„Musí být učiněno zadost psanému právu, ale i duchu zákona,“ říká Pavel Zeman

Dnes osmatřicetiletý Pavel Zeman vystudoval Právnickou a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Poté působil jako státní zástupce na Okresním a Krajském státním zastupitelství v Plzni, později na Nejvyšší státní zastupitelství v Brně. Od roku 2004 zastupoval Českou republiku u EUROJUSTu v nizozemském Haagu. Po šesti a půl letech v zahraničí se do Brna vrátil, aby k prvnímu lednu 2011 nastoupil do nového úřadu, kde vystřídal odvolanou nejvyšší státní zastupitelkyni Renatu Veseckou. S novým šéfem Nejvyššího státního zastupitelství hovořil v pořadu Před půlnocí z 8. února Jan Hanák.

Jste docela cestovatel, jak to zvládáte?
Zvládám to vcelku dobře, rodina už si zvykla. Člověk si musí zvyknout, že má určitý režim, nejen denní, ale i týdenní. Že si práci berete s sebou na cestu, cestuji tedy s notebookem, který si rozložím, kde potřebuji. Je to jenom o zvyku.

Jste právník. Proč jste se vůbec pro práva rozhodl?
Moje cesta k právnické fakultě nebyla přímá. Dlouho jsem chtěl studovat medicínu, tatínek je lékař, takže tam bylo jakési rodové zatížení. Až po maturitě jsem se rozhodl, že medicína nebude to pravé, a zjistil jsem, že mě táhne otázka politologie, možná jazyky. Nastoupil jsem proto následně na filozofickou fakultu a začal jsem studovat politologii. Postupem času jsem si řekl, že k politologii dosti konvenuje právo, a zkusil jsem jít na právnickou fakultu.

Byly tam nějaké ideály?
Byl tam určitý ideál spravedlnosti. Popravdě řečeno od počátku jsem uvažoval o svém působení v rámci státního zastupitelství, neuvažoval jsem o advokacii nebo o tom, že bych šel k soudu. Líbilo se mi postavení státního zástupce jakožto určitého prostředníka, který věc dozoruje na policii, posunuje k soudu a tak participuje na dosahování spravedlnosti. A táhlo mě to i proto, že povolání státního zástupce není „suché“. Jste v kontaktu s policií, s obviněným, se soudem. Je to různorodá činnost.

Kdo je to vlastně státní zástupce? Jakou má v justici pozici?
Název „státní zástupce“ evokuje zástupce státu. To není úplně pravda. Místo státní zástupce si dosaďte třeba veřejný žalobce. Ten pak dbá na to, aby byly trestné činy náležitě objasněny, byl zjištěn pachatel a pak, je-li dostatek důkazů, postaven před soud. V tomto je role státního zástupce do jisté míry nezastupitelná. Platí tady totiž to staré české: kde není žalobce, není soudce; tedy to, co neprojde v trestních věcech státním zastupitelstvím, se k soudu nedostane. Státní zástupce tak působí i jako ochrana společnosti před pácháním trestné činnosti, poněvadž následně participuje na jejím objasňování a pachatele předává soudu.

Zmínil jste pojem „veřejný zájem“. Co to je?
Veřejný zájem je pojem, kterým je uvozen zákon o státním zastupitelství, takže jej musíme vysvětlovat v souvislosti s trestním řízením nebo vůbec s působením státního zastupitelství. V trestním řízení je pak veřejným zájmem to, aby byly trestné činy náležitě objasněny a pachateli zaručen spravedlivý soud.
Někdy to může evokovat, že veřejný zájem se rovná státní nebo národní zájem. Není tomu tak. Veřejný zájem je v trestním řízení specifický. Uvažme, že máme třeba obchodní společnost, jejímž majoritním akcionářem je stát. Někdo z této společnosti se dopustí trestného činu (neodvede daně, neplatí pojistné, poruší pravomoci při správě cizího majetku atd.). Státním zájmem by v takovém případě mohlo být, aby nikdo stíhán nebyl, protože by to ohrozilo renomé společnosti. Jenže naopak veřejným zájmem je, aby byla veškerá porušení zákona náležitě objasněna a pachatelé postaveni před soud.
Markantním příkladem, kdy se státní a veřejný zájem nemusí protnout, je případ ze zahraničí. Jde o velice často skloňovanou kauzu Grippenů: Ve Velké Británii v roce 2008 už tamní orgány vedly trestní stíhání proti pachatelům, kteří měli korupčně působit ve vztahu k Saudské Arábii. Následně přišel příkaz premiéra Tonyho Blaira, kterým bylo toto vyšetřování zastaveno. V tomto případě státní zájem převážil nad zájmem veřejným. Upozorňuji ale, že ve Velké Británii má na toto premiér právo.

Kdy může obyčejný občan počítat s pomocí státního zástupce? Dejme tomu, že mě někdo pomluví. Je to veřejný zájem? Vstoupí do toho státní zástupce?
Pochopitelně, poněvadž byl porušen zákon. A pokud intenzita porušení zákona dosáhla úrovně trestného činu, vstupuje do hry státní zástupce, policie a rozebíhá se celé to kolo vyšetřování trestního činu.

Přímo na webových stránkách Nejvyššího státního zastupitelství jsem si přečetl, že státní zástupce má dokonce povinnost zveřejnit informaci ve prospěch obviněného, pokud se ji dozví. Jak to je?
Nikoliv snad zveřejnit. Státní zástupce zjišťuje informace jak v neprospěch, tak ve prospěch obviněného. To je princip objektivní pravdy. Nechceme člověka za každou cenu postavit před soud. A jsou-li tam skutečnosti svědčící v jeho prospěch, musíme i je brát v úvahu.
Takže když se někdo dostane do rukou státního zástupce, neznamená to, že bude automaticky obžalován. Znamená to, že státní zástupce zváží všechny okolnosti případu, všechny důkazy. A to může vyústit v obžalobu, anebo v odložení nebo zastavení trestního stíhání. Takže státní zástupce v tomto dosti významně participuje na dosahování spravedlnosti.

Jaký je váš vztah jakožto nejvyššího státního zástupce k ostatním státním zástupcům?
Ty vztahy jsou komplikovanější, než by se zdálo. Je rozdíl mezi systémem prokuratury a systémem státního zastupitelství. V čele systému prokuratury stojí generální prokurátor, který má skutečně výrazná oprávnění vůči podřízeným složkám. Může třeba vydávat pokyny v živé věci. Generální prokurátor může dát státnímu zástupci na okrese pokyn, že bude ve věci postupovat tím a tím způsobem. Může dokonce celou věc prokurátorovi na okrese odebrat a přenést do své působnosti. To jsou dost silná oprávnění a jistě tam také cítíte dost silné vztahy závislosti.
Státní zastupitelství je postaveno na jiném principu, řekneme na principu decentralizace. Státní zastupitelství jsou do jisté míry autonomními jednotky, takže nejvyšší státní zástupce nemůže v živé věci říci, vyřešte kauzu tak a tak, proveďte ten a ten důkaz. To by bylo nepřípustné zasahování. Vztahy uvnitř soustavy jsou regulovány takzvanými vztahy vnějšího a vnitřního dohledu. A jestliže máme čtyřstupňovou soustavu (okresní, krajská, vrchní a Nejvyšší státní zastupitelství), tak vždy nejblíže nadřazená složka může vykonávat dohled v živé věci. Tedy, v případě krajského zastupitelství provádí dozor vrchní zastupitelství. V rámci dohledu pak lze provádět prověrky, dávat pokyny dozorovanému státnímu zástupci (ten však takový pokyn může odmítnout, je-li nezákonný). Do takové věci ale už nemůže ingerovat Nejvyšší státní zastupitelství. Jediné, na co má v živé kauze nárok, je právo na informace. Pak může vyslovit svůj názor na věc, který ale zase není pro státního zástupce závazný.
Může se to zdát jako trochu bezzubý model oproti modelu prokuratury. Nicméně není tomu tak. Naopak to posiluje autonomii jednotlivých státních zástupců. Zamezuje to totiž tomu, aby najednou přišel jak blesk z čistého nebe pokyn Nejvyššího státního zastupitelství, že nějakou kauzu je nutno řešit tím a tím způsobem. Vyváženo je to tím, že nejvyšší státní zástupce má oprávnění po skončení kauzy nařídit kontrolu skončené věci, anebo se přezkoumává rozhodnutí o zastavení, případně postoupení věci.

Je to pochopitelný, ale komplikovaný systém. Jak se snažíte o to, aby bylo právo a vaše práce srozumitelná veřejnosti?
Snažíme se vydávat častěji tiskové zprávy o věcech, které se dějí na státním zastupitelství. Snažím se také objasňovat činnost státního zastupitelství. I když to, jak daleko jsem schopen vystoupit ze své profese a vysvětlovat to lidem polopaticky, nejsem schopen posoudit.

Jste nejvyšší státní zástupce, díky čemuž jste také nejvíce vidět, budete zván na spoustu rozhovorů. Podle mě musíte být schopen jen v několika větách vysvětlit určitou kauzu nebo problém. Jak se na to cítíte?
Snažím se, aby byla vystižena podstata věci. Lhal bych, kdybych řekl, že se na rozhovory nepřipravuji. Pochopitelně si neříkám o otázky, ale jestliže zhruba vím, kam bude rozhovor směřovat, tak se na něj připravuji. Třeba když má být rozhovor o nějakých kauzách, nastuduji si nějaká informace. Nicméně u živých kauz jsem ve svém vyjadřování velmi restriktivní, protože takové kauzy patří primárně na příslušné nižší státní zastupitelství.

Jste také v určitém vztahu s politickou reprezentací. Jste jmenován vládou. Hodně se mluví o propojování justice a politiky. Jakým způsobem se chcete tomuto negativnímu bránit?
Především je to zodpovědnost každého státního zástupce. V zákoně o státním zastupitelství je psáno, že státní zástupci musí rozhodovat nestranně. Nesmí být napojeni nejen na politiky, ale i na kohokoliv dalšího.
A jak se tomu bránit? Jedna kolegyně mi v nadsázce říkala, že kolem státního zastupitelství je nutné vykopat hluboký příkop proti politickým vlivům. Já se domnívám, že to není o tom, že přijdou nějaké politické vlivy, ale o jejich případné akceptaci. V tomto vidím primárně svou úlohu. Jsem na čele soustavy a tak i nejvíce vidět, proto musím jít příkladem. A proto je nutné říct, že pokud by byl v nějaké kauze na mě vyvíjen nějaký politický vliv, říkám rovnou, že ho dopředu odmítám. A mám spoustu opatření, která mohu udělat, pokud by politický vliv přetrvával.
Moje působení je sice zatím krátké, jsem pět týdnů ve funkci, ale přesto musím říct, že jsem se s politickým vlivem na mou osobu v nějaké konkrétní kauze nesetkal.

V různých rozhovorech jste mluvil i o tom, že chcete dosáhnout větší nezávislosti. Co si pod tím představujete?
Představuji si, že by státní zástupce měl větší procesní nezávislost. A hlavně, chci zprůhlednit vztahy v soustavě. Jak jsem hovořil o vztazích dohledu mezi vyšším a nižším stupněm státních zastupitelství, tak aby to bylo ještě komplikovanější, máme v soustavě takzvaný vnitřní dohled. To je dohled nejvyššího státního zástupce nad konkrétním dozorovým státním zástupcem.
Co se týče, vnějšího dohledu chtěl bych lépe specifikovat, co je v jeho rámci možné udělat, jak má ten dohled vypadat. Jedním dechem ovšem dodávám, že to je asi nejkomplikovanější část zamýšlené úpravy zákona o státním zastupitelství.

Nekomplikuje to i to, že státní zastupitelství je jakoby rozkročeno mezi moc výkonnou a soudní?
Těžko říct, zda je rozkročené. Je-li rozkročené, byl bych rád, aby dalo nohy k sobě právě do oblasti širší justice.

Hodně lidí napadá, jestli justice není příliš odosobněná od lidí, od nějaké přirozené morálky. Narážím na to, že mnohdy i vzdělaný člověk potřebuje právníka, aby porozuměl nějaké smlouvě. Jak vnímáte vztah psaného práva a toho obsahu, z kterého právo vychází?
Když vycházíme z psaného práva daného zákonodárcem (a nemusí to být jen psané právo, ale mohou to být i určité právní zvyklosti, judikáty, rozhodovací praxe), musíme toto právo dodržovat. Nicméně je zde otázka spravedlnosti, na jedné straně jakožto termínu filozofického, na druhé straně termínu právního. A je zde také třeba otázka přirozeného práva. Čím více se psané právo blíží principům obsaženým v přirozeném právu, tím větší je akceptace práva ze strany lidí. Právo se tím totiž blíží principům, které má každý v sobě zakódované a na základě kterých žijeme v této civilizaci založené na křesťanství.
Co se týče komplikovanosti práva, souhlasím s vámi – právo je komplikované. Chcete-li uspět u soudu v nějakém civilním sporu, je namístě opatřit si advokáta. Nicméně to je věc, se kterou lze stěží něco dělat. Naopak věc, kterou je u nás třeba dělat, je to, že jakýkoliv proces bude veden spravedlivě. Že bude jednak učiněno zadost psanému právu, ale zároveň bude brán do úvahy i duch zákona, řekněme úmysl zákonodárce.

Jak byste definoval spravedlnost jako filozofický pojem?
Spravedlnost je způsob nebo stav, kdy jsou zachovány základní principy, které máme obsažené možná v přirozeném právu.

(redakčně kráceno)