„Varianta lidické tragedie dnes může potkat kohokoliv,“ říká Zdeněk Mahler

Slavnostní premiéru dnes bude mít dlouho očekávaný snímek Lidice režiséra Petra Nikolaeva. Bestiální vyvraždění středočeské obce je v něm nahlíženo z úhlu mezilidských vztahů a relativně neznámých historických skutečností. Podle autora scénáře Zdeňka Mahlera jde však kromě historického svědectví o připomenutí toho, že podobné hrůzy se dějí i dnes a mohou potkat každého z nás. O Lidicích, Františku Saidlovi, jediném přeživším lidickém muži, ale i o svatovítské katedrále a Gustavu Mahlerovi hovořila se Zdeňkem Mahlerem v rubrice Profil zpravodajského bloku Před Polednem z 30. května Patricie Strouhalová.

 

Už v roce 1962 jste napsal hru U zdi právě o Lidicích. Čím vás tato část naší historie tak zaujala, pohltila, že se k ní vracíte?
V době, kdy jsem se začal propisovat k tomu, abych se dostal na úroveň toho tématu, jsem ještě netušil, že to téma nebude jen historické, ale i vysoce aktuální. To, co se tam tenkrát stalo. Ta rituální msta zaměřená na nevinné lidi, která se je snažila vymazat z map a z povědomí a ke které se pachatelé oficiálně a slavnostně přihlásili, je skutečnost tehdy unikátní, ale dnes to v televizi vidím každou chvilku. To znamená, že ten film v jistém smyslu není historické ohlédnutí, ale apel, memento.

Vy jste vyhledal Františka Saidla, který přežil vyhlazení Lidic. Nakolik bylo pro vás toto setkání zásadní? Nakolik to změnilo váš literární začátek a jeho proměny?
Než jsem šel do Lidic, obešel jsem vesnice, abych tam přišel a ptal se poněkud zasvěceně. A během toho obcházení jsem narazil na člověka, o kterém se nesmělo vědět. Byl to poslední, jediný muž, který Lidice přežil. A přežil je proto, že během rodinné hádky v sebeobraně bodl syna tak nešťastně, že ho zabil. Byl za to potom odsouzen k vězení, kde tragedii Lidic přežil, aniž o ní věděl, protože spoluvězňové se mu to neodvážili říct. Takž když ho na Vánoce 1943 propustili, šel do své vesnice a místo ní našel zasněženou pláň.
Jakkoliv to byl jednoduchý člověk, byl to hutník, umožňuje zvednout tuto postavu do určitého podobenství. Kdybych to přirovnal k Bibli, tak je to Job a osud jeho rodiny. V antické mytologii zase máte Oidipa, tady je to obrácené, ne syn zabije otce, ale otec syna a pak prochází vývojem až k jistému vykoupení.

Proč podle vás musely Lidice takhle skončit?
Vybrali si je do jisté míry podle určitých indicií, které byly ale naprosto nepřímé. A kromě toho si je vytipovali velmi racionálně. Lidice byly kousek od hlavního města, šlo o výstražný efekt, kousek od Kladna, průmyslového centra, z kterého mělo gestapo vždycky vítr. Navíc byly vzdálené od hlavní komunikace, takže nebyly na ráně. A také to byla vesnice, se kterou bylo možno se vyrovnat do 24 hodin, tedy v tom pogromistickém slova smyslu.

Co by si měli zejména mladí diváci odnést z filmu Lidice?
Možná aby si uvědomili, že takováto tragedie může potkat kohokoliv. Dramatičnost současného světa je taková, že nevylučuje ani další variantu této tragedie.

Které další historické momenty českých zemí jsou pro vás důležité? Může to být třeba spor o katedrálu svatého Víta, do kterého jste byl také zatažen? Jak jste vlastně dění kolem katedrály celou dobu vnímal?
Bylo to v podstatě pseudodrama a došlo k něčemu, k čemu dojít nemělo. Ten spor neměl vůbec vniknout, protože katedrála byla nesporně chrámem a nesporně byla centrem státních dějin. Tato dvojjedinost měla být respektována. Místo toho došlo k tomu, že se začali dohadovat, jestli katedrála patří pouze církvi, nebo pouze státu. Toto drama, které se kolem toho rozvinulo, do kterého se vymísila hodně média a samozřejmě mnozí fanatici, rozčíslo vědomí české veřejnosti a táhlo se sedmnáct roků a dvacet minut. Dvacet minut proto, že během dvaceti minut se nový arcibiskup Duka a prezident Klaus dohovořili na tom, že nás katedrála bude spojovat, že o ni budeme společně pečovat a společně užívat.

Letos si připomínáme sto let od smrti Gustava Mahlera. Čím pro vás Gustav Mahler je? Co pro vás znamená?
Je to rodák, pochází z Vysočiny, z Kališť. Sám de facto vyrůstal v prostředí, kde se mísila česká, německá, židovská kultura, a on je jejím v jistém slova smyslu vrcholovým reprezentantem v muzice. V průběhu života prošel všemi vyznanými štacemi evropských operních scén, ale hlavně se vedle dirigování věnoval skladatelské práci. To vedlo k tomu, že s devíti symfoniemi a kouskem a cyklem písní patří k absolutní špičce světové muziky. Takže ta jubilea, ke kterým teď došlo, mají světový rozměr.
Hrajeme ho nejen my a hlásíme se k němu právem jako k rodákovi. Dnes si ho přivlastňují Rakušané a Němci. Jeho kult je Americe, v Japonsku i v Číně. Jeho hudba obrovsky zní i tam, kde by to člověk nepředpokládal.

Chystáte se odjet relaxovat na Vysočinu. Co hodláte dělat pak?
Po dlouhá léta jsem psal deníky, jak maniak, posedle. Teď píšu 106. svazek. Protože o to mají zájem nakladatelství, začínám to pomalu zpracovávat. Měla by z toho vyjít kniha a nějaké DVD. Ale je na tom ještě práce jak na katedrále. Snad jí budu s to.

(redakčně kráceno)