Dynastie Baťů

Baťovský příběh zní v některých momentech jako neskutečná pohádka, ale ve skutečnosti za tím je především tvrdá práce, vize, schopnost nadchnout lidi pro společné dílo a také ochota je dobře zaplatit. Firma Baťa se stala globální značkou a respektovaným i nenáviděným a napadaným obuvnickým koncernem. Dynamiku rozvoje firmy nejlépe dokládá lůno baťovského impéria město Zlín, které se během 30 let změnilo z malého městečka na ukázkové město moderní architektury a funkční infrastruktury. Obchodní úspěch značky Baťa je sice nesporný, minimálně diskutabilní ale je chování Jana Antonína Bati během druhé světové války. Těžko souhlasit s vykonstruovaným rozhodnutím soudu z roku 1947, který ho v nepřítomnosti odsoudil k 15 letům, protože se nepřihlásil do odboje proti nacistům. Skutečností ale zůstává, že Jan Baťa se za války choval spíše jako pragmatický hospodář, a ne, jak národ očekával, jako vlastenec.

O fenoménu Baťa hovořili v Historii.cs ze 7. března historici Hana Kuslová z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Eduard Kubů z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Zdeněk Pokluda. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Tomáš Baťa o meziválečné hospodářské krizi:

„To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina. Hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledků tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a k veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy. Pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry. Technickými zásahy finančními a úvěrovými ji však překonat nelze. Důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“

Slova Tomáše Bati, která zazněla téměř před 80 lety, zůstávají dodnes aktuální. Myslím, že bychom byli rádi, kdyby se k nám takto jasně v této době dokázal vyjádřit některý náš politik. Jak to tedy bylo s rodem Baťů?
Pokluda:
Jméno Baťa se vyskytuje ve Zlíně už roku 1644 a přímý předek Lukáš Baťa je mezi obyvateli doložen kolem roku 1668. Od té doby můžeme sledovat těch pět až osm generací Baťů až přímo k Tomášovi, Tomáši II. a dnes k Tomáši III. v Kanadě.

Kdy došlo k tomu zlomu a proč?  Dá se nějak vysledovat, kdy se z „prťáka“ za verpánkem najednou stal podnikatel?
Kubů:
Začalo to velmi brzy. V roce 1894,Tomáš ještě nebyl ani zletilý,měl tehdy 18 let, takže celou firmu vzal na sebe jeho bratr Antonín.

Pokluda: Firma byla společná, Antonín, Tomáš a Anna. Antonín zemřel v roce 1908, takže zůstali dva společníci. Tomáš pak vyplatil sestře Anně podíl a zůstal nakonec samostatným vlastníkem. Ale, a lidi to někdy trošku mate, firma se až do roku 1931 jmenovala Tomáš a Antonín. Byla to jakási Tomášova pieta vůči zemřelému bratrovi.

Kubů: Baťové jdou nahoru kontinuálně celá desetiletí a jejich úspěchy jsou občas také přetrženy jistými problémy a neúspěchy. Podstatné je ale to, že se s těmi neúspěchy dokázali vždy úspěšně vyrovnat.

Kuslová: Tomáš Baťa, který byl od začátku vůdčí silou celého podnikání, do kterého sourozenci vešli s dědictvím po matce 800 zlatých, se z toho vždycky dokázal dostat. Jakýmsi přelomem, o kterém se vždy mluví, je pak výroba lehké plátěné obuvi – slavných baťovek.

Lidé si neustále představují, že se baťovky vyráběly za první republiky. Není to pravda. Začaly se vyrábět v roce 1896 nebo 1897. Tedy de facto v době, kdy nikdo žádné takové boty (tenisky) nikde nevyráběl. Proč byly ty baťovky tak výhodné?
Pokluda:
Zřejmé je jedno, byl to dobrý výrobek za dobrou cenu.

Kubů: Ty boty byly pohledné a tvářily se elegantně. Měly koženou špičku, tedy nebyly celoplátěné, a měly styl. A hlavně, stály čtvrtinu toho, co stály normální boty. Byly to boty na jednu sezonu, po které se odložily a koupily se nové. To byl způsob konzumu, který do té doby nebyl obvyklý. Předtím se boty podrážely, dokud to šlo.
Dalším zlomovým bodem byla světová válka. Baťové tehdy získali státní zakázky, které přinesly poměrně velké peníze. Je to podpora války, ono to nevypadalo dobře, nicméně Baťa dal ve Zlíně lidem práci a obrat jeho firmy se během války výrazně zvýšil. Pak přišel rok 1922 – třetí Baťova americká cesta, nákup nových strojů a nástup proudové výroby nového typu.

Kuslová: Tomáš Baťa nebudoval jenom obuvnickou firmu. Od začátku vsadil na komplexnost celého systému, z kterého se později vyvinula známá Baťova soustava řízení. Už od počátku 20. století se věnoval reklamě a měl u své firmy zámečnickou dílnu. Snažil se o komplexnost výroby. Když za války získal státní zakázky, rozdělil je mezi další obuvnické továrny ve Zlíně. Už od roku 1917 začal budovat síť vlastních prodejen. V roce 1919 vznikla první zahraniční prodejna v Bělehradě. V roce 1920 vzniklo reklamní oddělení jako součást oddělení prodejního.
Prostě Tomáš Baťa nikdy nekoukal jako kůň jenom před sebe. Vždycky domýšlel věci do všech možných důsledků a přidával k nim další, které mu mohly prospět v rozvoji.

Těsně po první světové válce se ale Baťa dostal v podstatě do krize?
Kubů:
Rok 1922 byl pro Baťu kritický. Baťa byl téměř před krachem, banky mu stály na krku. Tehdy se rozhodl k dramatickému kroku a snížil cenu svých bot o 50 %. A aby to ustál, snížil zaměstnancům mzdy o 40 %. Kompenzoval jim to trochu tím, že jim obstarával potraviny za 50 % standardní ceny. Zaměstnanci s tím dočasně souhlasili, Baťa přestál krizi a díky výprodeji (byla na to obrovská reklama) akumuloval kapitál k tomu, aby se znovu úspěšně rozjel.

Kuslová: Co se týká prodeje potravin, už v roce 1917 koupil Tomáš Baťa první velkostatek Cecilka, takže svým zaměstnancům mohl prodávat potraviny levněji, protože byly vlastně jeho.

Hovoří ekonom Milan Zelený:
Tehdy se mu celá garnitura vysmívala. Pamatuji si na jeden rozhovor, kde mu tehdejší šéf Vítkovických železáren říkal: „Snížíte platy zaměstnancům, ale z čeho budou živi?“ A Baťa na to, že jim poskytne ty možnosti – potraviny, oděvy. Ten šéf se mu vysmál: „Vy jste taky hokynář?“ Baťa se zarazil a řekl: „Ano, já jsem taky hokynář.“ Tím si mě úplně získal.

Pokluda: Pořád tady říkáme „Baťa udělal“, „Baťa provedl“, ale trošku nám z toho mizí to, jak se Baťa formoval jako člověk. Sám o sobě říká, že ho ohromila díla Émila Zoly, L. N. Tolstého nebo Svatopluka Čecha. Další věc byla jeho cesta po Americe, kde prožil pět měsíců v továrnách a kde ho ohromil rytmus amerického podnikání, což mu zůstalo na celý život.
A důležitá byla i ta ohromná výroba bot za první světové války, která nastartovala rozvoj baťovky od počtu 400 zaměstnanců do počtu 4.000. Baťa tak získal ohromnou zkušenost s organizováním kolosu. 4.000 lidí je hodně, takže přibývaly další obory: koželužství, elektrárenství, vlastní noviny, nová továrna v Pardubicích, škola práce. A i když se jeho firma dostala do oslabení mezi rokem 1919 až 1922, zkušenosti mu zůstaly a také je pak zúročil.

Nesmíme zapomenout na to, že Baťa nebyl jenom Baťa, ale že Baťa byl vlastně Zlín?
Kubů:
Baťa se na Zlíně podílel dlouhodobě, protože vždy uvažoval koncepčně. Hlavní Baťovy akce ve Zlíně probíhaly mezi světovými válkami a Baťa se jim věnoval skutečně důkladně. Povolal sem spoustu slovutných odborníků. Konzultoval to s legendou architektury Le Corbusierem. A získal velmi schopného a šikovného architekta Františka Gahuru, který dal Zlínu novodobou podobu.

Hovoří kurátorka Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně Ladislava Horňáková:
František Lydie Gahura studoval v Praze, a když si přivezl svou přítelkyni a budoucí ženu do Zlína, tak poté, co vystoupila na nádraží, byla v šoku, protože zapadla po kotníky do bláta. A divila se, co tady vlastně chce Tomáš Baťa s Gahurou vybudovat, když je to taková malá zablácená víska, kde smrdí hnojiště, kde chodí bubeník a kde to vypadá jako před 100 lety.
Ovšem během 30 let tady z toho vzniklo čtyřicetitisícové město, které bylo dáváno za vzor nejen svým charakterem, ale i rychlostí vývoje, péčí o zaměstnance a o všechno, co bylo kolem toho.

Hovoří kurátorka Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně Ladislava Horňáková:
Pro Zlín jsou charakteristické také baťovské domky, protože Tomáš Baťa se staral i o zázemí zaměstnanců a razil heslo „Kolektivně pracovat, individuálně bydlet“. Z čistě pragmatických důvodů se domky stavěly z červených cihel, které byly nejlevnější. Domky se stavěly na 30 let, po jejichž uplynutí se měly změnit. Předpokládalo se, že se zvýší úroveň zaměstnanců, domky se přestavějí, budou daleko reprezentativnější a budou sloužit jedné rodině. Také se počítalo s tím, že inteligence bude bydlet daleko v lesích a bude do práce létat vrtulníkem.
Ty vize byly obrovské a nebylo se co divit, když se během 30 let z takového malého městečka stalo takovéto obrovské město. Takže vize, že se tu za dalších 30 let bude létat vrtulníky, že se sem budou dovážet hotové domy a podobné věci, nebyly tehdy daleko od pravdy.

Pokluda: Když jsme u architektů, chtěl bych připomenout jedno. Jsme v Baťově vile, která byla dokončena v roce 1912 a kterou navrhoval Jan Kotěra. A to je potom typické pro celý „systém Baťa“: „Jen to nejlepší je pro nás dost dobré.“ Východomoravský továrník Baťa se 200 až 300 zaměstnanci se naráz spojil se superfigurou pražské architektury Kotěrou a nechal si navrhnout tuto vilu i s interiéry. Takže třeba vitráže jsou od Františka Kysely. Kysela tak má vitráže u Bati a u svatého Víta na Hradčanech.

Hovoří kurátorka Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně Ladislava Horňáková:
S tím, jak se koncern rozrůstal, rozšiřovaly se i jeho obchodní trhy. Baťa budoval obrovskou síť svých vlastních obchodních domů, které jsou všude v republice, ale i v zahraničí a mají svou charakteristickou tvář. Vlastně tak už od 20. let šířil svoji značku, která byla tak charakteristická, že každý hned poznal, že vešel k Baťům. Baťa ale také vyvážel celá satelitní města, kterým říkáme satelity Zlína. Ty byly nejen v Evropě, kde jich bylo patnáct, ale i mimo Evropu – v Asii, v Jižní Americe, ve Spojených státech a v Kanadě.

Ono to vypadá až jako z červené knihovny, takový hodný táta Baťa, co se lidem postaral o domky. Když byla krize, uměl se postarat o své zaměstnance, přestože ostatní podnikatelé propouštěli mnohem masivněji. Mně to tedy připadá trošičku idealizované. Nebo byl skutečně otcem svých zaměstnanců?
Kubů:
Baťa byl člověk tvrdý, tvrdý podnikatel, tvrdý vůči sobě i vůči svým spolupracovníkům, jak říkal svým zaměstnancům. Byl to velmi přísný otec. Dokonce tak přísný otec, že o něj jevila zájem Mezinárodní organizace práce. Baťa budil v druhé polovině 20. let závist v celém světě, kdy šla jeho firma neuvěřitelně nahoru.

Hovoří výkonný ředitel Nadace Tomáše Bati Pavel Velev:
Obuvnická výroba byla začátkem 20. století pouze ruční, s minimem použití strojů, takže co pár, to originál. Tomáš Baťa díky návštěvě Forda ve Spojených státech zjistil, že existuje pásová výroba, a chtěl ji zavést do obuvnictví. Dělník u stroje (tedy Baťa nikdy neříkal dělník, ale spolupracovník) pak vzal za 8 hodin své směny 3.000 kusů bot do ruky a udělal na nich ne zrovna jednoduché operace. Tento obrovský skok v podstatě změnil obuvnické řemeslo na průmyslové odvětví.

Hovoří spisovatel Antonín Bajaja:
Pokud bychom měli mluvit o baťovském duchu, musíme mluvit hlavně o člověkovi, který byl v podstatě workholik, jenom práce, práce, práce. A to samé vyžadoval od svých podřízených, a to nejen od nejbližších podřízených, ale i od dělníků. Sám Baťa byl první dělník ve fabrice, měl i píchačky a byl číslo 1. A když se vyrábělo, tak to hučelo. Člověk cítil tu sílu, energii, která z toho vyzařovala.

Hovoří ekonom Milan Zelený:
Baťa svým lidem vštěpoval, že obouvají celý svět, že to je jejich poslání, že to má smysl. A ti lidé se cítili jako součást podniku. Firma Baťa, pod Tomášem i pod Janem, byla první podnik, který se dá z celosvětového hlediska nazvat podnikem globálním. Byli to lidé, kteří viděli svou činnost, trhy a uplatnění nejen na Zlínsku a v Česku a v Evropě, ale po celém světě. Oni to skutečně tak cítili, skutečně tak mysleli.

Kubů: Po roce 1928 dosáhl Baťa úžasného čísla, kdy se podílel 55 % na světovém vývozu bot. Dostal se před Ameriku, Anglii, Francii, Německo, všechny je zahanbil, nestačily mu. Ale také mu to neodpustily. Proto se v roce 1929 sešli v Londýně reprezentanti odborů ze 24 zemí a zamýšleli se nad Baťovým dílem ve Zlíně a jeho robotárnou, jak tomu říkali. O tři roky později se kvůli tomu sešli podnikatelé ve Vídni.
Baťu dokonce vyšetřovala Mezinárodní organizace práce. A je třeba k Baťově cti říci, že delegáty Mezinárodní organizace práce přijal a umožnil jim podívat se po Zlíně, projít si provozy a pohovořit s lidmi. Jinými slovy, nic moc neskrýval.
Asi není pochyb o tom, že tato „kontrola“ byla na objednávku mezinárodních obuvnických svazů. Ostatně dalo to vzniknout jedné publikaci, která Baťu mezinárodně skandalizovala a trochu mu i ublížila. Nějaký Němec, Rudolph Philipp, totiž publikoval práci Der unbekannte Diktator Baťa (Neznámý diktátor Baťa). Baťa je tam vykreslen ve velmi černých barvách jako vykořisťovatel, který velmi tvrdě a nemravně zachází se svými zaměstnanci. Kritizuje se tam absence odborů, pracovní doba, způsob odměňování a kdeco jiného. Baťa proti tomu ovšem dokázal najít slušnou odpověď. Velký kus práce v tom udělalo jeho propagační oddělení, které publikovalo různé materiály. Ale hlavně, za Baťu hovořily ceny a úspěch.

Pokluda: Baťa nikoho nedržel. Kdo chtěl, přišel, vydělával, nastěhoval se do domečku a přijal určitá pravidla. Ve Zlíně se třeba netrpěl alkoholismus, v továrně se nesmělo kouřit. Ale když někdo nemohl snést silné požadavky na výkonnost, někdy dril, odešel. Takže odcházeli lidé, kteří neměli schopnost podávat výkon, ale i lidé, kterým takový systém nevyhovoval. Třeba lidé z oboru umění nebo z intelektuálních sfér. Známý je případ Jana Kobzáně. Kobzáň byl malíř, kterému Baťa hmotně pomáhal při studiích v Praze. Kobzáň se pak jako zdejší rodák k Baťům vrátil, namaloval logo Baťa, ale odešel, protože byl malíř a nemohl tady být. Vrátil se až v roce 1938, kdy byla zlá doba.

Kuslová: Do Baťových továren nastupovali lidé z chudých pasek a z valašských dědinek, kteří byli zvyklí žít ve venkovských chalupách, v jedné místnosti, většinou v kuchyni, i s domácím zvířectvem a drůbeží. A najednou se ve 20. a 30. letech dostali do města, do úplně jiného světa, ve kterém se museli naučit žít.
Třeba v archivu jsou doklady o tom, že se chodilo kontrolovat bydlení, jestli nepronajímají pokoje, jestli žijí ve všech pokojích, které mají k dispozici. Šlo o to, aby se naučili novému životnímu stylu, že mám pokoj na bydlení, místnost na vaření, pokoj pro děti, pokoj na spaní a že na zahrádce před domem nemusím chovat králíky a slepice a pěstovat zeleninu, abych se uživil. Ve volném čase mám totiž odpočívat, relaxovat, dále se vzdělávám, žiju kulturně.
Navíc, byla tady sice přísná kontrola a přísná kázeň v továrně, ale do té továrny přicházeli lidé si také vydělat, aby si založili vlastní živnost. Byla tady velká fluktuace – lidé přišli, vydělali si, založili si vlastní dílnu, koupili hospodářství nebo si postavili dům a šli dál.

Kubů: Faktem je, že u Baťů pracovali především mladí, výkonní lidé. Že staří lidé většinou ztráceli schopnost držet tempo. Na tom Baťův systém také stojí, to je třeba připustit.

Kuslová: Pokud vydrželi do stáří, tak už spíš měli vyděláno tolik, že se opravdu mohli postavit na vlastní nohy, anebo se dostali do vedoucích pozic. To je totiž další věc, která je v tom systému jasná: člověk začal od píky, ale když byl schopný, mohl se dostat až na místa nejvyšší.

Pokluda: Mám k tomu jednu poznámku: Ten, kdo přišel k Baťovi, dost vydělal, měl možnost se ubytovat, ale měl také možnost seberealizace. Baťa byl schopen poslat lidi do světa. Byl schopen dát architektovi nečekaný úkol. Byl schopen zaměstnat vynálezce a od roku 1924 tady fungovalo výzkumné oddělené. Také se staral o kulturu. A měl rovněž obrovské dopravní plány na železnice, silnice, na úpravu Moravy a tak dále. To byly motivace, které tvořivým lidem dávaly velké úkoly, a lidé s tou firmou rostli.

Hovoří spisovatel Antonín Bajaja:
V roce 1921 přijeli děda s babičkou z Ameriky do Zlína, koupili tu hotel a podnikali. On jako hoteliér a restauratér. Byl to soukromník, podnikal a žil si tu dobře s Baťou. Sice se několikrát pohádali, protože Baťa byl proti alkoholu a jeho dělníci nesměli chodit do hospod a opíjet se. Jenže děda měl restaurace, kde čepoval litovelské pivo.
Můj otec byl lékař a měl soukromou ordinaci. K jeho pacientům patřila mimo jiné paní Leopoldová‑Baťová, švagrová Tomáše Bati i Jana Antonína Bati. A právě o ní píše Tomáš Svatopluk v
Botostroji jako o té hrozné ženské, která chodí navštěvovat dělníky přímo do jejich domácností a dělá jim tam prohlídky, jestli nedělají nepořádek. Ale ona to byla ženská, která to myslela dobře, která chtěla, aby žili mravně a pracovali, byla pro rodinu. Čili někdo si z ní vezme jen tu megeru, a někdo ji zase vidí jinak.

Hovoří kurátorka Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně Ladislava Horňáková:
Tomáš Baťa se nestaral jen o bydlení dělníků, ale i o jejich vzdělávání. Věděl, že když si je bude vychovávat sám, vychová si je o to lépe ke vztahu k závodu i k práci. Takže začal zakládat učňovské školství, to byli ti pověstní Baťovi muži a Baťovy ženy. Kromě toho se staral o zdravotnictví, protože zdravý dělník podává vyšší výkony, proto byla postavena i nemocnice. Hned vedle továrny vznikla obchodní síť, kde si dělníci odcházející z továrny nakupovali. Do těch obchodů přitom zase šlo zásobování z různých baťovských firem, z pekáren. Byl to takový koloběh.
A kromě toho tady později, už za Jana Bati, vznikla i kulturní nadstavba, když byla budována Škola umění ve Zlíně a studijní ústavy, které byly jakýmsi vyšším školstvím a později se měly stát školstvím vysokým.

Kuslová: Tomáš Baťa mohl rovněž čím dál více zasahovat i do chodu města. Jde především o rok 1923, kdy se poprvé stal zlínským starostou, kterým byl až do své smrti v roce 1932. Porazil i komunisty, kteří tady byli velmi silní.

Jaký byl průběh voleb? Proč do nich šel?
Kuslová:
Baťa obecně nesnášel politikařenía myslím si, že sestaveníbaťovské kandidátky bylo právě reakcí na různépolitické žabomyší spory. Baťa se navíc nechalzapsat na kandidátku tak nízko (až do druhé poloviny), aby pokud bude zvolen, mohl být starostou. Baťovská kandidátka tehdy získala 17 hlasů, což byla většina. Porazili tehdy i sociální demokraty, kteří se přidali ke komunistům.
Chod firmy a Zlína v té době probíhal v určité symbióze, protože i po smrti Tomáš Bati vyhrávala baťovská kandidátka pravidelně volby a starostou se stal Dominik Čipera, jeden z nejbližších spolupracovníků Tomáše Bati. Takže Zlín byl prostě baťovský, ať chceme nebo nechceme.

Hovoří ekonom Milan Zelený:
Soustava řízení Baťa je: Péče o zákazníka a zákazník. Inovační proces – nové produkty a nové služby. Procesy jak vyrábět levněji, rychleji, spolehlivě. Finanční řízení – jak generovat zisky. Vztah k ekologickému systému svého okolí. A nakonec společenské prostředí. To je šest rozměrů, které jsou pro podnikání zásadní a pro Baťu absolutně vedoucí. Čili Soustava řízení Baťa je, když si člověk vezme všech těch šest rozměrů a dívá se na ně jako na živý organismus, který je třeba neustále vyvažovat tak, aby vám žádný rozměr neutekl do extrému.

V roce 1932 došlo k tragické události, když Tomáš Baťa zahynul při leteckém neštěstí. Firmu pak převzal jeho nevlastní bratr Jan Antonín. Byla to pro firmu fatální ztráta, nebo byl Jan také schopný ji dál vést?
Kubů:
Oba dva byli trochu jiní. Tomáš Baťa byl pracovitější a měl větší nadhled a přehled. Jan Antonín byl dobrým správcem majetku, dokázal ho rozšířit a ještě dále rozprostřít ve světě. Jeho plány byly obrovské. Také je třeba říci, že dále disciplinoval své spolupracovníky, či chcete-li zaměstnance. Známé jsou jeho návody, jak se chovat, jak prodávat.

Kuslová: Jan Antonín Baťa byl svým bratrem vychováván od útlého mládí. Když přišel do Zlína, bylo mu asi 14 let, chodil tady do měšťanky, zároveň se učil obuvníkem a Tomáš ho vlastně formoval podle svého celý život až do smrti. Jan svého bratra neobyčejně obdivoval. V podstatě téměř v každé své řeči, článku navazuje na Tomáše Baťu. Byl opravdu jeho pokračovatelem.
Pod Janovým vedením už podnik rozhodně nebyl podnikem jednoho muže, jako byl za Tomáše v těch prvních letech. Na přelomu 20. a 30. let ale musel i Tomáš Baťa některé kompetence předávat, protože jak podnik rostl, jeden člověk to nemohl zvládnout. Takže kromě svého bratra si vychoval spoustu dalších spolupracovníků, z nichž mnozí s ním byli téměř od začátku jeho podnikání.
Jan Antonín Baťa později kompetence pochopitelně předával také vzhledem k dalšímu rozrůstáníže podniku. Ve druhé polovině 30. let tak trávil Jan Antonín Baťa převážnou část roku v cizině, protože se soustředil na expanzi do zahraniční a protože věděl, že se může spolehnout na lidi, kteří tady věci řídí. Ať už to byl Dominik Čipera, Hugo Vavrečka, Josef Hlavnička nebo na konci 30. let Hynek Baťa a František Malota, což byli členové správní rady od roku 1939.

Hovoří ekonom Milan Zelený:
Dynamika obou bratrů je velmi zajímavá. My máme mnohem kladnější přístup k Tomášovi, protože ten zahynul v roce v 1932, kdežto Jan musel projít krizí 30. let, musel projít druhou světovou válkou a potom obdobím let 1945 až 1948, čili měl před sebou celou řadu výzev.
Je to asi takto: Tomáš byl zakladatel, tvůrcem tohoto systému. A Jan byl moderní manažer a moderní podnikatel, který tento systém dokázal v těch těžkých dobách dovést na vrchol.

Přišla válka a s ní velmi rozporuplný moment ve vývoji baťovské dynastie, který měl pokračování až v roce 1947. Jak se choval Jan Antonín Baťa za války?
Kuslová:
Nejsou k tomu sice žádné oficiální prameny, ale když v roce 1939 Jan Baťaodcházel do zahraničí, bylo víceméně rozhodnuto, že v zahraničí přes válku zůstane. Jan Baťa nebyl žádný diplomat, většinou na plnou pusu řekl, co si myslel, a to škodilo jak jemu, tak firmě.

Kubů: Rodina mohla zůstat v zahraničí a firma by pak byla sekvestrována (postavena pod nucenou správu) nebo dokonce konfiskována. Rodina Baťů se ale rozhodla jít cestou dvou želízek v ohni. Na jedné straně zůstanou v zahraničí, na druhou stranu rodinná rada rozhodla, že většina vlastníků bude v protektorátu. Zpět z Kanady tak poslali matku Tomáše Bati Marii Baťovou, která vlastnila 25 % akcií, ředitelé pak vlastnili dalších 7 %. Jinými slovy firma nemohla být sekvestrována ani vyvlastněna. Zachránili ji.
Nicméně to, že se Jan Antonín Baťa snažil firmu zachránit před vyvlastněním, vlastně znamená, že kalkuloval s tím, že Německo vyhraje válku. Kdyby věřil, že vyhrají spojenci, věděl by, že po válce se sekvestrovaný majetek vrací nebo bude obnoven, a v tom je trochu problém.

Kuslová: Jan Baťa byl pak v roce 1947 odsouzen za to, že se veřejně nepřihlásil k zahraničnímu odboji, že v tom bránil i svým spolupracovníkům a že jednal tak, že se ocitl na černé listině. Přitom v oficiálních dokladech, třeba z jihoamerických baťovských společností, vedoucí píší, že jsou na černé listině, i když spolupracují se Spojenci, zatímco německé firmy nebo firmy, které veřejně spolupracují s Němci, se tam vůbec neocitly. Prostě černé listiny byly účelové.

Pokluda: Jan Baťa si dovedl znepřátelit příliš mnoho lidí. Silnými slovy urazil Beneše, když se setkali. Velmi si znepřátelil Roosevelta, když při volební kampani v Americe aktivizoval lidi, které znal, aby podporovali Rooseveltova protivníka. Takže v okamžiku, kdy Roosevelt potřetí vyhrál volby, Amerika Janovi neprodloužila vízum a musel odejít.
A pokud jde o černou listinu, říká se, že důvodem bylo, že spekuloval s cenou bot. Firma Baťa měla totiž v Bergenu v Norsku velkou zásilku bot, kterou Britové potřebovali k válce. Jan Baťa čekal, že by snad cenu těch bot zvýšil. Jenže pak to obsadili Němci a boty byly pryč.
Nechci vážit na lékárnických vahách všechny činy, ale jedno je jasné: Jan Baťa si nejen nedokázal získat lidi, ale získával nepřátele, a to pak hrálo roli.

Hovoří ekonom Milan Zelený:
Baťové si nezískali politickou scénu první republiky, a to se potom táhlo dlouhá léta. Zvlášť Edvard Beneš skutečně zanevřel nejen na Baťův podnik, ale i na Jana Baťu. Uvědomte si, co to znamená, když socialisticky smýšlejícímu politikovi někdo řekne „každý dělník kapitalistou“. To je úplné popření, protože stát se vytratí, najednou nemá žádnou roli.
Baťova soustava řízení se skutečně vymykala socialistickým proudům a trendům, které se projevily po roce 1945 ve velmi rychlém znárodňování, do kterého spadla i firma Baťa. Baťa byl totiž nařčen z kolaborace a podobných věcí. To ale nebylo dokázáno ani během soudu v roce 1947.
V podstatě byl nakonec obviněn z toho, že finančně nepodporoval Benešův odboj v Londýně. To ovšem nebyla pravda. Baťa ho podporoval anonymně, což také vysvětlil. Říkal, mám – a to je opět ten Baťův přístup – zodpovědnost za lidi, kteří jsou ve Zlíně, kteří podléhají nacistickému diktátu a kteří mohou přijít o život, jestliže se budu chovat nezodpovědně, nemůžu takto postupovat pro nějaké politické zviditelnění.

Kubů: Nemám žádné pochybnosti, že rozsudek z roku 1947 je vykonstruovaný a nespravedlivý. Na druhou stranu Jan Antonín Baťa reprezentoval národní pýchu, chloubu, selfmademana. Jenže tahle národní ikona se v očích politiků a řady obyčejných lidí nezachovala dostatečně vlastenecky v době, kdy se to od ní čekalo. V roce 1939 se zachoval spíše jako správce rodinného majetku, jako člověk zodpovědný za 25.000 zaměstnanců ve Zlíně, člověk zodpovědný za firmu, ale ne jako národní reprezentant.
A připomněl bych i jeho nešťastnou cestu do Berlína za Göringem v listopadu 1938. To se určitě nemělo stát. Jel tam sice řešit otázku zavřených filiálek v Sudetech, nicméně to, co vyjelo potom na povrch – vývoz Čechů po vyhrané německé válce do Patagonie – je chiméra, absurdita. Přesto to sám Tomáš Baťa mladší ve svých vzpomínkách dvakrát vzpomíná.

Pokluda: V roce 1945 se asi 98 % baťovských ředitelů sešlo v srpnu v Anglii, kde s Tomášem Baťou mladším začali pokračovat v dalším vývoji. V roce 1946 měl Tomáš Baťa po znárodňovacích aktech v Evropě okupované Sověty. V západních organizacích měl asi 30.000 zaměstnanců. V roce 1975 jich měl asi 90.000 v 90 zemích, 90 továren, 250 milionů vyrobených párů bot. Takže firma odešla z našich dějin, my jsme ji znárodnili. V Londýně a v Torontu pokračovala a to legendární jméno žilo dál.
Dodnes z té legendy tady ve Zlíně a v Česku zůstává prodej bot. Na východní Moravě zůstává jedna baťovská továrna v Dolním Němčí. Ve Zlíně samém zůstává Zahradní Město Tomáše Bati, Nemocnice Tomáš Bati, Obuvnické muzeum otevřené Tomášem Baťou. Tomáš Baťa zaplatil kdysi 30.000 korun za model mamuta profesorovi Absolonovi v Brně, což je začátek Pavilonu Anthropos. Takže stopy baťovských peněz, baťovské legendy, baťovské inteligence můžeme potkat leckde, ve Zlíně, v Česku i ve světě.

Hovoří výkonný ředitel Nadace Tomáše Bati Pavel Velev:
Duch Tomáše Bati tady celou dobu je, i těch 50 let za komunismu tady byl, ale nesmělo se o něm nikde nahlas mluvit. Když pan Tomáš Baťa junior přijel, tak si mnoho lidí na náměstí ve Zlíně myslelo, že to je ten zakladatel Tomáš Baťa – způsobilo to těch 50 let vymazání informací. A bohužel když mluvíme o duchu, tak opravdu přežil jen ten duch. Když se dnes podíváte na ten areál, tak sice stojí, ale už se v něm žádné boty nevyrábějí.

Hovoří spisovatel Antonín Bajaja:
Kolem celé fabriky byla zeď dlouhá několik stovek metrů. Nebyla to jen zeď, která odděluje město práce od města bydlení. Na té zdi byla napsána více než metrovými písmeny hesla, která vyjadřovala baťovskou filozofii. Bylo to třeba heslo: „Buď práci čest!“ Co se z toho hesla stalo? Nebo: „Buďme věřiteli, ne dlužníky.“ To je heslo dnes velice aktuální. A také: „Líný v práci, pilný v prošení.“ To znamená lenoch je parazit. Ale to platí doteď!
Ta zeď se před třemi lety začala bourat. Na jednu stranu by si to zasloužila, když už ta fabrika zanikla, ať se otevře tomu městu a postupně jedno město splyne s druhým. Ale já chci, aby tam část zdi zůstala jako památník na Baťovy časy a Baťova ducha a aby se na ni napsala jedno nebo dvě hesla a byla tam nějaká cedulka s vysvětlivkou, co to bylo za zeď.

(redakčně kráceno)