„Mně zaplatí i za smrt,“ říká Oldřich Vízner

Odlřich Vízner vystudoval herectví na pražské DAMU, jeho první angažmá bylo v kladenském divadle. Po osmi sezónách přešel do Činoherního klubu, kde vydržel 25 let. Dnes je na volné noze a hostuje v Městských divadlech pražských. Za sebou má desítky především divadelních rolí. Do povědomí diváků se ale asi nejvíce zapsal jeho Saturnin ve stejnojmenném filmu Jiřího Věrčáka z roku 1994. S Oldřichem Víznerem v červencovém pořadu Před půlnocí hovořila Šárka Bednářová.

Filmového Saturnina vám už asi nikdo neodpáře. Jaký máte vlastně k té postavě vztah?
Jsem tím víc a víc udivený, protože je to už 17 let a Saturnin je neustále v povědomí. Začínám si toho vážit čím dál tím víc, protože jsem nečekal a nevěděl, že to bude mít tak nepřetržitý ohlas. Patrně s tím vydržím do smrti.

Saturnin je už vaše identifikační číslo. Jak moc se liší povaha Saturnina od povahy Oldřicha Víznera?
Jedna paní režisérka řekla, že člověk musí mít nahrabáno, aby měl v životě z čeho brát. Myslím, že trochu nahrabáno mám. Takže část Saturnina byla určitě ze mě. Z koho jiného bych to měl?

Jaké bylo samotné natáčení? Dovolil vám režisér i nějakou improvizaci?
Natáčení bylo velice kruté. Měl jsem totiž tři zásady: Režisér určil, že se celou dobu neusměji, až na konci filmu. Dcera mi řekla, že nesmím udělat rychlý pohyb. A já si řekl, že nesmím ohnout hřbet, takže i když se pro něco shýbám, mám stále rovná záda. Takže ty dva měsíce, co jsme to točili, jsem byl neustále vážný a seriózní. Lezlo mi to na mozek, byla to deprese a vůbec jsem nevěděl, co z toho bude. Naštěstí to díky tomu, že jsem se držel zpátky, zvítězilo. Ale o improvizaci nemůže být vůbec žádná řeč.

Kdo vás k divadlu přivedl? Jak se to stalo?
Můj táta na rozdíl od maminky neuměl nic praktického udělat rukama, ale všechno uměl okecat a byla s ním legrace. Možná nějaké ty buňky byly od něho. A pak, můj o 10 let starší bratr utekl z loďařské průmyslovky za divadlem. Začínal v Uherském Hradišti, pak byl v Kladně, kde jsem hrál taky. Tak jsem poznal to prostředí a moc se mi tam líbilo. A i když mi bratr říkal, nechoď k divadlu, budeš nešťastný, neposlechl jsem ho.

Nicméně váš bratr emigroval v 70. letech do Švýcarska. Neuvažoval jste sám o emigraci?
To nešlo. Pokud nejste rodilý světoběžník, většinou vás to zničí. Nikdy jsem o tom neuvažoval, byl jsem rád doma. Navíc s mým povoláním bych se asi už nikde neuplatnil. Jsou výjimky, jako byl Voskovec nebo to, co dokázal pan Forman.

A bratr se uplatnil?
Bratr se uplatnil. Měl to velice složité, začal dělat režii v televizi. Asi si taky něco zahrál, ale tak aby byl někde v popředí, na výši…, to se asi nepovede.

Jak se dál vyvíjel vztah mezi vámi a bratrem?
To je hrozně složité. Poznal jsem asi tři emigranty, kteří emigraci unesli. Jedním z nich byl třeba Luboš Hrůza, výtvarník, s kterým jsem se znal z Činoherního klubu a který úspěšně pracoval v Norsku. Nicméně je to jiný svět a jiný národ. Třeba jim musel vysvětlovat, proč chce do inscenace sloupy elektrického vedení. Oni vůbec nechápali, že je to pro nás symbolické, že to bylo spojení se světem, telefon a tak dále.
Když se potom vrátil, na rozdíl od jiných to nepovažoval za svou přednost. Ptal jsem ho, proč je k tomu problému tak citlivý, proč nemluví o tom, jak je to tam jiné a lepší. A on řekl: „Podívej se, tady jsme se rozešli, vy jste pak šli 20 let na jednu stranu, my 20 let na jinou stranu. Máme mezi sebou 40 let rozdílu. Jestli tohle někdo nechápe, špatně dopadne.“

Byl bratr vaším vzorem třeba i v divadelní profesi? Zahráli jste si vůbec někdy spolu?
Ani netuším, možná jsme se spolu někde objevili. Ale já jsem vystudoval DAMU a věděl jsem, o čem je řeč. Takže jsem naopak nechtěl hrát jako bratr. Když jsem ho viděl, viděl jsem na něm svoje pohyby, svou intonaci a snažil jsem se toho zbavit, abych dělal věci svou cestou. To je složité, protože krev člověk nezapře. Takže pro mě určitě vzorem byl.

Vystudoval jste DAMU, po DAMU jste šel do Kladna. Jak jste to prožíval? Jaké byly začátky?
Vydržel jsem tam osm a půl sezóny, dostával jsem krásné role, ale o divadle jsem ještě samozřejmě vůbec nic nevěděl.

Asi jste tam musel hrozně vyniknout, když jste se posléze ocitl ve věhlasném pražském Činoherním klubu. Jak se to stalo?
Neuvěřitelnou náhodou. Pan režisér Jiří Krejčík na Kladně inscenoval Penzion pro svobodné pány kvůli své dceři, které tam dal hlavní roli. Později to představení chtěli obnovit a nabídli mi, jestli bych v tom nechtěl hostovat. Jenže pak se do toho vrátil Pepík Abrhám, neřekli mi ani popel a další sezónu už jsem to nehrál.
Po roce mi zavolali, že Abrhám onemocněl a jestli bych si to zase nezahrál. Na to jsem jim řekl, že jo, ale jen když mě angažují. „Počkejte, moment, zeptáme se, tak jo.“ Během jednoho rozhovoru jsem se ocitl v Činoherním klubu, kam bych si jinak samozřejmě netroufal.

Nicméně věhlasné představení Penzion pro svobodné pány se hrálo přes 10 let v režii obávaného Jiřího Krejčíka. Jak jste s ním osobně vycházel?
Myslím, že mě měl hrozně rád, než jsme se po deseti letech rozešli na banální lidské věci. Pro mě to byla úžasná škola. Jiří Krejčík byl velice tvrdý režisér. Měl filozofii, že když herce úplně nezničí, nedostane z něj kousek pravdy.
Bylo to strašně zajímavé. Jiří Krejčík z divadelní inscenace udělal televizní inscenaci a pak ještě natočil film. A když to po těch letech začal znovu zkoušet, chtěl, aby tam bylo všechno, takže jsme to nakonec hráli 2 hodiny a 20 minut. Byla to úžasná škola, celou dobu jsem se snažil to trochu zkrátit, ale povedlo se mi ubrat snad jen 20 minut, o čemž pan režisér samozřejmě nesměl vědět.
Také jsem si původně říkal, že se nepůjdu podívat na film, abych to udělal po svém. Nakonec jsem se podívat šel a bylo to úplně stejné. I věci, u kterých jsem si stoprocentně věřil, že jsem si je sám vymyslel, jsem nevymyslel. Poklona panu režisérovi Krejčíkovi.

Často a rád zdůrazňujete, že jste především divadelním hercem. Nicméně filmové role vás bezesporu proslavily. Jednou z nich je i role saniťáka ve filmu Karla Kachyni Sestřičkyz roku 1983, kde máte slavnou milostnou scénu s Alenou Mihulovou uvnitř sanitky. Kolikrát jste tu klapku ve sněhu musel zkoušet?
Filmů jsem moc neudělal, ale mám štěstí, že si to všichni pamatují. Mluvilo se o klapce, kde jsem běhal nahatý ve sněhu a každý to považuje za nevím co. Ale ta scéna byla připravená. Byl tam stan, kde byl teplý čaj a kde jsem měl deku, do které jsem se mohl zabalit. Takže tady jsem měl komfort.

Zajímá mě ta milostná scéna. Jak před takovou scénou herec uvažuje? Byl jste nervózní?
Jsem nervózní před každou scénou. V Římských nocích Tennessee Williams vyčítá herečce Anně Magnani, že má trému, a ona mu odpoví: „Čím jsi starší, tím jsi lepší, tím máš větší trému, protože toho můžeš víc zkazit.“ Takže tréma je vždy. Kdyby nebyla, je to člověku jedno. A to už je potom všechno jedno.

U starších herců je možná větší zodpovědnost?
Jde o to, splnit co je ve scéně. Snažím se vše hrát vážně, protože jak říkal Chaplin: „Komedie je tragédie, která se stala někomu jinému.“

Jak dlouho se učíte roli?
Dokud se ji nenaučím.

Máte nějaké pomůcky?
Když si chci něco přečíst, jdu ven, protože doma usínám. Nejradši se učím v zahradní restauraci, kde je takový polohluk a já se můžu učit a říkat si to nahlas. V místě bydliště tam jedu večer po představení, abych se uklidnil – dal si nějaké pivo. A tam je takový hluk z jukeboxu, že si to mohu říkat nahlas. I kdybych křičel, nikdo mě neslyší.

Takže když uvidí někdo Oldřicha Víznera u jukeboxu, je lepší ho nerušit, protože se učí. Jak moc se ale potom s danou postavou ztotožňujete? Když odehrajete představení, jdete domů a odložíte postavu stranou? Nebo ve vás ještě přežívá?
Ona je moje, stvořil jsem ji, takže ve mně dlouho přežívá. Mám krásný příklad: byla chvíle, kdy mi nebylo dobře (takových chvil je i víc) a kdy jsem hrál roli nekompromisního sebejistého člověka, který ponižuje svého kolegu, pálí mu po ženě. Jmenuje se to Třikrát život, trvá to dvě hodiny bez přestávky. Když to představení skončilo, stále jsem v sobě ještě měl toho sebejistého člověka. Ten moment po představení, kdy v sobě zažijete život někoho jiného, je krásný.

Co musí mít herec, aby byl dobrým hercem?
Musí mít životní zkušenosti, musí si uvědomit, o co jde. Po 17 letech jsem začal tušit, co to asi je, když jsem viděl hrát Leoše Suchařípu v divadle v Ústí. Něco říkal a nad hlavou měl obláček, ve kterém bylo napsáno, co si myslí. A to je to podstatné. Slova jsou hrozně jednoduchá, ale autor, který napsal jednu větu, za ní má celý svůj život a já to musím ve svém nebo cizím životě najít. Musím tu větu naplnit jeho zkušeností.

Jednou jste řekl: „Když člověk může, tak neví jak na to. A když ví jak na to, tak už nemůže.“
To je krásná věta o divadle. Je to citát z Fredericka, kterého jsme hráli v ABC. Hlavní herec tam říká: „Divadlo je jako láska. Když člověk může, tak neví jak na to, a když ví, jak na to, tak už nemůže.“ A to je dost přesné.

Nevěřím tomu, že byste, byť vám je 64 let, už nemohl?
Mám tu výhodu, že i když nebudu moct chodit, pořád můžu hrát. Můžu hrát umírajícího nebo i mrtvolu. Mně zaplatí i za smrt.

Myslím, že vaše rodina vám smrt nedovolí. Jste obklopen drobotinou – kolik vlastně máte dětí?
Šest dětí. Když jsem jich měl pět, někdo říkal, on má pět dětí, ale nemá všech pět pohromadě. Ty mě uschnout nenechají.

Ty starší dcery máte s herečkou Janou Šulcovou…
Nebudeme to rozebírat, s někým jsem je mít musel.

Pozorujete na svých dětech nějaké herecké nadání? Jsou tam nějaké geny?
V každém případě na to nebudu upozorňovat. S Janou jsme si právě říkali, jak je nedostat k divadlu… Je to totiž hrozná práce. Zařídili jsme to proto tak, že jsme jednoho dne řekli: „Už se těšíme, až budeš herečka.“ A ona řekla: „Nebudu.“ Ale my jsme pokračovali: „No, to budeš! Tvůj táta je herec, máma je herečka, ty budeš taky.“ Ale ona znova: „No, to nebudu!“ Prostě k tomu vypěstujete odpor.
Uchválit nepřítele. To je taky dobrá rada. Když se vám nelíbí partner vaší dcery, mluvte o něm strašně dobře. To pak začne říkat, počkej, on není zas takový. Kdežto když ho budete hanit, bude ho vychvalovat.

Závěrem, kdyby se dal vrátit čas, vydal byste se znovu na hereckou dráhu nebo ne?
Ne, je to hrozně práce; je to práce s duší člověka. Mně nevadí fyzická práce, uhodit se nebo zranit, ale šťourat se v sobě samém je hrozné. Takže ne.
Když se mě někdo ptal, čím bych chtěl být, říkal jsem, chtěl bych mít džíp, přívěs a dělat lidem zahrady, pěstovat stromy, protože tím nemůžete nikoho ranit, naopak. 

Takže kdo by chtěl zvelebit zahradu, má se přihlásit k Oldřichu Víznerovi?
Ne docela, ale v jistých věcech už poradit umím. Co zasadit, aby to nepřerostlo a nebylo to na škodu. Co zasadit, aby to rostlo málo. Co zasadit, aby to byl hustý stálezelený plot. Takže jisté zkušenosti mám, ale potřeboval bych ještě 100 let na to si je užít.

(redakčně kráceno)