„Češi jsou solidárnější než zbytek střední a východní Evropy,“ říká Šimon Pánek

Potravinová krize v Africkém rohu (Somálském poloostrovu) se prohlubuje. Stále častěji sílí hlasy, že celý jih Somálska by měl být prohlášen za oblast hladomoru. Stav nouze bude trvat rozhodně několik měsíců a v přepočtu si vyžádá okamžitá pomoc zhruba 24 miliard korun. Na etiopsko-somálské hranici již vedle mezinárodních humanitárních organizací působí také nadace Člověk v tísni. S jejím ředitelem Šimonem Pánkem hovořil v Interview ČT24 z 2. srpna František Lutonský.

Jak je možné, že se o tomto problému dozvídáme až teď? Je jasné, že oblast postihlo velké sucho, které tam nebylo někdy od 50. nebo od 60. let, ale situace v Africkém rohu je přece jenom taková, jaká je?
Somálsko je desítky let problematickým regionem a naše vnímání vůči tomu prostě otupilo, zejména vůči bezpečnostní stránce a bezvládí. Ale to, že tam teď vrcholí hladomor, humanitární agentury vědí déle. Nicméně v současném světě přeplněném informacemi se to dostane do médií až ve chvíli, kdy se to stane, a ne tři měsíce před tím.
Ten region je samozřejmě obtížný, je to pouštní, málo obydlená oblast, Somálsko představuje bezpečnostní problém. To ale nic nemění na tom, že širší region jakžtakž funguje. Teď ale přišlo sucho, které ohrožuje podle některých odhadů 10 až 12 milionů lidí. A úplně nejvíce jsou ohroženi lidi uvnitř Somálska, kteří se navíc nemůžou svobodně pohybovat, nefunguje tam druhotná distribuce potravin, nefunguje vláda. Větší část Somálska je pod kontrolou islamistických milicí a nevíme, jestli tím, že odmítly zprávu OSN o hladomoru, nechtějí blokovat obyvatelstvo. Nadto do Somálska může málokdo, čímž je situace ještě horší. Ovšem humanitární imperativ tady platí a zdá se, že svět se probudil a začíná organizovat pomoc aspoň tam, kam se dostane.

Příčiny hladomoru v Somálsku:

  • největší sucho za 60 let
  • region je výrazně postižen změnami klimatu
  • vysoké ceny obilovin (zdražení až téměř o 300%)
  • úhyn dobytka
  • probíhající konflikty
  • omezený přístup humanitární pomoci

Člověk v tísni působí v regionu několik let. Působíte v Etiopii v těch největších uprchlických táborech. Dá se to srovnat s tím, co zažívalo Somálsko na počátku 90. let?
V Etiopii jsme dlouhodobě a děláme tam rozvojové programy: školy, zdravotnictví, zemědělství, zdroje vody. Ale když přišla humanitární krize, nemůžeme se samozřejmě zabývat zlepšováním kvality základního školství a musíme tento komponent přidat.
Působíme vlastně na dvou místech na západní hranici Somálska s Etiopií, ta oblast se i v Etiopii jmenuje Somálský region. Jsme v táborech u Dolo Odo, které existují už několik let a teď praskají ve švech, a nově v oblasti Kelafo, kde nikdo není a kde jsme navázali na naši spolupráci s místní organizací WASDA. Ta se snaží reagovat na to, že přes hranici přecházejí zbídačené skupiny lidí, kteří doufají, že v Etiopii najdou aspoň základní potraviny. A to se děje.
Logisticky je to velmi obtížné, ale protože je hladomor přiznaný, zdá se, že se tím svět začíná zabývat. Lidé přispívají v západní Evropě, v Americe, OSN to dost urguje. Africká unie se rozhodla svolat zvláštní summit k tomu, jak hladomor řešit. Důsledky tak budou podstatě menší než začátkem 90. let. Ostatně jako Člověk v tísni jsme v Somálsku v podstatě začínali. Byl jsem tam v roce 1992, 93 a bylo to tehdy velmi komplikované. Po pádu Sověty podporovaného diktátora bylo Somálsko rozděleno na oblasti, které kontrolovali jednotliví vojenští velitelé, takže humanitární operace byla spojena s velkým rizikem. A dopady tehdejší krize byly podstatně horší než teď, pokud se podaří dostat část pomoci i dovnitř do Somálska.

A to je podmíněno čím?
V těch nejhorších oblastech je to podmíněno povolením od radikální islamistické organizace al-Šabáb, která zatím toleruje Mezinárodní červený kříž nebo operace Světového potravinového programu. Jinak typické nevládní organizace, jako jsme my, pracují v hlavním městě Mogadišu a v okolí, které je pod kontrolou běžné vlády. Lze však očekávat, že hodně lidí vyhledá pomoc mimo území Somálska, na jihu v Keni nebo na západě v Etiopii. Tam je kromě nás několik dalších organizací, které rozbíhají pomoc a chystají se, že budou nejméně půl roku sanovat základní potřeby uprchlíků.

Když lidé ze Somálska odejdou, mají vůbec šanci se vrátit na svoji půdu, obdělávat svoje pole, znovu nakoupit dobytek?
Mají, ale v horizontu několika let, kdy se stabilizují v Etiopii. Etiopská vláda v zásadě počítá s tím, že tam nezůstanou měsíce, ale roky. Vývoj nemůžete předurčovat, teď je potřeba řešit aktuální nejtíživější potřeby – střechu nad hlavou, vodu, sanitaci, základní potraviny, nutričně bohatou výživu pro podvyživené děti. V táborech, kde chystáme hlavní práci, je 40 procent dětí podvyživených a v Somálsku umírá 6 dětí z 10 tisíc dětí denně, což je o 50 procent víc, než je definice hladomoru. Řešit, jestli umírá čtyři nebo šest či osm dětí, je ale vlastně směšné. Situace je to pro nás nepředstavitelná.
Jinak se solidární reakce rozbíhá všude, kam se podíváme, a mám docela dobrý pocit, že se snad podaří hlavní dopady hladomoru dostat pod kontrolu. Vždy je to ale sázka do loterie. Nevíme, jak bude vypadat prosincová sklizeň, jestli vůbec se něco sklidí. Nevíme, jak se zachovají islamistické milice v Somálsku. Jde prostě o velmi obtížnou a logisticky náročnou operaci, která před humanitární organizace staví ty největší představitelné výzvy.

Co to znamená přímo na místě?
V jedné oblasti se naštěstí opíráme o místní nevládní organizaci, která má nějaké logistické zázemí, zná to tam. Tam prozatím pomoc rozjela jedna naše koordinátorka.
V táborech to bude znamenat nejméně dvojici lidí připravených na velmi náročné podmínky. Musí tam dorazit s terénním autem, se satelitním telefonem, generátorem. Na místě pak musí, protože tam vůbec nic není a nejbližší městečko je 100 kilometrů daleko, vybudovat základnu, kde se bude dát telefonovat, spát, ale také účtovat.
Je to výzva. Člověk je úplně odříznut od civilizace v prostoru, kde je 80 tisíc uprchlíků, kteří těsně unikli smrti hladem. Právě provádíme nábor a hledáme k našim zkušeným veteránům další lidi, kteří by byli ochotni se přidat a vyrazit s námi organizovat pomoc do těchto táborů.

Základní potřeby v Somálsku:

  • prostředky k přežití: jídlo, přístřeší, voda a tablety na čištění vody, hygienické potřeby
  • opravy studen a budování nových
  • dodávky pro farmáře: osivo odolné vůči suchu, krmivo a voda pro dobytek, hnojiva
  • pobídky ke snižování cen základních potravin
  • zvyšování odolnosti proti budoucím krizím

(zdroj: OSN)


Funguje nějak na místě koordinace s ostatními mezinárodními humanitárními organizacemi?
Několik jich je v Dolo Odo, kde jsou hlavní tábory. V oblasti Kelafo jsme zatím v podstatě sami. Tam jsou ale jednotlivé skupiny, stovky, maximálně pět sedm tisíc uprchlíků z nějaké větší vesnice nebo z údolí přes hranici. Ostatně hranice se tam vlastně nedá poznat.
Navíc není ani zmapováno, kdo kde zůstal, kdo zůstal u prvního zdroje vody, u první etiopské komunity, kde našel nějaké jídlo. Takže velkou roli bude hrát mapování, protože hranice mezi Somálskem a Etiopií je dlouhá asi 900 kilometrů a jenom její určitá část je postižena silným hladomorem.

A to se ví, nebo to je domněnka?
V oblasti Kelafo jsme věděli o prvních 1.500 lidech a jenom za dva dny mapování jsme narazili ve vedlejším údolí na skupinu 7.000 dalších, kteří už neměli sílu se posunout dál. Zrovna dnes tam přes místní organizaci probíhala první distribuce základních potravin a vybavení. V takovýchto podmínkách je skvělé, když se podaří pracovat s místními. Oni to tam znají, jsou samozřejmě podstatně levnější, riskují méně než cizinci, dokáží se pohybovat v poušti, mluví stejně jako Somálci, protože oblast je obydlena většinou Somálci, byť je to Etiopie.
V té druhé oblasti, kde už existují institucionalizované tábory, je pět šest mezinárodních organizací. Probíhají tam koordinační mítinky, kdy se sektorově dělí, kdo kde a jak bude působit. Koordinace je totiž klíčem. To, že se v takovéto situaci několik málo organizací domluví a rozdělí si práci, hraje možná větší roli, než kolik z nich je na místě. Jako ve všem je management a organizace vlastně extrémně důležitá i v naší práci.

Zaujalo mě, že jste říkal, že Etiopie počítá s tím, že ti lidé zůstanou na jejím území možná i několik let. Jak to zvládá etiopská vláda? Etiopie sama je jedna z nejchudších zemí světa.
Etiopská vláda přirozeně počítá s tím, že většinu prostředků přinese mezinárodní společenství. Ostatně Africká unie ústy svého místopředsedy prohlásila, že je potřeba sezvat humanitární summit, který začne dávat i v rámci Afriky dohromady finanční prostředky pro oběti hladomoru. To je dobrý signál a zároveň odpověď na častou otázku, proč jim pomáháme jenom my. Většina afrických zemí nemá přebytky a nežije v tak vyrovnaném životě jako my, nicméně i tam je vidět snaha dát dohromady nějaké finanční prostředky, organizace nebo vojáky do mírových jednotek na pomoc dvěma nebo třem zemím, které jsou na tom momentálně ještě hůř.
Mimo to OSN vyhlásilo zatím předběžnou výzvu k finanční pomoci na zvládnutí hladomoru, která se pohybuje zhruba mezi miliardou až dvěma a půl miliardy dolarů. Funguje to tak, že OSN vyzve a státy, ale i soukromí dárci přislibují částky peněz. Jestli se ty přísliby skutečně materializují a všechny peníze dojdou, je ale věc jiná.

Kolik stačí k záchraně lidských životů:

jídlo pro jednoho člověka na měsíc: 200 Kč
jídlo pro šestičlennou rodinu na měsíc: 900 Kč
dvacetilitrový kanystr na vodu: 60 Kč
(zdroj: Člověk v tísni)


Co příspěvky z České republiky? Na kontě máte nějakých sedm milionů korun pro Somálsko. O Somálsku v podstatě vysíláme s přestávkami nějakých 20 let. Nejsou lidé otupělí, když se řekne Somálsko, Etiopie, Džibuti?
Myslím, že ne. Většina z nás si může dovolit jednou dvakrát do roka věnovat několik set korun. Hodně to také závisí na počtu katastrof. Loni byly troje povodně, v té chvíli jsou z toho lidé samozřejmě unaveni. Letos, na to, že je srpen a jsou dovolené, je u Somálska odezva české veřejnosti úžasná. Během osmi deseti dnů se podařilo shromáždit sedm milionů, ke kterým jsme uvolnili další dva miliony z Humanitárního fondu Klubu přátel Člověka v tísni, to jsou dlouhodobé příspěvky. A doufáme, že se s tím, jak se informace bude dál šířit, ozvou další lidé.
Klíčové je, že se to objevuje v médiích. Když lidé chtějí přispívat, měli by dostat informaci, kam přispívat, a měli by si vybírat. Humanitární organizace, jako jakákoliv jiná služba, jsou různé a nabízejí různé typy projektů. Nicméně těch několik málo, které vybírají v České republice, patří ke kredibilním organizacím s mezinárodním zázemím. Takže jsem velmi příjemně překvapen: byť je léto, byť je to několikátá krize v Africe, platí, že Češi jsou z nepochopitelných důvodů výrazně citlivější a solidárnější než zbytek střední a východní Evropy vůči krizím velmi daleko od nás.

Možnosti jak pomoci Somálsku:

Člověk v tísni – sbírkové konto: 70697069/0300
„DMS SOSSOMALSKO“ na číslo 87777 (30 Kč)

ADRA ­– sbírkové konto: 40284028/0300, variabilní symbol 392
„DMS ADRA“ na číslo 87777 (30 Kč)

Česká katolická charita – sbírkové konto: 55660022/0800
„DMS CHARITACR“ na číslo 87777 (30 Kč)


Jste známi jako organizace, která odjede na místo, tam vybuduje tým pro okamžitou krizovou pomoc a pak zůstává na místě ještě dál. Dokážete dohlédnout za horizont okamžité pomoci? Co bude následovat? Nehrozí nepokoje? Nehrozí něco mnohem horšího?
Na území Etiopie určitě ne. Přestože Etiopie patří k nejchudším zemím, je v zásadě dost funkční zemí se silnou samosprávou a státní správou. Ale co se bude dít v samotném Somálsku, odhadnout nedokážu. Pravděpodobně dojde k tomu, že se tábory přetvoří na vesničky s přechodným školstvím. Je mimochodem velmi důležité nabídnout dětem program a zabývat se tím, co bude dál, a nejen je nakrmit a dát jim 4 až 5 litrů pitné vody, což je příděl vody v polopoušti na osobu a na den. A i to je zatím problém, protože infrastruktura kolem rostoucího počtu uprchlíků na somálsko-etiopských hranicích je slabá.
Ideálně by za těch šest měsíců mělo jít o podporu lidí, o organizovaný návrat, návratové balíčky, osivo, potraviny na prvních tři až šest měsíců, materiál na opravy domů, granty na malé živnosti. Tak by to vypadalo v bezpečném prostředí. Jestli se to podaří zrealizovat i z Etiopie, nevím. Mělo by to tak být, protože lidé, kteří zůstanou dlouhodobě v táborech, ztrácí schopnost se sami o sebe postarat, ztrácí pocit, že dokáží uživit svou rodinu, že dokáží nastartovat znovu. Propadají se do závislosti a psychické letargie, až se stanou navždy závislými. Takže, čím dříve humanitární pomoc skončí, tím lépe. V této chvíli je však nezbytně nutná.

0Obecně prospěšná společnost Člověk v tísni

Vznikla jako humanitární organizace s cílem pomáhat v krizových oblastech a podporovat dodržování lidských práv ve světě. První projekty byly v roce 1992realizovány ještě pod názvem Nadace Lidových novin. Název Nadace Člověk v tísni při České televizi pak nosí od roku 1994, od dubna 1999 je zaregistrována jako obecně prospěšná společnost.
Člověk v tísni realizuje humanitární pomoc, dlouhodobé rozvojové projekty a podporuje snahy o demokratizaci a dodržování lidských práv. Dopravil stovky zásilek s přímou humanitární pomocí a realizoval rozvojové projekty v různých zemích Evropy, Asie i Afriky. Konkrétními projekty podporuje obhájce lidských práv či představitele demokratické opozice ve více než 37 zemích světa. Své projekty realizuje i v České republice, jako například v případě odstraňování následků ničivých povodní v roce 2002. Součástí činnosti je rovněž sociální práce zaměřená na řešení situace v českých „sociálních ghettech“.
Nezanedbatelnou součástí práce společnosti Člověk v tísni je snaha o zvýšení informovanosti veřejnosti o situaci v krizových a problematických regionech. Od roku 1999 proto pořádá mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět.
(zdroj: clovekvtisni.cz)


(redakčně kráceno)