Fučík – mýtus a skutečnost

Julius Fučík – literární a divadelní kritik, literární historik, levicový novinář, oddaný komunista a hlavně hrdina 2. světové války, který přetrpěl nelidské gestapácké výslechy a nikoho neprozradil. Takový byl až do konce komunistického režimu obraz Julia Fučíka, který vybudovala komunistická strana. Dnes již veřejně známá skutečnost, že Fučíkovo hrdinství nebylo až tak úplné, jak tvrdila dobová propaganda, nám ukazuje jeho osobnost plastičtěji a realističtěji. Jako člověka z masa a kostí, a ne jako obludnou postavu komunistického kultu věčně mladého komunisty.

O Juliu Fučíkovi hovořili v Historii.cs ze 4. dubna historik Petr Koura z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a literární historik Pavel Janáček z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Ptal se moderátor a publicista Vladimír Kučera.

Jaký byl vůbec Julius Fučík, abychom pojmenovali hlavního hrdinu tohoto příběhu?
Koura: Fučíkovu osobnost musíme vnímat v několika rovinách. První rovina je Julius Fučík jako aktivista Komunistické strany Československa a politický žurnalista. Druhá rovina je Fučík literát – literární kritik a literární historik zabývající se dějinami české literatury. A třetí rovinou je Julius Fučík jako odbojový pracovník protinacistického odboje.
Tyto tři roviny jeho života se samozřejmě prolínají, ale je nutné mít na paměti, že asi jinak psal Fučík literární kritiky, než když psal politické články. A jinak se potom choval i v ilegalitě. Nad tím vším je pak ten mýtus, který byl vytvářen po druhé světové válce a se kterým samotný Fučík už neměl nic společného.

Janáček: Fučík byl obratný žurnalista, velmi dobrý divadelní kritik, zejména ve 20. letech. A pak, byl příslušník své generace, to znamená uměleckého a kulturního avantgardního hnutí.
Jeho generace se několikrát rozcházela s komunistickým hnutím. V roce 1929 však Fučík zůstal u bolševizované KSČ a neopustil ji ani v druhé polovině 30. let, kdy v souvislosti s procesy v Sovětském svazu odpadla část avantgardní levice. Velmi ho zaskočil sovětsko-německý pakt v roce 1939. Ale později v odboji našel příležitost spojit svou hlubokou víru v komunistickou ideologii s nějakým citem a vztahem k národu. To myslím dominuje jeho odbojovému příběhu v letech 1941 a 1942. A nadto se jednou v životě projevil jako mimořádně nadaný spisovatel, který se takříkajíc sešel se svou chvílí, a to v Reportáži psané na oprátce.

Hovoří italský bohemista Alessandro Catalano:
Bohumil Hrabal v jednom rozhovoru tvrdí, že ve světové literatuře existují tři velké reportáže – Zápisky o válce Galské Julia Césara, Kniha Mojžíšova a Fučíkovo dílo. Myslím, že Hrabal to myslel naprosto upřímně. Mám to vyzkoušeno u studentů, nic o Fučíkově knize neříkám, dám jim to přečíst a studenti jsou z ní opravdu nadšeni. Samozřejmě chápou, že tam je určitá ideologická patina, ale cítí z té knihy přesvědčivost.

Mluvíme o mýtu, který se později z Fučíka, tedy už bez Fučíka, vytvořil. Nevytvářel ale on sám mýty? Například jeho reportáže ze Sovětského svazu (například V zemi, kde zítra začíná včera) jsou čirý mýtus, dokonce bych si dovolil říct, že to je lež.
Janáček: Reportáž pro literáta 20. a 30. let není to samé jako pravda. Součástí tehdejší reportáže je vyhraněné ideologické stanovisko pisatele. Není to zprostředkování faktů. Reportáž je víc literární dílo, které vytvářelo svůj svět.
Jeho reportáže ze Sovětského svazu jsou pro nás dnes legrační tím, kolik číselných údajů se tam snese na jedné stránce, aby se doložilo, jak stoupá produkce potravin, zatímco víme, že na druhé straně vzniká hladomor. Nenese to tedy zprávu o skutečnosti, ale je to neseno určitou poetikou faktu číselného údaje, který byl v této době vlastní avantgardnímu literárnímu hnutí nejen v Rusku, ale i ve střední Evropě a konec konců i v Americe.

Koura: Připojil bych k tomu názor významného českého literáta Egona Hostovského, který v exilu v roce 1953 napsal esej Komunistická modla Julius Fučík a jeho generace.
Částečně v ní vzpomíná na některé zážitky s Fučíkem a klade si otázku, jestli byl Fučík u reportáží ze Sovětského svazu přesvědčen, že to tak skutečně vypadá, nebo jestli o sovětském Rusku věděl skutečnou pravdu. Hostovský je přesvědčen, že Fučík znal skutečnost a že tedy vědomě klamal. A proto si klade další otázku: byl tím pádem Fučík bezcharakterní? Odpovídá si, že nikoli, že prostě přijal tento světový názor, rozhodl se mu sloužit a reportáže byly součástí jeho přesvědčení – když to není pravda, musíme se tvářit, že to pravda je, a musíte tento názor podporovat.

Ale mohu-li namítnout: čte-li člověk eseje Božena Němcová bojující nebo O Sabinově zradě, tak je zřetelné, že Fučík byl člověk velmi vypjatého kritického myšlení. To mu nikdo nemůže upřít. Ale najednou když se dostane do střetu s něčím, co je skutečně až nelidské, tedy život v Sovětském svazu, tak tomu podléhá a slouží. Není zde rozpor?
Janáček: Mluvíte o tom, že měl nadání ke kritickému pohledu, které neuplatnil. Ale to nebylo jenom ve vztahu k Sovětskému svazu. Reportáže z buržoazní republiky jsou neseny stejnou ideologií a stejně tak Reportáž psaná na oprátce, kde je v pozadí obrovsky silná víra, že v současné chvíli prožíváme zlomovou situaci dějin, za kterou budou problémy dějin a lidstva vyřešeny a nastane ráj na zemi.
Tato univerzální utopie nesla celou radikálně socialistickou nebo komunistickou kulturu 20. a 30. let a v tom byl Fučík její součástí.

Koura: Fučík asi věděl, co si může dovolit kritizovat a co ne, protože se pohyboval ve strukturách komunistické strany prakticky od počátku. Jejím byl členem od roku 1921, podílel se na bolševizaci KSČ v roce 1929 ve skupině takzvaných „karlínských hochů“. A velice dobře poznal, jak dopadli lidé, kteří se odchylovali od stranické linie. A když přišel pakt Molotov-Ribbentrop, uvědomoval si, že to není dobře, ale zároveň se cítil být stále povinován poslušností stranické linii, což mu v tomto případě dělalo problém.

Fučík začal být také vlastencem ve chvíli, kdy byla země ohrožena. Čili se musel dostat do jistého střetu s ideologií, zvlášť když existoval pakt Molotov-Ribbentrop a Sovětský svaz se tvářil, že mu Hitler jaksi nevadí?
Koura: Známe dopis z listopadu 1939, který Fučík poslal své důvěrné přítelkyni Heleně Hálkové. Píše v něm, že odešel z Prahy a že ho už netrápí Molotov tak, jak ho trápil dřív. Jinak ale nemáme žádný důkaz typu nějakého deníku nebo přímo dopisu, kde by psal své kritické výhrady. Nicméně to, že se Fučík distancuje od prvního ilegálního ÚV KSČ a nepůsobí v jeho strukturách, je jasný důkaz, že se sovětskou politikou nesouhlasil a nechtěl se ani zapojovat do odboje.
Fučík tedy odchází z Prahy, pobývá na venkově a do odbojové práce se nezapojuje. Zlom přichází až na jaře 1941, kdy začíná hledat další kontakty ke komunistickému odboji, což pro něj po likvidaci prvního ústředního výboru není příliš jednoduché. Jeho vstup do odboje tak můžeme datovat až do jara 1941. Takže jestliže byl v dubnu 1942 zatčen, jeho aktivní fungování v protinacistickém odboji nebylo tak dlouhé, jak by se mohlo zpočátku jevit.

Hovoří historik Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR:
Fučík se zapojil do komunistické ilegality poměrně pozdě. Nebyl spolupracovníkem prvního ilegálního vedení ani nemohl být, protože platila zásada, že na ilegální činnosti se nemají podílet známé osobnosti.
Jeho zlatá éra začíná v okamžiku, když z prvního ilegálního ústředního vedení zůstal vlastně pouze Jan Zika. Tehdy se Fučík stává jeho spolupracovníkem, jeho kádrovou rezervou a podílí se na tom, co dobře znal, to znamená především na vydávání ilegálního Rudého práva, redigování tisku a dalších ilegálních komunistických periodik. Současně působil při vytváření Národního revolučního výboru inteligence. A dalo by se říci, že mezi pokrokovou inteligencí byl duší celého.
U Fučíka se vždy spekulovalo o tom, do jaké míry byl, či nebyl členem druhého ilegálního ústředního vedení. Ústřední vedení bylo atypické, protože neproběhl proces jeho ustavení a ani nemohl. Podle předpisů mohlo ústřední vedení začít fungovat až v okamžiku, kdy bylo schváleno Moskvou. Ale protože neexistovalo spojení, nebyl tento proces nikdy dokončen. Pracovalo se proto zvláštním způsobem – byl Jan Zika a ten měl nejbližší spolupracovníky, kde ten Fučík bezpochyby byl.

Koura: Kromě ilegálního tisku měl Fučík ještě za úkol vybudovat organizaci v řadách české inteligence orgán Národní revoluční výbor inteligence. Měla to být širší součást budování národních výborů v různých sférách společnosti. Právě při této aktivitě působil Jaroslav Klecan alias Mirek (negativní hrdina Reportáže) jako Fučíkova spojka, která mu sjednává schůzky, vyřizuje vzkazy a tak dále.
Národní revoluční výbor inteligence je tak na jaře 1942, těsně před Fučíkovým zatčením, jeho další aktivitou. A právě lidé z tohoto orgánu jsou zatýkáni. Nejvýznamnější člověk z tohoto okruhu byl Vladislav Vančura, který byl popraven v rámci druhého stanného práva.
Co se týče Fučíkova zatčení 24. dubna 1942 v bytě u manželů Jelínkových v tehdejší Chittusiho ulici v Praze-Nuslích, gestapo nemělo tušení, že se tam bude Fučík zdržovat. Gestapo nasadilo svého konfidenta do dělnického prostředí na Pankráci a dozvědělo se, že manželé Jelínkovi mají napojení na ilegální komunistickou stranu, že mají komunistické tiskoviny a tak dál. Dokonce existuje názor, že zatýkací komando jelo zatknout jiného komunistického odbojáře, který mířil na sjednanou schůzku, ale viděl gestapácká auta, a proto na ni nepřišel. A protože už byli v akci, tak jeli vybrat Jelínkovy.

Hovoří historik Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR:
Podle mého názoru konspiračně selhali všichni, kteří se v bytě u Jelínků sešli, protože to byl byt, který sloužil jako přepážka. Věcně vzato oni si tam udělali černou hodinku. Dvě hodiny tam seděli, povídali si a gestapo šlo zatýkat nikoli Fučíka, ale majitele bytu. Fučík s Klecanem byli prémie. To byla ta hlavní konspirační chyba. A byla to chyba v komunistickém odboji hodně rozšířená, protože těch bytů bylo málo. Ilegální schůzky tak probíhaly i třeba tam, kde se tiskly letáky, nebo právě na těch přepážkách či tam, kde bydlel nějaký ilegalista. Gestapo takhle pozatýkalo celou řadu klíčových funkcionářů v podstatě náhodou.

Je řada autorů, kteří tvrdí, že Fučíkův pobyt v ilegalitě byl poněkud, když použiju tvrdé slovo, komediální. Jeho převlek za profesora Horáka, kulhání na jednu nohu?
Koura: Do důsledku dotažené divadelní převleky nebyly úplně časté. Vojenští odbojáři si například nechávali obarvit vlasy, měnili vousy, to vše v rámci toho, aby nebyli poznáni na ulici. Ale aby to někdo ještě doprovázel efektem kulhavé nohy, s tím jsem se nesetkal. Může to působit lehce úsměvně, ale Fučík cítil, že tak odvádí pozornost, takže bych mu to příliš nevytýkal.

Hovoří historik Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR:
Fučík měl zásadní problém, byl známou postavou, měl známou tvář. Prakticky jediný způsob, jak se mohl zamaskovat, byl nechat si narůst plnovous. Z této pozice byla volba profesora Horáka v podstatě ideální.
Můžeme to považovat za určitý ilegální romantismus, ale ten platil univerzálně. Podobné věci dělal třeba štábní kapitán Morávek a známe je i z jiných ilegálních skupin. Ovšem znovu opakuji: nebyl to důvod Fučíkova zatčení. Spíš to svědčilo o jeho povaze, než aby to bylo zásadní porušení konspirace.

Koura: Tam nejde jen o divadelní převlek, ale i o kontakty s lidmi, třeba intimní kontakty s některými jeho předválečnými milenkami, které udržoval i v ilegalitě. To už je věc, která ilegalitu hodně ohrožovala, byť to nevedlo k odhalení. Ale pokud vím, podobné případy byly i v nekomunistické rezistenci.

Oni ten odboj neuměli nebo si neuměli představit, jaký je ten nepřítel…
Janáček: Ve chvíli, kdy jste se to začal učit, už jste zpravidla mířil do koncentráku nebo na popravu.

Hovoří Riva Krieglová:
Kdyby splnil, co říkalo desatero pro ilegální práci, kdyby se řídil podle toho, že mu jako funkcionáři dali zbraň s tím, aby bojoval, bránil se a poslední kulku nechal pro sebe, a kdybychom všichni zahynuli, tak by se náš případ nerozrostl. Je známo, že Fučík říkal, že všechno to prozradil Mirek. Ale kdybychom byli všichni s Mirkem mrtvi, tak by se to neprozradilo. To je logika – jedna a jedna jsou dvě.

Fučík se ovšem dopustil zásadního nedodržení komunistických instrukcí při zatčení. Tvrdí to třeba Riva Krieglová?
Koura: Riva Krieglová, která z těch sedmi zatčených přežila válku jediná, kritizovala Fučíka za to, že nepoužil zbraně a že se je naopak snažil ukrýt.
To že se Fučík zbraní zbavuje, někteří vykládají takže věděl, že bude souzen za ozbrojený odpor, a tudíž se snažil pistole skrýt do nějakých peřin u Jelínkových. To znamená nebezpečí trestu smrti za ozbrojený odpor přenechat Jelínkovým a sám z toho vyváznout. Myslím, že tato interpretace není úplně pravdivá, protože se to celé odehrálo během několika vteřin a Fučík neměl čas na velké rozmýšlení.
Historik Jan Tesař ve své brilantní eseji Zamlčená diagnóza uvádí Fučíkův argument, že nestřílel proto, že gestapáci mířili v tu dobu na ženy, takže kdyby spustil střelbu, zastřelili by je. Tesař říká, že tomuto lze jen těžko uvěřit. Ostřílení příslušníci gestapáckého zatýkacího komanda by asi těžko v momentě, kdy se ozve střelba za jejich zády, stříleli na lidi, které mají před sebou. Takže přestože Tesař označuje Fučíka za statečného člověka, v tomto ohledu mu příliš nevěří a právě Reportáž vnímá jako text, který měl ospravedlnit to, že Fučík v tomto ohledu z hlediska odboje selhal.
Já bych zase řekl, že to nebylo nic výjimečného. Přestože vojáci měli dokonce přikázáno, aby se zatčení bránili se zbraní v ruce, aby nepadli gestapu do rukou bez odporu, řada z nich zbraň taktéž nepoužila.

Hovoří historik Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR:
Komunisté řešili problém, že v případě zatčení došlo vždy k prozrazení celé sítě, nedokázali si vysvětlit, proč ti lidé na gestapu mluví. Takže obdobně jako u jiných ilegálních skupin tady působil strach z gestapa.
Existovala instrukce, že klíčoví funkcionáři mají spáchat sebevraždu (použít cyankáli, což bylo běžné i v občanském odboji) nebo vzít zbraň, střílet, zabít. Taková byla instrukce v ilegálním desateru. Fučíkovou povinností proto bylo pokusit se o útěk, nebo se začít bránit a padnout v boji. A to on nezvládl a zachoval se přesně opačně, než bylo žádoucí. A z jeho osobního pohledu, protože se zúčastnil debat, co dělat v případě zatýkání, se jednalo o neomluvitelné selhání.

Janáček: Od zatčení u Jelínků se odvíjel celý příběh, který nakonec pro Fučíka dopadl mnohem lépe, než si na začátku myslel.
Relativně krátce jsme mluvili o Národním revolučním výboru inteligence. Domnívám se, že to byla Fučíkova pýcha a velká chvíle v odboji. Chvíle, kdy se pod vedením komunistických intelektuálů (nebyl to jen Fučík, ale třeba i Bedřich Václavek) shromažďovala elita národa, aby připravovala řekněme budoucí kulturní vládu.
Jenže po zatčení vyvstala naráz otázka, jak daleko se gestapo dostane. A myslím, že největší Fučíkova starost byla právě ve vztahu k lidem z Národního revolučního výboru inteligence, symbolizovaným Vančurou, který padl do rukou gestapa a zahynul. Ovšem mnozí nikoli, Olbracht, Neumann, Halas, to jsou lidé, které se podařilo zachránit, a dalších lidí bylo samozřejmě mnohem víc.

A teď kardinální otázka, která se probírá v tomto národě od roku 1949: mluvil Fučík, nebo nemluvil?
Koura: Samozřejmě mluvil a říká to i v Reportáži v pasáži, která byla zcenzurována, vyškrtnuta: „Ano, mluvil jsem. Jak? To najdete v mém protokolu. “Takže Julius Fučík na gestapu vypovídal. A mýtus, že neřekl ani slovo, nechal se téměř umlátit k smrti a stále se svým mučitelům vysmíval a říkal, vy stejně tu válku prohrajete, je vykonstruovaný až po válce.
Stejně tak je i mýtus tvrzení, že byl Julius Fučík konfidentem gestapa, který byl doveden až do směšné legendy o tom, že utekl do Bolívie a tam zemřel někdy v 80. letech. Snažil jsem se dopátrat, jak to mohlo vzniknout: Údajně v 80. letech skutečně jakási jihoamerická země oznámila Československu, že tam zemřel její občan a jak má naložit s jeho ostatky. Z tohoto patrně vznikla legenda, že se jedná o Julia Fučíka, který unikl popravě. Dokumenty o jeho popravě v Berlíně Platzensee ale existují.

I když je tam opravené datum…
Janáček: S opraveným datem je to velmi jednoduché. V berlínské věznici na konci srpna čekalo na popravu asi 400 lidí. Při bombardování padla část stěn, takže byla provedena urychlená poprava ve třech dnech a z toho zřejmě vyplynula oprava v datu. Každopádně 8. září byla popravena většina z těch asi 400 lidí.

Nikoli gilotinou, ale šibenicí…
Janáček: Bylo to velmi nepietním způsobem. Pokud se nepletu, lidé byli vytahováni po osmi na zeď, kde byly háky, a tímto způsobem byli udušeni.

Hovoří historik Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR:
Pokud jde o to, do jaké míry Fučík vypovídal, existují protichůdné názory. Na jednu stranu se staví Fučík, na druhou stranu se staví Klecan. A v interpretacích je to postaveno – buď ten, nebo ten. Vůbec se neuvažuje, že tam mohl být z hlediska gestapa i nějaký vzájemný vztah, protože byli blízcí spolupracovníci.
Nelze to tedy rozhodnout definitivně, máme pouze omezený počet pramenů. Můžeme vycházet z toho, jak probíhalo zatýkání v síti. Ale pokud jde o původní dokumenty gestapa, máme k dispozici jen dílčí protokoly Klecanovy, které začínají po zatčení – tři dny po zatčení podepisuje Klecan první protokol. U Fučíka máme jen závěrečný protokol a to, co šlo k soudnímu projednávání. Závěrečný protokol ale shrnuje výpovědi pro soud a nedá se z něj usuzovat, do jaké míry kdo co zavinil a v jakém časovém sledu. Velmi pravděpodobné se ale zdá, že hlavním hybatelem byl Klecan.
Pokud jde o Národní revoluční výbor inteligence, tam jsou klíčové výpovědi Klecana, který první rozkryl tu síť. Ale samozřejmě je to zase jenom hypotéza, která odpovídá dostupným pramenům.

Ještě bych se vrátil k tomu, co Fučík prozradil?
Koura: Máme zachován protokol, který s kolegou Janáčkem momentálně připravujeme k edici. Doufám, že se tím již ukončí všechny konspirační teorie a legendy o tom, kdo byl, nebo nebyl Julius Fučík.
Když to vezmeme od začátku, jsem přesvědčen, že při prvním výslechu Fučík skutečně nemluvil. To, co popisuje v Reportáži, kdy je takřka umlácen k smrti, si myslím, že tak skutečně proběhlo. Pak přichází situace, kterou Fučík popisuje v závěru Reportáže. Pochopil, že mlčet je pasivní, a rozhodl se aktivně vstoupit do hry s gestapem, když zjistil, že díky výslechu dalších zatčených, především Jaroslava Klecany, má gestapo informace směřující k lidem z české kultury, jako byli zmiňovaní Ivan Olbracht, František Halas a další. Fučík se rozhodl jejich pozornost odvést jiným směrem a aktivně do té hry vstoupil.

Hovoří historik Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR:
Pokud jde o Fučíkovu hru, bylo to to samé, co hráli i jiní odbojáři. V podstatě šlo o to, že se soudní proces odloží do té doby, než dojde k porážce Německa.
Byli to lidé, kteří věděli, že budou popraveni, a proto vymýšleli různé postupy, aby se vyšetřování protahovalo, spis se nedostal ke státnímu návladnímu a potom před lidový soud. Samozřejmě to bylo založeno na dobrých vztazích s vyšetřovateli. Navázali s nimi osobní kontakt a dostali se do jakéhosi výjimečného postavení oproti ostatním vězňům, prostě měli k těm gestapákům přístup. A používala se i metoda dodatečné výpovědi. To se i sami přihlásili k výpovědi, uvedla se nějaká nová fakta a na jejich základě se zase prodloužilo vyšetřování. Byla to prostě hra o život v pravém slova smyslu.

Janáček: Nezapomeňme, že zatýkání u Jelínků proběhlo 24. dubna, takže za měsíc přišla heydrichiáda a stanné právo. Přitom otevřený případ a někdo, kdo byl v nějakém zajímavém vyšetřování, mohl být na gestapu ponechán, až přejde tento řekněme největší nápor. Je evidentní, i když Fučíkovo vypovídání začalo zřejmě dříve, že v době heydrichiády Fučík svoje příběhy exponoval a dodal do nich ještě další vnadidla.
To hlavní, co nabídl (po válce to tvrdil i jeho vyšetřovatel Josef Böhm, i když tomu nikdy úplně nevěřil), bylo, že je pouze součástí širšího ochranného kruhu kolem ústředního výboru. Že komunistickou ilegální stranu v protektorátu řídí někdo neznámý, možná Jan Šverma. A že tu každopádně jsou skuteční vedoucí takového kalibru, kteří přiletěli z Moskvy a se kterými se setkávají prostřednictvím osob, které si Fučík vymyslel. A to bylo také podnětem k „výletům“ s Böhmem do Braníka, kde se čekalo na údajnou spojku.
Toto byl jeden z příběhů, které Fučík implantoval do svého protokolu, který je mimořádně rozsáhlý. V německém originálu má 87 stran.

Hovoří historik Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR:
Pokud jde o vztah Fučíka a komisaře Böhma, psychologie působila z obou stran. Fučík věděl, že Böhm je klíčovou figurou, která může odložit ten spis do pozdější doby. Ale hlavně, pro Böhma to byl první velký případ a samozřejmě chtěl, aby výsledek jeho práce byl co nejlepší.
Předtím byl Böhm v naprosto řadové pozici a Fučíka nedostal při vlastním vyšetřování, kdy se rozkrývala síť, ale až při přípravě závěrečného protokolu. Z pohledu gestapa by se dalo říci, že skládal jakousi mistrovskou zkoušku, a i proto měl zájem s Fučíkem komunikovat, aby výsledek jeho práce byl co možná nejlepší.

Janáček: Fučík postupoval způsobem, který u vyšetřovaných ilegalistů asi není tak vzácný. Tedy že do skutečných situací dosazoval pokud možno osoby, které byly mrtvé, nebo osoby, které odešly do legality.

To jsem se chtěl zeptat, dotklo se to někoho, kdo mohl být ohrožen?
Koura: Určitě se to některých lidí dotklo. Nemáme k dispozici všechny protokoly, protože jejich zachování záleželo na tom, jak ti lidé skončili. Jestliže šli například do koncentračního tábora, kde zahynuli, je dnes jejich agenda nezvěstná. Zatímco Fučík s Klecanem byli souzeni lidovým soudem v Berlíně, kde se protokoly zachovaly.
Zatýkání samozřejmě pokračovalo. Byla zatčena Anna Jirásková, manželka syna Aloise Jiráska, která byla popravena v prvních týdnech stanného práva, přestože Fučík, Klecan a další jsou ještě vyšetřováni.

A co postavy jako třeba Václav Černý?
Koura: Právě jedním z lidí, jehož jméno Klecan vyslovil a o kterém gestapo nemělo povědomí, byl literární historik Václav Černý.
Klecan byl dělník, bývalý interbrigadista a rozhodně se nijak neorientoval v české kultuře; nebyl to žádný intelektuál. Pro něj byli lidé, se kterými se stýkal, prostě nějaká jména, nevěděl, co je za nimi. Můžeme tak takřka s jistotou říci, že na základě jeho výpovědi byl zatčen Vladislav Vančura, o kterém Klecan říká „jakýsi spisovatel Vančura“.

Janáček: Víme, že první zatýkání se od Fučíka neodvíjela. To je poměrně zcela jasné z protokolů zejména Jaroslava Klecana. Bohužel u něj k tomu skutečně došlo, ale na jeho hrdinství to neubírá…
Jak to řekl o Fučíkovi, ale týká se to všech, Ferdinand Peroutka: „Člověk není odpověden za odolnost nebo neodolnost svých nervů. Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl.“

Koura: V nekomunistickém odboji byla zásada, že zatčený odbojář má vydržet tři dny nevypovídat, aby lidé na svobodě stačili zlikvidovat ilegální přepážky a ohrožení lidé mohli odejít do ilegality nebo do zahraničí. Vlastně se mělo všechno uklidit, aby po třech dnech zadržený mohl začít vypovídat a nikdo nebyl ohrožen. A to Fučík vydržel.

Mluvili jsme o příběhu člověka, který možná v něčem drobně selhal, v něčem taktizoval, ale v zásadě přišel o život ve jménu své vlasti, to mu prostě nikdo nemůže upřít.
Kdo dopustil, že se z Fučíka stala po válce v podstatě směšná figurka, že jeho kniha byla zcenzurována a že v ní zůstaly jen věci, které mu nemohly ublížit? Proč byl na jeho úkor odstrčen třeba Vančura nebo Václavek, rovněž velké postavy komunistického odboje? Ale hlavně, proč to došlo tak daleko, že jsme si jako děti při některých pološikanózních hrách hráli na vyšetřování profesora Horáka, svítili jsme mu do obličej lampičkou, které jsme říkali „fučíkovka“, a říkali jsme, Horáku, přiznej se, že jsi Fučík. Kdo tohle dopustil a kdo je za to vinen?
Koura: Fučíkovým kultem se u nás zabýval literární historik Vladimír Macura, který upozornil na to, že tam bylo zdůrazňováno Fučíkovo mládí. Fučík měl být symbolem mládí a byl stále prezentován jako věčně živý, věčně mladý. Záměrem asi bylo oslovit mladou generaci.
Je poměrně symbolické, že pád Fučíkova kultu začíná v prosinci 1989 u jiného symbolu mládí, a sice u zdi Johna Lennona v Praze. Není tam žádná souvislost, ale při shromáždění v prosinci 1989 bylo u této zdi přečteno svědectví z Památníku Terezín, které mělo dokazovat, že Fučíkova Reportáž není pravá.

Byť tedy nespravedlivě, protože Reportáž pravá je…

Koura: Podotkl bych, že hned po válce nebyl Fučík opěvován, ale zmiňovala se řada dalších, nejprve i nekomunistických odbojářů, po únoru 1948 už především komunistických. Například vyšla kniha dopisů, Poslední dopisy komunistických představitelů, kterou redigoval František Halas a kde je Fučík jeden z mnoha. Najednou ale dochází k tomu, že se to zaměřuje nejprve na komunistické odbojáře a pak už pouze na Julia Fučíka.
Domnívám, že tam by velký vliv ze strany Sovětského svazu. Klíčovou roli tam určitě sehrál Václav Kopecký, Ladislav Štoll jako přítel Julia Fučíka, ale nese to i určité rysy sovětských hrdinů typu Stachanova, Korčagina, Pavlíka Morozova. Tedy že se zkreslí nebo zamlčí některé skutečnosti, vytáhne se pouze to, co se hodí ideologii, a z toho se vytvoří vzor hrdiny hodný následování.

Janáček: Komunistický odboj za války znamenal pro komunistickou stranu obrovský kapitál, co se týče obliby mezi veřejností, který ji katapultoval na krátkou dobu na 40 % ve volbách 1946. A to asi z 10 %, kolik měla radikální levice předtím.
Nepochybně se v propagandistickém centru komunistické strany hledaly symboly, kterými by byl tento trend potvrzen a kterými by začal ten příběh „velké národní komunistické strany“. A Fučík se nabízel nejen tím, že padl za války, že byl hrdinou jako mnozí jiní, ale že napsal tu Reportáž.
Reportáž se po válce přičiněním těch, kdo ji vynášeli a uchovávali za protektorátu, dostala do rukou Gusty Fučíkové, která ji předala vrcholným orgánům strany. A zřejmě (jsou svědectví, že rozhodnutí předával Rudolf Slánský) padlo v nejvyšším vedení strany rozhodnutí, že z toho vytvoříme symbol. A aby ho mohli vytvořit, museli tu knihu vykleštit.
Jenže ve chvíli, kdy z celé Reportáže, kterou od začátku prochází motiv hry, vyhodíme pointu, ve které se autor hlásí k tomu, že je sám také součástí hry, zbavíme text dramatičnosti a vnitřní polemiky. Takže pak nevyznívá ani ten Klecanův příběh tak jednoduše. Pro propagandistické zájmy se to tak stalo textem vysloveně hagiografickým – není to moderní literární text, který je v něčem ambivalentní, co se týče třeba hrdiny a jeho hodnot. Prostě se rozhodli z toho udělat jednoduchou legendu, kterou interpretovali ještě jednodušším textem a vnutili ji obyvatelstvu. Tento vynucený kult pak samozřejmě vyvol zcela přirozenou reakci kritiky, nedůvěry, posměchu.

Hovoří italský bohemista Alessandro Catalano:
Komunistická kulturní politika potřebovala silný text, ke kterému by mohla odkázat hned po válce. A Fučíkovo dílo obsahuje v podstatě všechno: kult mládí, kult bojovného komunisty, kult mučedníka, který jde za ideje až do konce. Proto se už těsně po válce rodila myšlenka knihu propagandisticky používat.
Puritánským komunistům, řekněme stalinistům, kniha vadila kvůli jejímu konci, kde se Fučík upřímně hlásí k tomu, že mluvil. Samozřejmě, to by se na obraz čistého mučedníka nehodilo. Takže to je ta známá pasáž, která byla dlouhá desetiletí cenzurována, přitom je to vlastně nejzajímavější část knihy.
Dnes máme velmi dobře zmapované ohlasy knihy v Čechách i na světě a je to nejpřekládanější česká kniha v dějinách.

(redakčně kráceno)