„Za kritiku jsem vděčný,“ říká Rok Rappl

Rok Rappl se narodil se v Lublani a už na gymnáziu ho zajímalo operní divadlo. Jelikož žádná taková škola ve Slovinsku není, odjel v osmnácti letech studovat do Brna na Janáčkovu akademii múzických umění. Po studiu v Brně vystudoval scénografii v Curychu a Offenbachu nad Mohanem. Mimo jiné působil v Národním divadle v Praze, v Leipziger Theater, ve Slovinském národním divadle nebo v Národním divadle moravskoslezském. V roce 2008 se do Brna vrátil, když nastoupil jako zástupce uměleckého šéfa do Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Od ledna 2010 pak Janáčkovu operu sám vedl. Teď dostal nabídku šéfovat opeře Národního divadla v Praze, kde by se měl podílet na velmi diskutovaném spojení se Státní operou. O opeře, Brně a Leoši Janáčkovi, ale také o plánovaném spojení pražských operních scén hovořil Rok Rappl (Rocc) v pořadu Před půlnocí ze 4. února s Pavlou Pilařovou.

Rocc je vaše umělecké jméno, dal jste si ho na poctu vaší profesorky herectví Marie Mrázkové. To pro vás byla tato žena v životě tak důležitá?
Byla pro mě velmi důležitá. Spíše než umělecké jméno, je to jméno-talisman. Když jsme se s paní profesorkou potkali, od první chvíle psala moje křestní jméno špatně, které se píše s „k“, a ona z neznámého důvodu psala dvakrát „c“. A pak říkala, tak to budeš mít jako vzpomínku na mě. Paní profesorka už nežije. Je to vzpomínka nejen na ni, ale i na všechno, co mi předala, na to, co jsem stihnul od ní nějakým způsobem převzít a načerpat.

Narodil jste se v Lublani. To je krásné město, ve kterém se mísí různé styly a slohy, ale více než dojmem hlavního města působí jako město provinční. Jak vám bylo tady v Brně, jak jste si na něj zvykl?
Lublaň a Brno jsou si poměrně podobné, jsou to svým způsobem města rakousko-uherské říše. A i architektura je v jistých ohledech podobná, i když Lublaň je menší, má 270.000 obyvatel. Jediné, co se pak dá Lublani připsat jakožto metropoli, je právě to, že je to hlavní město. Jsou tam všechny ambasády, sídlo univerzity, hlavní sídla soudů a důležitých kulturních i finančních institucí. Lublaň má tep hlavního města, což v Brně až tak není, i když je větší. Brno má naopak kouzlo jakéhosi vnitřního klidu, v Lublani je přece jenom cítit ten spěch, a přitom někdy není spěchat až tak důležité.

Byl toto důvod, proč jste se znovu vrátil do Brna? Nebo za tím byla pracovní příležitost?
Brno je trošku můj domov. Byl jsem tady v roce 1998, kdy mi bylo osmnáct. Bylo to poprvé, kdy jsem na delší období opustil svůj domov, rodiče. Bylo to složité rozhodování, ale jakmile jsem ten krok udělal, řekl jsem si najednou, je to můj domov. Jak říkala Soňa Červená: „Ať jsme kdekoliv, stýskání je zakázáno.“ Domov si musíme nosit v sobě a udělat si ho tam, kde jsme.

Do Janáčkovy opery jste nastoupil jako zástupce jejího tehdejšího šéfa Tomáše Hanuse. O důvodech jeho odchodu nemá teď smysl se bavit. Jisté ale je, že část souboru stála za ním a část se postavila proti němu. Vy jste stál spíše na jeho straně. Jaké bylo to období, když odešel a bylo tam jakési bezvládí?
Když Tomáš Hanus odešel a já jsem byl pověřen jakožto jeho zástupce vedením opery, bylo mým hlavním cílem nevymýšlet nějaké nové umělecké vize nebo trendy. Mým cílem bylo pokračovat v tom, co jsme si za tu krátkou dobu s panem Hanusem zadali.
Pak bylo vypsané výběrové řízení, já jsem se do něj přihlásil a dopadlo tak, že jsem to místo mohl dostat. Část mé koncepce byla přitom náhrada šéfdirigenta, protože pan Hanus byl nejen ředitel, ale i zároveň šéfdirigent. Takže jsem s sebou z Vídně přivezl pana Caspara Richtera, renomovaného dirigenta původem z Německa. A i přestože je to člověk hodně odlišný a i jeho umělecké pojetí a vnímání světa je odlišné od Tomáše Hanuse, chtěli jsme v počátečních navazovat na to, co tady začal Tomáš Hanus. To znamená pracovat se souborem, vytvářet pozitivní atmosféru a tak dále.

Po svém nástupu jste tvrdil: „Někteří členové souboru, stejně jako lidé kdekoliv jinde, inklinují k tomu, aby co nejméně pracovali, co nejvíce se vyhýbali zodpovědnosti a co nejvíce vydělávali.“ Změnil jste za ten rok, co jste ve funkci, svůj názor? Snažil jste se, aby v souboru bylo co nejvíce lidí, kteří chtějí pracovat a mají pozitivní přístup k práci?
Názor jsem samozřejmě nezměnil, protože už ve chvíli, kdy jsem to řekl, tak jsem si za tím stál. Ale jak říkám, to není fenomén operního divadla. Všude člověk potká lidi, kteří chtějí co nejméně pracovat, co nejvíce vydělávat a co nejvíce se vyhýbat zodpovědnosti. Jistým způsobem je to, troufám si říct, psychologická chyba, kterou ale lze ovlivňovat a lidi motivovat k jinému způsobu fungování.

Jste takový šéf, že se snažíte právě o tohle? Že říkáte lidem do očí, co si myslíte?
Na to, jaký jsem šéf, bychom se asi měli ptát té druhé strany. Jinak není důležité říct, co si člověk myslí, ale to, co vnímá za jistou pravdu. Někdy je zapotřebí, když člověk třeba posuzuje nějakou uměleckou stránku, konzultovat svůj názor ještě s někým jiným, zkušenějším, kdo ty věci vnímá jinak. A na základě těch dalších faktů si v sobě vytvářet nějaký názor a ten pak sdělovat. Je těžké říkat, co si člověk myslí, protože někdy to není úplně to nejpřesnější.

Anebo to, co by ti druzí chtěli slyšet?
O tom to není, s tím problém nemám. Od toho jsme lidé, abychom si vyříkávali různé názory. Takže ani já nemám problém, když mně někdo říká kritiku, pokud je opodstatněná. Jsem za to naopak vděčný.

Umělecký šéf spolu s umělci vytváří právě to umění, na které se lidé chodí dívat. Co se týče toho, co jste divákům představili, podařilo se vám uskutečnit plány, které jste si na začátku své funkce předsevzal?
Budu teď vteřinku meditovat nad slovem umění. Troufám si říct, že instituce typu Národního divadla má kromě ryze uměleckého poslání také poslání pěstovat (nejen) národní tradici a kulturu. To znamená, že umělecký šéf je zároveň „kulturní“ šéf, a program, který se realizuje, je zčásti kulturní a z jisté části volně umělecký.

Milujete Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů a právě tyto dva skladatele jste se rozhodl více představit publiku?
Konkrétně osobnost Leoše Janáčka byla jedním z důvodů, proč jsem přišel do Brna studovat, a hlavní důvod, proč jsem se po letech do Brna vrátil.
Janáček je naprosto mimořádná skladatelská a vůbec umělecká osobnost, která má ve světě větší váhu než v České republice. To je někdy těžko pochopitelné…

Ano, je to naše rodinné stříbro. Myslíte, že si to uvědomujeme? Například šéfdirigent brněnské filharmonieAlexander Markovič má úplně stejný názor: je to také cizinec, také miluje Janáčka a také by ho chtěl publiku více představovat. Čím to je, že cizinci možná lépe chápou, jak velký je to skladatel?
Je to tím, že mají porovnání. Třeba slovinská kompoziční škola je ve srovnání s tou českou v evropském kontextu nepodstatná. To znamená, že ve chvíli, kdy má cizinec srovnání toho „svého“ a toho „cizího“, dokáže říct, co je zajímavější, kvalitnější, úžasnější. Ale když je to vaše, už nemáte se zahraničím nic moc co srovnávat právě proto, že to nejlepší máte doma.
Takže je to v tom, že člověk vyrůstá v jiném kulturním milieu a najednou objeví něco úžasného. Neboli, Egypťané asi taky tolik nežasli nad svými pyramidami, než je svět začal objevovat a popisovat.                

Pojďme k nabídce, kterou jste dostal: Možná budete šéfovat opeře Národního divadla v Praze, kterou byste možná měl sloučit se Státní operou. Jaký na to máte názor? Kývl byste na to?
Už předtím, než jsem se o nabídce dozvěděl, jsem byl samozřejmě informován o možném fenoménu spojení operních domů. Myslím, že je zapotřebí pojmenovat dvě věci. Jelikož jsou obě instituce zřizované a finančně podporované ministerstvem kultury, je primární, aby ministerstvo jasně pojmenovalo, jakou koncepci opery si v hlavním městě představuje a přeje. Ředitelé ani umělečtí šéfové nemohou vytvářet koncepci, ať už z nějakých ambiciózních uměleckých důvodů nebo politických důvodů.
Ministerstvo se samozřejmě již radí a zpracovává umělecké, dramaturgické, ekonomické a právní analýzy, co by takové spojení znamenalo. Ale první předpoklad je, aby si ministerstvo za tím krokem stálo. A to ať půjde o spojení Národního divadla a Státní opery, nebo o to, že budou oba soubory fungovat v jednom městě.

Přesto, kdyby ke sloučení skutečně došlo a vaším úkolem by bylo tento krok provést, uvědomujete si, že by to bylo velice těžké, že byste měl horkou půdu pod nohama? Hovoří se o tom, že by spousta umělců přišla o místo, byly by vypisovány nové konkurzy.
Osobně si myslím, že takový krok určitě lze zrealizovat. Zaprvé, je k tomu potřeba provést důkladné analýzy. Zadruhé, důležité je načasování těchto kroků. Jakékoli rychlé rozhodování, může být při takovýchto krocích smrtící. Nad tím vším je ovšem lidský faktor, o kterém se někdy strašně málo mluví. V případě spojení je to ztráta jedné z identit, jednoho domu, jedné instituce. A to by znamenalo ztrátu pracovních míst, jistoty existence.
Takže pokud bych se k tomuto úkolu dostal, snažil bych se v co největší míře zachovat umělecké ansábly, organizačně a administrativně je propojit. Určitě bych třeba nechal existenci dvou orchestrů v rámci jednoho provozu. Nedovedu si představit, že z orchestru Národního divadla (126 umělců) a ze Státní opery (plus minus 120 umělců) by měl vzniknout jeden orchestr, který by početně obnášel 160 lidí.

Stávající šéf opery Národního divadla Jiří Heřman se rozhodl ukončit své působení právě v souvislosti s očekávaným spojením Státní opery a opery Národního divadla. Komentoval to slovy: „Nejsem přesvědčen, že lze reorganizaci zrealizovat v krátkém časovém horizontu bez dopadu na uměleckou úroveň.“
Říkal jste, že rychlá rozhodnutí mohou být v takovémto případě smrtící. Takže byste na to nekývl, pokud by vás tlačili do časového presu?
Podívejte, možné je ledasco. Musíme si uvědomit, že všechny seriózní operní domy mají v této chvíli už jasně naplánovanou sezónu a hrací plán 2011/12. Pokud by ke spojení mělo dojít k 1. lednu 2012, musí se počítat s tím, že hrací plán už existuje. Jakýkoliv zásah do něj je pak napojen na předplatné, na abonmá a na diváka, kvůli kterému to divadlo vlastně existuje. To všechno jsou samozřejmě kroky, které se dají provozně nějak zahrnout. Ale to důležité je, jak sloučení proběhne po umělecké stránce, což se samozřejmě nemůže odehrát ke stejnému datu.
Reálně to tedy vidím tak, že k jakémusi organizačnímu propojení dojde dříve, než nastane to skutečné dramaturgické a umělecké propojení.

V Janáčkově opeře jste se snažil prosazovat moravské umění. S čím pojedete do Prahy?
Praha má také svoje umění a je krásné, že je tam prezentováno i to moravské. V Praze jsou jisté pilíře, které člověk chce a musí dále podporovat. Je to mozartovský kult, kult české národní opery ve „Zlaté kapličce“ a pak je tady otázka mezinárodního repertoáru. K sezóně 2012/13 se vážou významná jubilea – Verdi, Wagner a Britten. Kromě toho je mojí velkou zálibou v každé sezóně absolutně podporovat světovou premiéru české opery, což bych chtěl prezentovat i jako součást své koncepce.

(redakčně kráceno)