Když útočil Torstensson

Bitva, která se odehrála poblíž středočeského městečka Jankova 6. března 1645, je pravděpodobně nejvýznamnější bitvou třicetileté války na českém území a nejkrvavější v této válce vůbec. Stanuly zde proti sobě švédská armáda pod velením generála Lennarta Torstenssona a císařská armáda, kterou vedl polní maršálek Melchior von Hatzfeld. Nakonec i díky na tu dobu nebývalé vojenské taktice zvítězily v atypickém a kopcovitém terénu Švédové. Jjich vítězství zásadním způsobem pootočilo kormidlem dějin a de facto předznamenalo konec třicetileté války.

O průběhu bitvy, jejich důsledcích i o tom, jak přežívá v lidové tradici, hovořili v Historii.cs z 13. června etnoložka Lydia Petráňová z Etnologického ústavu Akademie věd ČR a historici Jiří Fidler a Zdeněk Hojda z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Moderovala historička Marie Koldinská.

Sedíme v kostele v Jankově, s kterým je spjat příběh o předzvěsti neštěstí, které se skutečně v podobě prohrané bitvy dostavilo. Co se tady v kostele stalo?
Petráňová:
Několik dní před bitvou dostali Jankovští varování shůry. Při bohoslužbě, seděl tu i vrchnostenský pán Jan z Talmberka, v jednu chvíli svatému Václavu upadlo kopí, spadlo na zem a rozlomilo se na tři kousky. Okamžitě to bylo považováno za nedobré znamení a předzvěst něčeho velice zlého. To se do několika dnů vyplnilo.
Jak pověst kypí a nabývá, tak už když ji chrudimský děkan Václav Hataš zapsal jako zázrak v roce 1672, měl doloženou verzi, že lidé viděli, jak svatý Václav otevřel ruku a kopí vypadlo. Potíž je trošku v tom, že historikové umění tohoto svatého Václava prohlašují za výrobek pražské dílny z druhé poloviny 17. století. Takže buď kopí upustil jeho červotočový předchůdce, nebo se historikové umění mýlí.

Zdejší terén je hodně členitý, navíc zdejší krajině se říká Česká Sibiř. Co to znamená, svádět bitvu na konci zimy, začátkem března? Je to obvyklá doba, kdy se sváděly bitvy?
Hojda:
Úplně obvyklé to nebylo, ale zvyklost zazimovat armádu v zimních kvartýrech se ke konci třicetileté války zdaleka důsledně nedodržovala, takže se s tím muselo počítat. Skutečně neplatilo, že se v zimě nebojuje, armády někde leží a vyjídají příslušný kraj.

Fidler: Začátkem roku 1645 Švédi porazili Dánsko a uvolnili svá vojska. Protivníci, císařští a jejich katoličtí spojenci v Německu, tak byli fakticky nuceni bojovat na třech frontách. Na severu proti Švédům, na západě proti Francouzům a na východě proti Rákoczimu.
Švédové mohli samozřejmě postupovat na Vídeň tradiční cestou proti proudu Odry přes Slezsko, ale s tím císařští počítali a maršálek Melchior Hatzfeld shromáždil ve Slezsku armádu. Torstensson se proto rozhodl táhnout přes Čechy, aby císařské obešel a dostal se do Olomouce, kde měl zásobovací základnu. Měl totiž dohodu s Rákoczim, který se měl pokusit táhnout přes Horní Uhry, spojit se s ním někde na uhersko-moravském pomezí a pokusit se ukončit válku tažením na Vídeň. Císařští tak museli svá vojska rozdělit. Proti Rákoczimu stál maršál Götz, proti Švédům maršál Hatzfeld. Jenže když se Torstensson najednou objevil v Čechách, nezbylo císařským nic jiného, než koncentrovat všechna vojska. Dostali rovněž pomoc z Bavorska, oddíl vedený generálem Werthem. Díky tomu získali převahu nad Švédy a dařilo se jim vcelku úspěšně manévrovat, takže Švédové neměli několik týdnů šanci proniknout na Moravu.
Celé to nakonec dospělo k tomu, že se obě vojska objevila u Jankova. A protože Švédové museli projít, byli nuceni svést bitvu. A stejně na tom byli císařští, protože Bavoři už nebyli ochotni táhnout dál na východ, poněvadž jejich zemi ohrožovali Francouzi. Obě armády měly přibližně 15.000 vojáků, císařská strana měla silnější jezdectvo, kdežto Švédové museli mít část vojáků v logistickém zabezpečení.

Hovoří překladatel Carl Rüster:
Náš nejslavnější historik Peter Englund napsal, že bitva u Jankova je pro Švédsko nejdůležitější bitvou třicetileté války. A to nejen proto, že Švédsko tu bitvu vyhrálo, ale i proto, že ve stejném období jednalo o míru s Dánskem. Když se Dánové dozvěděli, že Švédové v Jankově vyhráli, okamžitě nabídli Švédsku tři regiony, které mu dodnes patří, mimo jiné Jämtland a Gotland. Bitvy u Jankova se účastnil také budoucí švédský král, v té době kurfiřt Karel, budoucí Karel X.

Traduje se, že během třicetileté války převládala spíš snaha nepřítele utahat, unavit, vyhýbat se velké rozhodující bitvě?
Hojda:
Sám generál Torstensson byl příkladem unavovací taktiky; vůbec nemiloval bitvy. Když po smrti svého slavného předchůdce Gustava Banéra v roce 1641 nastoupil do čela švédské armády jako nejvyšší velitel, mnoho otevřených bitev nesvedl. Byla to například bitva u Svídnice, které předcházelo dobytí Olomouce v roce 1642, a pak velmi úspěšná jankovská bitva. Avšak ta byla jeho labutí písní, protože na konci roku 1645 se ze zdravotních důvodů vzdal velení. (Vinou zimních tažení ho trápila dna, což byla typická nemoc důstojníků a profesionálních vojáků té doby.)

Hovoří překladatel Carl Rüster:
Generál Torstensson byl v době bitvy u Jankova dost nemocný. Trápila ho dna a ještě dost pil, to ale v té době nebylo nic nenormálního. I řadoví vojáci dostávali osm piv na den. Bylo to nejen kvůli tomu, že Švédové rádi pili, ale i proto, že voda byla pro vojáky nebezpečná kvůli nemocem a podobně. Každý voják tak měl před bitvou určitě pár piv s sebou.
Švédové neměli pivo ze Švédska, ale nabrali ho během tažení. Třeba Kutná Hora se pivem vykoupila, aby Švédové nerabovali město. Takže pravděpodobně v okolí bitvy rabovali pivovary a také ho možná vařili sami.

Podívejme se teď na velitelský sbor císařské armády a maršála Melchiora Hatzfelda?
Fidler:
Maršál Hatzfeld se ne snad přímo Torstenssonovi,ale většině švédských generálůminimálně vyrovnal. Známe ho hlavněz jankovské bitvy, kde byl poražen a nakonec padl do zajetí. Ale po skončení třicetileté válkysehrál významnou úlohuv bojích polsko-švédské války,když velel císařskémupomocnému sboru. A i když se to v Polsku příliš nezdůrazňuje,tak to, že Poláci Švédůmv této válce (známe ji ze Sienkiewiczovarománu Potopa)dokázali odolat, bylo i díkypomocnému císařskému sboru,kterému nejprve velel Hatzfeld a potom druhý významný mužroku 1645 Raduit de Souches,obránce Brna.

Čím je bitva u Jankova z vojensko-taktického hlediska tak zajímavá a originální? Co tak nečekaného Torstensson udělal?
Fidler:
Obě vojska se před bitvou sešikovala, jedno východně, druhé západně od Jankova v severojižním směru. Císařští měli lepší pozici a byli silnější, takže kdyby na ně Švédově zaútočili čelně, pravděpodobně by prohráli. Ovšem Torstensson využil času, provedl rekognoskaci terénu a zjistil, že by mohl levé křídlo císařské armády obejít – tedy postupovat na jih a pak zaútočit z jihu. O této taktice se říká, že ji vymyslel až o 100 let později pruský král Bedřich II. Švédové tedy v polovině 17. století provedli manévr, jenž známe spíše z 18. století.
Zajímavé ale je, že Hatzfeld dokázal zareagovat. Nejprve se jeden z jeho podvelitelů, maršál Götz, rozhodl tomuto manévru zabránit jezdeckým útokem. V terénních nerovnostech a v navátém sněhu to sice skončilo zmasakrováním jeho oddílu, ale získal tím Hatzfeldovi čas, aby sešikovanou armádu otočil de facto o 90 stupňů. Takže když pak Švédové zaútočili, šlo o čelní útok proti sešikovanému protivníkovi. Císařští navíc dokázali zaútočit po obou křídlech do týla Švédů, na což Švédové opět zareagovali, když otočili část své sestavy proti tomuto útoku a nakonec útoky do týlu i do čela dokázali císařské porazit.
Bitva u Jankova má tedy čtyři fáze, což je pro 17. století naprosto neobvyklé. A obě vojska prováděla takové taktické manévry, na které jsme z dějin vojenství zvyklí až z napoleonských válek.

Hovoří učitelka ZŠ v Jankově Jana Sochůrková:
Císařská armáda útočila do kopce, navíc tady byla pole drobných rolníků, která byla položena stupňovitě, takže krajina vypadala jako poschodí a koně, kteří měli tento terén zdolat, to měli velmi složité. Útočili do kopce, v zavátých svazích, navíc na všech vršcích před nimi bylo rozloženo švédské dělostřelectvo.

Hojda: Torstensson byl původně důstojník od dělostřelectva a dovedl ho velice dobře využívat ve všech svých bitvách. A i tentokrát bylo dělostřelectvo skutečně jedním z rozhodujících faktorů švédského vítězství. Přes zmrzlý terén se s obrovským úsilím podařilo vytáhnout těžká děla na výšiny jižně od Jankova, která tak mohla střílet nad hlavami vlastních oddílů přímo do císařského vojska, konkrétně do Götzových jednotek. Sám Götz to zaplatil životem.

Hovoří učitelka ZŠ v Jankově Jana Sochůrková:
Generál Götz se dostal až na samý vrchol, kde nakonec podlehl nepřátelským jednotkám. Říká se, že pod ním byli zabiti čtyři koně, a když nasedal na pátého, byl zabit dvěma kulkami.
Císařská vojska také narazila na vozy plné potravin a zásob, které vezli Švédové s sebou a které nutně potřebovali pro život v polním tažení. Našla tady a zajala dokonce i manželku generála Torstenssona. Když to Švédové zjistili, otočili svoje děla z návrší proti rabujícím císařským vojskům a podařilo se jim zásobovací oddíly zachránit a manželku osvobodit.

Hovoří kronikář Jankova Pavel Pavlovský:
Po bitvě hořely okolní vesnice, Odlochovice, Ratměřice a další, dokonce hořely i čtyři chalupy na kraji Jankova, ale Jankov samotný zůstal nepoškozen. Existuje několik vysvětlení. První je domněnka, že Jan z Talmberka nekladl žádný odpor a otevřel brány jankovského hradu, takže vojsko Jankov nepoškodilo. Druhá domněnka je, že farář s Janem z Talmberka došli za maršálem Torstenssonem a nějakým způsobem ho uplatili, aby se Jankovu vyhnul. A dokonce víme, že část bitvy se v Jankově zdržoval Torstenssonův štáb, takže i to je možnost, proč byl Jankov ušetřen.

Petráňová: Když se tady začaly rojit tisíce vojáků, místní obyvatelé udělali to, na co byli po staletí zvyklí. Do ranců sbalili, co mohli, sebrali děti, do košů nahnali drůbež, vzali s sebou dobytek, který se dal hnát, hlavně krávy, a šli do lesů a do skal a většina rodin se tak zachránila.
Bojiště obsahuje asi deset vesnic plus městečko Jankov. Nepředstavujme si, že to byla nějaká lidnatá sídliště. Jankov měl před válkou 31 domů, po válce jich zůstalo 24. Vedle Jankova byly největší Ratměřice, které měly původně 25 domů, po válce jich zůstalo 17, a ostatní vesničky měly osm až deset usedlostí.
Protože po třicetileté válce státní úřady v berní rule pro účely zdanění pečlivě evidovaly, jaký je stav obyvatelstva, je vidět, že okolí Jankova, ačkoli původně vzniklo úsloví „pusto jako u Jankova“, dlouho pusté nezůstalo. Lidé se do těch deseti vypálených vesnic vrátili, během několika sezon si znovu postavili domy a zase normálně hospodařili.

Kde byl v době bitvy u Jankova císař Ferdinand III.? Jak na zprávu o porážce reagoval?
Hojda:
Ferdinand III. byl v Praze. Nebyla to náhoda, blízkost císaře měla povzbudit vojáky v tom, aby bojovali o to usilovněji. Po prohrané bitvě nakonec císař Prahu kvapně opustil a už tehdy to bylo srovnáváno s potupným útěkem Fridricha Falckého po bitvě na Bílé hoře.

Nastínili jsme bitvu u Jankova z českého pohledu. Švédský historik Peter Englund napsal o bitvě u Jankova následující:
„Význam porážky u Jankova byl tak velký, že jej sotva lze přecenit. Válka byla plná stejně krvavých, nicméně bezvýznamných bojů. To však neplatí o střetnutí jižně od Prahy. Bylo to jedno z nejdůležitějších, ne-li to nejvýznamnější střetnutí v celé válce, a bezpochyby nejcennější švédské vítězství od bitvy u Breitenfeldu roku 1631. Pro císařské to byla naprostá katastrofa. U Jankova si císařská válečná moc zlomila vaz. Tato bitva ukončila také dlouhou sérii situací, které z vojenského hlediska uvízly na mrtvém bodě. Všichni si překvapeně uvědomili, že válka dospěla ke konečnému zvratu.“
Hojda:
Englund vystihl jednu velmi podstatnou záležitost: Politické a dlouhodobé výsledky bitvy u Jankova byly mnohem důležitější než bezprostřední vojenské výsledky.
Jankov oslabil císaře. Šlo o několikátou porážku v krátké době, císařská armáda znovu měnila velitele a znovu se musela nějak dát dohromady. To ale nebylo to hlavní. Císař byl oslaben především politicky, a to se projevilo ve vyjednávací pozici ne vůči nepříteli, ale vůči vlastním říšským stavům. Císař do té doby blokoval vestfálská mírová jednání, která začala v roce 1644. Teď se do nich musel vážným způsobem zapojit, což do té doby neudělal, a především nechat mnohem volnější ruce říšským stavům, které na vestfálských jednáních začaly vyjednávat samy za sebe. Tehdy v podstatě vznikaly samostatné moderní státy se svou vlastní zahraniční politikou na území říše.

Jakým způsobem rezonovala bitva u Jankova v lidové tradici? Je s ní spojeno jedno přísloví, které přetrvávalo až do 20. století.
Petráňová:
„Dopadl jako Götz u Jankova “, ve smyslu neuspěl, špatně dopadl, neměl šanci a tak dále. Možná v tom přísloví zaznívá i trošičku škodolibosti. Ne, že by to Götzovi přímo přáli, ale on se u místních podle kronikářských zápisů nezapsal právě dobře. Tvrdě od nich vymáhal spíži a seno pro koně, potahy, takže ho nikdo nijak zvlášť nelitoval.
Naopak se tady do místní tradice jako spravedlivý a slušný člověk zapsal Torstensson. Když se jeho vojáci po bitvě rozprchli po krajině hledat kořist a dorazili do Votic, všichni votičtí měšťané i řemeslníci s rodinami se před nimi schovali v místním klášteře. Torstensson údajně postavil ke klášteru vlastní stráž, aby těm lidem nikdo nemohl ublížit.

Jaká byla situace bezprostředně po bitvě?
Fidler: Švédové táhli na Moravu, oblehli Brno, ale dokonce zvažovali, že by mohli oblehnout i Vídeň. Pro Brno se rozhodli, protože mělo důležitý vojenský prvek, a to citadelu Špilberku. Bez likvidace tamní císařské posádky by Švédové neměli volný prostor k tažení na Vídeň.
Švédové předpokládali, že se jim podaří Brno rychle dobýt, protože třetina císařských vojáků padla, třetina byla zajata a zbytek se fakticky rozprchl. Vlastně si mysleli, že země už je celá jejich. U Brna se ale „zasekli“ a úspěšná obrana Brna do určité míry vymazala neúspěch císařských u Jankova. Tedy z vojenského hlediska, nikoli politického.

Švédové u Brna neuspěli. Dala by se obrana Brna nejen vojáky, ale i místními obyvateli srovnávat s tím, co se v roce 1648 odehrávalo v Praze?
Hojda:
Zcela určitě. Během více než dvou měsíců, co trvalo obléhání Brna, se na straně obránců objevily některé taktické prvky, které se zopakovaly v Praze v roce 1648. Velkou roli sehrála měšťanská legie a především studentská legie, sestavená z jezuitských studentů, jako to bylo později v Praze. Také ze strany Švédů můžeme poukázat na některé podobné pokusy, především na velkou roli minérů a podzemního boje, budování chodeb a šachet, kterými se snažili podminovat hradby. Takže prvků, které připomínají Prahu o tři roky později, je tam hodně.
Neúspěch Švédů u Brna byl pro další tažení do Rakous v podstatě fatální, ale nebyl to jediný důvod, proč Švédové podstatným způsobem nezaútočili na Vídeň. Švédové došli k Dunaji, dokonce vyplenili některá městečka a přímo před Vídní došli až do Brigittenau, dnešní součásti Vídně. Hlavní důvod, proč si netroufli na Vídeň zaútočit, ale byl, že se ocitli příliš daleko od svých zásobovacích základen a armáda začínala trpět nouzí.
Na druhé straně zcela neúspěšné švédské tažení nebylo. Švédové obsadili celou řadu dalších pevností na Moravě (Jihlavu, Sovinec, Uničov a tak dále), takže jejich pozice byly mnohem pevnější, než tomu bylo před Torstenssonovým tažením.

Když se tady Švédové objevili, fungovalo nějak vědomí, že to jsou souvěrci rodičů a prarodičů českého obyvatelstva území? Nebo to byl nepřítel jako jakýkoli jiný?
Hojda:
O jakousi propagandu zaměřenou na české protestanty se při svém prvním tažení do Čech pokusil generál Banér v roce 1639. V podstatě už to nenašlo žádný ohlas.

Fidler: Vpády Švédů do českých zemí se téměř periodicky opakovaly. Každý vpád znamenal minimálně vypleněné, ne-li přímo vypálené, zničené místo, přes které armáda táhla. V takovém okamžiku to pro obyvatelstvo byli lupiči, lidé nerozlišovali, zda je dotyčný voják katolík nebo protestant.

Jankov jako takový zajímavě přežívá i v lidové tradici v podobě kramářských písní o bitvě u Jankova.
Petráňová:
V češtině jsou známy tři, ale všechny v pozdějších opisech. Kramářské písně z tehdejší doby byly součástí zpravodajství. Zpravodajství přitom tehdy vypadalo tak, že když se například odehrála bitva, poslové skočili na koně, rajtovali do Vídně, do Prahy a tak dále a nesli dopisy a relace od různých oficírů a pozorovatelů. Tiskaři z toho začali okamžitě sestavovat letákové noviny, což v tehdejší době bylo to solidní zpravodajství; kdo hledal solidní zprávy, kupoval si letákové noviny.
Druhou úrovní zpravodajství byl bulvár. Jako je to dnes. A bulvárem tehdy byly (pro lidi negramotné a pro ty, kteří chtěli spíš senzaci) kramářské písně.
Jedna z těch tří písní je píseň vojenská a byla vytištěná hned po bitvě, jmenuje se Píseň památní o porážce císařského lidu od Švejdů u městečka Jankova v kraji kouřimském léta Páně… Tato píseň velebí vojáky a lituje padlé. („Naši nejprv šťastni byli, švédské předky porazili. I z vrchů dolů se hnali a z toho se radovali“.) Druhá píseň se věnuje spíše utrpení zdejšího lidu. („Lid vycházel z lesů, ze skal, žádný se smál, nýbrž plakal. Svého jmění litoval. Tím skončená bitva byla kolem městečka Jankova. Jest pověst pravdivá.“)
A třetí z těch známých písní je opět píseň vojenská, je to Píseň o nešťastném zahynutí slavných hrabat, pánův a jiného vojenského lidu v bitvě u Jankova. Vojenské písně jsou celkově neseny v duchu, štěstí, neštěstí, což souvisí se stylem žoldnéřského života. Pro vojáky byla bohyně štěstí Fortuna nejdůležitější. Komu přála, přežil. Komu nepřála, padl. V té třetí písni, Smutné lamentaci, jsou vypočítána jména všech významných padlých hrabat a pánů, z čehož bych soudila, že byla napsána na objednávku rodiny, která přišla o svého člena. ("Smutnou lamentací na neštěstí Fortuny, na neštěstí Fortuny musím žalovati, kterážto svou falešností mnohé přivedla v neštěstí beze vší lítosti.")

Známe něco podobného ze švédského prostředí?
Hojda:
Je zajímavé, že ano.Jde o pololidovou básničku,pololidovou proto, že ješvédsko-latinská.Přeložit ji můžeme asi takto: „Šel jednou Hatzfeld do lesa krásného, našel tam Torstenssona, jak čeká na něho.“

V kostele nad námi visí růženec…
Petráňová:
Kdyby bývalicísařští zvítězili,byla by to zásluha Panny Marie. Byla by tady přinejmenším poutní kaple, zázračný obraz, případně nějaký jiný doklad o tom, jak Panna Maria zachránila císařské a dopřála jim vítězství. Ostatně císařští měli jako bojové heslo „Maria“, zatímco švédská strana měla bojové heslo „Ježíš“. Protože ale nezvítězili, zbylo jen poděkovat za to, že jsme přežili.
V povědomí lidí tato bitva a hlavně ty hrůzy, ty tisíce mrtvých, stále přetrvávaly. Dodnes vám mohou lidé ukázat zhruba místa, kde byly velké šachtové hroby. Dodnes vám mohou v širším okolí ukázat, kde jsou křížky nebo boží muka v místech, kde byl údajně dodatečně pohřben nějaký padlý voják. Takových míst je tady mnoho.

Hovoří kronikář Jankova Pavel Pavlovský:
Kráčíme-li naší přírodou, musíme si uvědomovat, že na Jankovsku padlo skoro 7.000 vojáků, kteří tady někde musí ležet, jsou tady jejich hromadné hroby. Kráčíme tedy i po těch hrobech, pod námi někde leží i jakýsi nešťastník, který tady položil život.

(redakčně kráceno)