Českoslovenští letci na frontách 2. světové války

Téměř okamžitě po začátku nacistické okupace pochopil odboj výlučnost československého letectva a začal organizovat odchod českých pilotů, ale i pozemního personálu za hranice. Během pár měsíců takto republiku opustilo více než tisíc dobrovolníků. Po porážce Francie skončila většina z nich na Britských ostrovech a zapojila se do slavné bitvy o Británii. A nezanedbatelnou roli mělo rovněž naše letectvo zformované v roce 1944 v Sovětském svazu. I když jistě ne tak zásadní a jedinečnou, jak tvrdil komunistický režim. Někteří občané okupované republiky však nebojovali na straně Spojenců. Platí to pro obyvatele Sudet, často z českoněmeckých rodin, ale především pro Slováky, kteří se podíleli na několika německých kampaních, například proti Maďarsku, Polsku nebo na konci války proti Američanům. Právě slovenští piloti ale vytvořili základ československého letectva na východní frontě. 

O československých letcích hovořili v Historii.cs z 19. záři historik Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu, Vladislav Burian z Klubu historie letectví v Jindřichově Hradci a historik Ladislav Kudrna z Ústavu pro studium totalitních režimů. Ptal se publicista Vladimír Kučera.

Jak to, že se naši letci stali tak masivní silou v zahraničních armádách, zejména tedy v britské?
Rajlich: Když nacisté okupovali zbytek Československa, Hitler nechtěl opakovat legionářskou historii. Takže byl rozhodně proti tomu, aby byli Češi zařazeni do německé armády. Lidé v domácím a vznikajícím zahraničním odbojovém hnutí si tak velice brzy uvědomili, že v této válce nebude tentokrát možno počítat se stotisícovými legiemi. Ovšem zároveň dobře věděli, že vojenští specialisté dokážou svými činy nahradit nedostatek bodáků v první linii. A že přinejmenším z propagačního hlediska může úspěšný letec, peruť, letka udělat pro československou věc víc než pluk nebo divize pěšáků.
Export letců do zahraničí proto dostal vysoce organizovaný charakter. Nebylo to tak, že šli spontánně jeden jako druhý, probili se do Polska nebo do Jugoslávie a pak na Blízký východ. Samozřejmě tam byly i tyto momenty, ale jinak jejich odchod organizovala Obrana národa prostřednictvím stavovské organizace Svazu letců (tato organizace existuje dodnes). Tehdejší tajemník Svazu letců Josef Malý dal do novin nenápadný inzerát, že může najít práci pro letce. Na Poříčí, kde byl sekretariát, se pak trousili jednotliví letci, Malý z nich sestavoval skupiny a dával jim další instrukce, jak se dostat ke spojce, která je převede do Polska.
Byl to opravdu výkon. Až do dubna 1940, kdy byla síť zlikvidována gestapem, se podařilo exportovat více než 1.200 příslušníků jak létajícího, tak pozemního personálu. Vlastně to byla celá třetina dobrovolníků z domova, zbytek byly pozemní zbraně. Letci v zahraničním odboji tak byli přinejmenším zpočátku v nepoměrné většině.

Já jsem slyšel, že jsme měli velmi vyspělé piloty. Že jsme v první republice sice neměli tak dobré letectvo, ale naši letci byli lépe cvičeni než například němečtí piloti?
Kudrna: Naši prvorepublikoví profesionálové byli velmi kvalitní piloti, srovnatelní s německými, francouzskými i britskými. Ovšem neříkal bych, že němečtí piloti byli nekvalitní nebo zbabělí, jak se po skončení války někdy tradovalo. Záleželo to na době. V roce 1939, 1940 měli piloti Luftwaffe vysoký standard. Mnozí vyšší důstojníci prošli křtem ohněm ve španělské občanské válce. A ostatně samotný František Fajtl mnohokrát ve svých knihách vzpomínal, že němečtí piloti byli prvotřídní.

Burian: Věčná škoda je v jedné věci, že letouny typu Avia B-534 se nemohly srovnávat třeba s Messerschmitty Bf-109.

Proč jsou piloti považováni za jakousi armádní elitu? Tedy zejména oni sami se za ni považují a dokonce i vůči nepříteli mají jiný poměr než pozemní vojáci?
Rajlich: Považují se za elitu, protože jsou elita už jenom tím, že letectvo byla výběrová zbraň. Nemohl tam každý a zájem o službu v letectvu, kdekoli na světě, daleko převyšoval aktuální potřeby, takže letectvo si mohlo vybírat. Navíc letectvo má všude na světě vysoký podíl důstojnického sboru, a to je také jeden z prvků elitnosti.

A rekrutovali se také z elity společenské? Třeba o anglických letcích jsem se ve škole učil, že to byli elitáři, kteří opovrhovali mužstvem?
Rajlich: Nás taky učili, že prvorepublikoví důstojníci, ať už u letectva nebo jinde, se rekrutovali z vyšších vrstev. Nic se víc nepodobá omylu jako tohle. Speciálně v Československu. Tady ti důstojníci pocházeli většinou z velice skromných poměrů, o poddůstojnících nemluvě.
A pokud jde o Angličany, to je takový zrakový klam. Britové před válkou měli pomocné letectvo a měli squadrony víkendových pilotů. To byli skutečně chlapci z dobrých rodin, bankéřští synkové a podobně, a ti také potom sepisovali svoje paměti. Z toho vznikl dojem, že ty tři tisíce letců, kteří bránili Británii v bitvě o Británii, byla nějaká high society, ale vůbec to není pravda. Výzkumy ukazují, že jich mohlo být 200, maximálně 400.

Tři tisíce pilotů bránily Velkou Británii v pověstné bitvě o Británii, která se v našem školství 40 let trochu zatajovala, nezdůrazňovala. Takže z těch tří tisíc pilotů bylo tisíc našich?
Kudrna: Ne, ne. V té době se Čechoslováci vyloďovali po porážce ve Francii, vytvářely se československé perutě. A z nich do aktivní fáze bitvy o Británii zasáhla naše slavná 310. československá stíhací peruť. Celkově bylo stíhačů 89. A bitvy se také nepřímo zúčastnila i naše 311. československá bombardovací peruť.
Britové rádi ukazují, že to byl boj britských stíhačů vůči celé Luftwaffe. A na druhou stranu němečtí historici poukazují na to, že Britové nezapočítávají ztráty svých bombardérů, které nebyly nijak malé.

Rajlich: To je takový ten asymetrický pohled: britští stíhači proti celému německému letectvu, stíhačům, bombardérům a tak dál.
V Británii se zapomíná na přínos RAF Bombard Command a RAF Coastal Command (bombardovací a námořní letectvo), už třeba jen proto, že v bitvě o Británii bylo ztraceno asi 300 bombardovacích a pobřežních letounů. A to rozhodně není málo.

Burian: Konkrétně plukovník Karel Šeda, který se účastnil bojů ve Francii a bitvy o Británii, přímo říkal, že je vděčný za to, že Němci nakonec začali bombardovat města a přestali bombardovat letiště. Kdyby totiž Němci nepřestali, neměli by buď na čem létat, nebo z čeho vzlétat. Bombardování měst tak pomohlo k tomu, že personál opravil travnaté, případně betonové plochy a mohlo se bojovat dál.

Kudrna: V bitvě o Británii je strašně legend. Doteď se traduje, že v Británii bylo málo stíhaček, že to byla hrstka, která bojovala proti přesile. Ve skutečnosti to bylo tak půl na půl. A Němci kolikrát vzpomínají na to, že Britové měli výhodu, protože němečtí stíhači museli doprovázet bombardéry, zatímco Britové si mohli vybrat, jestli zaútočí na stíhače nebo na bombardéry.

Našich pilotů bylo hodně. Ovšem kromě nich létali i jiní cizinci?
Rajlich: Z cizinců z okupované Evropy, kteří postavili vlastní jednotky, bylo nejvíce Poláků, 15 perutí. Čechoslováci byli se čtyřmi perutěmi na druhém místě. Pak byli Belgičané, Nizozemci, dokonce Jugoslávci postavili dvě svoje squadrony, Norové měli tři squadrony.
Zní to možná trochu asymetricky, že Poláci toho měli nejvíc a my jsme byli teprve na druhém místě, ale je to trošičku klam. Poláci byli v řádném válečném stavu a svoje letectvo evakuovali z poražené země přes Blízký východ a další země. Kdežto Čechoslováci mohli počítat jenom s těmi, kterým se podařilo uniknout do zahraničí, a pak s malými doplňky z řad krajanů, z československé brigády ve Velké Británii nebo československých jednotek ze Středního východu.

Říkáte, že jsme byli druzí nejpočetnější. Často o sobě říkáme, že jsme nebojovný národ, ale když se to srovná s ostatními evropskými národy, není to zase tak špatné číslo?
Rajlich: V posledních 22 letech bohužel stále častěji slýcháváme o domnělé zbabělosti českého národa a podobně. Popravdě řečeno, mě to nudí.
Naše ztráty, ať už v zahraničí nebo na domácím bojišti, byly úplně srovnatelné s jinými bojujícími státy. Pravda, přímo na bojišti padl jediný československý generál, ale kolik jich bylo popraveno, kolik jich padlo v domácím odboji. Generál Luža padl v přestřelce na Moravě, generál Viest a generál Golian, velitelé slovenského povstání, byli popraveni. Když se podíváte na pamětní desku na ruzyňských kasárnách, tam vyhasly životy desítek československých generálů a vyšších důstojníků. Takové ztráty, jenom u těchto kategorií vojáků, jsou daleko před polskou armádou a mnoha dalšími. Rozhodně se nemáme za co stydět.

Já bych se chtěl vrátit k našim pilotům. Oni létali jenom u britských jednotek?
Kudrna: Vezmu to chronologicky. Ze začátku lítali naši kluci v polském letectvu. Potom to byla Francie a francouzské letectvo, kde si udělali skvělé renomé svými výkony v bitvě o Francii. Jména jako Peřina nebo Mašátko byla citována v armádních rozkazech a i jejich nadřízení Francouzi uváděli, že to byli vynikající spolubojovníci. Potom to bylo britské Královské letectvo a několik jedinců pak sloužilo i v letectvu Svobodných Francouzů. A nesmíme zapomínat ani na jednotky v Sovětském svazu. Navíc mnoho bývalých obyvatel Československa, Němci z českého pohraničí, ze Sudet, sloužilo v německé Luftwaffe, protože se na ně vztahovala říšská branná povinnost.

Rajlich: U Luftwaffe mohli sloužit pouze ti, kteří měli německé občanství nebo prokázanou nebo přiznanou německou národnost. Etnického Čecha byste tam hledali těžko. Samozřejmě je tam hodně případů na hraně – otec Čech, matka Němka, různé tlaky, kdy se přiznávali k německé národnosti nebo jim byla prokázána (třeba tím, že se k ní přihlásili při sčítání lidu).
Případ za všechny, Walter Bláha. To byl Čech, cítil se Čechem, ale po matce měl německou národnost, takže šel k Luftwaffe. Potom od Stalingradu dezertoval s letadlem do Turecka. Vzhledem k tomu, že sloužil u Luftwaffe, nebyl přijat k našemu letectvu a skončil u obrněné brigády. S obrněnou brigádou se nakonec vrátil do Československa, aby v roce 1948 znovu uletěl, tentokrát do západní zóny Německa. A takových případů „lidí na pomezí“ bychom mohli jmenovat celou řadu.

Kudrna: Právě ti „Češi“ v Luftwaffe měli pro naše kluky v Anglii docela nepříjemnou dohru. Musíme si uvědomit, že průměrný Angličan absolutně neznal rozdíl mezi Sudety a Čechy.
Třeba kapitán Veselý, který v té době sloužil u 68. britské stíhací perutě, jednou podal na inspektorát hlášení, že se ho jakýsi britský kapitán ptal, kolik Čechů slouží v Luftwaffe. Veselý mu říkal, že přece žádný. Ale anglický důstojník mu řekl příběh Herberta Soukupa z Litoměřic, kterého sundali nad Maltou. Soukup se tam někde opil s důstojníky v jídelně a říkal, že než by pracoval pro Beneše, radši létal pro Hitlera. Asi to bylo hodně nadsazené, nicméně inspektorát mu dal odpověď, že z čistých Čechů nelétá v Luftwaffe nikdo, což byla pravda.
A třeba v bitvě o Británii bylo v Cambridge pozdvižení místních obyvatel vůči Čechoslovákům, jelikož tam byl sestřelen německý bombardér, jehož pilot byl údajně Čech. Samozřejmě to nebyla pravda.

Mohl mít nějaké české nebo česky znějící jméno…
Kudrna: Samozřejmě, jako my máme třeba německá jména. Ostatně náš nejúspěšnější stíhač v počtu sestřelů (20 sestřelů) měl německé jméno – Karel Kuttelwascher.

Karel Kutterwascher
Zdroj: ČT24
Autor: ČT24

Rajlich: Zapomněli jsme ještě na jednu kategorii bývalých československých občanů, kteří bojovali na druhé straně, a to jsou Slováci. Ti totiž měli vlastní letectvo a zúčastnili se celé řady kampaní. Nejdřív bojů proti Maďarsku, proti Polsku, proti Sovětskému svazu a ve finále bojovali proti Američanům nad Slovenskem. To je kategorie, kterou bychom neměli pominout už jenom z toho důvodu, že gró československého letectva na východní frontě tvořili právě ti piloti, kteří přeletěli nebo se nějakým jiným způsobem dostali na druhou stranu.

Kudrna: Ze začátku Němci úplně nevěděli, co si počít s našimi piloty, jak je začlenit. Němci nebyli pitomci a věděli, že inteligence a armádní důstojníci budou vždy jádro odporu vůči německé okupaci.  16. března 1939 se tak štábní kapitán Jaroslav Malý, letecký atašé, sešel s maršálem Göringem. Ten přišel s překvapivou nabídkou pro naše piloty, měl zájem umístit zejména mladší důstojníky do německých civilních leteckých služeb. A ti se skutečně do těchto služeb hlásili. Nezachovaly se jmenné seznamy ani přesné počty, pouze z leteckého učiliště od podplukovníka Bedřicha Starého, který uvedl, že se z jeho jednotky se hlásilo 58 pilotů.

Rajlich: Dílčí seznamy existují a figuruje na nich značné množství lidí, kteří pak odešli do odboje. Naskýtá se tak poměrně logická otázka, jestli tito piloti nechtěli využít příležitosti, aby s tím letadlem foukli někam do zahraničí. Také se to ostatně přihodilo, v dubnu 1939 přelétávali čeští piloti svoje bývalé letouny do Německa a dva z nich uletěli do Sovětského svazu. Němci pak na tyto pomocné služby ze strany českých letců úplně rezignovali.
Jediní etničtí Češi, kteří mohli létat za protektorátu, byla hrstka továrních pilotů, kteří byli zaměstnáni jako tovární piloti už za první republiky v Avii, Letovu, Airovce. I tak Němcům jeden utekl. Byl to nadporučík Hlaďo, který dělal zalétávače v pobočném závodu Avie v Kunovicích a který v roce 1940 utekl s letadlem do Sovětského svazu. V srpnu 1945 se vrátil na ruzyňské letiště v čele československého stíhacího wingu.

Burian: Kvůli jedné publikaci jsem řešil rodinu z českého Těšínska. Byli to dva bratři. Jeden úspěšný pilot u 312. bombardovací perutě. Druhý, protože to bylo smíšené manželství, vstoupil do wehrmachtu. Nakonec bojoval ve Francii, byl po invazi zajat a dostal se do Anglie. Bratr si ho tam našel, byl vycvičen ve Skotsku k pozemním československým jednotkám, skončil u Dunkerque. Je trošku kuriózní, že ten, co bojoval původně za Němce, se vrátil domů na straně vítězů s obrněnou brigádou generála Lišky. Zatímco jeho bratr zahynul ke konci války v rámci 246. britské transportní jednotky.

Teď jste narazil na příbuzenské, rodinné vztahy. Jak se na českého pilota, který byl sestřelen a zajat, dívaly německé úřady? Jako na zrádce? Nebo jako na válečného zajatce? Jak se chovali k jejich příbuzným?
Rajlich: To je samozřejmě kruciální otázka. Nacisté se vůči protektorátním příslušníkům chovali podle říšského zákoníku. Takže těm, kteří byli zajati v nepřátelském vojsku, pověsili na krk paragraf 91a říšského trestního zákoníku. To byla velezrada, zemězrada, vyhnutí se pracovní povinnosti, prakticky na každý z těchto zločinů byl trest smrti.
Pokud jde však o letce, ti byli v trošku jiné situaci. Českoslovenští letci byli po dobu války smluvně součástí britského letectva. Nosili britské uniformy a Britové je taky jako takové brali. Když došlo k prvním případům (Trojáčkova posádka sestřelená už v září 1940), Němci je původně chtěli soudit podle říšského zákoníku – nebyli převezeni do zajateckých táborů, ale byli v civilní věznici. Jenže po té, co se tato zpráva dostala do Británie, britská strana začala vyhrožovat represáliemi. To bylo to známé „Za jednoho zastřeleného Čecha v anglické uniformě dva Němci o hodnost vyšší“. Nacisté proto přenechali řešení této otázky na vítězný konec války, kterého se nedočkali.

Kudrna: V červenci 1944 se snažili Němci svoje rozhodnutí revokovat. Když se nepovedl atentát na Hitlera, vzrostla moc SS a mnoho zajateckých táborů přešlo pod tuto bezpečnostní složku nacistů. Tehdy také převezli 24 našich kluků z nacistických táborů na Pečkárnu v Praze, kde všichni dostali trest smrti. Britové opět přes ochranné mocnosti zahájili velice složité jednání a Němci je zase propustili a vrátili do zajateckých táborů. Ale nevzdávali se a 22 z nich převezli do přísně střeženého tábora na zámku Colditz, kde měli čekat předvolání před Říšský soud. Naštěstí jednání Britů skončila kompromisem, když se s Němci dohodli, že soud s českými zrádci proběhne po konci války.
Ovšem kdyby se nakonec ti kluci v zajateckém táboře dostali do rukou gestapa, mohlo to s nimi dopadnout velice bledě. Hitler to mimochodem ukázal po známém útěku ze Saganu v březnu 1944, kdy bylo na jeho přímý rozkaz zavražděno 50 leteckých důstojníků, mezi nimi i Arnošt Valenta.

A co ti příbuzní? Byly proti nim nějaké represe?
Rajlich: Represálie to byly většinou preventivního charakteru. Po atentátu na Heydricha, kdy se zjistilo, že parašutisté, kteří sem byli shozeni, našli mnohdy útočiště právě u svých příbuzných, spustil K. H. Frank Aktion „E“ (Emigranten), aby něčemu podobnému zabránil. Příbuzné těch, o kterých měli Němci zjištěno, že jsou někde v zahraničí, odvlekli do internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova. Nebyl to koncentrační, respektive vyhlazovací tábor, i když úmrtí tam samozřejmě byla, protože lidem se tam dobře nedařilo. Jeho primárním úkolem bylo eliminovat příbuzenskou pomoc případným parašutistům ze zahraničí. Netýkalo se to tedy jen příbuzných letců, ale prakticky všech vojáků v zahraničí.

Byl tam i jeden smutný případ, Augustin Přeučil, ale to byla obrovská výjimka…
Rajlich: To bylo něco jiného, to je jiný příběh.

Hovoří historik Jaroslav Čvančara z Ústavu pro studium totalitních režimů:
Augustin Přeučil, letec, stíhač, příslušník 4. leteckého pluku v Praze, patřil k elitě československé armády, a stal se jedním z nejvýkonnějších agentů, který pronikl přímo do naší zahraniční jednotky přes Polsko, Francii až do Velké Británie.
V červenci 1941 se Přeučil oženil s anglickou dívkou a o měsíc později uletěl s novým typem stíhacího letounu Hurricane 2. Přistál v Belgii, kde se ohlásil gestapu. Převzalo si ho 3. oddělení, zpravodajské, pražské řídící úřadovny gestapa a využívalo ho až do konce války jako agenta provokatéra. Jeho role byla o to nebezpečnější, že když chtělo gestapo vytvořit nějakou provokaci (ať už někde v rodině, nebo mezi vězni v Malé pevnosti Terezín), měl Přeučil tolik informací a znalost prostředí, že mu téměř každý věřil. Následky pak byly skutečně tragické.
Jeho spis, tak jak byl předán soudu v roce 1947, byl tak silný, že ani nestačili během jednoho dne projednat všechny jeho zločiny, a už jenom třetina stačila k tomu, aby byl odsouzen k trestu smrti a večer pověšen.
Co bylo motivem k jeho konání? Nevíme. Říká se, že došlo k neshodě mezi ním a Marií Jarůškovou, kterou si chtěl namluvit, ale která ho odmítala. Zřejmě ji tak dlouho přemlouval, až ji zardousil. Podle místních pamětníků odtáhl tělo spolu se svým otcem a jakýmsi truhlářem Macháčkem z osady Závist až do Vltavy, kde jí uvázali kámen na krk. Celý příběh tak měl skončit jako sebevražda z nešťastné lásky. Na to se nikdy nepřišlo, ani po válce, kdy byl vyšetřován zpravodajskými orgány, ani při soudním procesu. Ale když se chtěl zmíněný truhlář Macháček na smrtelné posteli vyzpovídat, přiznal, že byl aktérem zbavování se těla Marie Jarůškové.

Jaké bylo letectvo na Východě?
Rajlich: Základ našeho letectva na východní frontě tvořila dvacetičlenná skupina československých stíhačů, která tam byla přesunuta na jaře roku 1944 z Velké Británie. Skupinu vedl štábní kapitán, pozdější generál František Fajtl a přeškolena byla na sovětské Lavočky v Ivanovu a v Kubince. Vznikl z ní 1. československý stíhací letecký pluk, který byl se skutečně fenomenálním úspěchem nasazen ve Slovenském národním povstání. Po ústupu z něj začaly vznikat další jednotky – 2. stíhací pluk a 3. bitevní pluk, jehož jádro tvořili slovenští letci, kteří v roce 1944 přešli na druhou stranu. Tyto tři pluky v lednu 1945 utvořily vyšší svazek, 1. československou smíšenou leteckou divizi, která byla od 14. dubna do 2. května 1945, tedy poslední dva týdny války, nasazena při bojových akcích v rámci osvobozování Ostravska, Opavska, Těšínska.
Samozřejmě v dobách vlády jedné strany se tato smíšená letecká divize stala oficiálně tím jediným pravým zdrojem správných bojových tradic československého letectva. To, že daleko větší práci udělali Čechoslováci na západním bojišti, ale i to, že základ našeho letectva v Sovětském svazu vytvořili vlastně piloti RAF, se samozřejmě příliš nezdůrazňovalo.

Teď jsme si tak hezky povídali o našich statečných pilotech. Dokonce i ve filmech to působí tak, že se ti chlapci pohádali maximálně o děvče, že to byla taková jednolitá parta statečných mužů, kteří táhli za jeden provaz. U pozemních vojsk tomu tak nebylo. Vzpomeňme vzpouru v Cholmondeley Parku. Byly podobné rozpory mezi piloty? Objevilo se to i v elitní části naší armády na Západě?
Kudrna: Objevilo. Po vylodění z poražené Francie, což byl skutečně velký debakl, se nahromadilo mnoho problémů mezi poddůstojníky a důstojníky. Piloti sepisovali memoranda, otevřené dopisy prezidentu Benešovi.
Šlo tam o víc věcí. Piloti například vyčítali velení, že mnozí z nich, zejména poddůstojníci, byli ponecháni napospas, bez rozkazů, bez možnosti se evakuovat, že se o ně důstojníci nestarali. A důstojníci pak zase Benešovi vyčítali, že nejsou spokojeni se složením vznikající prozatímní vlády, že by tam chtěli mít zástupce nejlépe z vlatních řad. A všichni nadávali na svou neutěšenou finanční situaci. (Vláda těm klukům dlužila kolem 3 milionů franků, což byly nemalé peníze. Ve Francii totiž sloužili za úplnou almužnu a zpočátku to ani nevypadalo, že by jim ty peníze měli vyplatit.) Memoranda důstojníků a poddůstojníků v létě 1940 tak měla mnoho shodných rysů – finanční situace, pomalost povyšování, žádání samostatnosti letectva, které se ukázalo jako jediná bojeschopná složka zahraničního odboje, účast ve vládě, změnu na velících postech. Nakonec se to podařilo vyřešit tím, že působili dál na britských ostrovech. Vláda jim vyplatila, co jim dlužila, do konce října 1940. A piloti byli zařazeni do bojových jednotek.
Ale například u 311. perutě vzpoura doznívala až do počátku roku 1941 a měla jinou příčinu. Nemálo důstojníků a poddůstojníků tam poukazovalo na to, že chtějí sloužit v letectvu, ale nikoli jako „bombarďáci“, ale jako stíhači. Zákroky našich nejvyšších vojenských představitelů byly poměrně razantní a tvrdé. Protože si nemohli dovolit opakování Cholmondeley Parku, sepsal 16. listopadu 1940 generál Janoušek tvrdý návrh na ministerstvo národní obrany. V něm doporučoval, aby se pro neposlušné letce vytvořil koncentrační tábor, kde by nemohli dál rozkladně působit na své druhy ve zbrani. Prostě je od ostatních izolovat. Naštěstí Britové nic takového nedopustili, a když se u 311. bombardovací perutě objevily případy, že letci odmítli letět na operační akci, a naše ministerstvo národní obrany s nimi chtělo zahájit soudní řízení, Britové to striktně zakázali. Poukázali na to, že v letectvu slouží pouze dobrovolníci, a ať je dají zpátky k pěchotě. A to se i stalo.

A nebyl tam na ně trochu tlak v počtu letů?
Rajlich: Ne. Ve Velké Británii se létalo na turnusy. Stíhač měl odlétat 200 operačních hodin, potom měl jít na půlroční odpočinek. To se dodržovalo. Bombardéři to měli také tak, ale když později sloužili RAF Coastal Command, zvýšilo se to s větším doletem letadel na 400 až 600 hodin. Britové se obvykle po té, co odlétali turnus, do boje nevraceli, nebo se vraceli jako dobrovolníci. U Čechoslováků, protože jich bylo málo, bylo dost těch, kteří udělali třeba dva a někteří i tři turnusy. Ale rozhodně je nikdo nenutil. Základní podmínkou u pilota bylo dožít se vůbec konce prvního turnusu, což se mnohým nepodařilo. Letců padlo pět stovek, to rozhodně není málo. A naprostá většina z nich nejen nepadla při svém prvním turnusu, ale už během výcviku, tedy ještě dříve, než vůbec začali bojovat.

Jak vzpomínají západní veteráni, třeba britští, na naše piloty?
Burian: Všichni na ně vzpomínají jako na výborné piloty, výborné kamarády. Pravda, je to s odstupem mnoha desítek let, ale když se dodnes řekne jméno Fajtl, Peřina, nebo ve Francii „Král vzduchu“ František Novák, jsou to pro ně pořád páni piloti.

Rajlich: Státní instituce dělají různé akce, které popularizují náš stát nebo mu dělají dobrou reklamu, ale žádná výstava, koncert, projev neudělaly našemu státu takové renomé jako vzpomínka na naše vojáky a letce, kteří bojovali ve Velké Británii. To je prostě fakt. Myslím si, že se tím zhodnocuje to, co tam před těmi 60 a 70 lety ti chlapci udělali.

Burian: Přijeli jsme za panem Marešem, to byl vynikající stíhač, 601. peruť. Byli jsem domluveni, ale nevěděli jsme, jestli dostal náš dopis. Bydlel v malé vesničce u Exeteru. Přijeli jsme tam až v půl desáté večer, protože jsme to nemohli najít, a potkali jsme pošťáka, který šel večer domů. Říkali jsme mu, že sháníme českého pilota Františka Mareše. A on nám řekl, Frank Mares, český pilot, vynikající člověk, žije tamhle v té chalupě, ale já vás dojdu ohlásit. Františka Mareše si tam vážili jako legendy, která za ně bojovala za druhé světové války. Byl to pan pilot pro všechny z celého okolí.

(redakčně kráceno)