A proto lásku, lásku Stalinovi

Rozhodujícím faktorem funkční dikatury je především poslušnost společnosti. Základní způsob, jak toho dosáhnout, je vytvořit atmosféru strachu a zároveň vyžadovat lásku a úctu občanů. V poválečném Československu takto působila osobnost J. V. Stalina, jehož adorace u nás dosáhla nevysvětlitelně obludných rozměrů. Důvodů takového zbožštění, ale nakonec zapomenutí a zavržení bylo přitom hned několik. Důležitá byla zkušenost druhé světové války a tak i zkušenost s diktaturou Adolfa Hitlera a Stalinovo triumfální vítězství nad nacisty. Ne nepodstatné bylo i levicové směřování společnosti a náboženské rozměry Stalinova kultu. O tom, že to však byla láska falešná a hysterická, svědčí i vyrovnání se s odhalením Stalinovy hrůzovlády. To už se totiž dotklo skutečně málokoho.

V Historii.cs z 28. února o Stalinově kultu hovořili historik Václav Veber z Univerzity Pardubice, historik Antonín Kostlán z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a psycholog Slavomír Hubálek. Moderoval publicista Vladimír Kučera

Jak se u nás formoval Stalinův kult? Vyšel z Ruska, ze Sovětského svazu, nebo jsme si ho začali vytvářet sami dřív, než na nás měl rozhodující vliv Sovětský svaz?
Veber:
Jeho východiskem je Sovětský svaz, Rusko, ale spjat je především s totalitním systémem, jenž kult bezpodmínečně vyžaduje (tak je to u každého diktátora).
Od nástupu Stalina do pozice ústředního diktátora Sovětského svazu, což byl dlouholetý zápas, který končil kolem let 1928 a 1929, se Stalinův kult jednoznačně prosazuje. K nám přišel, až když nás tento systém, sovětský komunismus, zasáhl.

Čím to bylo, že se za války obraceli lidé ke Stalinovi tak výrazně a výhradně, jak je nám to aspoň prezentováno? A ne třeba k Churchilovi, který vlastně vedl tu válku dřív?
Kostlán:
Náš pohledje v tomto trošku zkreslený legendou, která se tady vytvořila po roce 1945, kdy byl zdůrazňován jen východní odboj.
Stalin byl hlavou státu, který bojoval proti Německu, byl velice významným symbolem boje proti Adolfu Hitlerovi a jako takový byl pochopitelně preferován. Bylo mu přičítáno k dobru to, co dělal, a naopak veškeré informace, které by mohly jeho obraz poškodit, se k nám nedostávaly.
Vývoj za druhé světové války je ale pro 50. léta důležitý ještě z jiného důvodu, jde o obrovský vpád kultu Adolfa Hitlera, který je masově vnucován obyvatelstvu pod nebezpečím okamžitého ohrožení života a tak dále. Postavu Adolfa Hitlera člověk musí zbožňovat, musí si na něj zvyknout, nebo zemře. (V zemích střední Evropy byl jistý návyk na starosvětský kult osobnosti – měl ho Franz Josef i Masaryk. Když se díváme na básně, které jsou psány, někdy i stejnými autory, na smrt Masaryka, Gottwalda nebo Stalina, je to velice podobná tematika i výrazivo. Ale stále je to starosvětský kult někoho, koho máme rádi a koho si vážíme.)
Druhá světová válka tak do značné míry situaci v 50. letech mentálně připravila. A bylo to nejen v  rovině – koho zbožňovat a koho nezbožňovat. Obsaženo to bylo i v používaném výrazivu, kdy ve všem pokračuje boj – je boj o zrno, nejsou žně, je boj proti mandelince bramborové, proti vnitřnímu nepříteli a tak dále.

Veber: Ostatně už ve 30. letech se naše státní struktura snažila konat tak, aby se nevyprovokoval možný velký spojenec, jako byl Sovětský svaz. Například velký historik Jan Slavík hodlal napsat čtyři díly popisující historii Ruska do 30. let. Vydal první dva díly (v roce 1934 a 1935, jsou to nádherné knihy), Lenin a Leninova vláda, a měl připravené další dva, Pád Trockého a Vítězství stalinismu. Ovšem česká vláda, ministr Krofta (jeho přítel, kolega) mu to rozmluvil s tím, že už to nemůžeme potřebovat, posečkejte s tímto materiálem. Samozřejmě Slavík už pak nikdy neměl příležitost to dopsat.

Hubálek: Je třeba rovněž připomenout panslovanskou myšlenku 19. století a vůbec obrozenecké doufání ve světlo z Východu. Další je, že velká část naší populace byla levicově orientovaná, řekněme sociálně demokraticky nebo i komunisticky. A potom se k tomu připojilo to přece jenom grandiózní vítězství nad fašismem. Tyto tři faktory se slily v neuvěřitelnou adoraci.
V Čechách podle mě došlo k největšímu vypětí lásky ke Stalinovi, skutečně se to rovnalo zbožštění. Mělo to zcela náboženský charakter. A myslím, že nebylo náhodou, že Stalin byl nedostudovaný bohoslovec, protože on dovedl to náboženské myšlení neuvěřitelným způsobem využít.
Stalinův kult je velice výstižný převrácený obraz českého ateismu. V době, kdy víra v Boha výrazně v populaci poklesla, vzniklo najednou náboženství nové, s novým uctíváním, s novým kultem. Průvody, kdy se chodilo s „obrazama“, vypadaly v podstatě jako středověká procesí. Na Rudém náměstí byla postavena hrobka, ve které byla nejdříve uctívána mrtvola Lenina, potom Stalina. V hudbě Alexandrovců jde o využití chóru pravoslavných mnichů z ruského pravoslavného chrámu. Typická je také celá ikonografie propagandistických plakátů. Stalin svým způsobem geniálně využil základní archetypy, které od věků fungují a které od věků využívají náboženství.

A to vymýšlel sám?
Veber:
Vymýšlela to celá garda, která se kolem Stalina točila, a on to upravoval, dával dílčí impulsy. Velmi obratně, někdy až překvapivě, upravoval i texty, kdy mu stačilo jen pár vsuvek, aby úplně změnil smysl. Dá se říct, že v tom byl někdy úplně výjimečný. Stalin měl prostě zvláštní cit na to, jakým způsobem budou ty záležitosti působit.

Jak se dívali na Stalina naši pováleční nekomunističtí ministři? Jak ho vnímali? Taky z něho, s odpuštěním, seděli na zadku? Nebo to byla taktika?
Kostlán:
Byl tam – stejně jako u západních politiků – veliký respekt ke Stalinovi jakožto velikému činiteli na mezinárodním poli. A u značné části z těch, kteří se s ním osobně setkali, byl i jistý obdiv, protože Stalin k nim pohovořil velice přátelsky, vstřícně. Oni pak přijížděli zpátky a říkali, naši komunisté nás straší, ten Stalin je docela výborný chlap. Takže bylo v tom i veliké podceňování.
U nás pak na tom měl rozhodující podíl Edvard Beneš, který se už někdy v průběhu války rozhodl, že Stalin pro něho bude v podstatě kladná figura. Celá česká politická scéna se potom přizpůsobovala tomu, jak ho viděl Edvard Beneš.

Veber: Navíc celá skupina politiků nedostala po roce 1945 příležitost k politickému uplatnění. Takže hovoříme jenom o těch, kteří se dostali do Národní fronty, a těm šlo pochopitelně i o kariéry. Politikům jde vždycky dřív o to uplatnit se v souboji o politickou moc, a ne o ideje. Podřizovali se proto politickému úzu – tomu, co se v té době nosí a co se od nich vyžaduje. Poslouchali stejně jako komunisté. Vezměme třeba Jana Masaryka, Drtinu, Gottwalda v roce 1947 kvůli Marshallově plánu.

Stalin se podle mě na ně podíval a oni měli pocit, že se podívali do tváře hada, protože poslechli na slovo, kdykoli jim něco řekl?
Veber:
To bych neřekl.Českoslovenští politici chtěli poslechnout, ale nepochopili záměry sovětské politiky. To bylo koneckonců složité, protože Sověti střídali souhlas s Marshallovým plánem s nesouhlasem. Naši politici tak neměli přesné informace a rozhodovali se mylně.
Proto si Stalin nejdříve pozval Gottwalda prostřednictvím svého tajemníka Poskrebiševa, který mu patřičně velmi hrubě řekl, takhle a takhle se máte chovat. A když pak jeli večer ke Stalinovi, v podstatě mu řekli, my potřebujeme vědět, co chcete, vážený pane, a podle toho se zařídíme.

Kostlán: Nejvýrazněji byl vidět vztah politiků ke Stalinovi na výstavě sovětského umění v roce 1947 v Praze na Žofíně. Tam už byla všechna ta monstrózní plátna, 3 x 4 metry, Gerasimov a další a další, kde byl soudruh Stalin jako monolit, Stalin a pionýři, Stalin a družstevníci. Výstavu zahajoval Jan Masaryk, který k tomu řekl, že tyto obrazy nám přinášejí ukázku krásné slovanské barevnosti.
Odvahu se k tomu vyjádřit neměla z velké části ani literární kritika s výjimkou levicových výtvarných teoretiků, kteří se zhlédli v sovětském futurismu a od nástupu sovětského umění si slibovali něco úplně jiného. To se najednou ocitli v pozici těch, kteří neumějí pochopit správné sovětské umění, socialistický realismus. Krásně je to popsáno v dokumentaci Otakara Mrkvičky.

Veber: Po roce 1948 přichází klasické období socialistického realismu v kultuře a trvá nejméně do roku 1953, možná až do roku 1956, kdy ta tendence zakolísá, protože je víceméně neudržitelná. A s tímto je Stalinův kult spjat úplně absolutně. Nebylo možné zaujmout kritický postoj. To bylo zcela vyloučeno, protože to by byl nejen konec kariéry, ale téměř ohrožení života.

A to nejen existenční, ale i existenciální.
Hubálek:
Bylo trestnénejen nesouhlasit,ale trestné bylo i pochybovat. Vyžadovalse absolutní souhlas a jakákoli pochybnost nebo otázkase považovala za zradu.
Také si všimněte, že všichni používáme termín „kult osobnosti“, ale vlastně tímto eufemismem označujeme období teroru. Chruščov použil tento termín pro označení období, kdy ani nevíme, kolik milionů lidí přišlo o život. Co to má co společného s kultem? A co to má co společného s osobností? Přesto to dodnes používáme stejně, jako když říkáme, že byl spáchán atentát na Reinharda Heydricha, kdy jsme si zase ponechali tu nacistickou terminologii.

Musí být zbožštění vždycky spojeno se strachem? Třeba o Gottwaldovi se ví, že se bál Stalina tak, že to velmi přispělo k jeho alkoholismu.
Hubálek:
Strach, protože skutečně denně umírali lidé bez procesů, byl součástí každodenního života a v podstatě hlavním motivačním faktorem ovládání společnosti.

Veber: Pan kolega mluvil o tom, že byla zapotřebí absolutní poslušnost. To bylo málo, absolutně poslouchat umí každý. Stalin vyžadoval aktivní poslušnost, vstřícnost k poslušnosti, přicházet s novými nabídkami, co k poslušnosti ještě přidat. A to byla i ta nejistota, která trápila Gottwalda. Je totiž těžké, na očích vidět, odhadnout a trefit se do přání diktátora. To je problém každého kolaboranta velkého formátu.

To je ten známý příběh ze Sovětského svazu: Když Stalin domluvil, tak začali soudruzi v ústředním výboru tleskat a každý se bál skončit, tak pořád tleskali, dokud to Stalin neukončil, protože jinak by tam stáli navždy.

Hovoří historička Pavlína Kourová z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy:
V roce 1949 veškerou vánoční výzdobu zastínila výzdoba na počest Stalinových 70. narozenin. Republika se měla obléknout do stalinského hávu. Byly vytištěny statisíce velkoformátových Stalinových portrétů, jeden obrovský, asi 9 x 12 metrů, visel na Národním muzeu. Měly být vyzdobeny mosty, ulice, závody, školy. Byla vyrobena jakási výstavka Obrazy ze života generalissima Stalina (od jeho dětství až k jeho 70. narozeninám), která se měla instalovat ve školách a v závodech. A měla k tomu být busta Stalina a ukázky ze sovětské literatury.
Před Vánocemi 1949 se začaly vydávat Stalinovy spisy, první díl vyšel v obrovském nákladu 150.000 kusů. Vyšla rovněž báseň
Stalin od Vítězslava Nezvala, také ve velkém nákladu. V novinách i v časopisech byl celý předvánoční čas Stalinem upozaděn. V časopisech, včetně ženských a dětských, vycházely básně na Stalina, Stalinovy portréty. Rada žen organizovala v předvánočních týdnech večerní Besedy o Stalinovi, během kterých se mělo v sokolovnách a školách zpřístupňovat Stalinovo učení ženám. V propagačních materiálech je, že by se mělo dostat do každé zapadlé vesničky.

Proč tomu podlehli obyčejní lidé? Chápu politiky, ti v tom byli jaksi namočeni, šlo jim o kariéry a trošku i o život. Ale obyčejní lidé z ulice? Proč měli rádi Stalina?
Kostlán:
Za prvé je to otázka informací, které neměli. Za druhé je to otázka medializace. Vezměte si jakoukoli dnešní mediální hvězdu a řekněte si, kdo jí půjde na pohřeb. Budou to – dnes ve svobodné společnosti – desetitisíce lidí, budou tam projevy přízně a tak dále, ačkoli ji ti lidé vlastně neznali. Prostě Stalin byl mediální hvězda, byl na každém rohu, v každé výloze, kdykoli člověk otevřel noviny, tak tam figuroval.
A to třetí je sakrální poloha, jak tady řekl pan Hubálek. Sakrální poloha je nesmírně důležitá, protože na lidi to působilo z hlediska potřeby určité posvátnosti, která v každodenním životě chyběla a kterou komunistický režim vlastně nikde jinde nenabízel. Jenom ten Stalinův pomník v Praze byl obrovský sakrální výtvor. A třeba den po Stalinově smrti vyšlo Rudé právo jako pouhý dvojlist, na kterém bylo napsáno „Zemřel Josef Vissarionovič Stalin“ a k tomu veliká fotografie, jakoby ikona. A přímo se nabízelo, aby si to lidé vyvěšovali do oken, což také dělali.
Takže tohle se jim podařilo, ale nebyli v tom první, opět se navazovalo na momenty z druhé světové války.

Nenapadlo někoho, když viděl tu adoraci Stalina, že je to vlastně to samé, jako byl kult Adolfa Hitlera za druhé světové války? Že řada těch rysů je strašlivě podobná?
Veber:
To si samozřejmě uvědomila spousta lidí, ale nikdo to nemohl říct, každý to tajil. Máme příklady deníků. Konkrétně jde o deníky Jana Zábrany nebo Čestmíra Jeřábka. Zajímavé je, že to je všechno z moravské oblasti. Jejich deníky nasvědčují, že si uvědomovali, že v tom uctívání Stalina jsou stejné motivy, prvky, že jde o totéž jako v případě Hitlera.

Mluvili lidé mezi sebou o tom, že je to stvůra ošklivá, zlá?
Kostlán:
V některýchskupinách se mluvilo, v jiných ne.Ale v tom byl zase vliv té války. Je dobré si připomenout Voskovce a Wericha, když se vrátili v roce 1947 do Prahy se svýma naivníma americkýma očima. Voskovec to popisuje tak, že jakmile se zhaslo v sále, lidé byli absolutně skvostní, reagovali na všechno. Ale jakmile se rozsvítilo, každý si rychle zakryl tvář a utíkal ze sálu. A právě to se stalo základním momentem obecného jednání ve skupině, kde jsou neznámí lidé, po celé období 50. let, možná i první poloviny 60. let. (I když Kaplan hovoří o tom, že období strachu končí někdy na konci 50. let, ale v jednotlivostech to přetrvávalo do další doby.)

Do jaké míry strach deformuje?
Hubálek:
Přesně je to vidět na těchto dvoudiktaturách 20. století,na nacistické a komunistické.Dnes se to zdá naprostonepochopitelné. Třeba davová hysterie kolem Stalinovy smrti musí dnešním lidem připadat jako něco neuvěřitelně směšného. Ale my, co si to pamatujeme, víme, že lidé stáli na ulicích a plakali a plakali a plakali. Na jednu stranu je to popsáno více než 100 let v le Bonově Psychologii davu, na druhou stranu jsme si to mohli zažít na vlastní kůži.
Nejvíc mě na tom ale zajímá otázka, proč to u nás bylo nejmasovější nejdramatičtější. Proč jsme stavěli největší Stalinovu sochu na světě, proč od nás jelo nejvíc darů k Stalinovým narozeninám v mimořádném vlaku v roce 1949. Myslím si, že to něco říká o české populaci. Pokud to totiž označíme za blbnutí, tak my jsme blbnuli ze všech nejvíc.

Kostlán: Ono to trošku souviselo s předcházející tradicí. John O’Conelly udělal rozbor vývoje vysokého školství na počátku komunistické éry v Německu, Polsku a u nás. Zjistil, že u nás jsme byli nejvíce předpřipraveni přijímat sovětské modely. Kromě jiného to dává do souvislosti s tím, že u nás de facto vévodila levicová scéna už za první republiky. U nás se kladla otázka „proč nejsem komunistou“, což byla otázka dejme tomu v Polsku a Německu nepoložitelná, protože tam měla pravice v životě společnosti vždycky daleko podstatnější roli.

Čili jsme byli skutečně takové Stalinovy děti v tom východním bloku.
Veber:
Řekl bych, že tady byla naše historická zkušenost – ustoupit, přizpůsobit se, počkat na lepší časy, podřídit se tlaku, nedělat žádné velké problémy a čekat, až to za nás vyřeší někde jinde, a my se pak přidáme.

Můžeme si za to sami, i za ten strašlivý pomník? Ten pomník měl ostatně zvláštní temný osud, že by člověk začal být až pověrčivý, když to spojí s tím Stalinem.
Veber:
Naši vůdcové, to znamená Gottwald, Zápotocký a celá skupina, se rozhodli v roce 1949, právě u příležitosti těch velkých oslav Stalinových 70. narozenin, postavit Stalinovi největší pomník v širokých krajích.
Tak se vypsala soutěž. V první fázi se nikdo nehlásil, protože se všichni báli. A oprávněně, jít do takové práce bylo přece jenom riziko. Takže proběhla zvláštní kampaň, aby se všichni přihlásili, a to už zase nebylo možné se nepřihlásit – přihlásilo se 90 sochařů. Naprosto nečekaně zvítězil návrh Otakara Švece, což nebyl nijak preferovaný sochař, dokonce se říká, že to udělal tak, aby to nevyhrál. Říkalo se tomu „Fronta na maso“. Ostatní sochaři mu pak záviděli – to je ten náš, český svět.
K realizaci pomníku byla vytvořena speciální komise, kterou vedl Václav Kopecký a která do toho každý týden Švecovi mluvila. Například byl problém s pořadím. Z jedné strany sovětští občané, z druhé strany čeští občané – dělník, rolník, voják a nějaký mládežník. Na první místo Švec umístil vojáka. Zasedla komise, že to je naprosto vyloučeno (jsou to Kopeckého slova), že by si lidé mohli myslet, že jdou Stalina zatknout, tak se to muselo předělat. Další detail byl, že celé sousoší bylo stejně velké, což komisí také neprošlo. Řekli, Stalin je veliký, ostatní musíme snížit, takže to zase opravovali.
No, pro Švece to bylo trauma, také to nevydržel. Jak je známo, před odhalením pomníku, které proběhlo 1. května 1955 (už se pomalu likvidoval kult Stalina a my jsme odhalovali jeho sochu), spáchal sebevraždu.

Ještě předtím spáchala sebevraždu jeho manželka. Čili kolem toho pomníku nic krásného není. Také se za pár let vyhazoval do povětří a kameny létaly až do Vltavy?
Veber:
V roce 1962, po 22. sjezdu, kde Chruščov veřejně zopakoval Stalinovu kritiku z 20. sjezdu. Potom naši komunisté rozhodli, že to už není možné, že když Stalina odstěhovali z Mauzolea, tak ani u nás už nemůže mít pomník.
Jenže pomník nebylo možné rozbít, protože to byl Stalin, to pořád ještě fungovalo, tak se ho snažili po částech rozebrat. Rozebíral se skoro měsíc, to prostranství bylo zavřeno, s hlídkami, nesmělo se fotografovat. Také se báli se, že jakmile mu sundají hlavu, skutálí se a zničí most dole. Takže si s tím ještě dost užili a my z toho máme spíš ostudu.

Hubálek: Pamatujete na a to množství vtipů, co bylo v době, kdy se ten pomník sundával? Vystřelit mu oko a udělat z něj Žižku. Ustřelit mu něco a udělat z něj Boženu Němcovou…

Veber: Nejčastější bylo, a vniklo to i do literatury, že to je Fronta na maso. Navíc Stalin měl levou ruku zastrčenou v kabátě, takže se říkalo, že si sahá pro peněženku. (Stalin měl zmrzačenou levou ruku po úrazu z mládí a skutečně ji tak rád nosil, a proto tak byl i ztvárňován.)
Ale jinak každé větší město usilovalo o pomník. Stalinovy třídy, Stalinovy ulice, Stalinova náměstí byly téměř všude.

Jak se postavila naše politická špička ke Chruščovovu odhalení v únoru 1956?
Kostlán: Chruščovovo odhalení zůstalo v původní podobě vlastně oficiálně nepřístupné. Lidé ho znali pouze z vysílání Svobodné Evropy a dalších západních vysílaček. Pro českou politickou scénu je přetlumočil Antonín Novotný ve svém referátu, který měl na funkcionářském srazu ÚV KSČ v březnu 1956. Už tehdy to tam nenápadně okomentoval a trošku ten význam posouval, protože se bál poškození památky Klementa Gottwalda a samozřejmě toho, že se začne mluvit o procesech. Takže to, co se dozvídali řadoví komunisté v dubnu 1956 na schůzích základních organizací, byl vlastně Novotného referát.
Samo o sobě to však způsobilo celou řadu šoků a diskusí. Můžeme uvést příklad Jiřího Lederera, redaktora nakladatelství Svět sovětů. Ten tím byl natolik šokován, že vystoupil: „Vy nám říkáte, že jste nám lhali a že už nám nelžete, ale jak můžeme vědět, že verze, se kterou před nás teď předstupujete, je už ta pravdivá? Co když je to zase nějaká nová, dobře zakamuflovaná lež?“ Otevíralo se tím určité morální dilema pro tyto komunistické kruhy, které se pak projevilo v českém filmu a literatuře koncem 50. a začátkem 60. let.

Ti, kteří tak strašně adorovali, kteří se do té doby položili, zejména mladí lidé, hlavně mladí umělci, myslíte si, že když se dozvěděli, jak to bylo opravdu, že to pro ně byla rána na celý život?
Hubálek:
Myslím, že se z toho dostali velmi rychle. Ta adorace byla velmi nepravdivá, neautentická, přehnaná, hysterická, a to v podstatě velmi rychle odeznělo. Taky je zajímavé, jak klesal zájem o Stalinovu osobnost. Vůbec se nedá srovnávat množství psychologických monografií o Hitlerovi a o Stalinovi. O Hitlerovi jich je asi 40.000, o Stalinovi vzniklo pár prací. Velice zajímavé je potom srovnání životopisů Hitlera a Stalina od Alana Bullocka.
Lidé v našich poměrech z toho moc velkou kocovinu neměli. Té autentické emoce tam podle mého přesvědčení vlastně bylo velice málo.

Arnošt Kolman (předválečný komunista, žil v Sovětském svazu, měl dvojí občanství, nakonec byl v roce 1948 zatčen a převezen dokonce do Ruska, kde seděl dva roky v Lubjance) nazval svou vzpomínku, kterou napsal, když odešel do Švédska, Zaslepená generace. Takže ten s tím asi nějaký problém měl? I když tedy nebyl z generace mladých a nadšených.
Veber:
Kolega Hubálek má naprostou pravdu. Celá řada z nich napsala paměti nebo nějaké vyjádření. Vyjádřili se k tomu i velké osobnosti, třeba Pavel Kohout nebo Milan Kundera. Takže se otřepali bez nějakých velkých traumat.

Kostlán: Navíc neztratili pocit, že musí být stále tou vedoucí vrstvou, intelektuální vrstvou tohoto státu, že nesou vždycky ten správný prapor.

Co říkáte tomu, že můžete najít na internetu věty tohoto druhu:„Už od roku 1956 se stal antistalinismus největší zbraní antikomunistů a reakcionářů proti komunismu a socialismu. Osobnost Stalina začala být neuznávána a komunisté se od Stalina začali distancovat.“ A o kus dál: „Stalin je poškozován lží diktatury buržoazie.“ Podepisují se pod to někteří mladí lidé ze Svazu mladých komunistů Československa. Co tomu říkáte? Co vás napadne, když na něco takového narazíte?
Kostlán:
Je několik momentů, co člověka napadne. Jednak je člověk potěšen, že je to v názorovém spektru jenom jeden slabý výkřik a že je za to nikdo nezavře, že mají právo to říct. Za Stalina by to právo.
Druhý moment je dán tím, že celá problematika související se Stalinem ožívá znova a znova, protože je zde znova a znova o možnost zneužití moci. A to je problém, který, ať už ho budeme spojovat se jménem Stalina nebo ne, je neustále přítomný a nějakým způsobem se o něm musí diskutovat. Má-li pak toto být velice specifický vklad do diskuse, proč ne.

Veber: Ztotožňuji se s názorem, že v demokracii jsou extrémní ultraradikální prvky běžné a je pochopitelné, že existují. Vždycky jsou lidé, kteří se chtějí nějak odlišit, přijít s nějakými názory. Tady se jim nabízejí názory dřívější, které akceptují a vykřikují je do světa jako své vlastní, snaží se tak nějakým způsobem o uplatnění.

Hubálek: Na internetu najdete cokoli. Odhaduji, že takovýto postoj mezi naší mládeží vykazuje tak 1 promile lidí. Vůbec mě to netrápí a vůbec si nemyslím, že by to mohlo něco v naší situaci ohrožovat.
Když jdou ruští nacionalisté, tak se buď hlásí k pravoslaví, nebo ke Stalinovi. A Pokud to jsou skinheadi s okovanými botami a s portréty Stalina, tak to mi připadá rizikovější.

(redakčně kráceno)

Josif Vissarionovič Stalin
Josif Vissarionovič Stalin
Více fotek
  • Josif Vissarionovič Stalin autor: ČTK, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/15/1465.jpg
  • Stalinův pomník v Praze zdroj: Wikipedia http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1164/116309.jpg
  • Stalinův pomník v Praze zdroj: http://letenskaplan.webgarden.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/17/1616/161555.jpg
  • Stalinův pomník v Praze zdroj: http://letenskaplan.webgarden.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/17/1616/161554.jpg