„Nechci provokovat jen pustý řehot,“ říká Bolek Polívka

15. září začne divadelní sezonu nové divadlo U22 v Praze v Uhříněvsi. Jeho principálem je Bolek Polívka, který tak stvořil své domovské brněnské scéně pražského příbuzného. Diváci se mohou těšit na autorské hry, pokračování spolupráce se slovenskými divadly (například L+S Študiem Milana Lasici), ale i na začínající herce a studenty divadelních škol. Kromě nového divadla Polívka přes léto dokončil finální verzi scénáře k pokračovaní filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág a začal natáčet Cestu do lesa, druhý díl filmu Tomáše Vorla Cesta z města. S Bolkem Polívkou hovořila v Interview ČT24 z 31. srpna Daniela Drtinová.      

To máte málo práce, že jste si přibral pobočku vašeho divadla v Praze?
Musím se lehounce ohradit, není to pobočka Divadla Bolka Polívky, i když to zní to krásně. Bylo by to poprvé, kdy by brněnské divadlo mělo pobočku v Praze. Je to spíše takový bratranec brněnského divadla.
Poměrně často jsem v Praze, a když jsem v Praze, bydlím v Průhonicích a Uhříněves je kousíček od nich. Nějak jsem se dozvěděl, že je tam volné divadlo a že dělají konkurz. Tak jsme se zúčastnili a oni nás tam přijali a přijímají s otevřenou náručí. Je to hezké.

Čím vás ten prostor upoutal?
Loni jsem tam hrál. Je to tam úplně nové. Je to stará sokolovna přebudovaná do moderního tvaru, ale jsou tam pořád přítomny prvky toho starosokolství. Sám jsem přitom začínal hrát divadlo za Sokol Vizovice stejně jako můj tatínek. „To je tak nádherné,“ říkal jsem si, ale vůbec mě nenapadlo, že bych tam mohl být někdy nějakým principálem. No, a pak se to takhle semlelo, jak to někdy osud umí.

Budete mít s divadlem U22 hodně práce navíc?
Budu se snažit, abych neměl. Ale budu se snažit, abych tam byl užitečný, abych inspiroval dobré věci, abychom tam hráli, aby ten prostor žil, aby se na nás usmíval. A potom aby tam zůstaly i současné aktivity místních sokolů, ochotníků nebo tanečníků a aby to pro ně bylo příjemné místo.

A co tedy přesně budete dělat? Budete hrát nebo se i repertoárově nějak podílet na výběru her?
Jádro repertoáru tvoří naše hry a hry našich blízkých. To jádro už existuje v Brně a zůstane i v divadle U22. A potom máme pár nápadů, které už jsme vyzkoušeli a které tady chceme zopakovat. Třeba Ženy ženám. Spousta představení vznikla a vzniká, když ženy hrají, režírují, píší, třeba Hybnerová, Krobová nebo Dagmar Bláhová, Simona Stašová, Eliška Balzerová. Takže budu dělat takový festival Ženy ženám. Dokonce by se mi líbilo, aby tam neměli přístup muži, a když, tak v převleku.

U22 zahájí sezónu 15. září, ale jedna hra pod vaším vedením už tam uvedena byla?
Hráli jsme tam Českého lva a předtím Pro dámu na balkóně, to je takové autorské představení, které tam budeme hrávat pravidelně. Také tam budeme hrát francouzskou hru Mínus dva, kterou jsme si upravili s Milanem Lasicou, hraje v ní taky Jitka Čvančarová, Martin Hoffman. Docela se na to těším. Ten prostor je přesně takový, kdy se krásně hraje. Není to ani málo ani moc, je to pro 320 lidí.

Je Uhříněves dobré místo pro divadlo? Přece jen do centra to není úplně blízko.
Je to 20 minut vlakem z Hlavního nádraží. Lidi tam můžou pohodlně zaparkovat, což uprostřed města nejde. Kousek je Jižní město, Průhonice a Říčany a spousta dalších menších enkláv, takže jenom okolí tvoří 200.000 lidí. A navíc je to na krásném místě, kousek od krásné přírody.

Co budete hrát nadcházející sezónu?
Taková dramaturgická větev, pro mě důležitá, je hrát takzvaná československá představení. Máme velmi blízké přátelství s Milanem Lasicou a jeho L+S Študiem. Hrajeme tam už dvě hry, ve kterých hrají čeští a slovenští herci, a hrajeme to i v Brně a občas taky v Praze. V tom bychom chtěli pokračovat. A chtěl bych taky přivést slovenská divadla, která jsou velice krásná, důležitá, objevná, jako je Astorka nebo Teatro Tatro. A potom jsou to nové věci, vždycky mám tak tři čtyři na mysli, až jedna z nich vznikne.

A která z těch věcí, co máte na mysli, teď krystalizuje?
Třeba že bych hrál tatínka a moje dcera Anna by hrála moji dceru. To je „objevné“. A že bychom byli takoví dva komedianti v šatně, ona má dítě, já mám dítě, vidíme kousíčky, jak vystupují, jak se to profesionální míchá s tím osobním a tak dále. To je jeden z těch projektů.

Dá se říct, jestli se chcete zaměřit jen na komedii nebo jestli se tam objeví i vážnější kousky?
S Martinem Fingerem hrajeme v Divadle komedie v režii Dušana Pařízka Podzemní blues. To je taková vážná věc, ale lidi se skvěle baví, i když je tam někdy mrazivé ticho. Nechci jen provokovat smích nebo pustý řehot. Mě baví, aby to i zamrazilo.

Budou v divadle účinkovat kmenoví herci? Nebo budou vaši herci, ke kterým máte blízko, dojíždět ze svých divadel?
No, spíš to budou ti, ke kterým mám blízko, protože stálý soubor si nemůžeme dovolit. Je to třeba Jirka Pecha, Jitka Čvančarová, Martin Hoffman, paní Zdena Herfortová, Zdeněk Junák. Taky u nás hraje Pavel Liška, Tomáš Matonoha a tihle kluci, kteří byli původně v HaDivadle.

Pracujete s novými, začínajícími herci? Vyhledáváte je?
Protože znám Borise „Pohybnera“, který učí na HAMU, tak on tyhle úplně mladé herce zná. A syn Vladimír studuje Alternu Magiku, kde je další spousta mladých lidí. Samozřejmě jim chceme dávat prostor v divadle, aby si to vyzkoušeli. Něco jiného je hrát pro spolužáky nebo příbuzné a něco jiného je vydat se do nejistých vod, bouřlivých, diváckých, nezúčastněných.

Bude se U22 v něčem lišit od vaší stálé brněnské scény? Nebo to bude všechno podobné?
Vlastní tvorba asi nemůže být jiná, než co člověk dělá. Ale budeme se potom pilně rozhodovat, jestli premiéra bude v Praze nebo v Brně.
V Praze je taky blízko DAMU, HAMU, takže se budeme snažit hledat ty mladé, dobré, skvělé lidi. Nechci říct talentované, protože talentovaný by měl být starý muž nebo stará žena, co se umění týče. Talent by měl v člověku zůstat, protože když se talent přetaví v rutinu, je to o něčem jiném. Anebo unavenou rutinu, to je to nejhorší.

Je pražský divák jiný než brněnský? Cítíte, když hrajete, nějaký rozdíl?
Kolegové říkají, že když se hraje u nás v divadle, máme to publikum už vychované. Lidi tam tomu jdou naproti, je tam cítit to vínečko. A na Slovensku zase lidi většinou po představení vstávají, když se jim to líbí. V Praze jsou lidé zhýčkanější, mají toho tolik k vidění. Je tady tolik krásných divadel na tak vynikající úrovni, že jsou rezervovaní. Ale když se dají přesvědčit a líbí se jim to, umí to ocenit.

Jaké jste měl léto? Podle všeho jste hodně pracoval.
Hlavně jsem hrál Veselé paničky windsorské, pak jsme hráli v Brně, v Ostravě, vlastně to bylo 29 představení. Taky jsem něco psal. Jezdil na koni a měl jsem čas na děti. Bylo to příjemné.

A co jste psal?
Dokončil jsem poslední verzi scénáře k filmu „Dědictví po 20 letech“. Už jsem to Robertu Sedláčkovi četl, jemu se to líbí. Domluvili jsme se, že to bude režírovat, protože je ze Zlína, já jsem z Vizovic, a on tomu velmi dobře rozumí.

Takže jste si ho vybral, protože si rozumíte lokálně, máte stejné vibrace z místa, kde žijete? Nebo v čem si rozumíte? Proč jste si ho vybral?
On mě seznamoval se scénářem, který píše s panem Zapletalem, a pak jsme se nějak začali bavit o mém scénáři. A on mně potom velmi jednoduše napsal, že si myslí, že na režii tohoto mého scénáře je nejlepší. Tak jsem se po kratším přemýšlení nechal přesvědčit. Chtěli bychom začít točit na jaře, i když to už říkám druhé jaro.

Bohuš po 20 letech. Nebude to vypelichané téma?
No, vypelichané téma to bude, ale Bohuš bude taky vypelichaný. Bude to zámožný vdovec. Důležité je, že šest roků od narození svého vnoučka nepil. Ale na karu, když mu umře žena, Bohuš znovu začne pít, a to je velký problém. Pro něj a pro jeho okolí.

A kde se bude točit?
Hlavně se bude točit v Olšanech, něco se bude točit také v protialkoholní léčebně u nás v Černovicích v Brně, bude to asi pět prostředí.

Pokud jde o nové filmy, Tomáš Vorel se po jedenácti letech vrací k natáčení pokračování Cesty z města, tentokrát to bude Cesta do lesa. Podle iDnes budete hrát starousedlíka Papoše, řídit traktor, kombajn, orat, sklízet pšenici, žnout trávu, postřikovat řepku a šplhat na posed…
Kombajn už mám za sebou, krásné. Je to zážitek, všechno vám jede pod nohama, všichni musí uhnout a nemají moc času. Je tam ale hodně pák, a než se člověk zkoordinuje, je to docela problém. Jinak jsem byl pochválen panem statkářem, že mi to jde. Takže kdyby náhodou, mám zase další možnost, jak si přivydělat, a to je kombajn.

(redakčně kráceno)