Jiní Rusové

Po první světové válce našlo na území meziválečného Československa nový domov více než 20.000 ruských a ukrajinských emigrantů. Byli mezi nimi špičkoví vědci a filozofové, ale také, a to z většiny, příslušníci slabších sociálních vrstev, často s minimálním vzděláním. Především na podporu vzdělanosti a možnosti dokončit studia v rodném jazyce byla na začátku 20. let rozjeta Ruská pomocná akce. V návaznosti na ní vznikají ruská gymnázia, vysoké školy mnoha zaměření a specializované instituce mnohdy evropské úrovně. Mohutný rozvoj života ruské emigrace zastavila až hospodářská krize a především blížící se hrozba nacismu, spojená tentokrát s masovou emigrací z Rakouska a Německa. V polovině 30. let ostatně klesá počet ruských emigrantů na necelou polovinu. Zásadní zlom však přichází po druhé světové válce. Téměř okamžitě poté, co do ulic Prahy vjedou tanky Rudé armády, unáší tajná vojenská policie SMERŠ (Směrt Špionam) první předem vytipované osobnosti ruské emigrace do sovětských lágrů. Během následujících let jich takto zmizelo několik stovek. Přestože šlo o československé občany a jedním z odvlečených byl i generál československé armády, naše úřady to kvůli „nedotknutelnosti“ Sovětského tiše tolerovaly.

Zdroj: http://lifeglobe.net/blogs/details?id=427 Autor: ČT24

O jiných Rusech hovořili v Historii.cs z 6. června Anastázie Kopřivová, spolupracovnice Slovanské knihovny Národní knihovny ČR, filoložka Ljubov Běloševská ze Slovanského ústavu Akademie věd ČR a historik Václav Veber z Univerzity Pardubice. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Na Rusy ve 20. století máme dvě vzpomínky. Na rok 1945, kdy přišli jako osvoboditelé a zachránci, a na rok 1968, kdy jsme je jako osvoboditele a zachránce rozhodně nevítali. Jiní Rusové k nám ovšem přišli už dávno předtím, za první republiky, a jejich osud byl velmi zajímavý a někdy nehezký. Kteří Rusové to byli?
Veber: Byli to emigranti. Emigrace se po první světové válce stala masovým jevem, do té doby to byl jev individuální. A Rusové sem přišli ve dvou etapách. První etapu představovali zajatci, kteří přišli v souvislosti s první světovou válkou, šlo o 8.000 až 10.000 Rusů. A protože po válce byly ještě boje na Ukrajině, přišlo navíc asi 5.000 Ukrajinců. To byla první skupina do roku 1920. Naši politici s ní měli určité záměry. Konkrétně Karel Kramář je chtěl využít ve spolupráci s legiemi v Rusku v boji proti bolševikům. U nově se tvořící československé vlády to ale neprosadil a příliš sympatií nezískal ani v mezinárodním měřítku.
V druhé etapě už přicházeli uprchlíci, kteří utekli před problémy - občanskou válkou, bolševiky. To začalo rokem 1921 a nejvyšší počet byl v polovině 20. let, kdy tu žilo asi 25.000 ruských emigrantů.

Kopřivová: Když Rusové odcházeli, měli iluze, že odcházejí na jeden rok, na dva roky, na pět let a že se vrátí, až se to usadí, umoudří, vylepší, zdemokratizuje, a že budou potřeba.

Jak se cítili, když najednou zjišťovali, že tohle nepřijde?
Běloševská:
Ke konci 20. let a ve 30. letech už bylo jasné,že cesta zpátky tak rychle nebudea že pravděpodobně zůstanou navždy mimo svou rodnou vlast.

Kopřivová: Ještě kolem roku 1924byly organizovány akce ze Sovětského svazu, kterými je vybízeli k návratu.Do poloviny 20. let to bylo ještě z hlediska Ruska žádoucí.

Veber: A všimněme si, zlom nastal nástupem Stalina. Stalin byl přitom v Evropě chápán jako obrat k příznivému vývoji státu, jako člověk, s nímž je možné se dohovořit o Evropě. Ale od té doby se cesta uzavřela.

Kopřivová: S nástupem Stalina se také zhoršila situace příbuzných, kteří zůstali v Rusku. Začali radši zapírat, že mají někoho třeba ve Francii, protože za to byli trestáni. Rovněž se přerušila korespondence.

Hovoří pamětnice Irena Rafalská:
Můj otec Vladimír Rafalský se dostal do Československa v roce 1919 jako diplomatický zástupce dočasné Kerenského vlády – ruská monarchie už neexistovala, ale Sovětský svaz také pořádně ještě ne. Takže tady byl takovým zástupcem všech Rusů, kteří se sem dostali jako emigranti. Byli to různí lidé, studenti, bývalí vojáci bílé armády, profesoři, vědci. Když Rusové něco potřebovali nebo si s něčím nevěděli rady, chodili za ním. Také jim vystavoval jakési doklady, protože mnozí se sem dostali bez dokladů.
Když prezident Masaryk a Československá republika uznali Sovětský svaz, mise mého tatínka skončila a přišel sem sovětský velvyslanec. Mezi Rusy ale stejně zůstal populární a stejně k němu chodili pro radu a pro pomoc.

Jak je přivítala Československá republika? Jak se k nim chovala? Jaké zde měli postavení?
Veber:
Špička emigrace, inteligence, byla výjimečně na očích,výjimečně individuálně podporována,ale zdaleka netvořila většinu.Naopak drtivou většinu tvořili příslušníci armády, původně rolníci,řekněmeslabší sociální vrstvy. Existuje statistika vzdělanosti a asi 80 procent ruské emigrace dosahovalo jen na základní vzdělání, takže sociální postavení bylo podstatně rozdílné.
Oficiální podpora u nás začala především vůči těm, kteří hodlali studovat a chtěli pokračovat ve své školské přípravě. V tomto smyslu to byl naprosto ojedinělý nápad prezidenta Masaryka, který Rusům oficiálně nabídl možnost pokračovat ve škole. Byla to slavná Ruská pomocná akce. Spuštěna byla na začátku roku 1921, během 20. let byla poměrně intenzivně podporována, ale koncem 20. let začala podpora odumírat. Pak přišla 30. léta, hospodářská krize a později příval uprchlíků z Rakouska a Německa před nástupem nacismu. Tím se postavení Rusů výrazným způsobem posunulo.

Běloševská: V rámci ministerstva zahraničí byly zřízeny podpůrné fondy, podpůrné komitéty. Podpory byly především k vytvoření podmínek pro studium. Vznikla dvě ruská gymnázia, v České Třebové a v Praze, byly zřízeny vysoké školy, od roku 1923 tady existovala Ruská lidová/svobodná univerzita, právnická fakulta, zemědělská škola a další. Také zde fungovala celá síť ruských knihoven.

Veber: Existovala celá síť vysokých škol a největší počet absolventů byl na technických školách, kolem sedmi osmi tisíc absolventů. A tyto školy byly v ruském i ukrajinském provedení. Asi nejznámější byla Ukrajinská polytechnická akademie v Poděbradech, ale byla zde i ukrajinská výtvarná akademie, která přežila až do období okupace a fungovala i za druhé světové války. Výsledkem toho všeho byly čtyři naprosto výjimečné instituce:
Ústav pro výzkum Ruska, působil do 20. let a podával rešerše tomu, kdo si je objednal, a to i v evropském měřítku. Pravda je, že od 20. let ztratil výsledky činnosti, protože vycházel ze sovětských novin, které začaly čím dál víc lhát. Pak to byl Ekonomický kabinet profesora Prokopoviče, který dával statistické přehledy o vývoji Ruska. Byly to nejkvalitnější výstupy, jaké byly tehdy k dispozici, skutečně na evropské úrovni. Další je Kondakovovův Byzantologický seminář při Filozofické fakultě Karlovy Univerzity, což byla špička byzantologie v meziválečném období. Kondakov bohužel zemřel už v roce 1925. A finále je Ruský zahraniční archiv. To byl naprosto ojedinělý ústav, bez kterého nebylo v meziválečné době možné napsat solidní práci o posledních letech Ruska, respektive Mikuláše II. Bohužel nám z toho zbylo jenom torzo, knihovna a část periodik, protože jsme to věnovali do Moskvy.

Aha. To už nikdy neuvidíme…

Běloševská: Kromě Ruského zahraničního historického archivu tady bylo Ruské kulturně-historické muzeum, které bylo při Ruské lidové/svobodné univerzitě otevřeno v roce 1935 na Zbraslavi, kde jim poskytl svůj zámek Cyril Bartoň Dobenín pro umístění sbírek. Byl to ojedinělý jev, Praha se tím, že se tady vytvořilo takovéto vzdělávací a vědecké kulturně-literární centrum lišila od ostatních emigračních center v Evropě, jako byl třeba Berlín nebo Paříž.

Ony to nebyly jen vážené instituce. Třeba Ukrajinci tady měli kabaret, kam chodil i Vlasta Burian. Burianovo extempore s třemi vejci do skla s tím možná souviselo.
Veber:
Nejvyhlášenější byly Šachové dny, které byly dvakrát týdně v restauraci U Nováků. Rusové byli vyhlášení šachisté, takže tam chodili i všichni čeští šachisté. Fungoval i fotbalový oddíl, SK Rus, který byl přičleněn k Viktorii Žižkov. Takže činnost byla všestranná.

A co publikační činnost? Vydávali tady něco?
Běloševská:
V Praze od začátku 20. let vzniklo několik nakladatelství, která vydávala ruskou i překladovou literaturu a podobně. Největší nakladatelství Plamja, které vzniklo v roce 1923, bylo svého času nejproduktivnějším ruským nakladatelstvím mimo Rusko. Celkově vydalo přes 50 titulů, vydávalo periodika, sborníky.
Nakladatelství Plamja působilo v rámci Ruské pomocné akce. Zřizovatelem bylo ministerstvo zahraničních věcí. Na základě dřívějšího nakladatelství Naše řeč vzniklo toto nové nakladatelství. Mělo síť knihkupectví, a to i mimo republiku, a zastupitelství v různých státech, v Anglii, ve Francii, v Litevsku a Lotyšsku.

Váš dědeček byl ředitelem Ústavu zemědělského družstevnictví v Praze a byl to Rus. Vzpomínal na tu dobu, kdy sem přišel?
Kopřivová: To je záludná otázka, ale odpovím vám, že ano. Oni vzpomínali, ale my jako děti jsme se vůbec nezajímali o to, co si mezi sebou dospělí povídají. Nehledě na to, že ani nebylo v jejich zájmu, aby se o to děti příliš zajímaly. Oni stále o něčem mluvili a my to stále neposlouchali. Když dědečka odvezli v roce 1945 do gulagu, bylo mi 9 let, tak co jsem se od něj mohla dozvědět.

Běloševská: Vzpomínek byla napsána celá řada. Například jsou to vzpomínky bývalého rektora Ruské lidové/svobodné univerzity Novikova, vydané v New Yorku v 50. letech. Jsou tu vzpomínky filozofa Nikolaje Losského a jeho syna Borise Losského. Vzpomínky Konstantina Čcheidzeho částečně vydal Vladimír Bystrov, druhou část Slovanský ústav připravuje k vydání v ruštině. Docela nedávno vyšly česky psané vzpomínky Terleckého. A Slovanský ústav připravuje komentovanou edici vzpomínek, deníků a ústních svědectví ruských emigrantů, kteří žili na území Československa.

Kopřivová: Je to ale jenom zlomek toho, co bylo vyvezeno s Ruským zahraničním archivem, který se soustředil na paměti účastníků první světové a občanské války. Každý voják, každý generál psal vzpomínky a posílal je do Prahy, takže to, co bylo vyvezeno, je živý obraz historie Ruska, první světové války a občanské války.

Drželi se ruští emigranti z národního hlediska pohromadě jako v nějaké diaspoře? Nebo se mísili s ostatním obyvatelstvem?
Kopřivová: To se vyvíjelo. Ze začátku byla pospolitost velmi silná, museli se nějak vydělit ze společnosti a dodržovat tradice, které doma ani nedodržovali. Třeba pokroková mládež, která k náboženství už tolik netíhla, v zahraničí zjistila, že ji náboženství spojuje. Že to jsou ty tradice, písně, něco, co všichni znají z dětství. Najednou tak přišel návrat k církvi. Jakmile začali dostudovávat a začali se uplatňovat v životě, rozptylovali se po celé republice, i na Podkarpatskou Rus, a ta jednota už nebyla taková.

Veber: Koncem 20. let se Československo stalo tranzitní zemí: vystudovali a rozšířili se nejen po vlastech českých, ale také mimo Československo, protože z jejich pohledu jsme se stávali krizovou zemí, což jsme doopravdy byli.
Pro představu, vrchol byl podle Magerovského statistiky (Magerovský byl jeden z významných ekonomů a statistiků ruské emigrace) 25.000 ruských emigrantů v roce 1925. Pak ale přišel postupný sestup a v roce 1935 tady bylo už jenom 6.000 až 8.000 ruských emigrantů.

Přišla německá okupace. Jak se s tím srovnali ti, co tady zůstali? Mělo to na ně nějaký vliv?
Kopřivová:
Samozřejmě mělo. Byla v tom i jistá naděje, že válka změní situaci v Rusku. Ovšem smlouva Molotov-Ribbentrop, je příliš nepotěšila. A když Němci napadli Sovětský svaz, jejich srdce tlouklo pro Rusko, protože fronta postupovala přes města a vesnice, které znali z dětství, kde žili rodiče, příbuzní. To prostě nemohli strpět.

Veber: Je zajímavé, že celá 30. léta se ruští emigranti přeli, jestli to pro ně bude nástup Hitlera prospěšný, nebo ne. Dost je to rozdělovalo.

Chovali se Němci k ruským emigrantům jinak než k Čechům?
Veber:
Nedokážu říct, jestli tam byl rozdíl.Je pravda, že ukrajinští emigranti navázali s nacisty užší styky než Rusové. To ale bylo dáno tím, že Ukrajina usilovala o vytvoření svobodného státu, takže pro ně bylo nepřítelem i Rusko.
Jinak Hitler povolil teprve v listopadu 1944 utvoření ruské armády, která by bojovala na německé straně. Mám na mysli Vlasova. Sice se to týkalo ruských zajatců, ale samozřejmě k tomu museli zaujmout nějaké stanovisko i emigranti.

Kopřivová: Byl také jistý rozdíl ve vztahu německé vlády k ruským organizacím na území protektorátu. Anglické i francouzské gymnázium bylo zrušeno, ale ruské gymnázium existovalo celou válku. Bylo to proto, že ruská emigrace byla protibolševická.Němci je nebrali nacionalisticky, ale ideově. Nehledě na to, že existoval plán, že až zvítězí, mělo zde být soustředěno centrum výzkumu Ruska.

A teď zcela upřímně, našli se Rusové, kteří tehdy s Němci spolupracovali?
Kopřivová:
Nelze vyloučit, že by se našli,ale myslím, že byli i Češi, kteří spolupracovali.

Vladimír Bystrov tvrdil, že to je uměle vytvořený mýtus…
Kopřivová:
Ano, používali ho komunisté, když potom potřebovali zdůraznit, proč jsou emigranti ti zlí, proč s nimi nic nemít.

Přijeli sovětští vojáci z Rudé armády na tancích, vítali jsme je s květinami. Ovšem jak sem řada z ruských emigrantů nedobrovolně přišla, tak řada z nich nedobrovolně začala odcházet?
Kopřivová:
Vznikly tady čtyři proudy.Jedni se přikrčili a snažili se být velmi nenápadní.Druzí, kteří měli zprávy o tom, jak to tam vypadalo ve 30. letech, začali odcházet, a to většinou už na jaře roku 1945, březen, duben. Třeba když z Prahy odcházelo civilní německé obyvatelstvo, odcházeli s ním i Rusové a podobné to bylo na Slovensku v Bratislavě.
Třetí skupina byli lidé, kteří si říkali, když jsme z Ruska odešli, bylo nám dvacet, se Sovětským svazem nemáme nic společného, nic jsme jim neudělali, nezajímali jsme se o politiku, tak co nám kdo může? Zůstaneme tady, ostatně máme československé občanství, takže se nám nemůže nic stát.
A poslední skupina jsou ti, kteří se rozhodli do Sovětského svazu vrátit. To bylo už po válce. Bylo to z vlastenectví, nadšení z konce války, z jakéhosi okouzlení. Také v tom určitě byla touha vrátit se, najít rodinu, s kterou ztratili kontakt.

A pak přišla SMERŠ (Směrť špionam), což byla sovětská vojenská tajná policie, a s nimi pomocníci z Obranného  zpravodajství Bedřicha Reicina. A ti měli předem připravené seznamy lidí k deportacím do Sovětského svazu. Jak ty seznamy vznikly?
Kopřivová:
Vždyť tady napřed bylo sovětské zastupitelství, které to tady od 20. let všechno monitorovalo.Navíc emigranti se s ničím neskrývali. Vydávali si noviny, tam byli uvedeni redaktoři…

Hovoří pamětnice Irena Rafalská:
Můj otec byl opravdu z těch prvních z ruské emigrace, koho sebrali. Vstoupili do Prahy 9. května a 11. května v devět hodin tatínka odváděli.
Tatínek byl zrovna nemocný, měl horečku a ležel. Vážil 48 kg, dospělý muž, takže nebyl v dobré kondici. Ještě ráno když vstal, říkal mamince, že se mu ulomil zub, že to je špatné znamení. V devět hodin ráno zazvonili u dveří, vstoupil podsaditý a nevrlý důstojník a řekl tatínkovi, že ho potřebují, že si ho odvedou a že za dvě hodiny bude zpátky.
Tatínka odvedli a už jsme ho nikdy neviděli, nic o něm neslyšeli. Ptali jsme se všude a všude nám řekli, ne, nikoho jsme nesebrali, nikdo takový tady není, nikoho jsme nezatkli.

Veber: Nacisté tipovali své protivníky na základě rasových předpokladů, Rusové, bolševici, dělali ve skutečnosti totéž s tím, že likvidovali potencionální politické protivníky bez ohledu na to, zda něco udělali nebo neudělali. To nebezpečí je v tom, že emigranti ve svém celku neměli tušení o tom výběru a znamenalo to naprostý rozklad emigrantské komunity.

Kopřivová: Ano. Začali se navzájem podezřívat. Nechápali, proč vzali toho, když s ním bydlí v domě, a proč nevzali toho… Všechno se to rozpadlo.

Hovoří historička Milada Polišenská z Anglo-Americké univerzity:
Deportace postihly elitu antibolševické emigrace. Zatčení a deportovaní lidé patřili ke vzdělanostní špičce. Byli mezi nimi architekti, lékaři, bývalí diplomaté, spisovatelé, umělci, vědci v humanitních oborech. Jednalo se o lidi, kteří byli schopni udržovat a přenášet národní identitu a byli by schopni ji pěstovat a rozvíjet, upozorňovat na ni. A to byl také jeden z důvodů, proč byli odstraněni.
Vladimír Bystrov, který se této problematice věnoval velice pečlivě, shromáždil údaje k 250 deportovaným osobám ruské a ukrajinské národnosti, které byl schopen na základě archivů zjistit. Jsou odhady, že celkově mohlo být deportováno přibližně tisíc osob, ale konkrétní údaje jsou nedostupné nebo nezjistitelné.

Běloševská: Skupiny, které přitahovaly pozornost SMERŠ, byli především eseři (příslušníci Strany socialistů-revolucionářů), pak příslušníci strany Krestjanskaja Rossija (Rolnické Rusko) a pak příslušníci strany kadetů (Konstitučně demokratické strany).

Kopřivová: Členů politických stran zde nebylo bůhvíkolik. Třeba strana Krestjanskaja Rossija, to bylo dvacet lidí a zatčeno jich bylo sedm. Z kadetů byli zatčeni tři, protože zde nebyli tak zastoupeni. Základ ale tvořili muži mezi 40 a 50 roky v plné síle a technického vzdělání. Oni je potřebovali, aby nahradili válečné ztráty Sovětského svazu.

Nejpověstnější postavou byl generál Vojcechovskij, kterého v podstatě unesli a který zemřel v gulagu. Byl to přitom člen československého generálního štábu, moravský zemský velitel.
Z větší části byli ti odvlečení českoslovenští občané. Jak na to reagovala naše vláda a naše úřady?
Veber:
Tvářily se, že se nic neděje, a vůbec si toho nevšímaly. A třeba únos generála Vojcechovského se mediálním způsobem utajil, nepřišlo to na přetřes, nikdo o tom nesměl pohovořit, protože Sovětský svaz nemohl být od roku 1945 kritizován, taková byla politická dohoda. A kdyby vyšla v některých novinách jenom zmínka, přišel by okamžitě diplomatický protest Sovětského svazu, který by následovalo doporučení, které by znamenalo konec politické kariéry. Pod tímto tlakem si toho naše vláda nevšímala.

Kopřivová: Ze začátku, do roku 1947, si toho vláda přece jen všímala. Jan Masaryk o tom jako ministr zahraničí dával zprávy do Moskvy. Byly dotazy, ale nebyly na žádné odpovědi. Generál Boček, legionář, napsal oficiální dopis prezidentovi, že to velice špatně působí na občanstvo, když se zjišťuje, že někoho odvlékají, a jestli je možné něco v té věci udělat. A také se nic neudělalo. Navíc většina Čechů do toho zasahovat nechtěla. Říkali si, co je nám do toho, co mají Rusové mezi sebou, ať si to vyřídí sami.
Kromě toho podle ústavy Sovětského svazu je občanem Sovětského svazu každý, kdo se narodil na území Ruska do roku 1917. To znamená, že všichni tito lidé byli občané Sovětského svazu. Oni je považovali za svoje občany, ne za jiné, nějaké československé občanství je vůbec nezajímalo.

Hovoří pamětnice Irena Rafalská:
Mně bylo patnáct, bráškovi třináct a půl, maminka měla vynikající vychování a vzdělání, ale žádné povolání. A protože tatínka odvedli a nehlásili nic o jeho existenci, tak maminka nebyla vdova a my jsme nebyli sirotci, čili jsme byli bez prostředků.
Bylo to období absolutního temna, lidé se začali bát jeden druhého. Nicméně po telefonu a všelijak se ptali, co ten váš, takže jsme zjistili, že tatínek byl tou alfou a že po něm šla celá plejáda dalších. Od nás jeli ještě týž den, 11. května, k inženýru Kovalevskému a sebrali ho.
11. května je pro nás to nejsmutnější datum, protože se nám přelomil a kompletně rozhasil život.

Hovoří historička Milada Polišenská z Anglo-Americké univerzity:
Několik lidí se vrátilo hned po odvlečení, hned z prvního místa zajištění, kdy zřejmě sovětská strana zjistila, že o ně nemá zájem. To byli ale snad jeden nebo dva lidé. Kdo byl potom odvezen, zůstal tam až do roku 1955. Dříve než po smrti Stalina a nástupu destalinizace za Chruščova žádné repatriace nebyly.

Hovoří pamětnice Irena Rafalská:
O tatínkovi jsme pořád nic nevěděli. Hledali jsme jeho stopy kdekoli. Psali jsme všude dopisy, na sovětské vyslanectví, psala jsem i Stalinovi. V roce 1958 se někteří ze zajatců vrátili, s podlomeným zdravím, bez občanství, profesi jim neuznali, tak jsme se ptali jich, jestli neslyšeli něco o Rafalském. Nikdo nic. Úplně se vypařil do éteru.
Až můj bratr Dimitrij, který odsud v roce 1968 odjel, se dozvěděl z knížky SMERŠ, že našeho tatínka zavraždili ještě v Praze, že ho vyhodili z okna, že dopadl na tvrdý beton, že mu praskla hlava a že mozek s krví se smíchal s pískem. Pak ho někam odnesli v dece. Nevíme ani, zda je pohřben a kde je pohřben.

Mnoho Rusů tady zbylo. Jak žili dál?
Běloševská:
Zapojili se do života své druhé vlasti a žili jako Češi.

Kopřivová: Někteří se přikrčili, někteří vstoupili do strany, někteří se tady oženili, některé provdaly.

Neměli potíže se svými sousedy, abych to tak nazval? Nebyli v jednom pytli, přestože byli taky proti bolševikovi?
Kopřivová: To se nejvíc projevilo v roce 1968. Znám takový případ z Karlových Varů, kde bydleli dva stařečci, které po srpnu 1968 přestali zdravit, mazali jim dveře červenými barvami a hvězdami, přestože to byli lidé, kteří s politikou nic neměli, bylo jim přes 70 let.

V současné době sem přichází jiná generace Rusů. Ovšem to je problém už spíš současný než historický. Ostatně jestli je to vůbec problém, je to normální multikulturní svět. Jak spolu vycházejí noví Rusové, kteří sem přicházejí, a staří Rusové, kteří tady žijí?
Běloševská:
Z těch starých jich zůstalo strašně málo a pravděpodobně nemají moc společného, to už jsou absolutně jiné světy.

Kopřivová: Ale přelili domy, přelili kostel a začínají likvidovat starý emigrantský hřbitov, kde vykupují hroby. Mizí tradice, mizí stará jména velkých filozofů, objevují se tam nové, velké hroby, protože jsou bohatí. Žádný „Novorus“ si nelehne na jedno místo, musí to mít přes dva.

(redakčně kráceno)