František Dvořák: „Národní divadlo je posvátná památka“

Autor populárního televizního cyklu o slavných tvůrcích sochařské výzdoby Karlova mostu profesor František Dvořák se ve své poslední publikaci věnoval tentokrát umělcům, kteří vtiskli tvář Národnímu divadlu. „Zlatou kapličku“ prezentuje jako důkaz kulturní vyspělosti českého národa, přestože mnoha umělcům generace Národního divadla nebylo ani třicet let. S nestorem naší kunsthistorie Františkem Dvořákem hovořila v Profilu z 26. července Patricie Strouhalová.

Svou poslední publikaci jste věnoval Národnímu divadlu. Proč jste sáhl po tomto tématu?
O Národním divadle vyšly desítky knih už od 19. století, ale psalo se o historii kulturního provozu. Já jsem dal dohromady knížku o umělcích, kteří Národní divadlo vytvořili jako architekturu a jako umělecké dílo. Jako reprezentaci kulturnosti našeho národa v 19. století, kdy jim šlo o to, aby ukázali, že český národ má výtvarné umělce, kteří jsou na úrovni současného výtvarného dění.

A jak je to teď?
Je to ukončené. Poslední tvůrce byl Vincenc Beneš. Je to posvátná památka, ke které nikdo nemá právo něco dál přidávat. Proto jsem zvolil tuto tematiku, aby se zveřejnilo uzavření vývoje Národního divadla z uměleckého hlediska.
Ta událost byla pro naše umění nesmírně významná. Je pozoruhodné, že sochařská a malířská výzdoba Národního divadla byla záležitostí nejmladší generace. Jim bylo kolem 24 let. Řekněte mi, jestli dnes nějaký podnik dělají lidé, kteří právě dokončili školu, nebo dokonce ještě během studia. Když Hynais dokončil oponu (původní Ženíškova shořela během požáru), bylo mu 29 let a namaloval ji za 90 dní. Až budete na představení, vzpomeňte si na mě. Vždyť kolik je tam figur? A všechny jsou namalované podle skutečnosti, s detaily.

A když se z minulosti přeneseme do současnosti: Jak byste zhodnotil současné sochařské umění?
Je něco jiného, jak je umění prezentované a jak vypadá ve skutečnosti. Kdybyste šla do Veletržního paláce, ten obraz je úplně jiný, než je dnešní realita. Ateliéry jsou nabité nádhernými díly, o kterých veřejnost téměř neví. Jsou to lidé, kteří za sebou mají minulost a znají je ve světě, ale my je neumíme propagovat.

V čem je tedy ten problém?
Nemá cenu nikoho obviňovat. To bylo vždycky. Vždycky byli lidé, kteří se uměli prosadit a kteří měli takzvané ochránce a propagátory. Kdybyste si zalistovala v časopisech okolo roku 1900, vůbec tam nenajdete žádné klasiky, kteří dnes reprezentují umění té doby. Tam je nějaký Kramlík, Sochor a tak dále, které dnes nikdo nezná.
Je prostě historicky mechanické, že to, co je oficiálně prezentované, co se prosadilo svou osobní aktivitou, je něco jiného, než co se prosazuje skutečnou uměleckou hodnotou.

Co vám dává výtvarné umění? Když vidíte něčí tvorbu, dokážete odhadnout, jestli ten člověk není poplatný dobové módnosti a že překoná ten čas a bude „žít“ i po dvou stech letech?
Když se mě ptáte, co mi to dává, tak je to největší potěšení života. Jsem šťastný, že jsem svědkem vývoje povědomí národa několika generací. Jsem letitý, takže pamatuji ještě dobu, kdy byli František Tichý nebo Jan Zrzavý ve středních letech. Kdy Zrzavému bylo něco přes 50 let a Tichý usiloval o své uplatnění jako umělec, který byl odstrkován stranou. Pak byla generace Skupiny 42, Kamil Lhoták, Ota Janeček, skupina mladého Mánesa.

Kdo vás v té době nejvíce ovlivnil?
Byl to František Tichý. To bylo něco jako s Milošem Kopeckým. Lidé Miloše Kopeckého znají jako srandistu, ohromnou osobnost ve filmu a na divadle, ale nikdo s ním nehovořil o kultuře. To byl tak sečtělý člověk, filozoficky zaměřený.
A František Tichý byl znám jako člověk, který se uměl společensky prezentovat, že všichni koukali. Byla to neuvěřitelně silná osobnost, nejkouzelnější muž, jakého jsem kdy poznal. Nedovedete si představit, co z něj vyzařovalo. Ten když se podíval a šel, člověk žasl, co to bylo za mužský zázrak. Ale jeho druhá stránka byla filozofie a vztah ke kultuře. On na mě vlastně zapůsobil nejvíc a přivedl mě ke studiu současných autorů.

0František Dvořák (*1920)
- docent dějin umění
- autor 35 uměleckých monografií (mj. Františka Tichého, Jana Zrzavého nebo Cyrila Boudy)
- poslední publikace O Národním divadle - Zastavení s Františkem Dvořákem
- autor televizního cyklu o Karlově mostě
- v roce 2010 obdržel Zlatou plaketu prezidenta republiky


(redakčně kráceno)