„Historie se bohužel opakuje,“ říká František Hanzlík

Jen málo lidí mělo v Československu po druhé světové válce takovou moc jako Bedřich Reicin, šéf všemocné organizace – Obranného zpravodajství. Instituce, která vznikla na podnět Sovětského svazu, v předúnorových letech prakticky ovládla veškeré bezpečnostní a zpravodajské složky republiky. Jejím úkolem přitom nebylo nic jiného než se zbavit nepohodlných lidí, kteří by mohli komunistické straně zkomplikovat plánované převzetí moci. Svou funkci splnila dokonale. Reicin si však své postavení v nových poměrech dlouho neudržel a v roce 1952 byl ve vykonstruovaném procesu se spikleneckým centrem Rudolfa Slánského odsouzen k trestu smrti. O postavě Bedřicha Reicina hovořil autor knihy Bez milosti a slitování s podtitulem: B. Reicn – fanatik rudého teroru historik František Hanzlík v pořadu Před půlnocí z 19. srpna. Ptala se Pavla Pilařová.

Problematikou vojenského zpravodajství a tajných služeb v poválečném období se zabýváte dlouhodobě. Je ještě hodně neprobádaných míst v letech 1945 až 1955?
Některá bílá místa ještě jsou. Do roku 1990 nebylo možno studovat materiály z archivu Ústředního výboru KSČ. A i když od té doby uplynulo více než 20 let, je takové množství materiálů, že neustále nacházíme nové a nově věci, které se týkají jak období zápasu o politickou moc před únorem 1948, tak období po něm.
Zatím neznámé jsou podrobnosti o činnosti vojenského obranného zpravodajství (OBZ) do roku 1948. Setkávám se s odkazy v archivech „uloženo do zvláštního fondu OBZ“, ale ten se mi zatím najít nepodařilo. A po roce 1948 například neznáme podrobnosti odsouzení k trestu smrti generála Musila, který byl popraven až dlouho po procesech, v lednu 1954. Nebo okolnosti odsouzení a popravení Osvalda Závodského, který byl popraven v březnu 1954. Perličkou v tomto případě je, že na ÚV-KSČ se o jeho popravě dozvěděli až v listopadu, když se po něm sháněli.

Říká se, že KSČ měla mocenské páky už dávno před únorem 1948. Jednou z nich bylo právě OBZ. Potvrdila toto vaše bádání?
Jednoznačně. Klíčem k uchopení moci v únoru 1948 byly dvě okolnosti. Úloha OBZ a dalších služeb, které komunisté ovládli, a ovládnutí ministerstva vnitra.
OBZ vzniklo na základě nařízení sovětského vedení z ledna 1945, naši činitelé na to neměli vliv, a do jeho čela byl postaven Bedřich Reicin. A okolnosti ovládnutí ministerstva jsou nakonec velmi jednoduché. V košickém vládním programu o ministerstvu vnitra nenajdeme skoro nic, takže když komunisté prosadili vládní program a složení vlády, vydala vláda v dubnu 1948 nařízení o zrušení starých bezpečnostních sborů a vytvoření nových. A to znamenalo nové personální obsazení. Ministrem vnitra se stal Václav Nosek a na ministerstvu vznikla Závodní organizace KSČ, která Noskovi nařizovala, koho má z ministerstva odstranit okamžitě, koho postupně a jak je nahradit.

Jaký byl úkol OBZ?
Na začátku byla úloha OBZ trochu jiná, protože plnilo úkol obrany armády proti nepřátelskému průzkumu, proti pronikání cizích agentů. Takže provádělo prověrky osob, které nastupovaly do armády. To bylo od ledna 1945. Ale už v průběhu osvobozovacích bojů získalo OBZ fakticky neomezenou moc, protože bylo postaveno do čela boje proti pozůstatkům německé armády a záškodnických skupin. A protože po skončení války byla zavedena branná pohotovost státu, kdy bezpečnost státu garantoval ministr obrany, mělo OBZ podřízené všechny bezpečnostní složky. Do konce roku 1945 tak mohlo zatknout prakticky kohokoliv.

Asi od léta 1945 se OBZ začalo intenzivně podílet na ovládnutí ministerstva vnitra. Jak je možné, že se to stalo? Demokratické zákony to tehdy dovolovaly?
Tehdy fakticky neexistoval parlament, byla pouze vláda, kde měli významné postavení komunisté. A ti také ovládli tajné služby – jednou bylo OBZ, druhou byla Zpravodajská služba, v jejímž čele stál podplukovník Anton Rašla, také člen KSČ. Pak vznikaly Zemské odbory bezpečnosti II, kterým velel opět komunista Emil Hršel. A stejně tak ovládali komunisté i zpravodajskou službu na ministerstvu vnitra.
Velitelský sbor nově vznikajícího Sboru národní bezpečnosti byl nahrazován příslušníky armády. Obvykle šlo o účastníky odboje, ale všichni byli prověřováni právě OBZ. A to také fakticky prověřovalo všechny osoby, které zastávaly významné pozice ve veřejné a státní správě.

A co vojsko a armáda? Tam přece nebyli jen samí komunisté? Jak to že se nechala armáda tak ovládnout?
Armáda nebyla od samého začátku ovládána komunisty. Proto už už od dubna 1945, bezprostředně po přijetí košického vládního programu, vznikla vojenská rada při předsednictvu vlády, kde měli opět hlavní slovo komunisté. Konkrétně Bedřich Reicin a Klement Gottwald. Tato vojenská rada dávala vládě návrhy na obsazení nejvyšších míst v armádě. To byla jedna z možností ovlivňování vývoje v armádě.
Důstojnický sbor ale tvořili z více jak 60 % důstojníci vychování v duchu Masarykovy a Benešovy demokratické armády. Za první republiky sice neměli volební právo, aby byla armáda chráněna od vlivu politických stran, ale byli občany, garanty státnosti a měli významné postavení ve společnosti. To se v roce 1945 změnilo a vliv KSČ tím v armádě narůstal.
Mimo změn v důstojnickém sboru například OBZ získávalo množství kompromitujících materiálů na důstojníky, kteří prošli výslechy za války, protože mělo k dispozici archiv Hlavního říšského bezpečnostního úřadu z Berlína. A další materiály získávalo prostřednictvím agenturních sítí, které mělo uvnitř armády, v politických stranách a dalších institucích.

Bedřich Reicin
Bedřich Reicin
Více fotek
  • Bedřich Reicin http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/70/6954.jpg
  • Bedřich Reicin zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2821/282098.jpg

Nová vláda v čele s Gottwaldem, která byla ustanovena v roce 1946, už ale měla pod kontrolou  vojenské i policejní složky. Proč komunisté vyčkávali další dva roky?
Oni nevyčkávali, ale postupně pracovali a ke změnám na nejvyšších místech docházelo. Dokonce se ve vysokých funkcích objevovali generálové, kteří prokazatelně spolupracovali s Němci. Šlo o slovenské generály, například generál Ján Imro byl dokonce vyznamenán Železným křížem za tažení proti Polsku. Jenže s těmito obviněními OBZ vyšlo až na podzim 1947, kdy už se chystalo převzetí moci, a ještě v listopadu 1947 bylo více jak dvacet generálů odstraněno a nahrazeno přímo členy nebo alespoň příznivci KSČ. Boj o armádu tedy opravdu probíhal od roku 1945 až do února 1948, a ani tehdy ji KSČ plně neovládala.

V čele OBZ stál od roku 1945 Bedřich Reicin. Jeho osobou jste se podrobně zabýval, napsal jste o tom knihu Bez milosti a slitování, B. Reicn – fanatik rudého teroru. Co to bylo za člověka?
Bedřich Reicin dlouho patřil mezi osoby s tajemnou minulostí zejména z období do února 1942, kdy nastoupil v Buzuluku do československých vojenských jednotek. Ale protože byl odsouzen a popraven v procesu se státním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského v roce 1952, téměř nikde se v publikacích po roce 1948, respektive 1952 s jeho jménem nesetkáme.
Za pomoci pracovníků Národního archivu se mi podařilo najít materiály, které o Reicinovi velmi podrobně hovoří zhruba od roku 1924. Tehdy začal pracovat v pionýru. Později pracoval v KSČ, od roku 1929 už jako placený funkcionář. Odjakživa byl fanatickým komunistou, byl několikrát vězněn. (Jeho sestřenice říkala, že byl na Pankráci jako doma.) Vědělo se, že provádí špionáže ve prospěch Sovětského svazu. (V roce 1934 k tomu Zpravodajská služba předložila určitá fakta, ale státní zástupce odmítl podat obvinění, protože to nebylo průkazné.) Do roku 1938 se tedy Reicin plně angažoval ve prospěch komunistické strany.
Ovšem ve straně ho, na rozdíl třeba od Slánského a jiných funkcionářů, nikdo neznal. Pracoval v ilegalitě, ale se všemi významnými funkcionáři se znal osobně velmi dobře. Se Slánským, s Gottwaldem, se Švábem, byl nejlepší kamarád s Fučíkem.

Byl židovského původu a původně se jmenoval Fridrich Reizinger. Dopátral jste se, proč se nechal přejmenovat?
Jeho rodina pocházela z Ruska, ale on se narodil už v Přerově. Otec byl kantorem v židovské náboženské obci. Ke změně jména však muselo dojít ještě dříve, než se rodina přestěhovala sem, protože veškeré archivní prameny zachycují jeho jméno i jméno jeho otce jako Reicin.

Říkal jste, že byl komunistickým fanatikem už od mladých let. Takže to nezískal až v době, kdy působil v Sovětském svazu?
Určitě ne. Účastnil se třeba rudého dne, kdy byl poprvé stíhán policií pro různé delikty. Působil také proti armádě. Jezdil po republice a dělal školení komunistické mládeže, jak mají působit v armádě, jak mají předávat informace KSČ o počtu techniky, o organizaci vojenských jednotek. Byl vyšetřován a zatčen v Přerově, Kroměříži, Bratislavě, Ostravě, Kadani. V roce 1928, 29 navštívil Sovětský svaz. Jeho sestřenice nám říkala, že ukazoval noviny, kde řečnil na Rudém náměstí. Takže se Sovětským svazem spojení měl a určitě pro něj už v tomto období pracoval.
Ostatně sestřenice, které ho znala od jeho čtyř let, také přemýšlela o tom, odkdy se z něj stal fanatik. Nikdy na nic nepřišla. Vzpomínala ale, že byl tak zásadový, že kdyby se někdo z rodiny zpronevěřil straně, byl by ochoten ho potrestat – tedy v době, kdy už měl takovou možnost.

Od 1945 do 1948 stál v čele OBZ a jeho role byla zřejmá. Zaváděl i různé nepěkné vyšetřovací metody. Po únoru 1948 se stal velice mocným mužem. Nakolik byla jeho moc neomezená?
Jeho moc byla významná už před rokem 1948. Různé vyšetřovací metody ale nezaváděl, nikde jsem nenašel zmínku, že by na tom měl nějaký podíl. Každopádně o tom věděl, a když se k němu dostávaly informace o týrání lidí třeba v době odsunu či v období, kdy jednotky OBZ bojovaly proti werwolfům a podobně, nic proti tomu neučinil.
Po únoru 1948 je už situace trochu jiná. V listopadu 1948 se Reicin stal náměstkem ministra obrany pro kádrovou práci, ale zůstaly mu podřízeny zpravodajské složky – 2. a 5. oddělení Hlavního štábu (OBZ bylo v roce 1946 přejmenované na 5. oddělení Hlavního štábu). A tam už metody, které prosazoval, byly jednoznačně mimo zákon. Jeho heslem totiž bylo: OBZ stojí nad zákonem, jeho úkolem je zajistit bezpečnost republiky proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli a k tomu může použít jakékoliv prostředky. Takže už před rokem 1948 se zaváděly nezákonné věci jako odposlechy, kontrola pošty a další. A po roce 1948 se to jen „vylepšilo“.

Zaráží mě, že člověk, jehož maminka zemřela v koncentračním táboře, byl schopen přihlížet takovým věcem a v podstatě se jich účastnit?
To je také zajímavé. Jeho matka a sestra zahynuly v koncentračním táboře, protože nedostaly vízum do Sovětského svazu. Jeho manželka působila v armádě od Buzuluku v roce 1942, starala se tam o děti vojáků, kteří bojovali na frontě. Všichni, kteří je znali, si jich nesmírně vážili. A ta rodina zřejmě neměla vůbec tušení, jaká je Reicinova úloha.

V roce 1950 se stalo něco, co nastartovalo jeho kariéru směrem dolů. Byl obviněn a nakonec odsouzen k trestu smrti. Z čeho byl obviněn? Proč takového člověka odstranili? Stal se nepohodlným?
To je určitá shoda okolností. Jeho pozice byla tehdy téměř neotřesitelná, v armádě fakticky rozhodoval naprosto o všem. I generál Svoboda později řekl, že si Reicin dělal, co chtěl, a že pouze podepisoval, co mu Reicin předkládal.
Zařazení Reicina do protistátního spikleneckého centra souvisí s procesy v Bulharsku, Maďarsku, Albánii nebo Polsku a s činností sovětských poradců. V archivu byl nalezen dopis Otto Šlinga Emanuelovi Voskovi (agentovi americké tajné služby – pozn. red.) z roku 1939. Na jeho základě udělali ze Šlinga, tehdy krajského tajemníka KSČ v Brně, anglického špiona. Poté šly zpravodajské složky po tom, kdo k němu měl nejbližší vztah. A protože Reicin ho několikrát navrhoval na náměstka ministra národní obrany, stýkal se s ním a Šling spolu s ním navrhoval po roce 1948 kádry do armády, padlo na Reicina podezření.
Další problém byl nástup Alexeje Čepičky do funkce ministra národní obrany v dubnu 1950, protože Čepička se choval zcela jinak než Svoboda. Také si to mohl, díky svému postavení v KSČ, ale i kvůli tomu že byl Gottwaldův zeť, dovolit. Reicinovi nepodepisoval návrhy na jmenování do vysokých funkcí, chtěl další doklady, Reicin mu je nedával, Čepička nepodepsané návrhy hromadil a pak je Reicinovi vrátil. Tím začaly jejich vzájemné konflikty. Podle archivních materiálů pak víme, že Čepička měl významný podíl na Reicinově pádu a jeho zatčení v únoru 1951.

Ve vaší knize o Reicinovi jste se nezabýval jen jeho osobou, ale celými souvislostmi. Dalo by se říct, že je obsah vaší knihy nadčasový?
Domnívám se, že je velice nadčasový. S tím, co je v té knize, se bohužel setkáváme dnes a denně i v naší politice. Jde od financování politických stran a získávání prostředků naprosto nelegálním způsobem, korupci, zneužívání postavení tajných služeb a získávání informací nezákonnou cestou (odposlechy a podobně). Historie se opakuje.

Doc. PhDr. František Hanzlík, CSc. (*1954, Olomouc)
Přednáší historii a politologii na Univerzitě obrany v Brně. Jeho hlavním tématem je otázka poválečného vývoje v Československu, zvláště období let 1945 až 1950, kterému se věnoval ve více než 50 odborných studiích, článcích a statích. Je autorem monografií Únor 1948: výsledek nerovného zápasu (Prewon, 1997), Vojenské obranné zpravodajství v zápasu o politickou moc 1945-1950 (ÚDV, Themis, 2003) a spoluautorem publikací Sluha dvou pánů (Lípa, 1998), Soumrak demokracie (Lípa, 2000) a Voják se srdcem bohéma (Lípa, 2002). Je autorem scénáře a námětu dokumentárního pořadu o šéfovi OBZ Bedřichu Reicinovi s názvem Člověk a moc z roku 2002, který vysílala Česká televize. Jeho poslední kniha se jmenuje Bez milosti a slitování s podtitulem: B. Reicn – fanatik rudého teroru (Ostrov, 2011).


(redakčně kráceno)