř tajný útěk. Eliška byla ovšem i tak docela dobře vybavena. Zástupci patriciátu a nejbohatších pražských rodin přispěli k jejímu věnu, které vezla s sebou. Sám pražský biskup Jan IV. z Dražic jí dal krásného koně. A také nejela úplně sama, ale určitě s doprovodem.
Nadto její vstup do říšské politiky a do nejvyšších pozic i na českém královském dvoře byl velice dobře připraven úžasnou diplomatickou hrou osobností, které byly angažovány už na dvoře Václava II. Byl to Petr z Aspeltu a cisterciáčtí opati, jak zase víme od Žitavského.
Role Petra z Aspeltu byla v určitou chvíli rozhodující, protože mu Jindřich VII. skutečně věřil. Ostatně byl to on, kdo se s bratrem Jindřicha VII. Balduinem Trevírským zasloužil, aby byl Jindřich zvolen římským králem. A proto také Jindřich nakonec souhlasil s tím, že pošle svého mladičkého synka do té problematické země. Bylo to ale pod podmínkou, že ho budou doprovázet Petr z Aspeltu a Berthold z Hennebergu jako jeho poručníci.

Náš pořad natáčíme v domě U Kamenného zvonu, kde Eliška s Janem jistý čas bydleli poté, co se vzali a přesídlili do Čech. Momentálně tady probíhá výstava, jejíž autorkou je Klára Benešovská. Paní doktorko, můžete zrekapitulovat tu výstavu? Jaké jste uplatnili pojetí, když jste ji projektovali?
Benešovská: Především bych byla opatrnější v tom, že tady hned bydleli. Vycházíme z mnoha indicií, které ukazují, že to mohla být královská rezidence uprostřed města, patrně upravená a připravená pro Jana a Elišku. Nemáme však prameny, které by ji takto přímo označily.
Výstava vznikala k 700. výročí nástupu lucemburské dynastie a k výročí sňatku Jana a Elišky, ale nebyla koncipována tak, aby ilustrovala samotný sňatek. Byla to jedinečná příležitost představit, do jakého prostředí nový král z cizí dynastie přišel a v čem spočívala úžasná kvalita a význam umění dvora posledních Přemyslovců, který byl předán mladému Janovi.

Na výstavě mě zaujala jedna věc, skoro v každé místnosti se na výstavních panelech opakují citace z kroniky Petra Žitavského. Jak ho můžeme představit?
Dvořáčková:
Petr Žitavský patřil do cisterciáckého řádu a spolehlivě víme, že už od roku 1305 byl členem konventu zbraslavského kláštera. Tam je rovněž doloženo, že byl kaplanem opata Konráda, který hrál významnou úlohu při dojednávání sňatku Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. V jeho doprovodu Petr Žitavský také cestoval a byl svědkem událostí, které si připomínáme.
Ze staršího období toho o Petrovi moc nevíme. Předpokládáme, že se narodil mezi 60. a 70. lety 13. století. Sám o sobě ve Zbraslavské kronice prozrazuje, že byl už v roce 1297 přítomen slavné korunovaci Václava II. a Guty Habsburské v Praze, kterou popsal zřejmě jako očitý svědek. A to je také v podstatě moment, odkdy Petr začíná sepisovat svou kroniku, která je nakonec dovedena až do roku 1337.

Když se pokusíme charakterizovat tu kroniku, snaží se Petr Žitavský vystupovat jako neutrální pozorovatel tehdejšího dění, nebo je naopak znát, že někomu straní?
Dvořáčková:
Petr Žitavský je velmi tendenční autor. Zcela jednoznačně v kronice straní Elišce Přemyslovně, která z textu vychází jako naprosto ideální panovnice, a to nejen v duchu, jakým středověcí kronikáři a letopisci líčí ideál panovníka nebo panovnice. Petr měl zjevně Elišku opravdu rád a měl k ní velice vřelý vztah. To jde pak samozřejmě na úkor ostatních osob, které v kronice vystupují.

Podívejme se na to hned z opačného úhlu. Jak vidí Petr Žitavský Jana Lucemburského? Mění se nějak jeho pohled na něj, když třeba popisuje svatbu a když o deset let později má o Janovi psát znovu?
Bobková:
Co se týče svatby, líčí Petr Žitavský především Elišku.Byl totižv jejím doprovodu, navíc celá cesta do Špýru musela být i stresující. Nikdo nevěděl, jak to dopadne, protože až na posledním úseku cesty jim vyjel naproti Walram Lucemburský a doprovodil je do Špýru a potom do kláštera v Heimbachu.
Na Jana pak nahlíží jako na nejlepšího vládce, středověkého nositele míru, nositele zemského míru, což je v textu neustále zdůrazňováno. A tak ho také popisuje, když přichází do Čech: „Tento mladistvý a líbezný král, vybraně urostlý, zasluhuje srovnání spíše s andělem nežli s člověkem.“ Čili vidí v něm rytíře, jako byl třeba svatý Jiří.
O 20 let později je to jiné. To už Jana naopak Petr Žitavský kritizuje jako člověka, který lehkomyslně, hraje v kostky, slova, která říká, nemají žádnou cenu – váží méně nežli vosk na pečeti. Chová se neuváženě, odchází často z království, a to tak, že spíše nežli odjíždí, lítá po Evropě, takže vypadá spíš jako sluha nežli pán.

Hovoří historik Klaus Sütterin, autor rekonstrukce svatby Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny v německém Špýru:
Král Jan byl rytířem nejvyššího stupně, kterého bylo možné v tehdejší době dosáhnout. Přinesla mu jej výchova na francouzském královském dvoře v Paříži, jejímž stěžejním úkolem bylo vychovávat rytíře. Pro krále Jana byla rytířská čest úplně to nejdůležitější.
Byl vazalem francouzského královského rodu. Jeho druhá manželka byla francouzská princezna, svého syna Karla oženil s princeznou Blankou. Byl tedy silně propojen s francouzským královským rodem a celý život to byla jedna z jeho jistot. Druhá jistota bylo jeho přátelství s papeži. Jan byl po celý svůj život papeži a církví milován.

Co tenkrát mohl Jindřich VII. nebo západní Evropa vůbec vědět o Čechách? Jaký byl obraz Čech v očích západní Evropy?
Benešovská:
Měli velmi dobré informace. Informace se tenkrát šířily velice rychle a velmi podrobně, i když jinými způsoby než dnes díky masmédiím. Navíc byli na jeho dvoře lidé, kteří znali místní poměry. Zejména Petr z Aspeltu byl velice dobře informován, cisterciáčtí opati jezdili každý rok na generální kapitulu do Francie. Byla to diplomatická a zpravodajská síť, která fungovala velmi dobře.

Určitě znali dobře politickou situaci v Čechách, ale jaká byla image Českého království? Dívali se na Čechy jako na bohaté království, nebo se na něj dívali s nedůvěrou jako na zemi, kterou zas až tolik neznali?
Bobková:
Nedůvěra spočívala spíš v tom, jak se tady rychle střídali panovníci. Jindřich VII. si byl jinak velmi dobře vědom toho, že získat České království znamená získat velké království oproti lucemburskému hrabství. (Uvědomme si, že když se Jindřich VII. stal římským králem, nedostal žádný kus země.) Také díky tomu mohl přinést do rodiny královský titul a ještě navíc kurfiřtský hlas. To byla obrovská deviza a cesta k tomu, aby se Lucemburkové udrželi na říšském trůnu. Takže toto v každém případě hrálo obrovskou roli.

Celá svatba se odehrála ve Špýru. Proč zrovna tam?
Dvořáčková:
Úplně přesně nevíme, jestli to bylo ze strategických důvodů cesty, město samo o sobě je rovněž pohřebištěm říšských panovníků, čili i historická tradice v tom mohla hrát roli.

Hovoří historik Klaus Sütterin, autor rekonstrukce svatby Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny v německém Špýru:
V císařské katedrále ve Špýru je pochováno několik německých císařů. Císař Jindřich VII. chtěl, aby se tato katedrála stala posledním odpočinkem lucemburských panovníků, takže i proto ji vybral jako místo sňatku Jana a Elišky. A bylo to i kvůli tomu, že ve Špýru byla možnost ubytování císařského dvora odpovídající jeho stavu.

Benešovská: Špýrský dóm byl vlastně nejvýznamnější říšský dóm vázaný na tradici římských králů a císařů už od sálské dynastie. Byl to symbol tradice panovníků Svaté říše římské už proto, že tam bylo pohřebiště římských králů. A také to mělo významnou strategickou pozici.
Takže pokud se Jindřich rozhodl vzápětí po zvolení římským králem, že se vypraví do Itálie pro císařskou korunu, bylo důležité, aby hrál i na ty symboly, které skutečně evokovaly celou tu významnou tradici. A Jindřich chtěl být obnovitelem sjednocené Svaté říše římské, takže Špýr byl zvolen velmi promyšleně.

Hovoří Thomas Fandel ze špýrského biskupství:
V roce 1024 byl zvolen německým králem Konrád II. Sálský, který pocházel ze zdejšího kraje. Ottoni jakožto předchozí panovnický rod vymřeli. Během své korunovace v Římě koncem 20. let přišel Konrád na myšlenku, že by svou imperiální moc a náboženské přesvědčení vyjádřil stavbou největšího chrámu tehdejšího západního světa.
Chrám je ještě dnes největší zachovanou románskou katedrálou na světě. Její krypta patří mezi nejkrásnější a největší svého druhu v západních zemích. Jsou zde pochováni čtyři císaři a čtyři králové.

Když Eliška přijela do Špýru, potažmo do nedalekého Heimbachu, kde byla ubytována, máme zachovány nějaké informace o tom, jak se na ni dívali? Byla to podle dobových měřítek krásná žena? Nebo je zaskočila? Přece jenom byla o 4 roky starší než Jan Lucemburský. Jaký byl první dojem z prvního setkání?
Benešovská:
Jelikož jí Petr Žitavský fandí, tak říká, že dojem vyvolala úžasný: Krásná spanilá vážná dívka, která byla nádherně vystrojena. A svým vystupováním a zjevem, a to byl takový rozhodující moment, zapůsobila velmi dobře i na budoucího tchána.

Dvořáčková: To, co Petr Žitavský vypráví o Elišce, je strašně dvojsečné. Stejně kladně hodnotí i vystupování Eliščiny matky, Guty Habsbusburské, manželky Václava II., když přichází na pražský dvůr, neboť ji také měl v oblibě. Takže i ona podle něj vystupovala jakožto krásná, ctnostná a ideální panovnice. Čili u postav, které Petr Žitavský hodnotí kladně, se té reality dobereme těžko, protože jsou veskrze popsány jako ideální nebo dobře vypadající a působící.

Bobková: Petr Žitavský si v tomto směru též trochu protiřečí. Zároveň totiž píše, že vzhled Elišky zarazil královnu Markétu a Jindřicha, že se jim zdála příliš dospělá. A už poněkolikáté ve svém vyprávění líčí, jak bylo třeba ještě v posledním okamžiku Jindřicha VII. přemlouvat, aby svého syna s Eliškou oženil. Petr Žitavský vkládá do úst Konrádu, že připomněl králi, že by neměl české království pustit, i kdyby nevěsta byla o 50 let starší než ženich, a že mu je krev syna bližší než krev bratra. Tatáž slova vkládá František Pražský do úst Petra z Aspeltu.
V jedné z německých kronik existuje historka, která asi není úplně pravdivá, že vzhled, ztepilost Elišky (zdůrazňuje se tmavší zabarvení pleti) vzbudila pochybnosti o tom, že jest pannou, a že bylo třeba se o tom přesvědčit.
(Jak bude probíhat sňatek, bylo jinak už projednáno předtím na frankfurtském sněmu v polovině července. A domnívám se, že ještě týdny předtím proběhly kuloární diskuse a hlavně domluvy s českým poselstvem.)

Takže bylo víceméně jasné, že českým králem se nestane Walram, bratr Jindřicha VII., ale naopak syn Jindřicha VII. Jan, který se asi i české šlechtě jevil jako ovladatelnější?
Bobková:
Určitě. Ve Frankfurtu všichni souhlasili i s tím, že Jindřich Korutanský bude sesazen. Potom Jindřich VII. zdůraznil, že udělí v léno České království, a zároveň souhlasil se sňatkem, když Eliška dojede ke svatbě do příslušného data. A to se stalo.

Celá radostná událost ve Špýru se uzavřela a na novomanželský pár čekala cesta do Čech. Jak to vypadalo v okamžiku, kdy Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna dorazili do Čech? Byli vítání, nebo naopak přijímáni s nevolí? A co počasí?
Bobková:
Počasí se postupně zhoršovalo až ke sněhu a mrazu. Přijímáni nebyli nijak. Přece jenom to byla akce opozice, takže se mohli spolehnout pouze na území, která patřila prolucemburské šlechtě. Ten tábor sice relativně stoupal, ale stále byli tací, kteří stáli na straně Jindřicha Korutanského nebo váhali a čekali, jak to dopadne.
Důležitá byla skutečnost, že na stranu Jindřicha Korutanského se zpátky přidala Kutná Hora. A protože bylo jasné, že Jan Lucemburský nezíská České království jen tak jednoduše, přispěl Jindřich VII. k tomu, aby bylo příslušně vybavené i vojsko, takže do Čech přicházející posílené oddíly.
Jan z Eliškou tedy stanuli před zavřenými branami stříbrného srdce Českého království, před Kutnou Horou, stejně se zachovaly Kolín a Staré Město pražské. Jindřich Korutanský byl na Hradě, takže zůstali před hradbami města.
Doba, než mohli do města vstoupit, se prodlužovala až k mrazivým dnům konce listopadu. V té chvíli už váhali, jestli celou výpravu neskončit. Jedna z variant byla shromážděné vojsko nebo spíš ty pány uchýlit na hrady prolucemburských šlechticů, což bylo hodně odvážné a hodně riskantní.
Až v poslední chvíli, 3. prosince, se jim nakonec podařilo odpoledne proniknout do Prahy.

Hovoří historik Klaus Sütterin, autor rekonstrukce svatby Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny v německém Špýru:
Prvním úkolem Jana a Elišky, když přijeli do Čech, bylo získat Prahu. Vypráví se, že lidé, kteří s Janem sympatizovali, mu zevnitř otevřeli městskou bránu. Myslím, že to byli řezníci v blízkosti Týnského chrámu. Jan tedy mohl vtáhnout do Prahy a podařilo se mu ji získat jako hlavní město.

Po vjezdu do Prahy Eliška a Jan pravděpodobně bydleli v domě U Kamenného zvonu. Proč nemohli bydlet na Hradě?
Dvořáčková:
To je nesmírně zajímavá otázka. V podstatě ji vysvětlujeme tak, že Pražský hrad kolem roku 1303 vyhořel. Ale zřejmě vyhořela jenom část královského obydlí, jak konkrétně píše Petr Žitavský, takže Hrad asi nebyl úplně celý neobyvatelný.
Nicméně už Václav II., Eliščin otec, patrně pobýval na Starém Městě v Měšťanském domě na ploše dnešního Klementina – v sousedství kostela svatého Klimenta a dominikánského kláštera. Zvažujeme, že to bylo právě proto, že byl Pražský hrad částečně neobyvatelný. Nicméně stejný panovník s oblibou obýval měšťanský dům i v Brně, a tam takový důvod rozhodně nebyl, protože Špilberk byl plně funkční.
Oblíbenost měšťanských domů v této době byla patrně módní záležitostí. Dokonce máme i zprávy, že Anna, manželka Jindřicha Korutanského, bydlela nějaký čas v měšťanském domě na Starém Městě pražském, možná i pro větší komfort měšťanských domů, než jaký skýtaly hradní prostory. To vše jsou ovšem hypotézy, kterými se to snažíme vysvětlit.

Tím jsme uzavřely záležitost kolem svatby Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského a jejich přesídlení do Čech. Ale nelze jinak, než se dotknout toho, jak se jejich manželství vyvinulo dál. Skončilo poměrně špatně.
Benešovská:
Především musíme vzít v úvahu, že sem Jan přicházel jako mladík bez větších zkušeností, vlastně se učil vládnout za pochodu. I když měl po boku dva velmi zkušené muže, Petra z Aspeltu a Bertholda z Hennebergu, a další říšské pány plus osobnosti ještě ze dvora Václava II., které zase znala Eliška.
Ale Jan Lucemburský se vyvíjel, dospíval a samozřejmě i jeho osobnost se musela měnit, to jinak nešlo. K zásadnímu obratu pak došlo ve chvíli, když roku 1313 umřel jeho otec Jindřich VII. Jan tím ztratil pozici říšského vikáře a dolehly na něj všechny starosti nejen o České království, ale i o lucemburské hrabství a o všechny závazky, které měl v mezinárodní politice, ve vazbách na Francii.
Jan si velmi dobře uvědomoval, i díky vedení svých rádců, zátěž, kterou na sobě má. Ale přesto, kvůli velkému a rychlému vzestupu svého rodu (pochopitelně měl pořád po boku strýce Balduina Lucemburského, arcibiskupa trevírského), nikdy neopustil myšlenku, že by se lucemburský rod měl v budoucnu znovu pokusit o římský trůn.
Jan vypadl z další volby na římský trůn; to zřejmě střízlivě zvážili jeho rádci. Římským králem se tak stal Ludvík Bavorský, avšak právě díky podpoře Jana Lucemburského jako jednoho z kurfiřtů a dalších kurfiřtů, Balduina a Petra z Aspeltu.

Hovoří historik Klaus Sütterin, autor rekonstrukce svatby Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny v německém Špýru:
Člověk musí rozlišovat a historici to také činí. Eliška chtěla být pouze českou královnou, to bylo pro ni nejdůležitější. Jan se ale chtěl stát císařem, a když se mu to nepodařilo, opatřil tento titul alespoň svému synovi, a proto potřeboval všechny ty peníze. A je nutné přiznat, národ mu je nedával dobrovolně, ale pod nátlakem. Češi by vlastně měli být hrdí na to, že Jan existoval. Byl sice často mimo zemi, ale nedělal to pro sebe, chtěl se stát císařem.

Bobková: Já bych doplnila, že Eliška mnohdy situace nezvládala zcela adekvátně, byla příliš impulsivní a dávala prostor šlechtě k tomu, aby proti ní intrikovala. Jinak ale byla na počátku panování Janovi oporou a rádkyní. Nicméně sama také neměla žádné zkušenosti, což byl problém.

Ve spojitosti s Janem Lucemburským se v českém kontextu většinou používá několik sousloví. Někdy je to „král diplomat“, jindy „král cizinec“, často se také zdůrazňuje, že je to otec Karla IV. Ale když připomeneme v souvislosti s ním právě Karla IV., jakými byli rodiči, Eliška a Jan?
Bobková:
Těžko se dá hovořit o rodičích v dnešním slova smyslu. Na dvoře panovala nejistota a pravděpodobně vzrůstala v době nepřítomnosti Jana Lucemburského. I proto Eliška svého syna svěřila jako čtyřměsíční miminko do péče Viléma Zajíce z Valdeka, protože se bála, že se dítěti něco stane.
Později, po roztržce mezi Janem a Eliškou v roce 1319, byl Karel, tehdy ještě Václav, vychováván mimo dvůr a mimo matku. To zase vyznívá hrozně tragicky, ale nebylo to úplně neobvyklé. A jinak co se týče Jana, domnívám se, že svého syna vychoval velmi dobře v tom směru, že mu nechal velmi mnoho prostoru k tomu, aby se mohl uplatnit v nejvyšší politice, a to v politice vázané především na České království.

Položme si otázku, jak Jana Lucemburského, případně i Elišku, vidí české prostředí a jak naopak tento manželský pár vidí třeba historici?
Dvořáčková:
Zahraniční literatura vnímá Jana Lucemburského mnohem více jako panovníka celoevropského, neboť se skutečně výrazně zapsal ve francouzském království, prosazoval lucemburské hrabství. A i z hlediska územní politiky je si vědoma daleko většího přínosu.
Oproti tomu mu naše domácí historiografie v prvorepublikové době vtiskla Janovi přízvisko „král cizinec“, což mu dlouhou dobu zůstalo. Dnešní historiografie se od toho snaží oprostit a vnímat Jana v širším evropském kontextu, neboť to skutečně byl rytířský král se vším všudy.

Benešovská: Jako umělecký historik se držím také toho, co nám říká umění, které z té doby zůstalo. Bohužel Eliška měla velkou smůlu, že z jejích donací a plánů, kde by se projevila i jako objednavatel uměleckých děl, toho zůstalo strašně málo. My ji tak dnes známe z překrásné majestátní pečeti. Oproti jiným dámám její doby na ni ale nemáme tolik památek, abychom si to mohli doplnit, jak se nám to daří například u její tety abatyše Kunhuty od kláštera benediktinek.
Dnešní obraz Jana je pak doplněn třeba posledními pracemi lucemburských historiků. V nich se Jan jeví ve své tamější politice jako velice schopný manažer a finanční podnikatel. Velice dobře lavíroval v tom, jak udržet a rozmnožit statky lucemburského hrabství a současně jako velmi dobrý podporovatel měst (hlavně města Lucemburku) i klášterů vázaných na rodovou politiku. Jan se tedy rozhodně nejeví pouze jako cválající rytíř lítající Evropou sem a tam.

Bobková: Jan nejenom rozmnožil Lucembursko, ale díky němu se vrátilo Českému království i několik velkých územních celků. Jednak se vrátila Horní Lužice, získal Chebsko a téměř celé Slezsko, bez toho by Karel neměl na co navázat.
A jinak už dobové kroniky nebo dobová zahraniční literatura, hlavně francouzského okruhu, líčí Jana jako velkého, štědrého, bohatstvím oplývajícího panovníka. Konkrétně slovy Guillauma de Machaut. Italské kroniky se na něho naopak dívají trošku skepticky vzhledem k jeho pobytu v Itálii.
V české literatuře se jeho pojmenování „král cizinec“ usadilo velmi pozdě. Pomohla bych si citátem z předmluvy k soupisu listin v korunním archivu. Předmluva je psána na počátku 16. století a je v ní vyjmenováno šest významných panovníků od doby Vladislava II. Mezi těmi šesti panovníky je Jan Lucemburský. A napsáno tam je: „Že král Jan zmužilý v říši, v Anglii a Polsce, v Slézi a velké straně Germánii je provodil mečem, to široce národům okolním známo jest.“ Takže budiž i nám.

(redakčně kráceno)

Pohřební insignie krále Rudolfa Habsburského, zv. Kaše (Praha 1307)
Pohřební insignie krále Rudolfa Habsburského, zv. Kaše (Praha 1307)
Více fotek
  • Pohřební insignie krále Rudolfa Habsburského, zv. Kaše (Praha 1307) autor: ČT24, zdroj: Národní muzeum http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2072/207144.jpg
  • Eliška Přemyslovna zdroj: wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1905/190475.jpg
  • Anděl jako symbol Evangelisty Matouše (medailon namalovaný na klenbě kaple v přízemí domu U Kamenného zvonu, 1. čtvrtina 14. století) zdroj: Národní muzeum http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2072/207145.jpg
  • Jezdecká pečeť Jana Lucemburského zdroj: Národní muzeum http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2072/207139.jpg
  • Petr z Aspeltu oddává Jana a Elišku před hlavním oltářem císařského dómu ve Špýru. (ilustrovaná kronika Balduina Lucemburského) zdroj: Národní muzeum http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2072/207154.jpg
  • Staré město kolem r. 1600 zdroj: Národní muzeum http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2072/207146.jpg
  • Jan Lucemburský zdroj: Archiv Smetanovy Litomyšle http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1722/172122.jpg