Co se četlo a nečetlo

Barometrem nálady společnosti i její ekonomické kondice je mimo jiné knižní trh a vztah národní reprezentace k literatuře jako takové. Peripetie 20. století a překotný geopolitický vývoj se tak nemohl neodrazit i na proměnách literárních preferencí československého, potažmo českého národa. První republika byla dobou úcty k literárním velikánům, ale i rozmachu „rodokapsové“ literatury. Literatura druhé republiky hledala východisko v zásadních historických odkazech českého národa. Během protektorátu se kniha stala útěchou a útočištěm těžce zkoušené společnosti, ale také objektem masivních cenzurních útoků. Ty ostatně neskončily ani těsně po válce a na intenzitě ještě nabraly po roce 1948. Krátké oživení literárního trhu v 60. letech záhy vystřídala studená sprcha srpnové okupace a tuhá normalizační ediční politika. Dnes už může vyjít prakticky jakákoliv kniha, záleží vlastně jen na čtenářské poptávce, ale i na odvaze nakladatelů. Politická hlediska zkrátka vystřídala hlediska ekonomická.

Proměny naší společnosti a její vztah ke knize, to bylo téma Historie.cs ze 14. března. Hovořili o něm  literární historik Jaroslav Med a literární historici Pavel Janáček a Jiří Trávníček z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Češi, Moravané a Slezané o sobě rádi říkávají a zejména říkávali, že jsou národem knihy. Je to pravda? Jsme opravdu národ knihy?
Med:
Dá se to tak říct,ale je to nadsázka a svým způsobem jistá historická mytologizace. Nepopiratelným faktem ale je, že se u nás hodně četlo a stále se relativně hodně čte.

Trávníček: Poslední statistické a reprezentativní výzkumy nás v podstatě vřazují, co se týká čtení knížek i časopisů, k elitě Evropy, to znamená ke Skandinávii a k pobaltským zemím. A pokud jde třeba o to, kolik máme knížek v domácích knihovnách, tak v tom jsme šampioni Evropy.

Janáček: Nejsme ovšem jediný vyvolený národ knihy. Jsme kulturní národ uprostřed Evropy, pro který literatura hrála velkou roli.

Do historie se obracíme s tím, že to byly knihy vznešené. Vzpomeňme na Jiráskova Žalmana s Biblí kralickou. Ovšem nedávno jsem četl České snění Pavla Kosatíka, kde je drobná narážka na to, že český jazyk až tak nešířily knihy vznešené, ale spíš všelijaké kalendáře, morytáty a hrdinské či romantické příběhy?
Janáček:
Specifická situace české literaturyna přelomu 18. a 19. století je v tom,že má funkčnípatro lidové knihy (těch kalendářů, lidových knih a tak dále) a snaží se vytvořit patro náročné literatury. To je vlastně úkol národního obrození.

Trávníček: Ale to se nepřihodilo jen malé české kultuře. V Evropě, aniž je to vidět, proběhla mezi lety 1750 až 1850 obrovská kulturní revoluce. Počet čtenářského publika vzrostl za tu dobu padesátkrát. Počítá se do toho jednak nárůst populace, jednak čtoucích lidí. Zlepšila se totiž gramotnost, čímž vznikl obrovský prostor, se kterým bylo potřeba něco dělat. Němci pro to mají termín „Zwischen Fibel und Bibel“, aby vzniklo něco „mezi slabikářem a biblí“.

Med: Když jste mluvil o německé literatuře, tak například dílo Johanna Wolfganga Goetha jistým kanonickým principem vytvářelo práh četby, která nějak kodifikovala vzdělance. A i když to ti lidé třeba nečetli, vždycky se odvolávali ke Goethovi jako ke klasikovi, jímž se vytvářela úroveň vzdělanosti.

Trávníček: Když vyšel Werther, mluví se o „Werther-Fieber“, o wertherovské horečce. Mnoho lidí se tímto dílem„nakazilo“ a páchalo sebevraždu.
Utrpení mladého Werthera byl bestseller své doby ovšem společně s Rinaldo Rinaldinim. Jedna knoha však skončila ve vysoké literatuře a založila tu velkou tradici, ke které se Němci odvolávají jako ke kánonu. A ta druhá přepadla do beletrie, jakkoli tam nebyl velký rozdíl ve čtenosti – četli to jedni i druzí.
Zajímavé na tom je, že se tam cosi štěpí. Vzniká beletrie pro „obyčejné“ čtenáře, z které se dál vyvíjí náročná literatura. Ta je důležitá hlavně v tom, aby se mohla učit na školách. Antická ani středověká literatura už totiž nestačila a bylo třeba dodat nějakou literaturu domácí, aby se mohl kánon rozšířit o nejnovější historická patra.

První republika se po svém vzniku obracela v řadě věcí k minulosti. Stavěla na nich svůj étos, v řadě věcí dokonce i svoje fungování. Obracela se také k literatuře? Jakým způsobem se to projevovalo?
Janáček:
Československá republika již v roce 1919 přijala zákon o veřejných lidových knihovnách, který zakládal jednu z nejhustších sítí veřejných knihoven v Evropě. Nebyli jsme ale žádnými průkopníky. Naši knihovníci se dívali do západní Evropy a také hodně do Ameriky, kde obdivovali jejich tehdejší Public Libraries.
Republika v knihovnách nehledala jen nějaký stánek čtenářství, ale zakládala na tom také občanskou výchovu. Knihovna měla šířit nové, osvícené ideje, demokratismus a republikánství, každému občanovi české země měla zpřístupnit základní literaturu, která se týkala nejen národa, ale také státu.

Trávníček: Zákon o veřejných knihovnách jsme dokonce vyvezli za hranice. U nás se učily skandinávské země, které jsou dnes na špici čtení, stát Ontario v Kanadě přijal náš zákon. Ostatně ten zákon byl postaven úžasným způsobem: každá politická obec musela mít knihovnu a na každého obyvatele připadlo 30 haléřů až koruna, z které byly knihovny provozovány. Dokonce existovala prováděcí vyhláška, která určovala, že v každé knihovně musí být aspoň 20 % věcné a odborné literatury, aby tam nebyla samá beletrie.
Fungovalo to tak, že za prvních pět let se na Slovensku, kde do té doby žádné knihovny nebyly, vybudovala síť knihoven. Za prvních pět let se zvětšil knižní fond pětkrát a třikrát se zvýšil počet čtenářstva, a to jenom díky tomuto zákonu, na který dohlížel trochu i Masaryk. Říká se, že byl jeho určitým ideovým patronem.

Med: Literatura měla v první republice obrovský kredit v tom smyslu, že se tady jakoby dokončovalo a dovršovalo národní obrození. Za první světové války spisovatelé de facto tvořili frontu, která vytvářela národní identitu, národní sebevědomí. Manifest českých spisovatelů v roce 1917 byla akce především spisovatelů a závažnou roli v ní hrál její iniciátor Alois Jirásek.
Česká literatura jako taková tak získala obrovský morální kredit, což se projevovalo po celé období první republiky. Vždyť kredit, jaký tehdy měli lidé typu Karla Čapka, nemá v dnešní době obdoby.

Janáček: Když zemřel básník národního významu, politická reprezentace nastoupila jako jeden muž a vzdala hold. To je něco, co dnes na pohřbech českých básníků nevídáme.

Kupovaly a vydávaly se knihy za první republiky?
Trávníček:
První republika začínala asi na 4.000 vydaných titulů ročně. První vrchol nastává v roce 1925, kdy je to necelých 7.000 titulů. Pak to jde maličko dolů a kolem krize je velký propad. Největší vrchol, kterého dosáhla česká kniha během první republiky, je rok 1937, kdy vyšlo okolo 9.200 titulů. Potom to jde zase maličko dolů. A samozřejmě úplně nejnižší počet vydaných knih, jaký jsme kdy měli, je za protektorátu, kdy v roce 1943 vyšlo jen asi 2.500 titulů. Pak to jde nahoru v roce 1946, v roce 1949 opět dolů, 50. léta stagnace, 60. léta nárůst, 70. léta propad, rok 1990 nárůst. A rokem, kdy vyšlo nejvíc knih, je rok 2008. Tehdy to činilo 18.500 vydaných titulů.

Takže počet titulů de facto kopíruje politickou a ekonomickou situaci…

Byly započítané jen ty vznešené tituly, nebo také Červená knihovna a Večery pod lampou, Rodokapsy, cliftonky?
Janáček:
Z pamětí amerického autora detektivek Leona Cliftona se jmenovala celá ta edice, která začala vycházet kolem roku 1910. Byly to první původní česky psané detektivní povídky, jejichž většinovým autorem byl známý profesionální autor historických a dobrodružných povídek pro mládež z přelomu století A. B. Šťastný. Jeho dědicové se potom ve 20. letech soudili s nakladateli o zadržený honorář, díky čemuž tedy známe autorství většiny z těch asi 300 povídek. Ale abyste si uvědomil to rozšíření: Prováděcí vyhláška k zákonu o veřejném knihovnictví zapovídala veřejným knihovnám, aby nakupovaly povídky indiánské, krvavé a detektivní. Takže samozřejmě šlo o nějaké podloží a základ četby.
A jestliže si někdo představuje, že z těch průměrně 6.000 titulů za první republiky bylo 5.590 Karel Čapek a deset nebo kolik Jaroslav Durych, tak to je naprostá mýlka. Mělo to běžné kulturní rozvrstvení. (Každopádně když byl v roce 1946 zakázán Rodokaps, tak se ptali lidí, jestli by si přáli jeho návrat, a 40 % lidí řeklo, že ano.)
Ostatně jenom těch zábavných beletristických magazínů vycházelo ve 30. a 40. letech českojazyčně dohromady třináct. Mívaly náklad kolem 100.000 výtisků, u těch ženských titulů to bylo 300.000 až 400.000. To byly ty Večery pod lampou, Čtení pro ženy, Krásný román a tak dále. Kromě toho vycházely desítky obrázkových časopisů, které byly také plné beletrie. A k tomu jako další vycházely knižní edice, z nichž ta nejslavnější se stala označením pro celou ženskou romanci. Tedy Červená knihovna, která začala vycházet ve 20. letech vedle Listů paní a dívek nakladatelství Rodina. Ostatně se taky prodávala v trafikách.

Byla to vlastně knižní obdoba současných televizních seriálů…
Trávníček: Přesně, tato funkce se dnes zachovala, akorát se přenesla do jiného média…
Máme rovněž zprávu o tom, co se tehdy četlo. V roce 1931 proběhla anketa Českého slova, co se čte v českých zemích a na Slovensku. První byl Sokol-Tůma, dnes zapomenutý autor, který psal o Valašsku, Ostravsku, takový ruralista, jeho klíčová kniha byla Na kresách. Druhý byl Milo Urban, slovenský fenomén, tam bylo 90 % hlasů. Třetí Jirásek. Čtvrtý Zahradník-Brodský, to už máme tu pokleslejší literaturu, a další Jan Vrba, což nebyl ani tak český fenomén jako jihočeský, Myslivecké povídky. Hodně se také četl v západních Čechách. A ve vesnických knihovnách byl první Baar, další Jirásek, pak Sokol-Tůma, Zahradník-Brodský a Vrba. Tak aspoň volili čtenáři vesnických knihoven roku 1931.

Člověk by čekal Čapek, Vančura…
Med:
Kdepak!

První republika skončila, jak všichni víme, republikou druhou. Co byla druhá republika z hlediska literatury, z hlediska toho, co lidé četli a k čemu se upínali?
Med:
Během druhé republiky, která trvala pouze 167 dní, jako by celý národ hledal svoje kořeny, upevnění své identity. A proto tady vycházelo tolik knih, které se nějak orientovaly na velké epochy minulosti, co Čechy daly Evropě a tak dále a tak dále.
Byla to renesance historických povídek a historického románu, a to nebyl jenom Vančura a jeho Obrazy z dějin národa českého. Každý sebenepatrnější úspěch nebo sebenepatrnější doklad o velikosti češství rezonoval s tehdejší náladou a potřebami národa.

Janáček: Literární kultura první republiky se odvracela od ideje národní literatury, která vzniká z místní půdy a sytí svůj vlastní národ. A to, co následuje od roku 1938, je právě rehabilitace ideje národní literatury. Jenže ono s tím samozřejmě nepřišlo jen to hezké, ale i snaha potlačit to, co nám tohle „hezké“ kazí.
Už za první republiky pozorujeme v literární politice úvahy o tom, jak regulovat překládání. Za druhé republiky je pak už ne náhodou zabaven nakladateli Čejkovi překlad Obratníku Raka Henry Millera (mimochodem první překlad Millerova románu do cizího jazyka) jako literatura pornografická a dekadentní. Takže už tehdy začínají úvahy o tom, že by se mělo s těmi cliftonkami a rodokapsy něco udělat, že bychom měli tu národní kulturu očistit. A to se táhne až do roku 1948.

Vycházela za první republiky pornografie? Vím, že vycházela třeba Erotická revue.
Janáček:
Vycházela normální komerčníerotická literatura,která byla mnohem méně odvážná než třeba díla surrealistů.Nejzakazovanějším autorem první republiky pak byl jistý František Trefný,majitel závoduprodávajícího hygienické pomůckya sexuální nebo sexuologické příručky. Trefný také psal a publikovalerotické povídky (třebaTrampské milování) v různých řadách a měl nejvíc zásekůu prvorepublikové cenzury.Bylo to velmi nevinné,když došlo na milování,byla celá strana místo textu plná čárek. Prostě každá doba má své normy.
To erotické téma je vždy na okraji kulturní problematizace i policejního dohledu nebo cenzury. I proto, když přišla doba, kdy jsme se vraceli k těm kořenům, tak toho všeho jsme se chtěli zbavit. Je to logické, jsou to zbytné věci.

Med: Například pokud jde o rodokapsy a takové věci, tak ty chtěli za druhé republiky nahradit ruralisté, kteří byli tehdy nejhomogennější literární skupinou a měli největší publikační možnosti (agrární strana byla víceméně u moci), lidovýchovnou četbou z vesnického života, která by byla nesena mravními ideály, zušlechťovala a tak dále. Samozřejmě to za tu krátkou dobu nestihli.

To souvisí se sporem Urbánek – Škvorecký. Škvorecký říkal, že za komunistů aspoň zakázali pokleslou literaturu, a Urbánek říkal, že když nevychází pokleslá literatura, nevychází ani ta vznešená.

Okupace, protektorát, říká se, že tehdy se lidé upínali ke knize jako k berli, která jim pomůže překonat kritickou dobu. Je tomu tak?
Trávníček:
Je to tak.Vyšlakniha vzpomínek,kterou dal dohromady Václav Poláček,Kniha a národ 1939 až 1945, a tam jsou ta svědectví jednoznačná. Poezie vycházela v nákladech o řád vyšších než za první republiky, to bylo 10.000 až 15.000 výtisků. Navíc všechny protektorátní hity, Cirkus Humberto nebo Městečko na dlani, vycházely v nákladech až 70.000 výtisků.
Je tam také pozoruhodný jeden fenomén, který se pak už nikdy nezopakoval: elita i lid, ta masa, četly to stejné. V anketě Lidových novin vyhrával Bass, vyhrávalo i Městečko na dlani, ale zároveň se to četlo napříč všemi vrstvami.
Další rys je, že se četla historická literatura, třeba Palacký, a také klasika. Tehdejší cenzor von Hoope zuřil, když vydali Babičku v nákladu 100.000, protože to pro něj byla strašná ztráta papíru, kterým se šetřilo. Hoope pak dokonce v roce 1941 vymyslel největší možný rozměr knihy, aby se ušetřil papír. Čeští nakladatelé ovšem stejně vymýšleli cesty, jak vydávat mimo dohled, antidatovali vydání knížek, spousta knížek vyšla se zatajeným nákladem, spousta papíru se našla někde jinde. Čili byla to doba, kdy se Češi dokázali nějak semknout, a fungovalo to napříč celou společností.

Med: Protože jsem z vás daleko nejstarší, docela si pamatuju, že v období protektorátu bylo zcela běžné (a to nebylo ani za první republiky, ani nikdy potom), že chodili agenti s knihami.
Můj otec byl obchodník, člověk orientovaný úplně jinak. Ale když přišel agent s kufrem knih a měl tam ty Palackého Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, otec to koupil, i když je jasné, že to nikdy nepřečetl. A také tam byla veliká obrazová náboženská publikace České nebe, kde byly obrazy českých zemských patronů, k nim básně a podobně. Také se domnívám, že to nikdy nemohl číst, ale také to koupil. Takže než agent přešel půl naší ulice, měl kufr prázdný.
A k těm bestsellerům, to byl nejen Cirkus Humberto, ale třeba Největší z Pierotů Františka Kožíka, což byl absolutní bestseller.

Skončila válka. Co se změnilo v české literatuře a na českém knižním trhu?
Janáček:
Z hlediska mechanismu regulace knižního trhu je zajímavé, že pokvětnová elita přebrala model toho přidělování papíru, protektorátní cenzury a regulace, o které se tady mluvilo v souvislosti s von Hoopem. Vlastně do něj vnesla jen nové hodnoty a provozovala ho až do roku 1948.

Trávníček: Ta cenzura vypadala jinak. Protektorátní cenzura byla předběžná, průběžná i následná. Taková cenzura po roce 1945 nebyla, ta byla pouze předběžná.

Co cenzurovala?
Janáček: Normálně se povolovaly nakladatelské plány. Existoval na to speciálně zřízený odbor, kterému předsedal básník František Halas. Ovšem na rozdíl od německého systému byla po květnu podporována národní literatura a moderní poezie. To bylo důležité. Cenzura tedy nejen zakazovala tituly, ale začala řídit literární trh tak, že dobré básně měly vycházet ve větším nákladu než špatné. A co se skutečně začalo omezovat, byli populární autoři. Třeba Vlasta Javořická, známá autorka vesnických románů pro široké vrstvy, má ve svých vzpomínkách, které vycházely po roce 1989, celé citace dopisů, ve kterých jí vysvětlovali, že již není možné vydávat ty její škváry a že je třeba vydávat jinou literaturu.
Také se zdá, že to v letech 1945-48 dost blokovalo i mladé autory. Nakonec není náhoda, že Bohumilu Hrabalovi jeho sbírka ležela v tiskárně až do chvíle, kdy byla sazba rozmetána. Byla totiž velká opatrnost, aby se neplýtvalo tím „vzácným“ papírem na autory, u kterých není ještě jisté, jestli to nějak dopadne.

A po roce 1948? To se přece literatura úplně otočila.
Trávníček:
To už byla zavedenainstitucionální cenzura, která fungovala jinak. Zajímavé je, že se hned nesáhlo na nakladatelství, která se nechala běžet až do roku 1949, kdy se přijal nový zákon a zakázalo se jich asi 350. Potom přišli novodobí Treuhändeři, správcové, kteří hlídali veškerou nakladatelskou produkci.
Při ÚV KSČ byla zřízena Kulturní rada, které předsedal Pavel Reimann, a všechno se začalo předběžně schvalovat. Cenzura jakoby trošku zdědila ten model z roku 1945, ale v podstatě se ideologicky přitvrdilo.

Janáček: Je to období, kdy jsou knihovny očištěny od všech detektivek, osm deset let nevyjde jediná detektivka. Důsledek toho pro literaturu je pak asi v tom smyslu, jak jste citoval Urbánka: literatura se stáhla doprostřed – ztratila své nížiny i vrcholy.
Podzim 1948 až řekněme léta 1950, 51, to je období obrovského stlačení literární kultury. Je to největší propad v počtu vydaných titulů v historii kromě posledních let protektorátu. V těchto letech vycházelo okolo 4.000 titulů ročně. Ale pozor! Knihy začaly vycházet v mnohem větších nákladech. Takže nebylo méně knih, ale všichni měli číst to samé. A aby bylo zaručeno, že to bude to samé, nemohlo už být 400 nakladatelství. Takže se celý systém monopolizoval do dvaceti třiceti státních nakladatelství, kdy každé bylo pro jeden obor. Bylo Státní nakladatelství krásné literatury, Státní nakladatelství dětské knihy, Československý spisovatel atd.
Navíc tu jedinou správnou literaturu také nemohlo psát 1.800 členů bývalého Syndikátu českých spisovatelů. Ale mohlo to psát jen 300 z nich, tedy ti, kteří byli přijati do nově zřízeného a už ideologicky koncipovaného Svazu československých spisovatelů.

A jak to bylo se sovětskou literaturou?
Med:
To bylo jednoznačné, ta se skutečně fedrovala ze všech sil a ze všech stran, vycházelo spoustu titulů. Kniha Daleko od Moskvy vyšla v nákladu 533.000 výtisků. To mluví za všechno.

Pamatuji si, že Rodokapsy a ostatní pokleslou literaturu nahrazovaly malé brožurky s příběhy z Velké vlastenecké války?
Med:
To jenom imitovalo Němce, kteří vydávali Signál a rozdávali nám to na školách. To byly vlastně rodokapsy o wehrmachtu.

Trávníček: Fučíkův odznak, na Slovensku Jilemnického odznak, to se vlastně skládaly zkoušky z četby novodobé sovětské klasiky.

Pak začalo rozvolnění let šedesátých. Jak k tomu vůbec došlo? Jak se to povedlo?
Trávníček:
Jepotřeba si uvědomit, že jsme stále ve stejném systému. Je několik nakladatelství, která jsou zřizována státem nebo složkami Národní fronty. Systém však začal pomaličku zevnitř erodovat, nebyl tam žádný vnější zásah. Byla to postupná evoluce, která na konci 60. let dospěla k tomu, že jsme si troufli vydávat dokonce exulanty, jako byli Hostovský, Blatný, Čep.
Ale všechno to byl pomalý proces, který hodně souvisel s personální politikou. Když přišel v 50. letech do Spisovatele Ladislav Fikar, začala velká obměna. To samé, když byli v Mladé frontě Karel Šiktanc nebo Ivan Diviš. Poezie, která se v té době vydávala, to je úžasný fenomén.
Velkou iniciativu rovněž přebírala nová krajská nakladatelství, kde po roce 1960 začala vycházet spousta zajímavých věcí. Například v Budějovicích vzniklo nakladatelství Růže, v Liberci to bylo nakladatelství Dialog. Takže systém se pomaličku v rámci možného začínal trošku rozevírat.

Janáček: Kolem roku 1955 se začalo uvažovat asi takto: my jsme vzali lidem rodokapsy, oni je ale ještě pořád kradou ze Sběrných surovin nebo je mají doma a my jsme jim za to nic nedali, s tím se musí něco udělat. Tehdy jako by vznikal ten zlatý věk, na který potom nostalgicky vzpomínají pamětníci, i třeba ten Josef Škvorecký, kdy je i nízká literatura nějak připuštěna a zároveň kultivována. A to jsou ta 60. léta s kvalitní detektivkou a dobrodružnou literaturou, které se ujímají i přední literáti. Je v tom trošku paralela k nástupu postmoderny a jiného pohledu na hierarchii kulturních žánrů.

Pak přišly tanky a celé drolení skončilo, přišel zedník a zase to pěkně zamáznul maltou. Jaká byla literatura a knižní produkce v normalizaci?
Trávníček:
S počtem titulů to šlo zase o něco dolů,bylo to podobné jako v roce 1945. Cenzura, která byla v roce 1968 zrušena, byla opět zavedena, dokonce vznikl Federální úřad pro tiskové informace, tzv. FUTI. A v podstatě jsme se vrátili k řízenému systému. A do značné míry šlo i o přídělový papír, To byla taktika, kterou pocítily zejména krajská nakladatelství, která byla ve strašné „mlýnici“. Zřizována byla totiž Krajskými národními výbory, ediční plán jim schvaloval krajský výbor strany, ale o papír museli žádat ministerstvo kultury. Takže když chtěl kdokoli z pražských funkcionářů něco potopit třeba v Ostravě nebo v Brně, mohl to udělat tímto způsobem. A dělo se to.
Maličko se to změnilo, až se s výměnou personálního složení. Třeba za Michala Černíka na konci 80. let se začalo ve Svazu spisovatelů maličko popouštět a mohla se začít vydávat klasika typu Orten, Skupina 42, ale zároveň i Ivan Klíma, který byl jaksi držen v lepším světle: když nepodepsal tu Chartu, tak bychom si ho snad už mohli dovolit.

Med: Jistý záchranný pás pro všechna nakladatelství byla klasika, která tehdy vycházela v úžasných edicích. Stačí se podívat na knihy z Odeonu. To byly úžasně udělané knihy, edičně, překladatelsky a tak dále. Čili v normalizačním období kvalitní literaturu suplovaly právě klasické tituly.

Hovoří Josef Čermák, bývalý šéfredaktor nakladatelství Odeon:
Ta nakladatelská parta toho „stroje“ Odeon byla skvěle sehraná. Tam byli lidi, kteří tvořili brain trust, tu programotvornou složku, a pak tam byla spousta vynikajících redaktorů. S texty se pracovalo detailně, dělaly se štychpróby, vzory upravených textů, podle kterých se to pak revidovalo.
Když dnes otevřu knížku a vidím, že to neprochází vůbec redakcí, je mi to líto, že se zkušenost toho nakladatelství ve většině případů neprosadila.

Hovoří redaktor nakladatelství Vyšehrad Břetislav Daněk:
Československý spisovatel dohlížel nad českou literaturou, Odeon nad západní literaturou, Lidové nakladatelství nad sovětskou literaturou, nakladatelství Svoboda nad filozofickou literaturou. Tak to prostě bylo zařízeno.
Pořád jsme toužili vydat z polské literatury Sinkiewiczův román
Quo vadis, základní dílo polské a zároveň katolicky orientované literatury. To nám ale na ministerstvu kultury nechtěli dovolit. Jenže když v 80. letech v Polsku proběhl politický otřes spjatý se Solidaritou, kdy se jádro polských spisovatelů postavilo na stranu Solidarity a byli tedy nepublikovatelní, najednou nám Quo vadis povolili, protože aspoň něco se z té polské literatury vydat muselo.

Hovoří Josef Čermák, bývalý šéfredaktor nakladatelství Odeon:
V politických kruzích byla taková představa, že Jižní Amerika je země revolučního kvasu. Tak jsme vydávali autory, kteří by tady normálně vůbec nemohli obstát, jako byl třeba Borges nebo Cortázar.

Hovoří redaktor nakladatelství Vyšehrad Břetislav Daněk:
Velice oblíbeným postupem dozorčích orgánů bylo, že se dílo vytisklo, nechalo se ve skladu a čekalo se třeba i 10 let na to, než se povolí vydat. Takhle ve skladu tlel několik dlouhých let výbor z oblíbeného románu pro děti Školák Kája Mařík, který se vlastně mezitím tak trošku rozdal pod rukou.

Hovoří Josef Čermák, bývalý šéfredaktor nakladatelství Odeon:
V roce 1983, když bylo 100. výročí Kafkova narození, jsem nakukal řediteli, že bych nastylizoval dopis ministrovi, jestli by neměl nějaký ten Kafka vyjít a že navrhuji, aby vyšel Proces. Měsíc trvalo, než jsme dostali odpověď, že tedy ano, ale ne Proces, nýbrž Povídky a že doslov napíše jedna dáma pověřená panem ministrem. To se také stalo a tak v roce 1983 u nás po dlouhých 15 letech vyšel Franz Kafka. No, a potom už se to všechno utrhlo.

Janáček: V 70. a 80. letech tady máme kulturně homogenní emigrační vlnu, která je už schopna vyživit vlastní literární instituce – nakladatelství, časopisy. A to už je literatura, která vzniká v tom prostředí a pro zájmy a literární potřeby exilové komunity. A zároveň doma, kde je ostrá cenzura, ale neexistuje smrtelné nebezpečí pro neoficiální kulturní aktivitu, vznikají celé paralelní literární instituce spojené se strojopisným šířením samizdatu. A to se nějakým způsobem prolíná.

Je tu jeden fenomén normalizace, takzvané knižní čtvrtky, kdy se knihy vydávaly přesně v jeden den, ve čtvrtek. Na knihy se stály fronty a kniha se stala korupčním zbožím, kdy se opravdu měnila za půl kila svíčkové?
Trávníček:
Knižní čtvrtky nejsou vynález socialismu. To vzniklo už v 90. letech 19. století, když si to knihkupci přes Svaz knihkupců a nakladatelů vynutili kvůli tomu, aby nebyli znevýhodňováni, aby se knížky zavážely ve stejný den.
Je paradox, že to přežilo až do roku 1990, ale přitom z úplně jiné funkce. Za první republiky to mělo hlídat konkurenci, neznevýhodňovat. Po roce 1948 o žádnou konkurenci nešlo, ale přesto se ten rituál udržel a pro čtenáře fungoval jako jakýsi každotýdenní festival, který jsme si odbývali v těch frontách.

Janáček: Dnes by se řeklo, že to byl dobrý marketingový nástroj. Ale ta kniha se měnila za půl kila svíčkové proto,že byla nedostatková.Jedna věc je totiž ten čtvrteka druhá věc je ta fronta, protože těch skutečně zajímavých titulůvycházelo relativně máloa v nedostatečném počtu výtisků.

Trávníček: Výzkumy čtenosti se nedělaly a ani se dělat nesměly. A pokud se dělaly, tak v uzavřeném prostoru veřejných knihoven, kde to v 80. letech dělal Aleš Haman a kde jsou nějaké výsledky. Takový celkem očekávatelný byl Páral, hodně tam je Valja Stýblová, Betty MacDonaldová, její Vejce a já. Výrazně se tam objevuje i Ota Pavel. A Prosazuje se i klasika jako Karel Čapek. Znatelně je tam zastoupen také Bohumil Hrabal.
A z doby po listopadu už máme dvě tabulky, z roku 2007 a 2010. Tam u autorů jednoznačně vede Michal Viewegh, který jasně zvyšuje náskok. A co se týče titulů, fenoménem našich čtenářek je Betty MacDonaldová a Vejce a já. Ale jsou tam i klasiky, Javořická, Bohumil Hrabal a kupodivu se tam už několik generací drží Remarque a Tři kamarádi. Z toho pokleslejšího ženského čtiva se nám tam dostala Stýblová.
Ale řekl bych, že prvních patnáct dvacet jmen, když to srovnáme třeba s tím, jak čtou Poláci a Slováci, je ušlechtilejších, co se českých preferencí týče.

Po roce 1990 se objevily temné hlasy, že je to konec knihy, že soukromé podnikání zničí knihu. Co se stalo po roce 1990 s knižním trhem, s vydáváním literatury a knih vůbec?
Trávníček:
Obrovským způsobem to narostlo. V roce 1995 už je to dvojnásobný počet vydaných knih, 8.000 titulů, a v roce 2009 je to 18.000 titulů, tedy zase více než dvojnásobek.

Pane profesore, vy už něco pamatujete. Jste knihomol. Máte z toho radost?
Med:
V podstatě ano.

A dá se to stihnout?
Med: Nedá, přirozeně nedá. Tak jako se to nedalo stihnout nikdy.

Janáček: Těch 18.000 titulů mluví o rozmanitosti knižní kultury a společenské debaty, která může kolem knih vznikat. Nemůže být měřítkem, abychom to všichni přečetli. Šest tisíc knížek, které vyšly v roce 1930, nikdo nepřečte za celý život.
Tady ale došlo ke spoustě procesů. Třeba kolik je překladů různých thrillerů a zábavné beletrie ze zahraničí, těch zábavných historických románů, romancí a tak… Já jsem to počítal na příkladu autorů, kteří vycházeli už v 80. letech, a vyšlo mi, že dnes je toho dvacetkrát víc. To znamená, že se ten prostor trošku převrstvil a česká beletrie v něm zaujímá menší místo. A ten velký počet titulů je vždycky na úkor nákladu jednotlivých knih.

Hovoří Ladislav Horáček, nakladatelství Paseka:
Je to vlastně podobná hra jako ruleta. Když řeknete, vydám pět tisíc, a prodáte tři tisíce, tak jste prohrál. A když prodáte jeden tisíc, tak jste přišel o všechno. Když máte pět tisíc a prodáte pět tisíc, tak jste vyhrál. A když ještě musíte dělat dotisk, tak jste sice vyhrál, ale mohl jste vyhrát víc, kdybyste se trefil na začátku.

Trávníček: Žijeme daleko víc ve čtenářských ghettech. Dnes už nejsou referenční body, ke kterým by směřovala celá čtenářská kultura, zkrátil se regálový čas. Dřív byly ty čtvrtky úžasné v tom, že knížka měla privilegovaný status novinky třeba dva měsíce. Dnes ho má pár dnů, kdy je možné, aby si jí všimli novináři, média, a za pár dní je pryč. Spousta vynikajících a výborně připravených knížek vám tak proteče, aniž by se na ně upozornilo.

Ale to je v této době se vším…
Trávníček:
Ano, všeho je moc.

(redakčně kráceno)