Karel Sabina, přední osobnost českého národního hnutí 19. století. Autor dodnes populárních libret ke Smetanovým a Blodkovým operám, jeden ze zakladatelů moderního českého románu či vězeňské prózy. Bouřlivý bonviván i strhující řečník. Ale také nejslavnější český konfident rakouské policie. Taková je ve zkratce neuvěřitelně schizofrenní osobní situace, ve které se vlastním rozhodnutím Karel Sabina ocitl. Byl za tím pocit ukřivděnosti a nedocenění, touha po slávě za každou cenu či jen značná hmotná nouze? Na to se snažila odpovědět Historie.cs z 21. března.
Krycí jméno Roman
O Karlu Sabinovi hovořili historička Magdalena Pokorná z Historického ústavu Akademie věd ČR, literární historik a spisovatel Petr Kovařík a historik Jiří Rak z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Moderovala historička Marie Koldinská.
Jste autorem knihy Národní soud nad zrádcem Karlem Sabinou. Za ta léta, co Sabina historiky zajímal, se o něm napsalo velice mnoho. Má ještě smysl o něm psát dnes něco dalšího? A pokud ano, v čem je vaše kniha jiná než ty předchozí?
Kovařík: Je zásadně jiná v tom,že přináší dosud nezveřejněné materiály Zemského soudu trestního. Jsou z doby, kdy Karel Sabina požádal o ochranu policii a soud po odsouzení takzvaným národním soudem. Tato jeho žádost byla použita jako žaloba na takzvané národní soudce v čele s majitelem Národních listů a organizátorem národního soudu, kteří pak byli přes půl roku vyšetřováni.
Historie.cs - Krycí jméno Roman (zdroj: ČT24)
U účastníků takzvaného národního soudu, který proběhl v červenci 1872 nad Karlem Sabinou, je potřeba říct, že zpřesnění, kdo tam skutečně byl a kdo tam nebyl, je také poměrně nová záležitost?
Kovařík: Kdo tam skutečně byl,napsal správně kupodivu už Jakub Arbes roku 1895 v první zásadní práci o Karlu Sabinovi.Ovšem v roce 1921 historik,bibliograf a zároveň politik Zdeněk Tobolka, který čerpal především ze zpřístupněného policejního archivu pražského policejního ředitelství, nalezl zápis policejního komisaře Javůrka. Tomu běžel ještě ústně Sabina sdělit, co se mu přihodilo, že proběhl tento národní soud. Na dotaz, kdo tam byl, jmenoval sedm lidí (Julius Grégr, Jan Neruda, Jan Kučera, Vítězslav Hálek, Josef Barák, Emanuel Tonner, Gustav Švagrovský) a přidal ještě tři další: básníka Josefa Václava Sládka, spisovatele a redaktora Národních listů Serváce Hellera a redaktora Národních listů Karla Tůmu).
Tito tři tam ve skutečnosti nebyli. Když padla žaloba na národní soudce, vyšetřující soudce von Ernest zjišťoval, kdo tam vlastně byl. A Sabina tehdy ve své výpovědi svůj omyl opravil. Řekl, že Sládka, Hellera a Tůmu potkal bezprostředně po národním soudu na ulici, a jak byl rozrušen, spojil si je s tím a jmenoval je.
Hovoří historik Martin Kučera z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Zrazoval všechny lidi, s kterými se setkal, počínaje tatíčkem Františkem Palackým a konče nejbližšími přáteli, jako byl Josef Václav Frič a jeho rodina. Referoval o Boženě Němcové, Juliu Grégrovi. O celé té akci na počátku 60. let, která souvisela se zápasem o vznik řádného českého listu, deníků a tak dále. Udával Františka Ladislava Riegra… Čili skutečně na koho si vzpomenete z buditelů, politiků, novinářů, ty všechny Sabina udával.
Nemoralizujme Sabinu v tom smyslu, že ho nebudeme dnes soudit jako národní soudci v roce 1870. Národní soudy jsou vždycky velice sporná záležitost. Ale současně si řekněme, že to byla záležitost Sabinova mravního kodexu a že ten pravděpodobně nebyl příliš vysoký. Sabina měl poměrně nízké mravní normy, a proto to byl schopen dělat.
V minulosti se objevily pokusy Karla Sabinu hájit, dívat se na otázku spolupráce s policií trošku jiným pohledem. Kdo se ho snažil hájit, kdo z historiků argumentoval v jeho prospěch?
Rak: Byli to většinou lidé, kteří sympatizovali s jeho radikálními postoji, protože tvořil levici národního hnutí. A protože Sabinovo odsouzení byla šílená diskreditace radikálního proudu, snažili se ho hájit tím, že byl donucen hmotnými poměry, že vina padá i na českou vlasteneckou reprezentaci, která mu nedokázala zajistit živobytí, takže mu nic jiného nezbývalo.
Pokorná: Hájil ho i Hálek, který argumentoval tím, že kdyby tak chudý člověk spolupracoval s policií, měl by nějaké peníze, zatímco Sabina chodil vždycky s prázdnou kapsou.
Rak: Potom se také říkalo, že hrál s policií dvojí hru. Objevily se všechny možné teorie včetně té, že předobrazem toho je Prodaná nevěsta, kde Jeník provádí s Kecalem tu dvojí hru. Poukazovalo se i na slavnou árii „Jak možno věřit, že bych prodal svou Mařenku“. A existuje i bizarní knížka s titulem Spolutvůrce „Prodané“ národ neprodal od Ferdinanda Strejčka.
Když se pak objevovaly důkazy, začalo se zase říkat, že vlastně nikomu neuškodil, že říkal věci, které policie už věděla, že se snažil, aby za to nikdo nebyl nějak postižen, a tak dále.
Kovařík: Ti, kteří zastávali názor, že udával nepodstatné věci nebo že policii vodil za nos, vycházeli z toho, že jeho udáními vlastně nikdo nebyl nějak viditelně postižen. Ale ani to není pravda.
Sabina podával hlášení o záměrech české politické opozice, což bylo pro Vídeň daleko cennější než, že někdo někde řekl něco protistátního.
Není pravda ani to, že by nikoho konkrétně nepoškodil. Na základě jeho udání byl zatčen Josef Barák v Polsku a obviněn z najímání do cizího vojska. Bylo to roku 1863, kdy v Polsku vypuklo povstání. Řada polonofilských Čechů tehdy skutečně organizovala české gardy a Poláci měli zájem o to, aby česká garda vznikla a pomohla polskému povstání.
V souvislosti s tím byl zatčen také pardubický technik Václav Zrůst. (Byl to trošku dobrodruh, názory na něj nebyly jednotné, ale to není podstatné.) Zrůst dokonce u Sabiny nějaký čas bydlel a Sabinova dcera Eufrosina pro českou gardu vyšívala prapor. Když pak Zrůst odjel do Polska, poslal Sabinovi dopis, který Sabina okamžitě odevzdal na policii včetně praporu, který vyšívala jeho dcera. Na základě dopisu byl Zrůst v Polsku zatčen a odsouzen na dva a půl roku. Odseděl si něco přes rok.
Pokorná: Počátek nového režimu po porážce revoluce hezky vyjádřil Karel Havlíček Borovský, když řekl, že čert nechytá za celou ruku, ale nejdříve za jeden vlásek. V tomto směru se institucionalizace nových pořádků odrazila mimo jiné v systému získávání konfidentů.
Samozřejmě konfidenti existovali už za Metternichova režimu, existují a existovali asi i v jiných režimech. Ale tady byla snaha získat takové lidi, jejichž informace by měly cenu a daly by se využít.
Hovoří historik Martin Kučera z Historického ústavu Akademie věd ČR:
„Problém“ konfidentních zpráv Karla Sabiny je v tom, že jsou ohromným, zpravidla velice přesným pramenem poznání společensko-politického života v Praze, ale i mimo ni. Sabina jezdil na Moravu, do Polska, staral se o bulharské studenty… Totiž, staral se jako konfident, tedy dával referáty o jejich společenské práci.
Pokorná: Důležitý byl vznik Nejvyššího policejního úřadu, kterému stál v čele pardubický rodák Johann Kempen. Tento člověk spolu se svými podřízenými vytvořil určitou představu, jak by měl vypadat ideální konfident: měl to být muž skromné střední třídy, zdravého rozumu, s dostatkem životních zkušeností i z nedávných revolučních let a měl by vědět, jak se burcuje národ historickou realitou, historickými poznatky. Prostě to měl být člověk informovaný a s kontakty na vrstvu lidí, kteří se zapojili do revoluce 1848, 1849. Takže taková představa tady byla v roce 1852, kdy se začal vytvářet konfidentský systém.
Po nástupu nového policejního ředitele někdy v říjnu 1854, kdy přichází Anthon von Paümann, došlo k jistým změnám. Von Paümann byl vojácky přímý, přísný člověk, který jasně stanovil, že potřebuje systém lidí, kteří ho budou schopni informovat o české vlastenecké elitě. Oproti tomu jeho předchůdce Sacher-Masoch spíš získával kontakty sám a sám se dostával do jednotlivých institucí.
Hovoří historik Martin Kučera z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Před rokem 1867 byla situace velice nepřehledná a rakouská policie to do určité míry sledovat musela, chtěli-li držet linii neoabsolutismu, později omezené ústavnosti. Na jednu stranu měli totiž nevyrovnané účty s Maďary, na druhou stranu nevyrovnané účty s Němci a na třetí stranu nevyrovnané účty s Čechy a Poláky. Čili ono toho bylo na tu rakouskou policii trošku moc.
Ve vaší knize Josef Němec – Neobyčejný muž neobyčejné ženy jste se nemohla vyhnout zásadní záležitosti, a to zájmu policie o rodinu Boženy Němcové?
Pokorná: Na Boženu Němcovou byla nasazena Vítězka Paulová. Byla to ambiciózní vzdělaná dívka, dcera „osmačtyřicátníka“, chemika Paula, kterého po návratu z vězení a po různých perzekucích získala rakouská policie do svých konfidentských služeb. Po jeho úmrtí Vítězka jako nejstarší dcera jako by až zdědila funkci konfidentky. Když se podíváme do hlášení o Boženě Němcové, vidíme tam obdiv k Boženě Němcové, jak jí imponovala, vážila si jí, asi se v ní trochu viděla, protože sama měla ambice stát se učitelkou.
Další věc je, že policejní režim měl zájem na tom sledovat písemnou komunikaci. Takže pozastavovali dopisy a buď si z nich vypsali, co potřebovali, a poslali to dál s jistým zpožděním, nebo to zadrželi úplně. V souvislosti s tím nelze nepřipomenout tragédii z pobytu Boženy Němcové v Horních Uhrách, kde sloužil Josef Němec. Protože jim byla zadržována korespondence, dozvěděli se až oklikou a ještě s velkým zpožděním o vážné nemoci jejich nejstaršího syna Hynka. Němcová potom z Horních Uher odjížděla na poslední chvíli a, jak i sama v dopisech psala, už mohla Hynka pouze připravit na smrt den dva předtím, než zemřel.
Hovoří historik Martin Kučera z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Jak byl Sabina oceňován, si sice přesně nepamatuji, ale fakt je, že šlo řádově o stovky zlatých, což bylo oproti jiným konfidentům mnohem víc. Konfidentů totiž bylo sice plno, ale byli to lidé, kteří většinou neměli společenské styky a psali nic moc nevypovídající zprávy. Policie honorovala za to, o kom zpravují a jak moc je ta zpráva vydatná. A v tomto smyslu byly Sabinovy zprávy, tedy Romanovy zprávy, naprosto nejlepší, a proto byly nejvýš honorované.
Až v průběhu 60. let, kdy se Sabina angažuje v dělnickém hnutí kolem Josefa Baráka, jeho činnost konfidenta poněkud slábla a s tím též začaly slábnout i finanční zdroje. Proto po roce 1866, po prusko-rakouské válce, opět konfidentní činnost aktivizuje. Ovšem to už se stává předmětem závisti jiného významného konfidenta, česko-německého spisovatele Eduarda Rienffera. A právě tento konkurenční zápas dvou konfidentů (vzájemně o sobě nevědí, ale jeden o druhém zřejmě tuší, že konfidenty jsou) je zřejmě jedna z příčin Sabinova pádu.
Rak: Sabina se samozřejmě mohl cítit neuznán, mohl cítit, že má větší talent než řada pisálků, kteří psali ty vlastenecké rýmovačky. Že by si zasloužil větší hmotné ocenění i lepší postavení v rámci vlastenecké společnosti.
Problém jeho nedocenění může souviset i se Sabinovým dětstvím…
Kovařík: Sabina měl cejch nemanželského dítěte, pocházel z velmi chudých rodinných poměrů a z toho vyplývalo, že se na něj společnost dívala trošku skrz prsty. Bylo to vidět i v revolučním roce 1848, kdy se do významných pozic dostala řada i méně významných intelektuálů, ale Sabina do žádné. Až o rok později, kdy tady chtěl Bakunin vyvolat další revoluci (májové povstání 1849, kvůli němuž byli Sabina a další zatčeni), se počítalo s tím, že Sabina bude v čele toho direktoria.
Skutečností ale je, že zas tak izolován nebyl. On tvrdil, že neuměl nic jiného než psát a že se ocitl v naprosto hmotné nouzi. Tak samozřejmě nouze to byla, to je jisté, protože honoráře za literaturu byly mizerné. Ve vězení v olomouckých kasematech ale mohl psát a ještě v témže roce, kdy opustil vězení, vydal třídílný román Bloudění a hned poté román Hedvika. A v roce 1858 byl jedním z organizátorů almanachu Máj, kde napsal upomínku na Karla Hynka Máchu. Takže nebyl až tak izolován, jak se sám snažil namluvit.
Jiná věc ale samozřejmě je, že když se vrátil z vězení, měl tady manželku a dvě děti, třináctiletou dceru a jedenáctiletého syna. To vyžadovalo nějaké zabezpečení, na což ty knihy pochopitelně nestačily. Navíc se traduje, že se tam koruna neudržela, že Sabina rád chodil do restaurací, hostil společnost a tak dál…
Rak: Právě že měl i pověst nespolehlivého, bohémského člověka. Kdyby nebylo toho odhalení, zůstala by po něm vzpomínka na bohéma a veselé historky bohémské. Ale když se stalo tohle, tak je to prostě nespolehlivý alkoholik.
Ostatně když se dohadovalo májové spiknutí, někdo tehdy namítal, že Sabina tam být nemůže kvůli představě, že by se v novinách mohlo objevit „Člen vlády Sabina zase ležel opilý na ulici“. A i Frič vzpomíná, jak Sabina dostal honorář, pozval nějaké mladé studenty, pohostil je, kupoval kuřata, víno a odešel bez halíře, ale zahrál si na mecenáše.
Pokorná: Další věc byla, že po návratu z vězení dostal vlastně příkaz, že musí u všeho žádat o policejní dovolenku. A to člověka Sabinovy nátury též muselo tlačit do ponížení. Spolu s Fričem se pokoušeli vydávat časopis, který by se jmenoval vzletně Svět a domov, a dali mu heinovské motto z Mladého Německa, což samozřejmě okamžitě narazilo. A jak píše Němcová, když tam bylo „Frič a Sabina“ a ještě takovéhle motto, tak to s nimi samozřejmě vyrazili dveře. Takže takovéto a další křivdy se v něm koncentrovaly a násobily.
Hovoří historik Martin Kučera z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Sabina byl skutečně národní činitel. Lidé s ním na rovinu hovořili, projednávali s ním některé ideové záměry a do toho všeho Sabina aktivně vstupoval nejenom jako konfident, ale především jako tvůrce. On sám se toužil prosadit a být respektován jako tvůrce.
Z tohoto hlediska je potřeba Sabinu vidět jako aktivního činitele národního hnutí. Teprve v druhé řadě z toho, co jako aktivní činitel národního hnutí načerpává a selektuje potřebné, co by mohla policie potřebovat. Víte, je to skutečně schizofrenní situace, do které sám sebe vmanipuloval. Sabina vlastně víc manipuluje sám se sebou než s druhými.
Kdybychom ho měli charakterizovat z hlediska jeho pozice na české politické scéně, kam bychom ho zařadili?
Rak: Radikálně nalevo, v čemž setrvává po celou dobu. Samozřejmě nedojde k tomu, že by se stal organizovaným sociálním demokratem. Ale jako Barák a další patřil k levému křídlu formující se mladočeské strany, k těm lidem, kteří se snažili upozornit vlasteneckou elitu, aby věnovala pozornost sociálním otázkám, aby dělnictvo nepropadlo internacionální sociální demokracii, ale angažovalo se pro národ.
Kovařík: V jeho radikalismu přece jenom nějaký posun byl. Během osmiletého věznění, z toho byl čtyři roky v samovazbě na Hradčanech, došel k určité skepsi vůči revolučním myšlenkám roku 1848. A je to znát nejen v jeho vyznání pro policii, ale i v literárním díle.
Rak: Ale patřil k parádním řečníkům. Když bylo potřeba někde zabouřit a strhnout masy, tak byl nasazen Sabina.
Pokorná: A i když vypadl řečník v Umělecké besedě, tak věděli, že se mohou spolehlivě obrátit na Sabinu, že odpřednáší na jakékoli téma přednášku, která zaujme.
Kovařík: Ano, vždycky uměl improvizovat. Známé jsou jeho proslovy na táborech lidu. A jeho způsob, jak zaujmout čtenáře nebo posluchače, je patrný i v některých jeho přednáškách nebo knihách.
Zmínil bych alespoň knížku Duchovní komunismus. To nemá nic společného s komunismem. Sabina tam prosazuje důležitost vzdělání a osvěty lidu pro povznesení národa. Duchovním proletářem přitom nenazývá člověka chudého. Duchovní proletář může být z jakékoli vrstvy, pokud nemá touhu po vzdělání a nevzdělává se.
Hovoří literární historik Michal Charypar z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR:
Dílo Karla Sabiny má obecně větší hodnotu, než se soudí. Sabina významným způsobem přispěl k vytvoření moderního českého románu. Říká se, že první skutečně moderní román české literatury byl až Vesnický román Karolíny Světlé v roce 1867. Sabina však už o desetiletí dříve, od roku 1857, publikoval několik románů a patří tedy společně třeba s Gustavem Pflegerem-Moravským k průkopníkům tohoto žánru.
Sabinovy romány byly bohužel poznamenány poměry, ve kterých žil. Psal velmi narychlo, psal i bez plánu. Když měl v hlavě nápad, psal téměř bez přemýšlení na jeden zátah. A někdy bylo jeho myšlení dokonce tak rychlé, že aby mu stačil, vůbec nepsal háčky a čárky, takže jsou tam celé pasáže úplně bez interpunkce.
Můžeme to vidět v pozitivním i negativním pohledu. Negativně proto, že Sabina byl nucen k nadprodukci. A to jak finančními poměry, ve kterých žil, tak i svým způsobem psaní. Na druhou stranu to, že toho napsal skutečně velmi mnoho, znamená, že v jeho odkazu zůstala řada textů, které jsou i pro dnešního čtenáře kvalitní. Někdy se zkrátka do té kvality trefil.
Charismatický řečník, bonviván i svérázný myslitel. Když se pak podíváme na to, co se s ním děje v 50. letech, zkusme to zasadit do kontextu tehdejší české společnosti. Byl trest, který ho postihl za účast v revoluci 1848, 1849, extrémně přísný, nebo byl srovnatelný s tresty, ke kterým byly odsouzeny i jiné osobnosti?
Pokorná: Tehdy byla rozdrcena celá radikální demokracie.Po odhalení májového spiknutíbylatato strana zlikvidována.
Důležitý byl moment, že dostali trest smrti, a řada z nich (Sabina byl starší) byli mladí lidé. Snad nejmladší byl Josef Václav Frič a mnoha dalším bylo těsně po dvacítce. Pak tedy cestou milosti dostali dlouholeté žaláře. Sabina 18 let, někteří 14, 12 let. Tyto přísné tresty měly především zastrašit ostatní od podobné aktivity.
Rak: První rozsáhlá amnestie byla v roce 1854 při svatbě Františka Josefa I. s Alžbětou, to jich šla ven spousta, ale Sabina tam zůstával.
Abychom to zrekapitulovali: Sabina byl odsouzen k trestu smrti za velezradu, to mu zmírnili na 18 let a nakonec si odseděl 8 let.
Oživené hroby, to je Sabinova práce, k níž načerpal inspiraci během věznění v olomouckých kasematech. Odehrává se právě ve vězení. Je tam několik postav národnostně i charakterově velmi vyhraněných…
Kovařík: Ty tam mají své vyprávění, je to trošku rozdrobeno, každý má nějaké svoje zkušenosti, jsou tam popisovány poměry ve vězení, vystupuje tam ten Profous. Ale fakt je, že vězení v Olomouci určitě nebylo tak kruté, jak to Sabina popisuje v Oživených hrobech. Trošku si to přibarvil, že to bylo horší, než to ve skutečnosti bylo, a vypadá to, že nemohli psát, že nemohli téměř nic.
Hovoří literární historik Michal Charypar z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR:
Sabinovy Oživené hroby jsou jeho nejvíce ceněnou prózou. Je to kratší novela, která by mohla oslovit i dnešního čtenáře. Je čtivě napsaná a hlavně je zajímavá svou tematikou. O prostředí vězení se v české literatuře té doby prakticky nepsalo, když pomineme nějaké pozdější zmínky u Jakuba Arbese. Můžeme proto říci, že to je zakládající dílo vězeňské prózy u nás.
Kovařík: Sabina byl od mládí skutečný romantik a dobrodruh. Měl zvláštní zalíbení v tajných společnostech a tajných rituálech. A tajné společnosti a sklon k různým intrikám a lstem se také objevují ve většině jeho prací. Na intrikách jsou postavena ta největší libreta jak Prodaná nevěsta i Braniboři v Čechách, tak libreto pro Blodkovu operu V studni. Podle mého tento sklon k jakési tajné práci a tajnému spiknutí může souviset s jeho spoluprací s tajnou policií.
Hovoří literární historik Michal Charypar z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR:
Asi od roku 1863 nebo 1864 začal Karel Sabina spolupracovat s Bedřichem Smetanou, pro něhož napsal dvě libreta, Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta. Obě opery měly premiéru v roce 1866. Téhož roku Sabina napsal svou dramatickou prvotinu, komedii Inzerát, která byla také jeho nejúspěšnější. Můžeme tedy říct, že v roce 1866 Sabinu nečekaně potkaly tři jevištní triumfy najednou.
Pokud jde o Prodanou nevěstu, text vznikl částečně z textu Sabinova románu Věčný ženich z roku 1858, opakují se tam některé postavy. Je také zajímavé, že text Sabinova libreta svým významem a hudba Bedřicha Smetany svým naladěním stojí do jisté míry v kontrastu. Smetanova opera začíná vstupním sborem „Proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví dá“, který je vykládán jako bouřlivé veselí a zakončuje se svatbou. Vlastní text ale naopak hovoří o tom, že zejména manželství je spojeno s určitými negativním prvky: „Hrnou se starosti, zlosti, mrzutosti…, muž se uklídá za džbánky…“
Pokorná: Při prozrazení Sabinova konfidentství bylo hrozně důležité, že se jednalo o spisovatele – český spisovatel stál na piedestalu vlastenecké společnosti. Ten, kdo četl české knihy, už byl hrdina. A ten, kdo je dokonce psal, to byl člověk, který měl respekt. Od něj lidé očekávali schopnost vést, že jim bude ukazovat směr a cíl. Takže ta deziluze, když se jednalo o tak respektovaného autora, jakým Sabina bezesporu byl, byla o to větší.
Národní listy z 12. srpna 1872:
Pan Karel Sabina stal se zrádcem národa. Byv překonán nezvratnými důkazy, přiznal se sám, že byl ve službě tajné policie. Političtí přátelé naši postarali se o to, aby jej na půdě domácí učinili neškodným. Sabina volil dobrovolné vyhnanství. (…)
(…) Dojati hlubokým žalem a roztrpčeni v hloubi duše své nad zrádným jednáním muže, vynikajícího nad jiné duchem a činností neobyčejnou ve všech téměř odvětvích národních našeho života, poháníme Sabinu na soud národa a příští dějepravdy.
Obecně převládá představa, že si Sabinu zavolali do domu na rohu Vodičkovy ulice a Václavského náměstí, který už dnes nestojí, navrhli mu, aby emigroval, a pohrozili, že když to neudělá, celou záležitost zveřejní v tisku. On sice po několika dnech emigroval, nicméně oni to stejně zveřejnili.
Je tato interpretace hodnověrná, nebo je tam ještě další rozměr? Třeba záležitost zájmu Vídně na zveřejnění celé konfidentské záležitosti?
Kovařík: Vždycky se psalo a mluvilo o tom,že usvědčující dokument, který se dostal Juliu Grégrovi do ruky,získal od propuštěnéhopolicejního zřízence nebo úředníka.Přes dlouhodobé vyšetřováníse to ale nikdy přesně nezjistilo. Grégr ovšem při vyšetřování, což také nebylo nikdy zveřejněno, řekl vyšetřujícímu soudci, že se domnívá, že mu ho policie dala sama, že pro to má i důkazy a že všechno zveřejní při konečném líčení, ke kterému ale nikdy nedošlo.
Takže se jeví jako pravděpodobná varianta, že Vídeň sama měla zájem na tom, aby se provalila aféra s takto výraznou osobností českého národního života, aby se ukázalo, že je to konfident.
Kovařík: Ano, Sabina už nebyl policii moc platný. I když zajímavé je, že udával až do poslední chvíle. Když ho národní soud odsoudil, napsal policejnímu řediteli dopis, už z Německa, ve kterém nabízí svoje služby v cizině, bude-li k tomu shledán vhodným.
Hovoří historik Martin Kučera z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Sabinova Obrana proti lhářům a utrhačům je vydána paralelně v němčině a v češtině a ty dva texty se liší. Sabina jinak vystupuje, když se obhajuje před českým publikem, a jinak se prezentuje před publikem německým. Tam se prezentuje do určité míry jako národní mluvčí. To vůbec nesvědčí o výčitkách svědomí. Ta Obrana svědčí o tom, že to byl člověk zaslepený slavomamem a touhou za každou cenu se prosadit.
Kovařík: Sabina byl na cestu vybaven 100 zlatými, od policie dostal asi 450 zlatých. Otázka tedy je, kde vzal peníze na to, aby ještě v listopadu 1872 nechal vydat česky svou Obranu proti lhářům a utrhačům a v následujícím měsíci ještě německy. Evidentně měla policie zájem na tom, aby se to co nejvíc rozšířilo, protože tam psal proti jeho národním soudcům, což byly vynikající osobnosti české politické reprezentace.
Když v roce 1877 umírá a je pohřben na Olšanských hřbitovech, jak probíhá pohřeb, poslední rozloučení? Je tam nějak patrné, že česká společnost vedla v povědomí, že jde o konfidenta?
Rak: Tam jde spíš o účast dělnictva a těchto vrstev, které v něm viděly svého zastánce, protože jeho konec byl vlastně strašně smutný. Byl ostrakizován, říká se, že chodil v přestrojení, když vycházel ven, že měl strach z inzultací, napadení a tak podobně.
Dovolím si přečíst jednu zajímavou myšlenku, na kterou jsem v souvislosti se Sabinou narazila. Jakub Arbes napsal: „I s nesmazatelným Kainovým znamením na čele se zasloužil o národ nepoměrně více nežli sto jiných velebných diletantíčků.“
Jak se díváte na tuto myšlenku? Myslíte si, že máme klást na chování výjimečně talentovaných lidí v krizových situacích stejná nebo přísnější kritéria než na ostatní?
Kovařík: To je těžká věc.Jak známo, v historii kritiky existovalyrůzné školy. Například škola životopisná,která vidí úzkou souvislost mezi životema dílem, ale také škola dogmatická,z níž vyrůstal formalismus,strukturalismus,která klade důraz na dílo a zapomíná na autora. K té se hlásí například Milan Kundera.
Jinak dokud nebyla známa faktaz protokolů a archivů,tak například v 90. letech 19. století si Sabinu brali za svého dekadenti. Jiří Karásek ze Lvovic například napsal, že nikoli Sabina zradil národ, ale národ zradil Sabinu.
Rak: Potom už se objevují skupiny na přelomu 19. a 20. století, které nejdou do Sabinovy obhajoby, ale už je jim to jedno a dělají si z toho legraci. Myslím, že se málo dává do této spojitosti Haškova povídka Zrádce národa v Chotěboři, protože tam to je – je to zrádce národa, vychází jenom za noci, plouží se po ulicích.
Hovoří historik Martin Kučera z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Karel Sabina je kulturně nejvlivnější český policejní agent, to je nesporná věc. A z českých policejních konfidentů ten nejslavnější, i když byli někteří mnohem úspěšnější než on, například Gerik s Čurdou za protektorátu, kteří udali svoje kolegy parašutisty.
V éře socialismu tak slavné jméno konfidenta těžko najdeme. Za nacismu najdeme paralely slavných konfidentů, ale to byli, já to řeknu vulgárně, jak to cítím, primárně jenom svině, nic jiného.
Oproti tomu byl Sabina významný kulturní činitel, vytvořil dílo, ať už to jsou libreta, nebo několik jeho próz, které je do určité míry dodnes živé. Čili je to pořád člověk, který patří do dějin české kultury. A v tomto smyslu je jako úspěšný policejní konfident naprosto výjimečný.
Pokorná: Asi bychom pak museli sáhnout do svědomí i těm, kteří ho soudili, co kdo z nich v životě udělal a co o nich víme…
Kovařík: V té souvislosti bych možná zmínil Julia Grégra, organizátora národního soudu, který podle všech vyšetřovacích zjištění řekl, že pakliže se Sabina nevystěhuje, jeho provinění zveřejní a osvědčí svými jmény. Žádný z těch článků, který uváděl Sabinovo provinění, ve všech novinách, ať už v německém nebo českém tisku, nikdy nebyl podepsán. A všichni, Grégr, Barák, Neruda, Hálek a další, tvrdili, že nic takového nepsali, že nevědí, kdo to napsal.
(redakčně kráceno)