Češi potomci husitů

V 15. století učení mistra Jana Husa a navazující husitská revoluce podstatně rozvířily stojaté vody katolické Evropy a svým způsobem otevřely cestu k reformaci. Nejen v českých dějinách šlo o zásadní události, jejichž vnímání se v následujících staletích však proměňovalo podle toho, kdo se jimi zaštiťoval a z jakého důvodu tak činil. Národní obrození vidělo v husitství vrchol českých dějin, Masaryk postavil na husitské tradici první republiku a komunisté viděli v husitech své první předchůdce. Jedna historická etapa tak posloužila prakticky všem k zaštítění svých zájmů a cílů. Dnešní pohled je pak mnohem střízlivější, ale hlavně realističtější, i když určité ahistorizující tendence se ve vztahu k husitům objevují i teď.

O osudu odkazu Jana Husa hovořili v Historii.cs z 20. června teolog Zdeněk Kučera z Husovy teologické fakulty Univerzity Karlovy, historik Petr Čornej a historik Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd ČR. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Půjdeme na to zostra, dvěma citáty. První zní: „Je potřeby, aby vedle Husa bylo vyzvednuto jméno vůdce husitských vojsk, a říkáme-li fašismus, vyslovujeme přitom jméno Žižka.“ Tento citát jsem objevil v knize Boj o Hrad od Antonína Klimka. Na schůzi mladé generace národní demokracie to 31. května 1929 řekla národní demokratka Božena Viková-Kunětická, první česká poslankyně v Říšské radě. Klimek to shrnul do věty: „Když voláme Žižka, voláme fašista.“
A pak tu mám druhý citát: „Není náhodou, že první komunism novodobý byl český. Naši táboři jsou první novodobí socialisté, socialism je čistě český. Měli jsme v táboritech první socialisty a komunisty.“ Anebo: „Usilujme, aby mezi námi žebráka nebylo. To je náš český ideál.“ To neřekl Nejedlý ani Kopecký, ale Tomáš Garrigue Masaryk.
Samozřejmě neočekávám, že na tyto citáty budeme reagovat tak, jak vnímáme fašismus, socialismus a komunismus dnes. To bychom se dopouštěli téhož, čeho se dopouštěla paní Kunětická a pan Masaryk, když mluvili o husitství. Nicméně, proč použili tato spojení? Jak fašismus, komunismus a socialismus souvisely s husitstvím?
Kučera:
Tyto citáty, které jsou samozřejmě svým způsobem skurilní (podřadné). Necharakterizují třeba Masarykovu osobnost, ale vyjadřují momentální situaci, v níž ti lidé hovořili a v níž chtěli něco vystihnout. Nejde tedy o poznání Husovy osoby, nýbrž o sdělení stanoviska, které má být podepřeno Husovou autoritou. Hus je argumentem a to, co říkám, zaručuje, že je pravdivé a určuje správný směr.
V tomto směru nejsou tito lidé originální. Ve většině i církevních dokumentů jsou postavy svatých nebo postavy apoštolů i postava Ježíše Krista užívány jako argumenty pro stanovisko autora a mají zaručit jeho výrokům věrohodnost.

Jak se díváte na představu, že Žižka byl ideální vůdce pro začínající české fašisty?
Čornej:
Jde samozřejmě o aktualizaci, která je v projevech politiků a veřejně činných lidí při nakládání s historií vždycky přítomna a velmi často je ryze účelová.
K těm citátům bych mohl doplnit ještě jeden. V roce 1946 Zdeněk Nejedlý napsal: „Komunismus Jana Žižky je nám zajisté bližší než fašismus císaře Zikmunda.“ Vlastně je to zrcadlově převrácený výrok poslankyně Vikové-Kunětické. A zase záleží na kontextu, tentokrát šlo o předvolební kampaň komunistické strany.

Šebek: Tento problém se týká nejen husitství a interpretace Husa, ale většiny našich duchovních nebo národních tradic, do kterých si různé politické strany a ideové proudy projektují to,
co v tom chtějí vidět, a ne to, co bylo reálné. Ale se svými tradicemi se potýká celá řada evropských států. Stačí vzpomenout známou francouzskou tradici světice Johanky z Arku, ke které se hlásí například francouzská nacionální pravice.

Kučera: Husitství je skutečně jedním z nejvýznamnějších prvků, kterými můžeme označit naše dějiny a naši identitu. A je to také důvod, proč se Masaryk obrací k husitství a líčí ho barvitým způsobem ve své Světové revoluci. Mimo jiné tam uvádí, že když jsme vznikli jako nový stát, byla to situace neobyčejně těžká, protože v evropském kontextu do té doby nějaké Československo neexistovalo, takže nás bylo třeba představit. A právě husitství posloužilo Masarykovi jako naše vizitka v mezinárodním kontextu.
Byli to především němečtí evangelíci, kteří se zajímali o Husovy spisy, kteří je vydali a kteří se k Husovi hlásili. Čili pro ně to skutečně byla vizitka, jak si představit náš nový stát jako stát kulturní. Dodnes se na nás totiž mnozí dívají tak, že je tady ve srovnání s Německem nedostatek kultury. Masaryk chtěl proto ukázat, že tady byl Hus, Komenský, Chelčický.

Kdy se začalo používat husitství jako politický a ideologický argument pro formování národa, národního uvědomění a později i formování státu?
Čornej:
Musíme rozlišit dvojí husitskou tradici. První byla do Bílé hory. Druhá se začíná formovat v 60. letech 19. století, kdy se stává politickou vizitkoučeských snah po svébytném politickém postavenív rámci monarchie. Po pádu Bachova absolutismuse česká politická scéna okamžitě obrací k husitství. Palacký, Rieger, rodící se mladočeši a celé táborové hnutí na konci 60. let 19. století, tam je základ husitské tradice, jak žije v modifikované podobě dodnes. Husitství je tam totiž vnímáno jako hnutí protišlechtické, protikatolické, národní, demokratické a antiněmecké. To všechno už bylo na těch velkých táborech lidu.

Řekl jste „bylo vnímáno“, ale bylo takové husitství skutečně?
Čornej:
Právě že to je velký problém, protože šlo o promítání soudobých politických snah do reality 15. století. Tehdy přitom záleželo na osobních postojích,zda se některý šlechtic přidá na husitskou stranu, nebo nepřidá, takže i na husitské straně najdeme řadu příslušníků panského stavu. A problematický je pochopitelně už samotný Hus. Byl katolickým knězem a nedovedl si představit, že po něm přijde nějaká reformace a to všechno, čemu otevřel cestu. To byla další sporná věc, tentokrát pro socialistické a komunistické hnutí 20. století. Především komunisté zpočátku nevěděli, jak se k Husovi postavit, pro ně to byl flanďák. A teprve když chtěli na svou stranu získat lidi, kteří si pod vlivem Palackého nebo Masaryka husitství cenili jako nesporné hodnoty, museli se přizpůsobit tím, že tomu dali vlastní ideologickou náplň.

Kučera: Hus znamenal most do veřejného života. Připomněl bych Českou besedu, což byl krajanský spolek se sídlem v Ženevě. 6. července 1915 tam Masaryk vystupuje s přednáškou, v níž vyhlásil odboj Rakousku, aspoň se to tak interpretuje. Mluvil tam francouzský profesor a zpíval tam sbor ruských kozáků vedený Kibalčičem. To všechno jsou mosty, které mu umožnily získat pozornost ve světě, v němž chtěl upozornit na to, že vstupuje do politické role.
Chtěl bych uvést zajímavou věc. Česká beseda byla dobře informována, že je Masaryk, který bydlel v hotelu Richmond, vystaven nebezpečí ze strany rakouské kontrarozvědky. (Zdá se, že kontrarozvědka nasypala nějaký jed do Masarykových šatů, které si nechal čistit.) Proto Česká beseda organizovala 24hodinové hlídky kolem hotelu, a místo zbraní, které v neutrálním Švýcarsku mít nesměli, měli pilníky.

Šebek: Koketování českého národního života s myšlenkou husitství začíná už na konci 18. století. K Husovi se třeba vehementně hlásil Josef II. a přívrženci josefinismu vůbec, když upozorňovali na to, že josefinistické zásahy do života církve jsou do jisté míry pokračováním toho, co chtěl Hus, tedy reformou církve. A v první polovině 19. století se k husitství hlásí české národní obrození, protože v husitství vidí vrchol českých dějin, to, na co může novodobý český národ bez problémů navazovat.

Ono se to nakonec používalo jako ideologická berlička, jak o tom svědčí třeba názvy legií – Jan Hus, Jan Žižka, Jiří z Poděbrad, Prokop Holý, ale také Svatý Václav, abychom byli úplně přesní. Masaryk přišel s programem, který se shrnuje do floskule „Tábor je náš program“, později se to změnilo na „Ne Řím, ale Tábor“. Došlo kvůli tomu k roztržce s Vatikánem. Citovaný Klimek říká, že Masaryk si večer po roztržce s Vatikánem zpíval „Ktož sú Boží bojovníci“.
Jak to, že stát směřoval pod touto ideologií až k roztržce se silnou mocností? Vatikán v té době něco znamenal.
Šebek:
Už samotný začátek československého státu se formuje zcela jasně protikatolicky s tím,že oficiální tradicí je právě husitství a reformace. Vychází to už z toho, co zmiňoval pan profesor Kučera: zahraniční akce za osvobození českých zemíje vyhlášena 6. července 1915, tedy u příležitosti 500. výročí upálení Jana Husa. Na tom je vidět, že Masarykův program je jasně prohusitský a proreformační z hlediska ideologie. A základ Masarykovy ideje je pak v tom, že husitství vnímá jako prvopočátek demokracie a samozřejmě i sociálních změn.

Kučera: Masaryk hovoří o teokracii a říká, že je to zápas demokracie proti teokracii. Není to ale zápas s náboženstvím nebo s katolicismem, nýbrž se zbytnělým katolicismem, který je znám pod názvem austrokatolicismus. Habsburský dům měl svoji teorii prorůstání církve s habsburským domem. Profesor Schwarz, historik Vídeňské univerzity, našel dokonce citát ze zprávy nuncia z Vídně v roce 1919 (rok 1919 má svůj význam, protože Česká katolická moderna tehdy vyslala do Vatikánu
své poselství a jednala s papežem), kde nuncius papežovi píše: „Češi s námi ještě jednají slušně vzhledem k tomu, jak jsme jednali my s nimi.“ Šlo skutečně o spojení politické moci s mocí církevní. A proti tomu Masaryk velice ostře útočí, a to po právu.

Co tedy Jan Hus opravdu ve své době znamenal?
Čornej:
Ve své době to byl člověk, který se velmi upřímně snažil o reformu církve ve jménu Božího zákonajako nejvyšší mravní hodnoty, kterou se má řídit každý křesťan.Tím samozřejmě narážel nastanovisko institucionální církve, která se prostřednictvím velkých koncilůrovněžsnažila reformovat
neutěšený stav na počátku 15. století, ale chtěla si nad tím procesem udržet kontrolu. Říkala totiž, že když se bude řídit Husem a Božím zákonem, vystane otázka, kdo je oprávněn interpretovat Boží zákon jako závazné kritérium, protože tak dokonalý člověk na světě není, a tak dojde nutně k subjektivní interpretaci.
Hus měl na sebe a na své okolí vysoké mravní nároky a s koncilem se vlastně dohodnout nemohl. Koncil tvrdil, že když se uplatní Husův princip, skončí církev v anarchii, celá církevní stavba se rozsype. (Svým způsobem jim nakonec husitská revoluce dala zapravdu). Myslím, že to je ten dramatický až tragický moment Husova zápasu. Byl tady kostnický koncil, který má svou představu reformy, byl tady Hus se svou velmi upřímnou představou nápravy církve, ale dohodnout se nemohou.
Koncil nakonec Husa posílal na hranici s rozpaky. Měsíc se ho snažili přemluvit, aby odvolal. A i ta odvolací formule byla taková, že katolická církev vůči nikomu nikdy takto neustoupila. Ovšem Hus nakonec vytrval, nepochybně posilňován příkladem Kristovým a apoštolů, jak je patrné z jeho korespondence.

Od pana profesora zaznělo, že Masaryk stavěl husitství jako nárazník demokratismu. Byli husité skutečně představiteli demokracie na svou dobu?
Čornej:
V Masarykově hesle „Tábor je náš program“ myslí Tábor demokratický a Tábor jakožto spontánní republiku. Souvisí to s Masarykovou představou Československa jako republikánského státu a jako státu demokratického.
Upozornil na to už Josef Pekař, kdy první díl jeho díla Žižka a jeho doba je vlastně zamlčenou polemikou právě s heslem „Tábor je náš program“. Podle Pekaře nebyl Tábor demokratický ani v teorii ani v praxi, což ukazuje na konkrétních příkladech ze života Tábora v 15. století. Jde však o nepochopení. Masarykovi slouží Tábor jako symbol, nemyslí konkrétní historický Tábor. Pro něho je to symbol demokracie a republikanismu a na husitství chce navazovat veřejným životem tak, jak probíhal v 15. století. Jde mu o všelidský základ.
Ten rozpor tady bude vždycky. Historik, který zkoumá konkrétně dobu 15. století, zjistí, že Tábor byl krutý a nelítostný v projevech Žižkových bojovníků, ale že na druhé straně tam byly osobnosti typu Mikuláše z Pelhřimova, které stály důsledně na principu evangelického nenásilí.
Ovšem chápejme politiky, i když jako badatel to nemám rád, když to zjednoduší do nějakého schématu, nálepky, která se dobře prodává a která dobře instrumentálně funguje.

První republika byla dobou politických svárů, stranictví, na politické scéně to vypadalo hodně podobně jako dnes, ale husitství používali skoro všichni. Jak se k tomu stavěli? Jak před sebou politické strany posunovaly tu husitskou pavézu?
Šebek:
K husitské myšlence se příliš nehlásila strana lidová, která uznávala svatováclavskou tradici. Všechny ostatní strany ale husitství používaly podle toho, jakou právě potřebovaly dělat politiku. Třeba národní demokracie akcentovala nacionální a protiněmecký postoj husitství. Zatímco sociální demokracie, a do jisté míry v té době i komunistická strana, akcentovala sociální rozměr, že husitství bylo předobrazem socialistické revoluce, že ty táborské kašny symbolizovaly socialistické rovnostářství a tak dále.
Je také třeba rozlišovat vnímání Husa a husitství, protože to nebylo totožné. Například daleko větší sympatii se dlouho těšil více než Jan Hus Jan Žižka jako ten, který dovedl myšlenku do konkrétní podoby a který jako vojevůdce zvedl prestiž českých zemí ve světě.

Kučera: Mělo to svůj důvod spočívající v tom, že moderna, a do toho patří i profesor Pekař, neměla porozumění pro náboženství. Oni si představovali, navazoval na to i komunismus, že náboženství je mýtus, že patří minulosti a že bude odumírat. Takže všem partajím bylo společné, že jim Hus jakožto kněz a osoba duchovní nemohla být tak blízká jako Žižka s palcátem, který žene ty Němce.
Jenže se ukazuje, že s tím náboženstvím to tak jednoduché není. Zejména američtí filozofové přicházejí na to, že jsme ve střetu civilizací a že základem každé civilizace je náboženství jakožto první stupeň, kdy člověk vstupuje z naturálního do duchovního.

Benito Mussolini mimo jiné napsal významnou práci, která se jmenovala Giovanni Hus, il Veridico (Jan Hus, hlasatel pravdy). Dokonce se říká, že to mělo trochu vliv na to, že Mussolini v roce 1926 dostal Řád Bílého lva?
Šebek: Málo se ví, že Mussolini nebyl původně fašista, ale socialista. A spis, o kterém jste mluvil, vznikl ještě před první světovou válkou. Jasně to ukazuje snahu socialistů vidět v Husovi ideál pravdy a sociální spravedlnosti.

Přišlo ohrožení republiky. Jak se začal používat husitský mýtus, husitská legenda, husitská pravda?
Čornej:
Od roku 1938 se začala používat velmi výrazně, ale nebyla to jen tradice husitská. Tehdy se mísí tradice husitská, svatováclavská a vůbec všechny významné  české historické tradice.
Nástup historismu jako způsobu argumentace proti nebezpečí ze strany nacistického Německa byl velmi silný a dozníval až do nástupu Heydricha roku 1941, který tomu udělal konec. Je to vidět na knižní, časopisecké i filmové produkci. Nemůžeme tedy říct, že se husitská tradice frekventovala výlučně, byla tady tradice svatováclavská, ale i návaznost na Komenského a další pozitivně vnímané osobnosti starších dějin.

Šebek: Hlavně ve 30. letech se obrušují hroty mezi jednotlivými tradicemi. Přispěly k tomu mohutné husovské slavnosti v roce 1925, které vedly k rozkolu s Vatikánem, a stejně mohutné oslavy svatováclavské z roku 1929. Poté se dá mluvit o tom, že je snaha přece jenom tolik nevyhrocovat konfesní napětí, takže tyto tradice najednou vytváří společný proud českého vlastenectví, které vrcholí v roce 1938.
Faktem ale je, že ve vyhrocených zářijových dnech, těsně před mnichovskou kapitulací, se dostává do popředí nikoli Hus, ale opět mýtus Jana Žižky. A nakonec i jednooký Jan Syrový, předseda úřednické vlády, je trošku vnímán jako ten, kdo povede národ do boje proti nacistům jako vojevůdce Jan Žižka. Nevedl.

Kučera: Pokud jde o náboženskou situaci, nebyl důvod k napětí, protože katolická církev už nebyla austrokatolickou církví. Církev už se oprostila od spojení se světskou mocí a spoléhala se na moc duchovní. Veřejnost na to reagovala tak, že do okupace spory zmizely – nejevily se jako důležité.

Další pilíř, který se hodně používal u husitství v moderní politice, byl pilíř národnostní, tedy protiněmecké zaměření husitů. Jak to bylo s národnostním zaměřením husitství, budeme-li historičtí, nikoli ahistoričtí?
Čornej:
Husitství koncipovalo svůj program nadnárodně, chtělo oslovit celé křesťanstvo. Na druhou stranu je pravda, že od počátku nacházelo odezvu především v českém etnickém prostředí. Dokázat to lze i statisticky, protože řada měst ovládaných německými městskými radami se postavila proti husitství. Patrné to bylo zejména na Moravě, kde všechna čtyři velká města, Brno, Jihlava, Olomouc, Znojmo, zaujala tvrdý antihusitský postoj a stejně všechny vedlejší země Koruny české.
Samozřejmě to nemůžeme paušalizovat. Byla tady celá řada obyvatel německé národnosti, která se hlásila k heretickým kacířským sektám, které byly před husitskou revolucí ilegální. Především to byli příslušníci sekty valdenských na Jindřichohradecku a Táborsku. Právě tyto sekty uvítaly politické a ideové rozvolnění, všeobecný rozklad státní a církevní správy na počátku 15. století, aby vystoupily z ilegality.
Také zde nacházeli útočiště lidé z venku. Ať už to byla známá skupina drážďanských mistrů, Petr Mikuláš z Drážďan na Pražské univerzitě, nebo Angličan, Viklefův obdivovatel, Peter Payne řečený English, který se nikdy nenaučil česky, a přesto se stal jedním z významných husitských ideologů a politiků. Vystupoval dokonce jako člen husitské delegace na basilejském koncilu.
Nedá se tedy přímo říci, že by to bylo programově antiněmecké, ale je také pravda, že záleželo na konkrétní lokalitě. V pražských podmínkách můžeme spočítat, že většina staroměstských domů byla konfiskována příslušníkům německé národnosti. To ale souviselo i s politickým bojem o Staroměstskou radnici, který, jak víme, je bojem skoro permanentním.

Kučera: Existovali němečtí husité, dokonce byli i rumunští husité. Husitství zasahovalo široké vrstvy, protože určité jeho prvky souzněly s civilizačním přerodem.

Šebek: Někde zase souzněly s trendy antiteokratickými. Například v Polsku se významná skupina šlechty postavila v politickém sporu krakovskému biskupovi Zbigniewu Oleśnickému, dokonce proti němu vedla válku, postavila vozovou hradbu, inspirovala se v husitských Čechách. Česko-polské kontakty byly velmi silné, ale už měly tradici v žoldnéřské spolupráci a ve válce proti Řádu německých rytířů.
Problém národnostní byl zvýrazněn například kinematografií, konkrétně ve známé Vávrově trilogii. Ostatně si myslím, že velká část veřejnosti ještě stále podvědomě vnímá Husa a husitství prostřednictvím těchto ikon, které vycházely z předlohy Aloise Jiráska a z prvorepublikového nacionálního pohledu. Jirásek byl národní demokrat, takže do svých románů vtělil svou představu husitství jako národního, do jisté míry i sociálního proudu. A komunisté, i když to byl národní demokrat, pak na jeho dílo navázali.
Důležitá je zatím nezmiňovaná druhá světová válka, kdy se husitství stává legitimizační záležitostí hlavně pro komunistický odboj. Vzpomeňme na názvy partyzánských skupin – brigáda Jana Žižky z Trocnova, partyzánská skupina Mistr Jan Hus. Takže už v době před osvobozením se komunistická strana hlásí k husitství. A po roce 1948 přichází ještě snaha legitimizovat nástup komunistů jako nositelů pokrokových tradic husitského revolučního hnutí, kdy husité byli těmi prvními komunisty.

Třetí pilíř byl sociální. Ten vystoupil v celé své propagandistické síle po roce 1948, kdy se husitství chopila komunistická ideologie?
Čornej: Sociální rozměr je dán nábožensky, biblicky, je tam odkaz na evangelia, na Jakubovu epištolu, kde je velmi silná sociální nota. Čili je to ve smyslu bible jakožto základní autority, jejímž prostřednictvím křesťan poznává Boží zákon. To je nesporné.
Ale to sociální rovnostářství… Opatření válečného komunismu, ty kádě v Táboře, Písku a Vodňanech, to je kratičké období, které trvá pouze několik měsíců do prvních žní, než se podaří situaci stabilizovat…

Kam se ty věci z kádí poděly? Co se s těmi penězi a šperky stalo? Mě to zajímá celý život.
Čornej: To nikdo neví. O tom jsou kratičké zmínky. Když budovali Tábor a husitskou obec v Písku a ve Vodňanech, potřebovali nějakým způsobem přežít do první úrody a do prvního výběru daní od poddaných, protože od poddaných vybírali dávky všichni.

Husité vybírali daně?
Čornej:
Samozřejmě. Bez toho by nemohli existovat. Jde spíše o to, že všichni lidé jsou si rovni před Božím zákonem, při mši, při bohoslužbě. Ale neplatí, že by došlo k nějaké nivelizaci sociální stratifikace. Dokonce ani v Žižkově Vojenském řádu. Bylo to normálně rozděleno podle sociálních vrstev, takže ani Hus a husitští myslitelé nikdy nezpochybnili učení o trojím lidu. Tedy že tady je vrstva válečníků, šlechta, že tady jsou duchovní a že je tady dělný lid, kam patří všichni ostatní včetně měšťanů, obchodníků.
Pokud pak jde o politický systém, můžeme říci, že dochází k určitému demokratizačnímu posunu. Nikoli však ve smyslu sociálního rovnostářství, ale v tom, že na zemském sněmu, který se po husitské revoluci stal hlavním politickým fórem Českého království, zasedají zástupci vysoké šlechty, nižší šlechty a královských měst. Na politické moci se tak najednou podílí širší spektrum lidí.

Kučera: U Husa vystupuje do popředí ještě jeden moment, kdy zdůrazňuje morální vztah k penězům a ke špatnému životu. Když člověk vezme jeho Sermo de pace (Řeč o míru), tak tam Hus útočí právě na bohatství, které vede ke špatnému morálnímu životu. Čili husité si byli vědomi, že život, který je založen jenom na konzumu, je z hlediska lidského nedůstojný.

Na husitství se tady párkrát narazilo i po roce 1989. Třeba poslanec Zahradil loni 28. října říkal, že se teď z husitů dělají lapkové. I když co si budeme povídat, Žižka takovou školu měl. Sokol z Lamberka, to byl kondotiér, velitel vojska, a Hynek z Kunštátu zvaný Suchý čert byl lapka. A Žižka u nich vyrostl?
Čornej:
Když se ahistoricky spojí pár detailů, jde říct o všem všechno.Nedá se říci, že Žižka u lapků vyrostl, členem ozbrojených lapkovských družin se stalv poměrně pokročilém věku, a co dělal předtím, nevíme.Nepochybně Žižka figuruje v proskripčních záznamech a musel ho amnestovat sám Václav IV., aby ho právě Jan Sokol z Lamberka mohl oficiálně vzít do Polskabojovat proti Řádu německých rytířů. Takže ta minulost tam byla.
Ale představa husitů jako lapků vychází ze známého vystoupení Karla Schwarzenberga (prapředka současného ministra zahraničí) v roce 1889, které na českém zemském sněmu vzbudilo obrovskou reakci a byl to mimo jiné podnět k tomu, aby se zrodila idea postavit Husovi velký pomník.

Jedna drobná stopa po husitech se zachovala na přelomu 80. a 90. let, byla to jistá odnož skinheads, kališníci. Daniel Landa dokonce složil řadu husitských písní.
Šebek:
Do jisté míry je to pokračování prvorepublikové tradice, tedyhledat v husitství to, co zrovna teď potřebuje ideový proud, a to jakýkoli.
Zdůraznil bych, že právě současná doba přinesla objektivní pohled na Husa, a to prostřednictvím hlavně lateránského sympozia v roce 1999. Tehdy se sešli jak nekonfesní, tak konfesní historici různých církví, aby na půdě římské univerzity, lateránské univerzity, a vlastně i s papežem Janem Pavlem II. debatovali o skutečně objektivním zhodnocení Husovy úlohy v dějinách. Myslím, že to byl velmi důležitý krok k tomu, aby Hus přestal rozdělovat tuto společnost.

Čornej: Jak jste mluvil o Danielu Landovi a skupině Orlík, tak já jsem si koupil desku Miloš Frýba for President, poslechl si ji a musím souhlasit s kolegou Šebkem, že to navazuje dokonce na mladočeské interpretace husitství v tom vypjatě národním duchu.
Jinak si myslím, že je tady konečně prostor, který se poprvé otevřel někdy v polovině 60. let, podívat se na husitství bez pověr, iluzí a předsudků, a že dnes převažuje, alespoň v historické obci, vůle tímto způsobem pracovat.

(redakčně kráceno)