„Film má dýchat tepem tvůrců,“ říká Irena Pavlásková

Filmy nelze točit bez notné dávky subjektivity, protože vybalancovaný, objektivní film není pravdivý. Nerozhoduje přitom, jestli je tvůrcem muž či žena, tvůrčí muka jsou pro obě pohlaví stejná. A právě osobitý pohled na mezilidské vztahy je základním rysem filmové tvorby Ireny Pavláskové, ať jde o její oslavovaný debut Čas sluhů nebo televizní trilogii Bludičky. Hostem Šárky Bednářové v pořadu Před půlnocí z 8. září byla režisérka Irena Pavlásková.   

Žena režisérka, to ve filmovém světě nebývá obvyklé. Jak jste se k práci dostala? Byl to vždycky váš sen?
Asi ne. Jako dospívající dívka jsem netušila, co všechno režie obnáší. A netušila jsem to vlastně ani v době, kdy jsem dělala zkoušky na FAMU. Kdybych totiž tušila, co mě všechno čeká, netroufla bych si na to. Myslela jsem si, že režie je mnohem introvertnější, že něco vymýšlíte, chcete něco sdělit. Pro mě režie neznamenala ani tolik stát za kamerou a točit nějaké cizí příběhy, ale sdělit něco ze sebe. Dát vizuálním způsobem najevo, co člověk prožil, zažil, co ho bolelo, trápilo

Vystudovala jste dokument, ale u dokumentu jste nezůstala. Proč? Co vás na hraném filmu tak fascinovalo?
Už na FAMU jsem začala míchat žánry. Tenkrát mi to strašně vyčítali. Já jsem si dokument trošku přizpůsobovala: napovídala jsem lidem, jak to mají říkat. Ne, že bych chtěla lhát, to byly všechno pravdivé věci, ale chtěla jsem to slyšet tak, jak jsem si to sama myslela.

V dokumentu se tvrdě držíte faktů, kdežto u hraného filmu si můžete ledascos vyfabulovat.
Můžete člověka nebo situaci připravit tak, aby vám nahrála na to, co z toho chcete vytáhnout. Nemůžete ale realitu řídit. V hraném filmu si naopak všechno připravíte, což může být nakonec xkrát pravdivější než dokument, u kterého čekáte a čekáte na pravdivou větu, a ona nepadne.

Píšete i filmové scénáře. Proč?
Nikdy jsme si nemyslela, že se ze mě stane scenárista. Ale třeba v případě Času sluhů mě inspiroval silný příběh ze života. Inspirovala mě reálná žena. Ztělesnění zla a nositelka hrozných lidských vlastností, jako je intrikářství, manipulátorství, povyšování se nad druhé. Nevěděla jsem, kde se bere v lidech takové zlo, tak jsem si řekla, to musím zpracovat. A šlo to úplně samo.

Čas sluhů byl váš první film. Jaké máte vzpomínky na první režii? Někde jste uváděla, že jste vlastně plachý typ, že jste se v kolektivu moc neprosazovala. Pozice režiséra přitom vyžaduje razanci a ostré lokty, někdy je třeba i zařvat.
Byla jsem plachá v tom smyslu, že jsem se nerada ve společnosti projevovala nahlas; než jsem se dostala ke slovu, společnost dávno změnila téma. Kvůli tomu pro mě byla režie těžká a dlouho jsem se v tom hledala. V čem jsem byla ale silná, byla vnitřní razance. Přesně jsem věděla, co chci, měla jsem jasnou vizi. Ty vnitřní síly jsem naopak musela krotit. Dostávala jsem se tak do prapodivných situací: cítila jsem vnitřní sílu, ale vnějškově jsem byla spoutaná. Trvalo mi roky, než jsem to vybalancovala.
Čas sluhů byl zvláštní. V nesvobodné době jsem to točila maximálně svobodně. Scénář jsem psala volně, nespoutaně, bez jakékoliv autocenzury. Neměla jsem strach, že něco nedopadne. Nedělala jsem si žádné iluze a naděje. Neměla jsem co ztratit. Chtěla jsem odvyprávět ten příběh podle svého, klidně i s chybami. A možná proto to bylo tak silné a vymykalo se to průměrné tvorbě.

Čas sluhů byl první film, pak přišly další: Corpus Delicti, Čas dluhů, Bestiář, Zemský ráj to na pohled. Který z těch filmů máte nejradši? Dá se to tak říct?
Každý film mám ráda po svém. Na každém vidím místa, která se povedla, a naopak chybičky, které se už nedají odstranit.
Každý ten film odrážel životy lidí v určité době. Minimálně jsou to výpovědi o době, nezkreslené, pravdivé a s puncem subjektivity. To je u filmu nutné. Je špatně, když je film vyvážený, vybalancovaný, objektivní. Film má dýchat tepem tvůrců.

Poslední film Zemský ráj to na pohled líčí okupaci Československa v roce 1968. Vy jste s ním bodovala na filmovém festivalu v Moskvě. Jak přijímali film ruští diváci? Styděli se za svoji historii?
Oni to brali tak, že je to naše společná tragédie. Ne, že by oni byli jenom ti agresoři, ale že také byli oběti toho totalitního režimu. Hodně lidí mi pak říkalo, že Rusko dodneška není svobodná země a jak je důležité bojovat o každý, byť malinký kousíček svobody, tak jako ta rodina ve filmu bojuje o svoji malou ohraničenou svobodu.

  • Zemský ráj to napohled
    Zemský ráj to napohled zdroj: Bontonfilm
  • Zemský ráj to napohled
    Zemský ráj to napohled zdroj: Bontonfilm

Mě právě překvapilo, že film zabodoval v Moskvě. Že se projevila svoboda alespoň v tom filmovém světě. Překvapilo vás to?
Vilma Cilbulková získala cenu za nejlepší herecký výkon, dostali jsme i cenu mezinárodní filmové kritiky, takže to nebyl jen ruský pohled na věc, a pak jsme ještě dostali cenu ruských filmových klubů. Každá cena mě vždy překvapí a potěší. Je to satisfakce, radost, že vaše práce má odezvu.

Na Rusko máte nejednu vzpomínku. Zkuste vylíčit nedobrou vzpomínku na roztočený film. Tuším, že jste to točila v Moskvě. O čem to bylo?
Dostala jsem od ruské producentky nabídku snů. Měla jsem točit celovečerní dobový velkofilm o druhé Stalinově manželce Naděždě Allilujevně. Ona byla o 22 let mladší, Stalin ji znal od 13 let, byla do něho zamilovaná, viděla v něm romantického hrdinu, vůdce. A potom prožila x let s tyranem, který tyranizoval nejen celou zemi, ale choval se hrubě i k ní. Na osudu tohoto nevšedního manželského páru se pak ukazovala tragédie celé země.
Asi půl roku jsem psala scénář, pak jsem jezdila do Moskvy. Celý film jsem připravila, obsadila jsem ruské herce. Týden jsme dokonce natáčeli, točil se rok 1918, probíhala občanská válka, měla jsem tam historické vlaky, vojáky, koně.
Po týdnu natáčení najednou přiběhla producentka, že všechno balíme, končíme, došly peníze. Myslela jsem, že končíme na den či na dva, ptala jsem se, zda nemá na účtu peníze. Ta mě málem přizabila. Začala křičet, že peníze v Rusku na účtu nejsou, že v Rusku se nosí v igelitových taškách. A taštička s penězi prostě nepřišla a vypadalo to, že se neobjeví ani v dalších měsících.
Nezbylo tedy nic, než celou práci zastavit. Ze dne na den se to celé rozpustilo, celé se to zhroutilo. Materiál zůstal v Rusku. Měli jsme sice podepsanou smlouvu, ale na to se jen zasmála, že se s nimi můžu klidně soudit.

Nemáte naději, že se to jednou dotočí?
Naději mám, protože jsem poté, co vše padlo, od autorky předlohy Olgy Trifonovové odkoupila práva k její knížce. Společně teď doufáme, že se to jednou podaří zrealizovat.

Vždycky vás zajímaly mezilidské vztahy, partnerské vztahy, psychologické sondy do světa mužů a žen. Když jsem tady měla Věru Chytilovou, projevila se jako velká bojovnice za práva žen. Jak jste na tom vy?
Ženy už skoro nepotřebují, aby se za ně bojovalo. Je třeba bojovat za každého schopného člověka, za jeho dovednosti a schopnosti. Jde o to, aby všichni dostávali podobnou šanci. Samozřejmě bojuju za to, aby ženy měly stejnou šanci, aby neměly startovní čáru posunutou o dva metry dozadu, jak to většinou bývá.

Měla jste to jako režisérka žena těžší?
To vnitřní – ta tvůrčí muka a pochybnosti, vize – nezáleží na tom, jestli jste muž nebo žena. Muži mají samozřejmější start. Ženy vždy musí vynaložit dvojnásob energie, aby srovnaly startovací čáru. Pak už to je na každém, jak se dokáže prosadit. Samozřejmě by pak všichni měli mít také stejné ohodnocení. Za to bych bojovala. Jsem ale zásadně proti nějakým kvótám, nějakým 50 na 50, to není správná cesta. Správná cesta je přesvědčit o svých dovednostech.

Jste matkou, máte syna Davida. Jak jste dokázala skloubit kariéru a mateřství? Byl to problém?
Mateřství mě hodně změnilo. Nebyla jsem ta freemáma, která dala dítě na záda a šla do světa. Předtím jsem se zabývala sama sebou, svými pohledy na svět. A teď tu byl někdo, kdo mě úplně odsunul. Už nebyly důležité moje pocity, ale byly důležité pocity toho malého. Najednou se mi změnila psychika a dodnes pro mě znamená nejvíc rodina a dítě.

Být režisérkou je psychicky i fyzicky náročné povolání. Co je na té práci nejtěžší?
Nejtěžší je tvůrčí proces. Uhlídat si abyste to, co chcete sdělit, skutečně sdělil. Aby to lidi zasáhlo, zaujalo. To je těžké. A pak je těžké unést všechno kolem dokola. Natáčení je velmi stresující, musíte překonávat tisíce problémů a překážek, pořád se něco nedaří, nefunguje, nejsou peníze. 12 hodin denně máte skoky přes překážky. A pak je těžké období, kdy film prezentujete, kdy ho uvádíte divákovi. Ten pocit, kdy jdete s kůží na trh, jste odhalená, polonahá, nahá…

Jak vnímáte recenze?
Jeden kritik napsal špatnou kritiku na Corpus Delicti. Po dvou letech za mnou přišel, na veřejnosti (na nějakém večírku, premiéře) si klekl a omluvil se mi, že to musel napsat, abych si nemyslela, že mi patří svět (ačkoliv jsem si nic takového ani náhodou nemyslela.) A že si ten film znovu pustil a našel v něm nové roviny… Dokonce se mi omluvil i v nějakém pořadu v televizi.

Recenze tedy neberete příliš vážně?
Nemůžete je brát příliš vážně, protože ani úroveň recenzí není vážná. Člověk by to mohl odsunout ze stolu, ale je tam ta nepříjemná věc, že se tím trošku ovlivňuje veřejné mínění. Navíc jsou tam tlaky, že nějaký kritik má rád někoho. Nebo se říká, že stačí dát něco do kapsičky, a už je ten pohled shovívavější. To jsou nepříjemné věci.

Vím, že máte rozepsaný scénář. Nevím však, jak dalece?
Začala jsem psát závažné historické téma. Je to o poválečné situaci v Československu, jak dopadli lidé, kteří bojovali se zbraní v ruce za naši svobodu jak proti fašistům, tak proti komunistům. Neměl by to být příběh jen politický, ale i trošku citový, je tam takový zajímavý vztah dvou lidí. Druhá věc je z prostředí rozvětvené rodiny, kde panují zajímavé vztahy. Do toho přijde nový element, který život té rodiny úplně převrátí. A také uvažujeme o pokračování televizní trilogie Bludičky, která měla premiéru vloni. Nečekali jsme, že příběh o lidech, kteří opouští dětský domov, bude mít takový ohlas. Mně osobně by se moc líbilo, kdyby to vyšlo.

  • Bludičky
    Bludičky zdroj: ČT
  • Bludičky
    Bludičky zdroj: ČT

Je ještě nějaký námět, který se vás drží? Který nosíte v hlavě a chcete ho jednou dokončit? Prozraďte.
Mým dlouhodobým snem je film o Adině Mandlové. Ona byla nesmírně talentovaná, obdařená, na co sáhla, to jí nevšedním způsobem šlo. A kromě toho se v ní spojuje historie celého minulého století. Spojuje se v ní spousta zajímavých motivů k přemýšlení, jako jsou otázky viny, nevinny, potrestání. Jestli to potrestání bylo adekvátní. Jestli to byla chyba doby nebo selhání osobnosti. To by asi stálo za zpracování.

Irena Pavlásková (*1960, Frýdek-Místek)
Vystudovala dokument na FAMU v Praze. Už během studií získala ocenění na domácích i zahraničních studentských festivalech. Po škole natočila celou řadu dokumentů, ale i hudební klipy, reklamy nebo krátké televizní příběhy. Brzy se začala věnovat hraným celovečerním filmům, kterých natočila zatím celkem pět: Čas sluhů (1989), Corpus delicti (1991), Čas dluhů (1998), Bestiář (2007), Zemský ráj to na pohled (2009). Za své filmy získala ocenění z festivalů v Cannes, Montrealu, Paříži a Moskvě. V roce 2010 uvedla Česká televize její trojdílný film Bludičky o osudech odchovanců dětského domova.


(redakčně kráceno)