„Národní galerie trpí krizí identity,“ říká Vladimír Rösel

Od 1. června má Národní galerie nového generálního ředitele. Kontroverzního umělce a dosavadního ředitele Milana Knížáka po dvanácti letech vystřídá ve funkci vrcholový manažer Vladimír Rösel. Právě odbornost, či spíše neodbornost nového ředitele vzbudila nejen v umělecké obci přinejmenším pochybnosti o správnosti volby. Sám Rösel je ovšem přesvědčen, že právě manažerské schopnosti a zkušenosti jsou to, co Národní galerie v tuto chvíli nejvíce potřebuje. O poslání, změnách a budoucnosti naší největší galerijní instituce hovořil s Vladimírem Röslem v pořadu Před půlnocí z 1. června Petr Fischer.

Když jste dostával pověřovací dekret, měl jste pocit radosti a uspokojení, že jste získal tak významný post? Anebo jste cítil spíše nejistotu, že teprve přijde to rozhodující, kdy musíte předvést, že opravdu něco dokážete,?
Cítil jsem odpovědnost.

Jaké funkce má podle vás Národní galerie ve společnosti plnit?
Národní galerie má funkce, které vyplívají z jejího statutu. Existuje nějaká kulturní politika státu, která říká, jak má fungovat ústřední sbírková instituce. A jsou tam samozřejmě ještě další činnosti, které rozvíjí sbírkový fond a stanoví, jak se s ním bude nakládat. A pak je to asi ta nejvíce diskutovaná oblast, což je otázka vystavování současného umění.

V literatuře se uvádí asi tři základní funkce moderní galerie nebo muzea: sbírkotvorná, výzkumná a komunikační – jak galerie komunikuje s veřejností, jak ji zve do svých sbírek. Která z těchto tří částí je podle vás v Národní galerii nejslabší?
V každém případě je to funkce komunikační. To, že galerii trochu utekl svět, je dáno nejen moderními technologiemi, ale i tím, že galerie je ponejvíce zaměřena na sbírkotvornou funkci. A tam se to teď komunikuje relativně komplikovaněji, než se může komunikovat třeba moderní umění nezávislým galeriím.

Co s tím uděláte? Jakým způsobem to chcete proměnit?
Musíme se znovu podívat na návštěvníky. Jedná se o veřejnou záležitost, veřejný požitek, to je pravda, ale vždy se musíte dívat, kdo jsou ti hlavní návštěvníci. A tam musíme udělat nejvíce práce.

Británie je země, kde lidé chodí nejčastěji do galerií. Je to zejména tím, že ty galerie jsou vstřícné vůči starším i rodinám s dětmi, vůči všem. Je takováto vstřícnost uskutečnitelná i tady?
Je otázka, jestli je galerie fyzicky dostupná. Některé budovy jsou vybavené pro jakékoliv vstupy. Ovšem na druhou stranu se Národní galerie nachází převážně v historických budovách, kde nemůžete udělat všechno, aby byly tak dostupné a otevřené. Další věc je bezpečnost sbírek a ostatního.

Třeba National Gallery v Londýně je také historická budova, ale je přístupná velmi dobře?
Má ale nové křídlo, které umožňuje vstup komukoliv. Ta galerie je tak mnohem více otevřená, než jsou budovy, které provozuje Národní galerie, tedy kromě Veletržního paláce.

V které z těch budov je vám osobně nejlépe?
Ve svých čtrnácti patnácti letech jsem začínal ve Šternberském paláci, takže k němu mám takový sentimentální vztah.

Podle posledních průzkumů Češi chodí do galerií a muzeí stále méně, oproti tomu se ale stále udržuje návštěvnost hradů a zámků. Čím si to vysvětlujete?
Lidé na to nemají čas. A možná je pro ně v tuto chvíli neznámý i ten obsah. Mluvím o tom jako o krizi identity. Lidé nevědí, co je a kde je Národní galerie a co tam mohou vidět. Historicky je bohužel dáno, že budov je mnoho, sbírky se přemisťovaly různě z jedné budovy do druhé, takže lidé dnes neví, co mají kde hledat.

Jak toto chcete změnit? Když se podíváte třeba na to, jak se o tom referuje v médiích, tak tam je Národní galerie často zaměňována s Veletržním palácem.
Nejvíce aktivit je přitom ve starých sbírkách, což je dáno i sbírkovým fondem. A co se týká Veletržního paláce, současné umění je dnes nejvíce medializovaná záležitost…

Není to přirozené? Přece jenom žijeme v současnosti a lidé jsou zvědaví na to, jak umělci reagují na dobu, ve které žijí.
To ano. Galerii je ale potřeba vnímat jako normotvornou instituci z hlediska umění…

V tom se asi shodnete s Milanem Knížákem…
V tom se shodnu se všemi, i se státní politikou. Není ale možné zaměňovat Národní galerii za galerii nezávislou, experimentální a ke všemu soukromou. To je ten rozdíl, kdy má určitá skupina návštěvníků pocit, že Národní galerie by měl být experimentální prostor. Ona ho může nabízet a nabízí a budeme se snažit nabízet ho ještě více.
Národní galerie se z 90 procent věnuje sbírkotvorné funkci a asi 10 procent, možná i méně, představuje současné umění. Nemůžu říct, že se nám to podaří v krátké době změnit. Ale máme představu o tom, jak bychom mohli více vystavovat a dát větší prostor převážně současné české tvorbě.

Existovala představa, že o všem v Národní galerii rozhodoval Milan Knížák. Koneckonců i ministr Jiří Besser hovořil o tom, že Národní galerie se stala spíše Knížákovou galerií. Budete rozhodovat o každém nákupu, nebo dáte na doporučení?
Za nákup budu vždy odpovědný já. Ale k tomu, abych ho mohl provést, mám pod sebou několik složek. Jsou to nejen kurátoři, kteří jsou k tomu dlouhodobě školeni a sledují konkrétní umělecké období, ale i nákupní komise a další útvary, jako je vědecká rada a podobně.

Hovoříte o sobě jako o fanouškovi umění. Čím byste rád sbírky obohatil? Je něco, co byste rád viděl vystaveno třeba ve Veletržním paláci?
Těch nápadů je strašně moc. Nesměřoval bych to ale všechno na Veletržní palác. Moderní umění mě zajímá, měl jsem možnost ho poznat blíže, ale osobnostně tíhnu spíše k starým sbírkám. Tam jsem vyrůstal.

Kdybyste měl ve starých sbírkách najít místo, kam byste rád vsadil obraz, který tam v určité souvislosti třeba chybí?
Musíme jít zpátky k tomu, o čem Národní galerie je a proč vlastně vznikla. Původně jde o sbírkové fondy, které pocházely ze šlechtických sbírek. Bylo by dobré podívat se, jaká je geneze sbírek a proč se tam vlastně dostaly. Samozřejmě je dobré sbírky doplňovat. Na trhu je ale vhodných děl pomálu. Navíc galerie přišla o spoustu děl díky restitucím. Jsme proto velmi rádi, že restituenti zapůjčují Národní galerii díla opět k vidění.

Jak hodnotíte éru Milana Knížáka v čele Národní galerie?
Neměl bych hodnotit éru pana profesora. To mi nepřísluší, ani to není běžné. Možná se k tomu můžeme za nějakou dlouhou dobu vrátit.

Není to jenom taktika? Přece jenom spolu budete tři měsíce koexistovat.
Je to minimálně slušnost.

Skutečně si myslíte, že má být v čele takovéto instituce čistý manažer?
Nemyslím si, že jsem čistý manažer. Takový dojem ze mě mohl být minulý rok, když jsem poprvé vstoupil do výběrového řízení. Za ten rok jsem udělal tak velký posun právě ve věcích, jako je řízení galerií a podobných institucí, že dnes už se za čistého manažera nepovažuji.

A za co se považujete?
Nejsem studovaným odborníkem, ale když se o tom s někým bavím, tak hlavně v zahraničí používám slovo „entuziasta“, „nadšenec“.

Stačí to pro řízení instituce, která by měla naplňovat, ale zároveň i hledat to, čemu se říká veřejný zájem?
Veřejný zájem je třeba nějak popsat…

Dá se to vůbec popsat? Není to v podstatě vždy jenom provizorium? To hledání je možná složitější. Jste připraven na to neustále hledat smysl Národní galerie v tak otevřené společnosti, v jaké dnes žijeme?
Myslím, že to by měl být úkol každého odborného pracovníka Národní galerie. Tedy neustále hledat prostor a možnosti, jak ten prožitek přiblížit co největší skupině návštěvníků.

Když odpovídáte, držíte se právních jistot – je tady statut, rámec, v němž se pohybuji a který budu naplňovat. Není to málo? Neměl byste jít trošku dál a třeba se i filozoficky zamyslet nad tím, co by mělo být smyslem galerie?
Až bude Národní galerie konsolidovanou institucí, bude mít v sobě procesy, které v sobě mají světové galerie, bude pro to daleko větší prostor. Kdybychom v tuto chvíli filozofovali nad tím, v jakém vnitřním a vnějším prostředí se galerie nachází, daleko bychom se nedostali.

A není to naopak východisko? Není na začátku lepší zkusit zachytit situaci, v které se nacházíme, kdy se vám narýsuje cesta, kterou jít, abyste mohli Národní galerii připodobnit zahraničním institucím?
To by šlo za předpokladu, kdyby to fungovalo jako ve světových galeriích, kdy máte mandát, který vám říká, že během tří nebo pěti let můžete pracovat v takových a takových limitech. U nás takové limity nejsou, Národní galerie má ten mandát řekněme na roční bázi. To znamená, že máte možnost s tou institucí něco dělat v rámci ročního hospodaření.
Je to velice těžké: nejdříve musíte tu instituci připravit na to, aby se mohla filozoficky rozvíjet a aby mohla naplňovat to, kam byste ji chtěl směřovat.

Pan ministr ale nevypadá jako člověk, který by usiloval o to, aby příspěvkové organizace měly volnější prostor, dlouhodobější rozpočty a tak i dlouhodobější cíle. Na mě dělá dojem, že se snaží jakoby účetně držet ty instituce v ročním rozpočtování?
Co jsem měl možnost v posledních dnech mluvit s lidmi z ministerstva kultury, tak se připravuje komise, která by měla toto téma diskutovat v širším plénu více státních příspěvkových organizací. Věřím, že se tomu podaří dát ten prostor. A už jenom to, že ta komise vzniká, ukazuje, že je potřeba se vydat tímto směrem.

Dočkáme se v Národní galerii výstav mistrů světového umění, za nimiž bylo dosud třeba jezdit například do Vídně?
Se světovými díly je to věc velmi komplikovaná. V posledních deseti letech si návštěvníci zvykli na to, že byly velké putovní výstavy. Abyste mohl udělat výstavu takovéhoto typu, musíte mít dostatečně velký zásah návštěvníků – počet lidí, kteří se v tom konkrétním místě nacházejí tak, aby výstavu mohli shlédnout. A co do počtu obyvatel a návštěvníků, nemůže v tuto chvíli Praha soutěžit s centry, kam lidé jezdí za uměním. To je prostě dané.

Ale kdyby v okružních cestách těchto výstav byla Praha, třeba by se z Polska nejezdilo do Vídně, ale do Prahy, protože je to blíž?
Určitě by to šlo udělat. Musíte se ale podívat, jak funguje ten zásah návštěvníků. Praha prostě není dost veliká na to, aby přitáhla sponzory, kteří by byli ochotni zaplatit za tak velkou výstavu.

Sponzoři, kteří nedají peníze na takovouto výstavu, jsou možná ten hlavní problém. Nebylo by vhodné v takových případech apelovat na to „národní“ v názvu Národní galerie, aby právě čeští podnikatelé pozvedli Prahu a dávali peníze na takovéto výstavy?
Určitě ano. Tradice sponzorování umění, kterou toto území mělo, je do jisté míry zapomenuta a my se k tomu musíme nějakým způsobem vrátit.
Důležité je, že tyto výstavy se dělají v zahraničí nejen kvůli tomu, že je tam ta množina osob, ale i kvůli tomu, že tam nabízejí určité zázemí. A to my v tuto chvíli nemáme.

Co nám konkrétně chybí? V čem ve výstavním provozu zaostáváme za zahraničním standardem?
Tyto výstavy jsou o penězích. Národní galerie je schopná udělat výstavu od tří do sedmi milionů korun, záleží na jejím kalibru. Ty velké výstavy se pohybují v desítkách milionů.
Ostatně v zahraničí se od těchto velkých výstav upouští, protože dorostly do takových rozměrů finanční náročnosti, že je dokonce trend předělávat výstavní plány. A ředitelé sbírek a správní rady těchto institucí říkají, tyto výstavy už nemůžeme dělat, ony nás finančně ruinují, musíte jít zpátky do vlastních sbírek a znovu zkoušet oprášit to, co máte, a prezentovat to v novém kontextu. V nejbližší době tak už v žádném případě nebude možné pořádat tyto velké putovní výstavy, kasovní trháky.

Vaší ekonomicko-manažerskou minulost napadají nejen umělci, ale i lidé, kteří o umění píší. Vlastně se ptají, jestli to stačí k tomu, abyste mohl vést takovouto instituci. Hlavní námitka je, že Národní galerie je veřejnoprávní instituce, tedy není jako soukromá firma zaměřena na zisk. Zvládnete toto přepnutí do úplně jiné oblasti, kde sice platí určité manažerské zvyklosti jako v soukromé firmě, ale celkové zaměření a étos instituce je úplně jiný?
To jistě ano. Je ovšem potřeba se podívat na prostředí, ve kterém se instituce nachází. A jak už jsem řekl v minulosti, viděl jsem to jako příležitost, kdy je možné realizovat určitou změnu a posunout tu instituci někam dál. Když se podíváte do zahraniční, zjistíte, že v poslední době je v takto komplikovaných institucích, tedy velikosti Národní galerie a větší, zapotřebí lidí, kteří přicházejí z privátního sektoru. Ty instituce totiž nejsou jednoduše řiditelné jako v minulosti, dorostly do velikánských rozměrů. A taková věc, jako je boj o návštěvníka, se řídí nějakými zákonitostmi, a tam už se dostáváte na práh toho, kdy se střetáváte i s tím komerčním prostředím.

Jak chcete zlomit tu nedůvěru lidí z oboru?
Když mi dají čas, bude to asi to nejlepší. Minulý rok mi ministr říkal, že tři roky budou málo. Já jsem říkal, že dva roky by snad šly. A on říkal, budete potřebovat pět let.

VLADIMÍR RÖSEL (*18. února 1966)

0Zakladatel, společník a jednatel společnosti Lombard Advisory Partners, která se zabývá investicemi, správou soukromého kapitálu, restrukturalizací podniků a obchodem s nemovitostmi. Rovněž je vedoucím poradenské společnosti v oblasti investic a financí s názvem Fieldstone Private Capital Group - organizační složka, jejímž zakladatelem je stejnojmenná londýnská firma.
Vladimír Rösel v 80. letech údajně působil jako lektor v pražské NG, podle galeristy Jiřího Švestky má i zkušenosti z newyorského Guggenheimova muzea, kde byl podle Švestkových slov v době, kdy tato instituce „procházela velkou a zásadní organizační změnou“. Zúčastnil se již minulého konkurzu na šéfa NG, ve svém projektu tehdy zastával názor, že Národní galerie je velmi dobře řízena odborníky a ve svém čele potřebuje spíše manažera či ekonomického ředitele.
Podle končícího šéfa NG Milana Knížáka je ale nedostatečná odbornost v oblasti umění nevýhoda, bude se totiž muset spoléhat při rozhodování na podřízené.
Podle dostupných informací zahájil Rösel kariéru finančníka v roce 1991 v londýnské bance Bankers Trust, odkud o rok později přešel s dalšími zaměstnanci do Fieldstone Private Capital Group, před třemi lety působil i v poradenské firmě Babcock & Brown. V roce 2006 jej týdeník Euro označil za odborníka na letecký průmysl, Lombard Advisory Partners se podílela na restrukturalizaci podniku Walter, tradičního českého výrobce leteckých motorů (dnes součást amerického koncernu GE).

(redakčně kráceno)

Vladimír Rösel
Vladimír Rösel