Češi na frontách 1. světové války

Pohled na válečné úsilí našich vojáků na bojištích první světové války byl dlouho zaměřen pouze na ty, kteří se rozhodli bojovat v legiích za samostatné Československo. Velká část našich bojových úspěchů, hrdinských činů, ale i obětí v uniformách rakousko-uherské armády tak zůstávala pozapomenuta. Čeští vojáci přitom často působili na výsostně specializovaných pozicích (například v letectvu nebo námořnictvu) a vysokých důstojnických funkcích. A mnoho z nich se stalo zásadními postavami nově budované armády samostatného Československa.

O českých vojácích především v rakousko-uherské armádě hovořili v Historii.cs z 2. května historici Ivan Šedivý z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu a Tomáš Kykal z Vojenského historického ústavu. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Roku 1917 došlo u Zborova k bitvě, v níž se střetli Češi s Čechy. Karel Hašler o tom napsal píseň Hoši od Zborova, která však oslavuje jen jednu stranu konfliktu, české legionáře. Kdo byli ti druzí Češi?
Šedivý:
Byli to čeští vojáci v rakousko-uherských uniformách, kteří stáli na druhé straně zákopů a kteří se – z našeho pohledu osudově, ale z pohledu dějin zcela náhodně – střetli s českými legionáři.

Stehlík: To střetnutí mělo někdy až bratrovražedný charakter. A to nejen v tom, že stáli Češi proti Čechům. Jsou zaznamenány konkrétní případy, kdy se jako protivníci potkali bratr s bratrem, otec se synem. Takže to bylo velice dramatické.

Kykal: Proti československé brigádě stály u Zborova konkrétně jednotky 19. pěší divize, v níž většinu tvořili vojáci pluku číslo 35, plzeňského domácího regimentu, a druhým z pluků v sestavě divize byli jindřichohradečtí pětasedmdesátníci.

O první světové válce a českých a československých vojácích existují mýty. Jeden z nich je, že většina z našich vojáků byla v zásadní opozici, což vrcholilo jejich účastí v legiích. Druhý mýtus je, že se zbývající chovali jako dobrý voják Josef Švejk. Je to pravda, pane podplukovníku?
Stehlík:
Myslím, že to pravda není. Za první republiky byl samozřejmě dán velký prostor legionářům a legionářské tradici, která se budovala i v rámci armády. Ale každý, kdo se projde i dnes po českých městech a vesnicích, uvidí dlouhé seznamy padlých na pomnících z první světové války. Dokumentuje to, že tato válka vtrhla do obcí těmi mrtvými daleko krutěji než druhá světová válka.
Čeští vojáci, kteří bojovali v rakousko-uherské uniformě, byli lidé, kteří narukovali v rámci mobilizace do armády státu, kde „si plnili“ svou vlasteneckou povinnost. S jakými pocity tam nastupovali a s jakými pocity bojovali, je věc druhá. Ale pokud bojovali na frontách, byly jejich vojenské výkony velice dobré a snesly ze strany rakouských velitelů nejpřísnější měřítka.

Šedivý: Jestliže revidujeme pocity, s jakými čeští vojáci odcházeli na císařské straně do pole, je zajímavé, že nikdo nikdy nezkoumal důvody vstupu do legií. Měl jsem k dispozici materiály legionářů, kteří byli zajati a potom nějakým způsobem vypovídali. Ukazuje se, že byť byly jejich motivy převážně vlastenecké a patriotské, někdy to také mohla být snaha legionářů vyvázat se z krutých podmínek zajateckých táborů a dostat se do podmínek, kde budou mít minimálně zajištěnou stravu a teplé oblečení.

Stehlík: Zejména úplný prvopočátek legií netvoří váleční zajatci, ale zejména v Rusku a ve Francii krajané. Starodružníci v Rusku a ve Francii. Ti sehrávají naprosto klíčovou roli, protože v srpnu 1914 zakládají první jednotky – rotu Nazdar ve Francii a Českou družinu v Kyjevě. Takže první impuls přichází od krajanů, ne od válečných zajatců.

Kykal: Při rukování prvních vojáků do pole to vojáci brali jako překvapivé vyústění situace, u níž do poslední chvíle doufali, že se ji podaří diplomatickými jednáními oddálit. Ovšem navzdory předpokladům rakousko-uherského armádního vrchního velitelství nedocházelo v českých zemích k žádným výraznějším projevům nebo demonstrativním odmítáním nastoupit službu. To krajané zvenčí vnímali naopak situaci daleko procítěněji, intenzivněji, vlastenečtěji.

Šedivý: V Praze chybělo mezi obyvatelstvem proválečné šílenství, které můžeme pozorovat v Budapešti, ve Vídni, ale i v Paříži. (Jeden Francouz poznamenal: „Kdo neviděl včera Paříž, neviděl nic.“) To v Praze nebylo, byť se před místodržitelstvím konaly i jakési provládní demonstrace. Ovšem obecně, a platí to i pro tu Paříž a tak dále, se dnes v literatuře diskutuje, nakolik to bylo spontánní a nakolik to bylo podněcováno ze strany vlády.

Stehlík: Příslušníci českého Sokola v Paříži uspořádali ještě v den vyhlášení mobilizace pochod k rakouské ambasádě, kde strhli rakousko-uherský prapor. To vzbudilo zájem médií, co vlastně chtějí, proč ti Češi jsou tam nespokojeni a o co jim vlastně jde.

Máme tady mobilizaci. Kolik našich lidí vlastně bylo v armádě v první vlně?
Šedivý:
Přesně to nevíme, protože národnostní složení armády je velmi komplikovaně odhadovatelné. Obecně se říká, že vojáků základní služby byl v rakousko-uherské armádě přibližně takový poměr, jako bylo obyvatelstva, to znamená mezi 12 a 13 procenty. Jenže musíte vzít v úvahu, že některé profese byly od nástupu na frontu osvobozeny a že různé národy mají různou sociální strukturu a jiný poměr těchto profesí. Někde je víc učitelů, které odvést nelze, a někde je naopak víc lesnických synků, které je možné odvést.
Obecně se dá říct, že to bylo zhruba 12 procent. A jestliže za dobu války Rakousko-Uhersko mobilizovalo 9 milionů obyvatelstva, tak – pokud bychom přistoupili na procentuální vyjádření – by to bylo něco kolem 1.170.000 vojáků.

Stehlík: Strašně důležitá je rozvrstvenost. České země patřily k nejprůmyslovější části monarchie, takže vzdělání nebo profese, ve kterých lidé působili, je predestinovaly pro posty v armádě. S Čechy se tak setkáváme právě u ryze technických profesí. Češi dokonce tvořili 10 až 12 procent personálu rakousko uherského námořnictva, kde působili ve špičkových profesích. Jako strojníci, dělostřelci na otočných věžích na lodích, jako potápěči a v celé řadě dalších specializovaných míst i v rámci velitelského sboru. Třeba první velitel rakousko-uherského námořního letectva Václav Voseček byl původem Čech.

Říká se, že Češi nechtěli bojovat, že přecházeli po celých plucích – boleslavský, vršovický, osmadvacátý…
Šedivý:
Tam je třeba rozlišovat vztah Čechů k jednotlivým válčištím, respektive k protistojícím armádám.
Například proruské sympatie byly asi opravdu poměrně rozšířené. (Ostatně ať už pravé nebo apokryfní manifesty velkoknížete Nikolaje putovaly po Čechách a vzbuzovaly naděje, že Rusové dorazí zanedlouho do Prahy, zejména v době, kdy stáli v Karpatech.) Takže proti Rusku se vojákům moc bojovat nechtělo.
Obdobná situace byla pravděpodobně u Srbska. Tam to ale bylo komplikováno působením insurgentů (nepravidelné jednotky, partyzáni, povstalci), kteří to brali hlava nehlava; prostě viděli rakouského vojáka a stříleli. A to se vojákům nakonec přestalo líbit.
A jednoznačné je to u Itálie, což byl tradiční nepřítel. Tatínkové a dědečkové těch, kteří nyní rukovali, určitě někdy proti Italům bojovali, ať již v letech 1848, 1859 nebo 1866. Takže Čechům bojovat proti Italům nepřipadalo nijak zvláštní nebo nemravné.

Stehlík: Tradování, že všichni přebíhali, není úplně pravda. Opravdu si vážím některých, třeba i pozdějších legionářských velitelů, kteří byli ochotni do svých osobních materiálů po roce 1918 uvést, že byli zajati, nikoliv že přeběhli. K zajetí jinak docházelo často v průběhu průlomů nebo ruského útoku, kdy byly zákopy napadeny ruskou pěchotou.
Nutno říct, že Čechy pak častokrát jejich rusofilství brzo opustilo, protože než se vzpamatovali, byli okradeni. A například Zdeněk Štěpánek vzpomíná i na mnohem brutálnější věci v rámci zajetí: když šli vstříc Rusům se zvednutýma rukama, najela do nich kozácká jízda a přes ruce jim začala sekat šavlemi a z padesáti vojáků zůstali v krátké době jenom dva. Takže realita a život v zajateckých táborech celou řadu lidí z přehnaného obdivu k Rusku vyléčil.

Šedivý: Rakouské velení později změnilo strategii v doplňování pluků. Na počátku války byly pluky národnostně poměrně jednolité, skládaly se maximálně ze tří národností, ale později byly doplňovány tak, aby tam bylo mnohem více národností.

Nicméně historicky je zaznamenáno, že některé pluky, zrovna ten osmadvacátý, byly s hanbou vymazány z knihy rakousko-uherské armády…
Stehlík:
Ale pak do ní byly ke konci války znovu zapsány.Situace byla trošku složitější a probíhala velice složitá vyšetřování. Dá se říci, že to, co němečtí nebo maďarští velitelé hlásili svým nadřízeným o „zbabělosti“ Čechů, nebyla vždycky pravda.

Mimochodem se vyšetřoval i ten Zborov?
Šedivý:
To už ale bylo za císaře Karla a tam si Karelnemohl moc dovolit podobný exemplární přístup.

Stehlík: U Zborova je jeden zajímavý případ, který by mohl posloužit příznivcům spikleneckých teorií, že Češi málo bojovali, a proto tam čeští legionáři dosáhli takového úspěchu. Jde o osud polního maršálka Eduarda Böhma-Ermolliho, který velel celé frontě, která stála proti našim legionářům. Ten byl totiž po roce 1920 přijat do československé armády jako armádní generál ve výslužbě. Pobíral penzi v Opavě a platil za „vrchního“ velitele rakouských vojáků u nás. Mimochodem po odstoupení Opavy do Sudet na podzim 1938 se stal ještě polním maršálem wehrmachtu až do roku 1941, kdy zemřel.

Kykal: Ještě bych zmínil jednu skutečnost, na kterou se možná zapomíná, když se hovoří o možnostech padnutí do zajetí. Jde o charakter bojiště.
Představte si haličské pláně plné nepřehledných lesů, remízků, bažin, kde rakousko-uherská vojska postupovala v relativně rozředěné podobě ještě na dynamické frontě. Tam se velmi často stávalo, že předzvědná hlídka padla do zajetí, když proti ní provedla výpad kozácká jízda.
Oproti tomu v Itálii s celkem složitým hornatým terénem (záleží samozřejmě na konkrétní oblasti) a navíc ve fázi války, kdy se fronta nijak překotně nepohybovala, byla možnost přejít na druhou stranu nebo realizovat dorozumění nesmírně obtížná a téměř iluzorní.

Mluvili jsme o tom, že jednotlivé jednotky byly národnostní směsice, nebyly jednolité. Jak se tam velelo? Jak se vojáci dorozumívali?
Šedivý: Je to poměrně složitý komplex. Abych ho zestručnil, budu se věnovat pouze společné rakousko-uherské armádě, a nebudu se věnovat zeměbraně a domobraně.
Ve společné armádě existoval fenomén velící řeči, což byla němčině. V ní se říkalo těch 50, 80 elementárních povelů, vlevo v bok, vpravo v bok a tak dále. V bojových situacích byla ale využívána především takzvaná „plukovní řeč“, za kterou byla uznána řeč části mužstva, které bylo aspoň 20 procent. To znamená, když tam bylo třeba 20 procent Rusínů, teoreticky měli všichni důstojníci pluku ovládat jejich řeč. V praxi to ovšem byla velmi komplikovaná vojenská hantýrka. Například můj dědeček velel rusínské kulometné rotě, a rusínsky ani rusky samozřejmě pořádně neuměl.

Kykal: Poté co v prvních kampaních, zvláště při podzimním tažení v Haliči, došlo k enormním ztrátám v řadách aktivních důstojníků, jejich místa zastoupili důstojníci záložní, u kterých už neexistovala oficiální povinnost zvládat plukovní řeč. Proto můžeme pozorovat určité odcizení důstojníků ve vztahu k mužstvu, které někdy mohlo vést i k tomu, že neodhadli situaci a chování mužstva.

Když jsme u těch záložních důstojníků, v rakousko-uherské armádě jich bylo hodně. I v tom Švejkovi byl nakonec záložní důstojník Dub?
Stehlík:
Taková byla situace u všech armád,které se dostaly do velkých pozemních střetnutí. V řadě z nich byl poměrně brzy vybit profesionální důstojnický sbor zejména u nižších praporů, takže museli nastoupit záložní důstojníci. A samozřejmě i u mobilizované armády celou řadu funkcí zastávají záložní důstojníci, protože profesionálové by několikanásobně zvětšenou armádu neobsáhli.
A když jste zmínil postavu Duba, to je samozřejmě vytvořený archetyp nebezpečného blba, jakých ovšem najdete mnoho i v civilním životě.

Co se týče legionářů, často padají konkrétní jména. Mohou padat konkrétní jména i u vojáků rakousko-uherské armády jako o příkladech válečných schopností, dovedností a válečné statečnosti?
Šedivý:
Určitě, jednoznačně.Paměť války rozložená na obě strany se v poslední době v české společnosti výrazně zlepšila. Vychází řada prací, které jsou věnovány nejen legionářům, ale i rakouským bojovníkům. Z poslední doby bych jmenoval monografii polního podmaršálka Podhajského od Josefa Fučíka. Ostatně na půdě Vojenského historického ústavu vznikl biografický slovník původně rakouských generálů. Takže ta jména nejsou zapomenuta a z každého oboru bychom našli vynikající velitele jak na nižší úrovni, tak i ve vyšších rancích typu Podhajského.

Stehlík: Dějiny československé armády první poloviny 20. století nám mnohdy splývají s  legionářskými osobnostmi, které se dostaly do vysokých funkcí až v závěru 20. let nebo na počátku 30. let. Přitom počátek republiky a její budování po vojenské stránce (pomineme-li francouzskou vojenskou misi a francouzskou generalitu) jsou spojeny především s vojáky, kteří dosáhli vysokých hodností v rakousko-uherské armádě.
Kromě Aloise Podhajského je to třeba Jan Diviš, zemský vojenský velitel v Čechách, který byl původně rakouským polním podmaršálkem. Nebo Jan Drobný, jeho zástupce, který ho pak ve funkci vyměnil. Anebo to byl František Škvor, který působil dlouhá léta jako zemský vojenský velitel na Slovensku. A v řadě případů bývalí rakouští důstojníci osvědčili mimořádné české vlastenectví i v letech pozdějších. Jedním z vynikajících frontových velitelů rakousko-uherské armády v Dolomitech byl podplukovník Josef Bílý, který to v rámci naší armády dotáhl na armádního generála. Nakonec byl Bílý popraven 28. září 1941 jako velitel Obrany národa po příchodu Heydricha do Prahy.

Kykal: Z významných velitelů bych zmínil ještě podplukovníka Františka Schöbela. To byl jeden z mála vysokých důstojníků, který obdržel rytířský kříž Řádu Marie Terezie, což bylo nejvyšší vojenské vyznamenání rakousko-uherské armády.

Stehlík: Po vzniku samostatného Československa bylo kromě používání šlechtických titulů (včetně těch, které byly dosaženy za vojenské úspěchy) zakázáno nosit i rakouské dekorace, tedy rakouská vyznamenání. Na skupinových fotografiích československé generality tak přesně poznáte, kdo je legionář a kdo takzvaný „rakušák“.
Ovšem i mezi „rakušáky“ byla celá řada mimořádných osobností, které – přestože byly bezprostředně po říjnu 1918 napadány na ulici jako rakouští oficíři – se daly do služeb republiky. Například pozdější generál Jindřich Hanák dostal jeden Československý válečný kříž za boje proti Polákům na Těšínsku, druhý Československý válečný kříž za podílení se na záchraně Slovenska v roce 1919 proti Maďarům. Takže to byl jednoznačně vlastenec, který prošel rakousko-uherskou armádou a pak odvedl obrovské služby pro Československo.

Hovoří historik Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu:
Češi se oproti hlavní představě pověstného „kanónenfutru“ poměrně výrazně prosadili u speciálních zbraní jak u tradičního námořnictva, tak u nové zbraně, letectva. Vojáci z českých zemí tvořili totiž zhruba třetinu personálu rakousko-uherského letectva, ať už létajícího nebo pozemského, ať už šlo o důstojníky, poddůstojníky nebo mužstvo.
Češi nechyběli ani mezi nejdekorovanějšími a nejúspěšnějšími letci rakousko-uherského letectva. U armádního
Luftfahrtruppen byl prvním esem (letcem, který dobyl pět a více vzdušných vítězství) Čech, setník Jindřich Kostrba (v říjnu a listopadu 1918 byl jedním z členů vojenské Maffie, která dělala převrat v Praze). Později se stal prvním velitelem československého leteckého sboru. Kostrba se vyznamenal především na italské frontě. Ještě úspěšnější byl setník Oto Jindra, který dosáhl devíti vzdušných vítězství na ruské frontě. A jako jeden z prvních Čechů dosáhl vzdušného vítězství již v roce 1915.
Důvod poměrně rozsáhlého zastoupení letců z českých zemí u rakousko-uherského letectva byl především v tom, že české země patřily k industrializovanější části monarchie. A letectvo jako speciální zbraň vyžadovalo vzdělané techniky, inženýry, ale i řemeslníky. Proto měli nábor usnadněni právě ti, kteří pocházeli z průmyslových regionů, ať už šlo o pražskou nebo plzeňskou oblast, Brněnsko, Ostravsko nebo severní Čechy. Pochopitelně nemluvíme jenom o etnických Češích, ale i o českých Němcích.

Mluvili jsme o plucích, které přecházely přes frontovou linii. Ovšem byli také dezertéři, kteří utíkali zpátky do Čech. Když se vrátíme k mýtotvornému Švejkovi, tak tam se o nich píše, jak se schovávali třeba půl roku u manželek v rodných statcích?
Šedivý:
V Čechách pro to nebyly moc podmínky.Je to záležitost spíš Podkarpatské Rusi,všichni známe Nikolu Šuhaje loupežníka. V Čechách se určitě nějaké takové případy staly, ale rozhodně to není tak, že by se skrývali někde po lesích.

Stehlík: Spíš je to potom ve větší míře závěr války, léto 1918. A nejde ani tak o dezertéry z fronty, která byla od našeho území poměrně daleko, ale o vojáky, kteří se nevrátili z dovolené.

Šedivý: V roce 1917 byl uzavřen mír s Ruskem a na základě brestlitevské smlouvy byla dojednána smlouva o návratu zajatců. Takže na přelomu let 1917 a 1918 se sem začali vracet zajatci z Ruska, kteří měli být opět zařazeni do válečné mašinérie. Armáda měla tehdy velký psychologický problém, jak tyto vojáky znovu donutit k tomu, aby byli vůbec ochotni znovu sloužit. A tam bylo právě těch dezertérů pravděpodobně nejvíce. (Tito vojáci procházeli takovým přijímačem, a když vším prošli, dostávali krátkou dovolenou před nástupem ke svému útvaru. A to byl prostor k dezerci.)

Kykal: Jedním z prvků, kterým mohli udržet vojáky v armádě a zabránit jim v útěku do „zelených kádrů“ (jak se označovaly skupiny ozbrojených nebo poloozbrojených vojáků v lesích) byl slib, že jim bude vyplacen žold za dobu jejich zajetí.
Byl to i jeden z velmi významných prvků například v případě rumburské vzpoury, kde byl 7. dělostřelecký pluk. Tam materiální nedostatek a hlavně nedostatek potravin a nesplněný slib vyplacení žoldu přivedl vojáky k vystoupení proti velení.

Vzpoura v boce Kotorské a rumburská vzpoura. Obě nám byly prezentovány jako uvědomělé vystoupení. I když v boce Kotorské to nebyli jenom Češi, tam byl popravený snad jen jeden český Němec, Franz Rasch. Jak tyto vzpoury vznikly?
Kykal:
Monarchie neměla na živení svého zázemí téměř žádné rezervy a do žní žila „z ruky do huby“. Válečná moc také upřednostňovala bojující jednotky, takže potraviny hrnula na frontu. Velké skupiny navrátilců v internačních táborech nebo u svých kádrů tak byly dennodenně konfrontovány s nedostatkem, nekvalitní stravou, zkaženým jídlem, malými příděly. Navíc když voják přijel domů na čtyřtýdenní dovolenou, zjistil, že jeho rodina živoří, a byl konfrontován s bídou i kolem sebe.
V tom Rumburku se stalo to, že vojáci 7. střeleckého pluku byli nuceni zasahovat jako asistenční oddíly proti hladovým demonstracím místního německého obyvatelstva. A další rozhodující faktor byl ten, že vojáci měli zanedlouho vstoupit k pochodovému praporu a měli být odesláni na italskou frontu.

Šedivý: Starší, prvorepubliková nebo předlistopadová, historiografie tomu dávala jednoznačně nacionální aspekt. Že to byly vzpoury, které jednoznačně směřovaly ke vzniku Československa. Jenže takovéto vzpoury vznikaly v té době ve všech evropských armádách. A koneckonců o rok později vypovídají poslušnost i legionáři, viz příběh plukovníka Švece.
Takže hlavní role v tom hrály únava z dlouhé války a extrémně špatná situace v zásobování, která se netýkala jenom civilního obyvatelstva, ale i vojáků. Je doloženo, že vojáci měli 10 až 15 kilo pod váhu.

To údajně bylo i v boce Kotorské, kde to také bylo kvůli potravinám…
Stehlík:
Tam je to jednoznačné – komplikace se zásobováním,dlouhá a vlekoucí se válka, určité formy šikany, „ponorková“ nemoc při službě na lodích, drakonické tresty vynášené některými nadřízenými, vynucování si kázně a podobně. Ne vždy tam byl národní aspekt boje za samostatný stát.

Šedivý: Je to pěkně vidět na pozdější prezentaci vzpoury: Rasch byl vždycky prezentován, jako „František Raš“, ale ve skutečnosti to byl Franz Rasch.

Byl konec války, ti lidé se vraceli z fronty. Jak se k nim chovala jejich vlast? V tu chvíli vlastně byli nepřátelé státu, do kterého se vraceli. Jejich postavení byl historický paradox non plus ultra.
Šedivý:
U obyčejných vojákůrakousko-uherské armády to mělourčitésociální důsledky. Vracející se legionáři byli totiž oproti nim v řadě ohledů legislativně zvýhodněni. Například doba legií se jim započítávala třikrát do důchodu a do služby ve státní správě. Ale v zásadě se to těch obyčejných vojáků až tak netýkalo. A že by na ně bylo pohlíženo jako na nepřátele, tak to určitě ne. Byli spíš v rolích obětí. Na zmiňovaných pomníčcích je vždycky uvedeno „Obětem světové války“, není tam „Našim statečným vojákům“, jak to je vidět například na některých německých pomnících.
Problematičtější to bylo u důstojníků. Řada z nich měla potíže vůbec pokračovat v další vojenské službě, zejména štábní důstojníci nakonec z armády odcházejí. Často se říká, že ve 20. letech to byla armáda legionářská. Ve skutečnosti důstojnický sbor tvořila třetina legionářů, třetina bývalých rakouských důstojníků a třetina byli nově jmenovaní důstojníci. A jak už to tak bývá, když se dva perou, třetí se směje. Takže ve 30. letech jednoznačně převládli důstojníci vzešlí z československých důstojnických škol a podíl zbývajících složek byl zanedbatelný. Tedy až na výjimku generality, která byla téměř výhradně v rukou legionářů, a to především legionářů ruských. Legionáři francouzští a italští nebyli v důstojnickém sboru proporčně zastoupeni tak, jak by jim náleželo.

Stehlík: Na „přezkoumávání“, jestli byl víc pro Rakousko nebo jestli prokazoval české, potažmo československé smýšlení, nebylo příliš času; roky 1918, 1919 nebyly zkrátka žádnou selankou. Probíhalo obsazování pohraničních oblastí Československa, vzápětí přišla první válka s Polskem a pak opravdu velice reálné a radikální ohrožení spojené s krvavou válkou s Maďary. To vše skutečně neumožňovalo nějaké příliš velké kádrování. Největší a nejsilnější ruské legie (asi 60.000 legionářů) byly stále na Sibiři, takže většinu války tady odvedly legie z Francie (asi 10.000 legionářů) a Itálie (okolo 20.000 legionářů).

Z ruského zajetí se vracela řada vojáků s jakousi apetencí k ruské revoluci, ke způsobu života, jaký tam zažili v tom výbuchu lidového hněvu…
Stehlík:
Záleží, kdy ten člověk prošel zajateckým táborem v Rusku, kterým zajateckým táborem a kdy se vrátil, případně kdy vstoupil do legií. A hlavní bylo, jakou formu to sociální hnutí mělo v té které oblasti. Spousta těch lidí přicházela se zkušenostmi, které je skutečně politicky nasměrovaly k určitému obdivu k dělnickému hnutí. A naopak někde měli naprosto děsivé zkušenosti s masovým vražděním, popravami a podobně, a že by příliš inklinovali doleva, se o nich říci nedá.
Ovšem v menší míře se vyskytovali lidé, kteří vstupovali nejdříve do legií a potom pod nějakým vlivem, politickým nebo lepšími sociálními podmínkami, odcházeli do bolševických jednotek. To je i případ Jaroslava Haška, který prošel legiemi i Rudou armádou. Někteří z nich se pak znovu ocitli v bojích jako Češi proti Čechům. Vlastně už v roce 1918 dochází ke krvavým bojům, ale třeba i k popravám českých bolševiků českými legionáři.

Šedivý: Ovlivnění ruskou revolucí tady u ruských legionářů bylo. Svůj vliv na to mělo i to, že v ruských legiích panovaly z hlediska armády nestandardní poměry. Byly tam vojenské rady, které suplovaly některé pravomoci, které má v normální armádě velitel. A ruští legionáři sovětské metody trochu kopírovali.
Byl prostě velký rozdíl v tom, jak vypadaly ruské legie a jak vypadaly legie francouzské a italské. A dokonce i Benešovi leželo fungování ruských legií v žaludku, nemluvě o Štefánikovi. Také představa, že „bráškovství“ bude zaneseno do československé armády, se nakonec ukázala jako nereálná a československá armáda byla nakonec budována na zcela standardních základech.
Jde totiž o to, že ruští legionáři se zčásti vraceli poměrně radikalizováni. Známý je dvacátý transport ruských legií, který vydal dvě proklamace. Jednu bychom označili zhruba za sociálně demokratickou. A ta druhá, kterou vydala menšina transportu, byla už téměř komunistického ražení a pojednávala o tom, jak by měla vypadat nová republika. Z toho také plynula obrovská frustrace legionářů z toho, že když se vrátili, nikdo moc neposlouchal jejich představy o podobě nové republiky.

Stehlík: Legionář Zdeněk Štěpánek shodou okolností velice zajímavě vzpomíná na svůj návrat do republiky: Když se vrátil a vyložili je v Českých Budějovicích a Jindřichově Hradci, říkal: „My ale chceme jet do Prahy na Václavské náměstí.“ „Praha už se navítala dost,“ zněla však odpověď.

Jak by měla historiografiea vůbec mínění veřejného prostorunahlížet na české i slovenské vojáky,kteří bojovali poctivě,podle svého nejlepšího vědomí a svědomí,vlastně podle přísahy,kterou složiliv rakousko-uherské armádě? Ať je to, jak chce, slyšelijsme,že od roku 1918 až do roku 1989 a možná i dodnesse na ně stále nahlížítrošku zvláštním způsobem. Tedy kromě těch rodáckých sloupků,protože tam se berou jako našimrtví.
Šedivý:
Někdy je to redukované: jsou Češi, kteří bojovali za monarchii, a Češi, kteří bojovali proti ní. A dává se to vlastně do rovnítka, že to bylo stejné, jako když se jedni Češi smířili s protektorátem a druzí proti němu bojovali. To jsou ale naprosto nesouměřitelné záležitosti.
Dnes jde historiografie směrem, kdy se neptá po nacionálním aspektu, ale spíš zkoumá určité fenomény války. Zkoumá dezerci jako takovou a Čechy, ať už na kterékoli straně, bere spíš jako materiál pro zkoumání.
Myslím, že bychom první světovou válku rozhodně neměli vnímat jako nějakou kulisu k tomu, aby vzniklo samostatné Československo. To je asi tak padesátý důvod a výsledek toho, co se v těch strašlivých čtyřech letech odehrálo. Ta první válka byla katastrofální, nezměrných rozměrů a zahynuly v ní miliony vojáků. V Rakousku se to odhaduje na 1,2 až 1,4 milionu padlých.

Stehlík: Patří to do našich dějin, je to jejich nezpochybnitelná součást a připravovali bychom se o velkou část hrdinství našich vojáků, ať už ho projevili v rakousko-uherské nebo legionářské uniformě. Samozřejmě jednou věcí je historie a její zkoumání a druhou věcí je tradice, kterou si armáda vybírá k tomu, aby na ní budovala například pojmenovávání po jednotkách, plucích a tak dále. Tam předpokládám, že bude Armáda České republiky upřednostňovat tradici legionářskou a tradici druhého odboje před boji rakousko-uherské armády.

(redakčně kráceno)