„Nepíšu pro výdělek,“ říká Tereza Brdečková

Obrovský knižní trh, který se řídí především ekonomickými ukazateli. Konec poslání spisovatele jakožto svědomí národa. Marnost feministického snažení. Rozmělnění hodnot západní společnosti. Ale také cyklus portrétů významných osobností na sklonku životní dráhy Ještě jsem tady, jehož nejnovější díly právě vysílá Česká televize. Taková byla hlavní témata pořadu Před půlnocí z 8. srpna. Mluvila o nich spisovatelka, scenáristka a překladatelka Tereza Brdečková, ptala se Šárka Bednářová.

Už od dětství jste bezesporu žila v zajímavých kulisách. K vám domů chodil Jan Werich, Oldřich Lipský a další. Prožívala jste jako dítě, že jste obklopena takovými lidmi?
Určitě ano. Ale nebylo to tak, že by chodili k nám domů. Tehdy se žilo venku, v klubech, v kavárnách. Otec mě tam bral, ale zároveň byl velice opatrný na to, abych se tím nevytahovala před dětmi. Takže to byly vždy jen letmé návštěvy. Také jsem nikdy nemohla hrát ani letmou roličku ve filmu. Prostě když jsem mu byla svěřena, z „musu“ mě vzal mezi zajímavé lidi.

Jste autorka několika románů. Jak je na tom česká literatura? Nemáte pocit, že v poslední době ztrácí na významu?
Jedna věc je knižní trh, kde platí, jestli jste úspěšná – kolik toho prodáte. Takže třeba velká nakladatelství (typu Gallimard a podobně) mají koupený tisk a recenze se stále více stávají reklamou. Vůbec to nevylučuje, že jde o krásné a zajímavé knihy. Nicméně jde o potvrzené autory; takhle funguje Rushdie, Pamuk, Milan Kundera.
Problém je že, když se objeví něco nesmírně zajímavého, ale nemá to tržní potenciál, dnešní kulturní prostředí si to neumí najít, jak to dokázalo například v 60. letech. Ale to není jen náš, ale celosvětový problém.

Podle čeho se dnes nakladatelé řídí? Kteří autoři mají šanci?
Jako spisovatelka vám na to nemůžu ani nedokážu odpovědět, protože já se tím neřídím. Nepatřím k autorům, kteří píší pro výdělek…

A jsou autoři, kteří se řídí výdělkem?
Samozřejmě, a je to jejich štěstí. Když se podíváte na Michala Viewegha, není to tak, že by se do psaní nějak nutil. On má to štěstí, že se lidem dobře čte, co píše, a že se toho strašně moc prodává. Nemá vůbec smysl se na něj zlobit, že to dělá tak dobře.
Je třeba rozlišovat knižní byznys od spisovatelství, od literatury. Kdybych měla radit začínajícímu autorovi, řekla bych mu, ať si vybere. Jestliže chce jít komerčním směrem, ať sleduje určitá daná pravidla, což je vlastně velmi zajímavé. Anebo ať čeká, až témata přijdou k němu. Ať pro ně hledá jazyk a dává jim výraz. To je psaní.

Vždy se říkalo, že spisovatel je svědomím národa. Nevím, jestli to ještě dnes platí. Když Svatopluk Čech vydal Písně otroka, zamávalo to společností. To by se dnes stalo asi těžko?
To mluvíte o době bouřlivých národnostních hnutí 19. století. Já si skutečně myslím, že doba, kdy byl spisovatel svědomím čehokoliv jiného, než je on sám, je pryč.

Je to škoda?
Je to prostě tak. Někteří autoři našeho disentu říkali, že si to intelektuálové zavinili sami, protože přeceňovali svou roli, pasovali se do pozic, že spasí svět. Já bych to neřekla. Pravda ale je, že intelektuálský výraz, jak ho znám z 60. let, ztratil na síle. Těžko lidem vyčítat, že je něco nezajímá.

Původně máte filmové vzdělání. Co vás přivedlo k psaní? Jaká témata? Co vám nedá spát?
Vystudovala jsem filmový střih. Byla bych asi ráda studovala scenáristiku, ale na FAMU jsem byla od roku 1977 do roku 1982, a to opravdu nebyla vhodná doba ke studování scenáristiky nebo režie. Tak se mi zdálo lepší najít si nějaký praktický obor, kterým se také uživím. Moc se to nepovedlo.
Jinak jsem nikdy nechtěla dělat nic jiného než psát. Cokoliv dělám, televizní pořad Ještě jsem tady, kdysi redaktorku v Respektu, vždy mě zajímá příběh. Příběhy jiných lidí, příběhy, které nikdo nezná. V tomto ohledu jsem takový sběratel brouků.

Někde jste řekla, že svět se strašně změnil od doby, kdy jste začala s psaním. V čem se změnil?
Když jsem s psaním začala, myslela jsem si, že můžu být svědomím něčeho, nějaké skupiny lidí, neříkám národa. Zdálo se mi, že role spisovatele ve společnosti je obrovská.
Ale jak se ta situace vyvíjela… Taky byste před 20 lety neřekla, že budeme stát před tím, že možná žádné knihy nebudou. V tomto se svět strašně změnil.

Spisovatelka a překladatelka Radka Denemarková tady před časem řekla, že česká společnost se šíleně mění, že je zkažená, že pravda a lež je jedno, že se zhoršila celková kulturnost společnosti. Jak to vidíte vy?
Proces demokratizace – stále více věcí pro stále více lidí – vede k tomuto dojmu, který pokládám za omyl. Možná že kdysi nějaká vyšší vrstva viděla sama sebe jako méně zkaženou. Ti lidé se uměli lépe chovat, měli nastavena morální pravidla, která se nepřekračovala, a bylo strašně fajn mezi nimi žít. Jakmile bychom rozšířili jejich možnosti (číst, studovat, jezdit na dovolenou) na to, čemu říkali lůza nebo plebs, jste rázem tam, kde jste dnes. Totiž mezi lidmi, kteří jsou velmi různí, mají různá morální kritéria a společnost sunou někam, kam by ji sunout neměli.

Takže se slovy Radky Denemarkové nesouhlasíte?
Ne. Znám poměrně dobře Skandinávii. To jsou země, kam když přijdete, skutečně máte pocit, že ta společnost je mravnější. A podívejme se, co se tam stalo. To sice nevypovídá o stavu společnosti, to je tragédie. Druhá věc ale je, že na to musíte mít mentalitu severského člověka. Nesmíte být ten, kdo rád pije víno, kdo má rád trošku zmatku a kdo připouští, že svět je svého druhu chaos.

Kam tedy česká společnost po 21 letech od sametové revoluce dospěla?
Myslím, že jsme skutečně na křižovatce. Ale jsme společenství lidí (nejen Čechů), kteří na křižovatce severu a jihu a východu a západu žijí po staletí. A občas přijdou uzlové momenty, kdy jsme nuceni si to uvědomit. Velký problém pro všechny lidi dobré vůle teď bude udržet se v nejbližších desetiletích více na Západě než v Rusku. To je velmi důležité.
Jiří Voskovec jednou řekl, že lidé jsou blbí všude, ale západní blbost je pro nás mnohem přijatelnější než ta východní. S tím bych tedy souhlasila. Jenže dnešní západní společnost sice není v hluboké krizi, ale ona se smísila, věci se rozlévají, přelévají, a už není tak vyhraněná vůči všemu ostatnímu.

Máte z něčeho strach? Nemáte strach z nějaké katastrofy, apokalypsy, války?
Jsem dítě studené války. Od tří let jsem v rozhlase po drátě poslouchala, že bude nukleární válka, že nás Američané rozbombardují, že bude tak či onak konec světa. Moje generace si díky této ideologii užila strachu až dost. Fakt vás to unaví, když to slyšíte celý život.
A jestli je vůbec nějaký důkaz existence boží, jakože jsem téměř ateista, tak je to to, že ve světě přeplněném nukleárním arzenálem, tady spolu ještě sedíme. To je skutečně absolutní zázrak. Ale najednou se kvůli tomu děsit?

Když jsme u té existence boží. Smyslem života se zaobírá film Strom života Terrence Malicka, který vyhrál Zlatou palmu na festivalu v Cannes. A jsou tu i další filmy, třeba film o konci světa, Melancholia dánského režiséra Larse von Triera. Proč se objevují tyto filmy? Je to náhoda, nebo si svět opravdu sám se sebou neví rady?
Je to móda. A plným právem. Je to reakce na léta postmoderních záležitostí, lynchovských, tarantinovských, které popíraly úplně všechno. Teď zase hledáme pánaboha a čekáme konec světa. Potřeba spirituality je u lidí obrovská, ale zatímco u východních filmů je to samozřejmost, ze západní kinematografie to vymizelo. A teď se to do ní poprvé od 70. let vrací.

Na životní filozofii, hledání smyslu života se zaměřuje váš cyklus Ještě jsem tady. Jak to děláte, že se vám daří lidi tak otevřít? Máte na to nějaké know-how?
Mám. Gándhí prý jednou řekl, že když jde o dobrou věc, lidé sami vyskakují ze země. Nejdříve si ty lidi vyberu. Pak toho člověka navštívím, vysvětlím, že cílem je pozitivní portrét a že to je v jeho rukou. Povídám si s ním třeba čtyři hodiny, až vznikne série témat, která vytvoří ten příběh. Jedna paní mi pak říkala, že některé věci neřekla ani vlastní dceři. Člověk vlastně rád někomu něco sdělí.

Podle jakého klíče vybíráte osobnosti?
První léta to byli lidé, kteří vyprávěli o tom, co zažili od 20. do 80. let minulého století, protože před námi neexistoval žádný paměťový pořad. Potom bylo v České televizi více fotbalu a méně podobných pořadů, z čehož vznikla potřeba natáčet lidi, kteří by normálně takový pořad ani mít nemohli, abychom na ně měli v České televizi památku. Dnes, po 15 letech, kdy jsme natočili 140 rozhovorů, už natáčíme generaci lidí, kteří prožili aktivní život za komunismu.
Teď je důležitá kapitola lidí po sedmdesátce. To se nám všem blíží a všichni budeme muset žít aktivní život. Je proto strašně důležité vyhledávat lidi, kteří v 75, v 82 letech opravdu žijí, mají z toho radost, mají téma.

Myslíte si, že je to i věkem, že se ti lidé tak otevřou? Že si řeknou, nemám co ztratit?
Kdyby vám nějaký výrok bránil v další kariéře, asi ho neřeknete. Tito lidé jsou už většinou v situaci, kdy takové věci neřeší. A další věc je, že člověk ze své podstaty po 75 letech strašně rád něco vypráví. Od toho tady totiž vždy ti starší lidé byli, aby sdělili zkušenosti mladším. Dnes to nikoho nezajímá.

Líbil se mi moc rozhovor s filozofem Milanem Machovcem, rytířem žen. Řekl tam, že naše civilizace je patriarchální, že role ženy není doceněna, že si muži ukořistili patent na rozum sami pro sebe. Domníváte se také, že žijeme v patriarchátu? Že se ženy musí „prodírat houštím“, aby dokázaly, že mají na to uspět ve svém oboru?
Ale ano. Po třiceti letech feministických bojů se však ukazuje, že to musí probíhat nějak tak, aby muži byli rádi muži a ženy byly rády ženami. Nikdy jsem se pořádně ničím nestala, protože nejsem ochotna přistoupit na mužskou hru. Nebaví mě srážet lidi lokty, být v cíli první. Vlastně ani pořádně nevím, co to je, protože ti, kteří doběhnou první, jsou na tom mnohdy nejhůř. Nevím, jestli je možné to změnit. Asi ne. Jde spíš o nějaký návrat, kdy ženy hledají stále více místa jako ženy. Tedy aby se mohly uplatnit, rozvíjet, ale aby jim zároveň někdo otvíral dveře a byl na ně hodný.

Nerozpadají se v poslední době sociální vazby, rodiny, partnerství? Žijeme v hektické době, kdy je byznys, moc a peníze prioritou číslo jedna. Jak to cítíte?
Myslím, že role rodiny v nejbližších patnácti letech velmi vzroste úměrně s tím, jak bude jasné, že z důchodu nepůjde žít. Lidé začnou velmi přemýšlet o tom, co pro ně mohou později udělat jejich děti, a chovat se podle toho. A jestli k tomu budou pětkrát rozvedení, nebude možná až tak důležité.

Co pro vás znamená partnerství, rodina?
To je pro mě jistota. Nešlapat si na krk, nebránit si v rozletu. Zvlášť, když jsme všichni umělci. A vědět, že když jde do tuhého, ti ostatní tady jsou, a zároveň tady být pro ně. To pak udělá radost i člověku samotnému.

Váš muž je básník Jiří Dědeček, vy jste spisovatelka. Jdou dcery ve vašich šlépějích?
Máme dvě dcery. Viktorie je hudebnice, operní pěvkyně, sopranistka a barokní sbormistrová. To je umělkyně každým coulem. Druhá dcera příští rok maturuje a nemyslím si, že půjde v nějakých uměleckých stopách.

Píšete něco nového? Chystáte se na další psaní? Nebo si dáte na nějaký čas pokoj a budete se věnovat třeba úplně něčemu jinému?
Teď píšu scénáře a pracuji s autory, protože vedu umělecký program Artfilmu pro společnost CME. Uvidíme, jak to půjde dál. Těší mě se vrátit k filmu, protože mám takovou tvůrčí krizi… Prostě věci, které jsem psala, se mi zdají strašně smutné, takže hledám nové vyjádření a nový jazyk.

Tereza Brdečková (*1957, Praha)
Spisovatelka, scenáristka a překladatelka, dcera slavného scenáristy Jiřího Brdečky, manželka básníka Jiřího Dědečka. V roce 1982 absolvovala FAMU, obor střihová skladba. Publikační činnosti (zejména filmové recenze a kritiky) se věnuje od roku 1976.  V roce 1991 byla programovou ředitelkou MFF Karlovy Vary. V letech 1999 a 2003 působila jako programová ředitelka festivalu FEBIOFEST, 2004-06 jeho hlavní dramaturgyní. V roce 1995 získala cenu Literárního fondu Stříbrná křepelka za nejlepší kulturní publicistiku. Jako autorka se věnuje beletrii, populárně odborné literatuře i filmovým scénářům. Působí též jako překladatelka a kulturní manažerka.
V České televizi uváděla v roce 1997 vlastní kulturní talkshow Na tenkém ledu. Od roku 1997 připravuje s režisérem Zdeňkem Tycem cyklus Ještě jsem tady. V roce 1999 byl tento pořad oceněn Syndikátem novinářů v soutěži „Žijeme spolu“ jako nejlepší televizní pořad o seniorech.
(zdroj: Česká televize)


(redakčně kráceno)