Do České republiky přijel moderátor a reportér zpravodajské stanice CNN Jim Clancy, aby vyzpovídal bývalého prezidenta Václava Havla. Koneckonců Clancy byl ve střední Evropě právě ve chvíli, kdy se hroutil východní blok a padala Berlínská zeď. Mimo to ale podával informace především z Blízkého východu a afrického kontinentu. Referoval například o událostech v Iráku, Bejrútu nebo o genocidě ve Rwandě. Za svou novinářskou činnost obdržel například ocenění George Polka, ale i cenu Emmy. Především o současné situaci v arabském světě a globální žurnalistice hovořil s Jimem Clancym v Interview ČT24 z 28. února František Lutonský.
„Politici v Iráku by měli odstoupit,“ říká Jim Clancy
Informoval jste o velmi důležitých světových událostech, například o pádu komunistického režimu v Evropě, o pádu Berlínské zdi, o genocidě ve Rwandě, o událostech v Libanonu. Teď, když se bouří celý arabský svět, co děláte v Praze?
Jako televizní hlasatel už tolik necestuji. Nicméně před 20 lety jsem zde v Praze ty události pokrýval, stejně jako v Berlíně. Viděl jsem, jak se sovětské impérium zhroutilo. Jakmile se ale stanete tím moderátorem, je z vás jakýsi ceremoniář.
Každopádně znám lidi, kteří jsou v terénu. Ten pocit je skvělý. Těším se, že se tam možná někdy podívám, že se nějak budu podílet na tom pokrývání. Můžu vám říct, že když jste mladý začínající novinář, trvá to nějakou dobu, než se tam dostanete.
Je vám líto, že tam teď nejste?
Ano.
Interview ČT24 (zdroj: ČT24)
Dalo by se to přirovnat k událostem, které jste zažíval před 20 lety tady v Evropě?
Určitým způsobem ano, ale jsou zde hluboké rozdíly. V arabském světě to bylo daleko víc represivní. U vás byl celý ten systém vnucován, kdežto v arabském světě jsou individuální diktátoři, některé z nich podporuje Washington nebo Brusel nebo Londýn. A vidíte, že tam je historie jiná. Takže paralely tam jsou, ale duplikátní scénáře ne.
Jak si vysvětlujete, že to propuklo zrovna teď?
Nevysvětluju, nemůžu říct, proč zrovna teď. Podobnou otázku jsme si kladli před 20 lety: Kdyby se někdo objevil v Káhiře a šel do ulic, kolik lidí by se k němu připojilo, kolik lidí by zvedlo prapor?
Vaše životní podmínky byly strašné. Lidé nemohli plnit své sny. To je náplň života člověka, naděje na život jejich dětí. Jakmile zabijete tento sen, je to konec vlády.
Která země teď bude dle vašeho názoru na řadě?
Uvidíme hodně stížností. Nepřekvapilo by mě, kdyby to byl Irák, tam možná bude určité hnutí proti vládě nabírat na síle. Núrí Málikí dal svým ministrům 100 dní a veřejnost v Iráku se ptá, proč 100 dalších dní, když měli pět šest let, aby zlepšili životy lidí. Jejich životy jsou lepší, politici se mají lépe, ale lidé se lépe nemají. Jsou tam miliony lidí, kteří se stále nemohou vrátit k sobě domů a žijí v Jordánsku, v Sýrii.
Kdybyste měl v kostce popsat, o co by v tuhle chvíli v Iráku šlo?
Lidi už toho mají dost. Spojené státy, které tam přišly před tolika lety, aspoň měly zavést určitou infrastrukturu, osvětlení, přivést k lidem pitnou vodu, aby se lidé cítili bezpečněji a mohli se vracet domů. Bezpečnostní situace je myslím docela dobré měřítko.
Viděli jsme, jak se tam tolik měsíců snažili utvářet vládu. Dobře, jsou tam komory parlamentu, máte premiéra. Ale jaký je duch demokracie, který tam vládne? Kdo tam vede demokracii? Kdo říká, že si naši lidé si zaslouží něco lepšího? Prostě tak to tam nebylo a myslím si, že to povede k problémům.
Ale kdo za to může?
Politici v Iráku by měli odstoupit, měli dost času ke změnám. Ale není to tak, že bychom vyviňovali Washington. Třeba Colin Powell hovořil o pravidlech míst, kde se vyrábějí malé dekorační předměty. Když tam něco upustíte a rozbije se to, je to jako kdybyste to koupili. A to se stalo, Američané to pustili, rozbilo se to, takže mají nějakou zodpovědnost. Ale prvořadá zodpovědnost je na iráckých politicích.
Kladete si otázku, jak se proměnila CNN od první války v Perském zálivu na počátku 90. let po změny, které se teď odehrávají v arabském světě. Je CNN pořád tak důležitým zdrojem informací, jako byla v Perském zálivu?
Ano. CNN je velice důležitý a nezávislý zdroj informací. Není na nějaké křížové výpravě, aby něco dokázala. Problém po roce 1989 byl, že západní média přišla do konfliktních regionů jako určitý roztleskávač. Ale v Libyi je to něco jiného, tam je velice nebezpečná situace. Tam nemůžete mít někoho, aby vás „roztleskal“ do akce.
Jinak technologicky to dnes probíhá ve dne v noci. Tehdy jsme nepoužívali internet, ale dnes to můžeme udělat okamžitě. Neměli jsme možnost vysílat živě z jakékoliv lokality, kdežto dnes ano.
A kdybyste srovnal informování z Perského zálivu na počátku 90. let a z roku 2003, kdy padl režim Saddáma Husajna.
Rozdíl byl v technologii, která byla použita k mediálnímu pokrytí těchto událostí. V prvním případě bylo pro každého úžasné, že jsme mohli vysílat skutečně živě z Bagdádu, když došlo k invazi. Technologie se tehdy změnila. Každý mohl na CNN sledovat, k čemu docházelo během první války v Zálivu, to bylo úžasné. Vznikl určitý precedent, jak pokrývat válečné události, zejména ty, které se týkaly například Saddáma Husajna v Iráku.
Jak se díváte na ostatní konkurenční zpravodajské televize, ať už je to arabská verze BBC, ať už je to Al-Arabíja, Al-Džazíra a podobně. Nepřebraly v arabském světě trošku roli CNN?
Jsou to bezpochyby konkurenti. Dříve jste měli jenom CNN – nějaký reportér stál na náměstí v Ázerbájdžánu v Baku a nikdo jiný. Teď už to tak není. Když se někde něco děje, jsou tam i naši konkurenti. Ale to, že je tam konkurence, mě vylepšuje a vylepšuje to i moje konkurenty. A lidé dostávají více informací z více zdrojů.
Měl jste ve své kariéře, když jste vycestoval do nějaké země, problém dostat se k určitému respondentovi proto, že jste z americké zpravodajské televize?
Problémy jsou zde pořád. Jednou jsem to měl v Súdánu, pokoušel jsem se letět do Libye, setkat se s Bin Ládinem, nebo do Sýrie, někdy jsem byl vyhoštěn, není to tak jednoduché. Když je nějaký autoritářský lídr, pokouší se uzavřít hranice, když má za to, že to pomůže. Jedním z přínosů CNN pak ale právě je, že zapečetění hranice neznamená, že by se nemohly dovnitř ani ven dostávat informace.
Když vysíláte z Iráku nebo Afghánistánu, představujete si s ohledem na to, že jste globální televize, typově nějakého diváka, pro kterého v tu chvíli vysíláte?
Mě ani tak nezajímá, kdo to sleduje. Důležitý je příběh, aby se dal vysílat, aby byl zajímavý. Vždycky jsou zajímavé příběhy, když se jedná o nějaké změny ve státech nebo jaký to má vliv na ženy. Třeba to, jak se zachází s ženami v Afghánistánu, je perfektní parametr pro to, jaký pokrok vláda učinila.
CNN a velké globální zpravodajské domy v podstatě zůstávají v Egyptě na místě, mají pronajatý hotel, mají pronajatou ochranku a všechno. Nejste nakonec trošku odříznuti od samotného dění? Nejste odříznuti od kontaktu s lidmi na ulici, když referujete z hotelového pokoje nebo ze střechy hotelu?
V určitém ohledu je to možná pravda, ale máme tam lidi, Egypťany, kteří pro nás pracují, kteří jsou v ulicích a na které spoléháme. Také už je tam daleko bezpečněji. Nicméně když v určitém okamžiku dosáhne davová psychóza vrcholu, chcete se nějak distancovat, podívat se na to kritickým způsobem a teprve potom to začít točit. Byly tam i určité kriminální aktivity; západní televize tam nejsou příliš milovány. Arabské stanice na tom jsou možná trochu lépe.
Ale podívejte se na tu politiku. Za posledních 30 let stály Spojené státy za Husním Mubarakem, který reprezentoval stabilitu v regionu, což jsme chápali. Byly určité signály vůči Mubarakovi, aby povolil rozvinout opozici. To je ostatně současný problém na celém Blízkém východě. Nikdy tam nemohli mít politickou opozici, která by se mohla ujmout části moci, dopustit se vlastních omylů, prohrát volby kvůli omylům. Místo toho byli vyháněni z veřejných prostranství a politika se mohla svobodně diskutovat pouze v mešitách.
A co z toho? Politický islám. Každý mluví o islamistických strašácích, každý říká, že islamističtí extremisté se chopí moci. To je riziko. Daleko větší riziko ale je podporovat diktátora a nesnažit se o to, aby mohly fungovat opoziční skupiny, aby skutečně mohl panovat svobodný politický život. To byl ten problém.
V posledních letech zpravodajské televize zažívají a mohou využívat fenomény občanské žurnalistiky, sociální sítě a podobně. Nemáte strach o CNN do budoucna?
Ne, ne, lidé se vždycky budou chtít dívat na zprávy. CNN vytvořila nonstop program zpravodajského vysílání, vy jste vlastně něco podobného.
Ano, máte pravdu, žijeme v novém světě. Je úžasné, když cestuji po světě a v Indii na letišti vidím na obrazovce CNN nonstop vysílání v hindštině. Uvědomuji si ten dopad, který za posledních 30 let CNN měla, jsem na to hrdý. A nebojím se, jen ať přijde internet, já mám internet rád.
Když přicházely sociální sítě nebo fenomény občanské žurnalistiky, můžete říci, jakou debatou to procházelo na CNN, které příspěvky zveřejňovat a zda vůbec a podobně?
Sociální sítě jsme přijímali s otevřenou náručí, i když já jsem možná nebyl součástí avantgardy v oblasti sociálních sítí.
V případě Egypta nebo Tuniska lidé hovořili o tom, že to je to twitterová revoluce. Jenže vy jste tehdy měli revoluci v Československu bez Twitteru. Jak jste to dokázali? Myslím si, že někdy lidé prostě přeceňují význam takových médií. Říká se, že Twitter, internet změnily svět. Víte, lidé mění svět a svou situaci poté, co zažili 30 let útlaku. To je k tomu přinutí.
Je ještě nějaká země, o které byste chtěl referovat, nebo host, se kterým byste chtěl mluvit?
Nikdy jsem nebyl v Austrálii, tam bych se rád podíval. A chtěl bych udělat rozhovor s Aun Schan Su Ťij v Myanmaru v Barmě. Myslím, že bychom neměli zanedbávat to, že i lidé v Barmě bojují dlouho za demokracii. Některým zemím přitom nevadí být s Barmou v kontaktu, jako kdyby se nic nedělo. Myslím si, že nadešel čas podporovat kohokoliv, kdo chce bojovat za demokracii. A to je naše role jako novinářů, naslouchat jim a předávat jejich sdělení.
(redakčně kráceno)