„Provokace mě tolik nebere,“ říká David Černý

Před koncem června se do Prahy z Vojenského muzea v Lešanech vrátil Růžový tank Davida Černého. V rámci „Týdne svobody“ tak připomněl, že od odchodu sovětských okupačních jednotek uplynulo 20 let. I tentokrát to ve společnosti vyvolalo rozporuplné reakce. To je však moment, který Černého tvorbu do jisté míry charakterizuje. Děl, které jsou považované za kontroverzní, má totiž na svém kontě poměrně dost, Růžovým tankem počínaje, Entropou konče. V pořadu Před půlnocí z 30. června hovořila s Davidem Černým Šárka Bednářová.

Máte rád New York, Prahu, co Ostrava? Vyvolává ve vás nějaké asociace?
Úplně šílené. Před 25 lety jsem tady jednou malému divadlu dělal zvukaře. Bydlel jsem v hotelu Imperial, který měl v té době pouze jednodílná okna. Po třech nocích, kdy jsem nespal ani jednu z nich, jsem požádal o přestěhování do dvorního traktu mezi kontejnery. Tam se pak dalo asi dvě noci spát. No, bylo to výborné.
Ale teď mě oslovil jeden pražský podnikatel s ostravskými kořeny, abych udělal instalaci u nově vzniklého hotelu na Čeladné. Několikrát jsem sem přilétl, hotel se teď otevřel, jmenuje se Miura a je to příjemná záležitost.

Jak se díváte na Ostravu z kulturního hlediska? Pár lidí, které jsem tady měla, se vyznali z lásky k Ostravě, tvrdí, že Ostrava je něco jako český New York.
Pár mých kamarádů říká, že je tady super Stodolní. Sám ale mám ale Ostravu bohužel fixovanou na toho Bezruče…

Nemáte pocit, že je tady aspoň trochu kulturní podhoubí? Pořádá se tu například festival Colours of Ostrava.
To je samozřejmě super festival, ale když se kouknu po volbách na povolební průzkum a na to barevné rozostření po republice, tak ty barvy jsou tady většinou nelichotivé.

Všichni víme, že vaše srdce tepe hodně napravo a že a tady jsme hodně nalevo. Ostatně i vaše výtvarná odpověď dává lidem signál, co si o politice myslíte…
Jsem liberál. Nikdy nebudu pravičák, nikdy jsem nevolil ODS. Ale kdyby to bylo jenom o pravici, anebo o levici, nikdy bych neřekl, že nejsem nalevo.
Standardní je to, že všechny západní existence v kultuře jsou na levé, nebo středolevé straně. To ale nejsem po dvaceti letech vyrůstání v bolševismu schopen akceptovat. Staly se mi bizarní záležitosti, že jsem studoval v New Yorku (Whitney Museum Independent Study Program) a najednou jsem seděl na Broadwayi a poslouchal přednášky z marxismu-leninismu.

No právě, na Západě a v Americe je levice populární. Tam vás to nechytlo?
Ne, snažil jsem to tam někomu vysvětlovat (byl to rok 1995, 96), že je to hezký nápad, ale že z vlastní zkušenosti vím, že je velmi destruktivní. Byl to zvláštní moment, dost neporozumění.

Nedávno jsme mohli, téměř v přímém přenosu, vidět, jak se váš růžový tank přemisťuje z vojenského muzea na Střelecký ostrov. Cítíte v tom nějaké zadostiučinění, že akt natírání tanku a celé té kauzy má nějaké pokračování?
Tato akce vznikla tak, že se obecně prospěšná společnost Opona rozhodla udělat akci „Týden svobody“. Je to připomínka, že před 20 lety nás zaplaťpánbůh opustil poslední sovětský voják i se svoji technikou. „Sovětský voják“ jsem řekl lehce schválně, protože to pro nás byl poslední okupační voják. Takže jde o připomenutí, že před 20 lety tato země přestala být zdánlivě detašovanou vojenskou základnou Ruska.

Z blogu Václava Hořejšího na Aktuálně.cz:
Nevěřil jsem svým očím, když jsem se před několika dny dozvěděl, že je do Prahy přepravován sovětský tank, který kdysi stával jako pomník padlým osvoboditelům Prahy na Smíchově. (…)
To, že se někdo před 20 lety snížil k tak trapnému činu hanobícímu památku těch, kteří za cenu obrovských obětí porazili hitlerovské Německo, se tehdy snad dalo při dobré vůli ospravedlnit jakýmsi pocitem euforie, že jsme se po 20 letech zbavili těch, kteří k nám přijeli v roce 1968 na podobných strojích. I tehdy, v roce 1991, jsem byl tímto stupidním natěračstvím pobouřen, protože jsem ho považoval za urážku těch milionů sovětských vojáků, kteří zahynuli v bojích 2. světové války.  Neschopnost rozlišovat mezi tím, co se stalo v roce 1945 a v roce 1968, mi připadala neuvěřitelná.
(zdroj: Aktuálně.cz)


Některé reakce na váš růžový tank jsou pozitivní, jiné negativní, jako je ta z blogu Václava Hořejšího?
Celá historie tanku byla od začátku lež. Tento tank nikdy nebojoval na východní frontě. Byla to jenom demonstrace toho, že pro Rusko jsme opravdu okupační zónou, že tady budou a že jim to tady svým způsobem patří. Ten vztyčený prst pak už byla jenom taková škodolibost.

Ten tank sice nikdy nebojoval, ale měl nějakou symboliku?
Co to bylo za symboliku?Byl to prostě ruský tank, který sem jel rovnou z výroby.

Dávat rok 1945 a rok 1968 do souvislosti právě přes tank…
Od roku 1968 ruská armáda pro Česko znamenala jedinou věc, a to okupační jednotky.A zásadně nesouhlasím ještě s jednou věcí,aby symbolem smrti lidí, kteří se podíleli na osvobození,byl pitomý tank stojící uprostřed města.

Růžový tank Davida Černého
Růžový tank Davida Černého

Vystudoval jste UMPRUM, jaký jste byl student?
Špatný, škola okolo mě nepozorovaně prošla.

Proč jste se rozhodl právě pro tuto školu?
Dostal jsem se tam napotřetí na konci 80. let. Nikdy jsem nechtěl být umělec, to byla náhoda. Maturitu mám z elektroniky a v dětství jsem daleko víc inklinoval k technice. Ale pak jsem si říkal, že bych mohl zkusit něco příjemnějšího a rozhodl jsem se pro design, který mě vždy bavil. Po prvním roce jsem zjistil, že mě to moc nezajímá. Pak jsme tam zvolili Bořka Šípka, u kterého jsem ještě půl roku na designu zůstal, udělal jsem pár návrhů a pak odešel.
Paradoxně jsem tento rok udělal asi tři věci na design, ale jinak se tím moc nezabývám. Design jako obor mě nijak extrémně netankuje.

Pamatujete si první věc, kterou jste vytvořil?
Moc ne.

Tak na první věc, kterou jste úspěšně prodal?
Na Karlově mostě jsme ještě za bolševika udělali happening,kdyjsme lehce parodovali tamní prodavače umění. Měl jsem tam maličký malířský stojan a v něm uchycené plátno v rámu 2 x 1 centimetr, na kterém jsem udělal takovou známku s Hradčany. Tuším, že to nějaký německý turista koupil asi za pětikilo. Bylo to v rámci té akce, pak nás začali honit policisté a byla to docela legrace.

Jednu dobu vás zastupoval galerista Jiří Švestka. Měli jste spolu spor o peníze, který jste nakonec vyhrál. Kdo vás zastupuje dnes? Musí výtvarníka vždycky někdo zastupovat?
Po desetileté zkušenosti se souzením se s tímto pánem,kterého považuji za poměrně velmi neseriózního, jsem se rozhodl, že budu existovat jako samostatná jednotka.Rozhodnutí to nebylo úplně jednoduché. Dost lidí se toho bojí, protože starat se o tu administrativu je velice nepříjemné, ale nakonec jsem si zvykl.

V zahraničí to asi nebývá zvykem? Tam má každý svého manažera, galeristu?
Má to i zásadnější nevýhody. Člověk nejenom nemá dealera, ale také není reprezentován. Dealer není pouze o tom, že vám prodává věci, dělá servis, například posílá věci na výstavy, ale také aktivně domlouvá vaše prezentace.

Dá se v Česku uměním uživit?
Já se tím živím. Neživím se ničím jiným.

Mají u nás takové štěstí i jiní umělci?
Je nás asi deset.

Proto se ptám, jestli je těžké živobytí umělce v Česku. Třeba vy jste začínal s uměleckým byznysem v zahraničí. Je to tak? Prohlašoval jste, že vás Česko až tak neživí.
Neživí mě žádné peníze daňových poplatníků. Neživí mě stát. Živí mě soukromí investoři. Je pravda, že ten hotel v Čeladné je možná teprve podruhé, kdy jsem dělal práci pro opravdu českého investora. Do té doby to byli většinou investoři ze zahraničí.

Pro stát jste vytvářel jednu velkou plastiku, Entropu…
Nevytvářel jsem ji pro stát. Jediné peníze, které jsem od státu za Entropu dostal, byly dva miliony na připravení projektu, které jsem z devadesáti procent utratil. Ale abych se vyhnul jakékoliv diskusi, peníze jsem nakonec vrátil ze svého. V prvním momentě jsem tak skutečně skončil dva miliony mínus. Bylo to možná šílené rozhodnutí, ale uvědomil jsem si, že než abych se „bavil“ tím, že budu vysvětlovat, jak jsem ty peníze spotřeboval, rozhodl jsem se je vrátit. Doteď jsem na Entropě v mínusu.

Entropa v DOX
Entropa v DOX

Zpět k vašemu umění. Vaše díla jsou považována za kontroverzní, byť to slovo nemáte rád. Je provokace jediný přístup, jak se zviditelnit? Když vidíme například skupinu Ztohoven, tak ta také provokuje a zviditelňuje se jenom provokací.
Já nedělám provokaci, dělám normální sochy. Mám několik věcí, které které jsou zdánlivě považovány za provokativní, ale samotného mě provokace tolik nebere.

Mám pocit, že čím jste starší, tím raději provokujete, a to i třeba zkušené provokatéry, jako je Jan Kraus. V pořadu Uvolněte se, prosím myslím k něčemu takovému došlo?
Bohužel nepochopil vtip, který jsem mu připravil a který byl moc milý. Bylo to po Entropě a přišel jsem tam se čtyřmi dvojníky, v tomto případě tedy čtyrníky. A on to, chudák, nevydýchal. Je mi to líto. Nevěřil jsem vlastním očím, když místo toho, aby řekl, hele, sakra dobrý, tohle se ti povedlo, začal nepříčetně řvát.

Současnost přeje konceptuálnímu umění, videoartu, instalacím a podobně, ale už nepřeje klasickým sochám, obrazům. Myslíte, že klasická sousoší už nemají šanci na úspěch?
To, že přišel po 60. letech nějaký neokoncept, je jenom běh periodicity. Z mého pohledu je ten koncept podobný s 60. léty, jen je trochu obohacený o technologie, které tehdy nebyly. Možná se do toho trochu připletla o něco větší sociální odpovědnost.
Ač mám minimalistický konceptualismus 60. let velmi rád, ten současný mě nikdy moc nebral. Myslím, že je to jenom nějaký výkyv. Vždy to totiž běží mezi tím, že se dá něco pověsit na stěnu nebo postavit do prostoru, a tím, že se bude vystavovat prázdná galerie. Jenže pak se zjistí, že vystavování prázdné galerie není úplně takové terno, takže se diskurs pravděpodobně zase nějak převrátí.

Pohyblivá socha hlavy Metalmorphosis, která je instalována v Americe v Charlotte, je váš nejoblíbenější projekt. Je to tak?
Byla to poměrně dost složitá realizace, která v Česku asi nemá obdoby. Je to čistá abstraktní záležitost. Jmenuje se to Metalmorphosis, což je hra na morfování a lehký odkaz a slovní hříčka na Prahu. Jinak je to fakt taková čistá fontána.

Patřil jste ke kritikům šéfa Národní galerie Milana Knížáka. Co říkáte na nového ředitele?
Jsem zvědavý, jak se k tomu postaví. Udržování starých sbírek je logická nutnost. Mě zajímá to, co se stane s Veletržním palácem, respektive se sbírkou moderního umění. V 90. letech byl nápad Veletržní palác opustit, protože je pro sbírky současného umění nevhodný. Nehledě na ekonomickou záležitost, kdy stojí asi 27 milionů ročně jenom ho vytopit. Ale teď bude snaha to nějak udržet, prosvětlovat, zasvětlovat… Já bych „Veletržák“ zhasnul, udělal z něj na dva roky depozit a postavil něco rychlého, nenákladného, inteligentního. Něco na způsob Kodaňské galerie.

Jak si vede váš projekt MeetFactory, v jehož správní radě sedíte například s Davidem Kollerem či Alicí Nellis?
Před čtyřmi lety jsme otevřeli, máme velmi dobře běžící ateliérový program, třináct studií pro zahraniční umělce, divadlo, ve kterém máme asi deset našich autorských her, slušně vybavený a akusticky upravený koncertní sál s průběžně běžící dramaturgií a dvě galerie. Dokonce jsme teď dostali čtyřletý grant, což považuji od grantové komise za hezké ocenění.

Meetfactory
Meetfactory

Co děláte?
Nic nedělám, jezdím na kole a lítám ve větroni.

Máte pocit, že máte vybudované takové jméno, že je David Černý značkou, která otevírá dveře k investorům?
Ne.

Pořád musíte klepat?
Já nikam neklepu.Přežívám.

Ale uznáte, že jsou na tom lidé hůř.
To určitě. Když jedu někam na kole, občas potkám homelessáka.

Ale když lítáte, tak tam je nepotkáte?
Kdo ví, co sedí v těch ostatních letadlech?

Máte ještě nějaké osobní sny ve tvůrčí rovině nebo v osobním životě? Nějaké sžíravé sny, které vám nedají spát.
Chtěl bych si vyléčit plotýnku, to je takové nejsžíravější, protože to sžíravě bolí. Rád bych ještě udělal nějaké sochy, za které bych se nestyděl a které by byly dobré…
Ale vlastně mám jeden sžíravý sen: strašně bych byl rád, aby se tato země, a myslím, že se o to docela snažím, i když si to možná někdo nemyslí, změnila k lepšímu. A nejen s ohledem na veřejný prostor, ale také s ohledem na veřejný politický prostor. Měl bych sžíravou touhu a naději, že bych si mohl někdy říct, že parlament není to, co je teď. Že by na místě prezidenta seděl jiný člověk, který bude neutrální, ale bude to nějaká osobnost. To by se mi fakt líbilo.

Myslíte, že se toho dožijete?
…?

(redakčně kráceno)