„Hrdým Čechem jsem nejvíce v Ladaku,“ říká Dalibor Lebloch

Sdružení pro Tibet navazuje na pomoc buddhistickému klášteru Diskit, kterou náhodou započala brněnská cyklistická expedice v roce 1999. Tehdy šlo o výrobu několik tisícovek pohlednic, jejichž prodejem si měli mniši pomoci k živobytí. Dnes sdružení organizuje výpravy, kdy odborníci úspěšně restaurují vzácné a ohrožené fresky z 15. století, snaží se o výchovu místních restaurátorů, ale také pomáhají s opravami kláštera. Hostem Před půlnocí z 20. září byl Dalibor Lebloch, předseda Sdružení pro Tibet. Moderoval Igor Dostálek.

Při přípravě rozhovoru jste mi řekl větu, která mi zní v hlavě: „Lebloch, to je kolo.“ Je to tak?
Dost možná. Spíše to platilo v 90. letech. Brněnské publikum nás znalo, měl jsem čest vést expediční sekci klubu horských cyklistů. Vyráželi jsme různě, ale vždycky na východ. Začali jsme Podkarpatskou Rusí, rumunskými kopci, ale vzápětí už jsme pokračovali do Altaje, Mongolska. Dokud bylo otevřené Rusko, jezdili jsme do Ruska. Pak začali dělat drahoty s vízem, tak jsme zkusili v roce 1996 Pákistán, indické Himaláje. Tehdy jsem byl v Ladaku poprvé. A protože jsme zjistili, že je tam údajně nejvyšší průsmyk na světě (Kardung La – Indové udávají 5.600 m n.m.), zopakovali jsme tam výpravu v roce 1999, která se mi stala do jisté míry osudnou.

Co to bylo za typ setkání, že se z cyklovýpravy, zážitku spíše sama pro sebe, stala práce pro druhé?
Byla to náhoda. V tom průsmyku jsme potkali dva mnichy na skútru – dvě vajíčka, holé lebky, červené hábity a úsměvy na tvářích –, kteří nás pozvali na prohlídku jejich kláštera. Tehdy jsem poprvé uslyšel název kláštera Diskit. Od té doby jsem ho vyslovil snad desettisíckrát.

Diskit ale jmenuje vesnice, která je pod klášterem?
Ano, ale zpravidla se kláštery jmenují shodně, tady je to Diskit Gompa. Gompa (zhruba přeloženo „prázdné místo“) je ladacký terminus technicus pro kláštery.

Jaká prázdnota vás v tom klášteře čekala?
Žádná prázdnota. Byl tam jediný mnich, který trochu vládl angličtinou. Všiml si mé kamery a požádal mě, abych jim pomohl s pohlednicemi. Zůstali jsme přes noc a druhý den jsme za příznivého světla nafotili věci, které si běžný turista nenafotí. Zvolil jsem kolekci snímků rituálních náboženských nástrojů. Pak jsme vydali asi 10 tisíc těchto pohlednic a v dalších letech jsme se je tam snažili dopravit.

Vy jste tam tedy přivezli pohlednice, které se staly dalším zdrojem příjmu pro život kláštera?
Ano, ale ne nijak významným. Spíše jsme tím dali najevo, že jim chceme malinko pomoct. Důkladněji jsme to potvrdili v roce 2002, kdy jsme tam dovezli počítač a tiskárnu, které jsme získali od sponzora. Vyrobili jsme tady také nákončí pro renovaci čhortenů (kamenné mohyly s dřevěnou tyčí a barevnými praporky – pozn. red.). Těch je tam mnoho a nejsou nějak vzácné, takže jsme se jako laici mohli pustit do amatérské „restaurátorské“ práce.
Mysleli jsme si, že to bude povyražení na týden. To sice bylo, ale mniši to vzali daleko vážněji. Na závěr uspořádali slavnost a posvětili tyto stavby znovu. Tímto jsme si je získali daleko více než těmi pohlednicemi.

Klášter Diskit
Klášter Diskit
Více fotek
  • Klášter Diskit zdroj: Sdružení pro Tibet http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2926/292597.jpg
  • Klášter Diskit zdroj: Sdružení pro Tibet http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2926/292598.jpg

V tomto momentě jste k tomu nápadu tedy začali přistupovat jinak?
Ano, uvědomil jsem si, že je to téma, které je chytlo. A když jsem viděl poničené malby ve starých diskitských modlitebnách, řekl jsem si, že na to sice nestačíme odborně, ale snad můžeme pomoci organizačně. O rok později jsme založili občanské Sdružení pro Tibet.

Vám se podařilo do výpravy na záchranu náročných maleb zapojit i profesionální restaurátory a malíře?
V roce 2005 se s malým týmem přihlásil například akademický malíř Jan Knor, jeden z našich nejlepších restaurátorů. Předtím jsme sice dělali základní odběry hlíny, vody a stavebních materiálů, aby bylo jasné, z čeho je celá stavba, ale teprve s jeho příchodem to nabralo vyšších obrátek. Tehdy si Jan Knor zvolil k rekonstrukci napoprvé jen asi 100 let starou a ne tak významnou fresku Ochránců čtyř světových stran. Provedli čištění, fixaci, plombáž a fresku zachránili, aby již nebyla ohrožená. Jde totiž především o konzervaci, zachování stávajícího stavu, různá vylepšení ještě počkají.

Čhorteny před rekonstrukcí
Čhorteny před rekonstrukcí
Více fotek
  • Čhorteny před rekonstrukcí zdroj: Sdružení pro Tibet http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2926/292600.jpg
  • Rekonstruované čhorteny zdroj: Sdružení pro Tibet http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2926/292599.jpg

V čem jsou tyto fresky z 15. století ohroženější teď, než byly před třeba 300 lety?
V roce 1947 vznikla samostatná Indická republika. V 50. letech došlo k pozemkové reformě a kláštery pozbyly pozemků, ekonomického významu i autority u venkovanů. Věřící se museli starat především o vlastní živobytí, čímž se ze strany vesničanů utlumila péče o klášterní budovy. Do té doby to dělali jako zásluhy, jako bílý puntík, aby se po smrti lépe přerodili. Dnes už ale mniši pochopili, že to je na nich, a už se také snaží.
Nadto přišla změna klimatu. V posledních deseti letech tam o trochu více prší, ale hlavně prší podstatně jinak. Přicházejí přívalové deště, na které tyto stavby nejsou konstruovány. Tyto stavby, které mají plochou střechu, byly dobře vymyšlené pro 15. století. Odolávají seizmickým vlivům, jsou dobře položeny, aby se vyhnuly závalům bahna, kamenů, lavinám. Ale nepočítají se zvýšenou vlhkostí a vyššími srážkami.

V jaké situaci jsou buddhističtí věřící v Ladaku? Jsou menšinou v hinduisticko-islámské části Indie?
V Ladaku jsou ve většině, nicméně islamizace této oblasti postupuje. Ladak a Zanskar jsou původně buddhistické země se vším všudy, nazývané Malý Tibet. Tento pojem původně zvolil snad nejslavnější cestovatel všech dob Sven Hedin pro oblast Baltistánu. Dnes je tato oblast pod kontrolou Pákistánu, jsou tam tibetské vesnice, mluví se archaickou tibetštinou, ale jsou to všechno Šiité, do jednoho. A islamizace pokračuje i na indickém území, protože Ladak a Zanskar je pod správou muslimských měst. Kolik tak muslimské vládě zbude vůle a peněz na to opravovat buddhistické památky?

 Freska Ochránců čtyř světových stran po konzervaci v roce 2005
Freska Ochránců čtyř světových stran po konzervaci v roce 2005
Více fotek
  • Freska Ochránců čtyř světových stran po konzervaci v roce 2005 zdroj: Sdružení pro Tibet http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2927/292601.jpg
  • Freska Ochránců čtyř světových stran po zákrocích z roku 2006 zdroj: Sdružení pro Tibet http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/30/2927/292602.jpg

Jak je vaše pomoc vnímána místními lidmi, mnichy a úřady? Neberou to jako invazi ze Západu?
Ne. Nejsme jediní, kteří se cítí doma na celé planetě. My opravujeme naše domácí fresky v Ladaku. Aspoň já to tak chápu. Doma se cítím stejně v Husovicích jako v Mongolsku nebo v Ladaku. Je tam též několik dalších podobně zaměřených nevládních organizací, které pomáhají jak s odborníky, tak dobrovolníky, nadšenci. Všichni jsme začínali na přelomu tisíciletí a všichni už chápou, že to nemůžeme za život stihnout. Teď se proto musí začít hlavně s výukou, což je součást nejen našich dalších výhledů.

A jak se tedy spolupracuje s místními úřady?
Památkovou péči v Indii obstarává Archeology Survey of India, která má nedostatek odborníků, kteří se navíc věnují především hinduistickým a, aby nebyli pomluveni, také muslimským památkám. Stesky ze strany buddhistů zanikají.

Zpět k freskám. Kolik lidí se na jedné výpravě podílí? Jaký je poměr odborníků a laiků v takové výpravě?
Nejúspěšnější výprava proběhla v roce 2006, kdy nám svou přízeň, čas a um věnovaly akademické malířky Lenka Helfertová, Teodora Popová a Markéta Pavlíková. Všechny jsou to zkušené dámy z pražské Akademie výtvarných umění. S sebou měly dva studenty. Je totiž třeba, aby jeli nejen vystudovaní, hotoví restaurátoři, ale hlavně zkušení restaurátoři. Čerstvý absolvent se může přidat, ale musí tam být také někdo, kdo už má něco za sebou. Pak tam bylo dalších pět dobrovolníků laiků, kteří dělali tu zednickou, tu nosičskou, tu tesařskou práci.

Když jste začali obnovu vy, neodborníci, nadšenci, proč si mniši dávno nepomohli sami?
Snažili si pomoct, ale bohužel. Zde platí restaurátorská ochrana časem: čím déle se na to nesahá, tím lépe. Tedy pokud to nespadne. Jak postupuje čas, vynalézají se totiž stále lepší restaurátorské metody. Zkrátka se stalo se, že v mnohých klášterech na to sáhli neodborníci a dopadlo to nedobře.

Takže jste tam působili jako mise restaurátorství? Zjevení z jiného světa?
Nebyla to nová myšlenka. Dnes tam Archeology Survey of India pořádá i jakási dvoudenní školeníčka. Letos jsme tak mohli konstatovat, že místní už mnohem lépe chápou význam historie. V čem jsou dobrá muzea. Proč zachraňovat staré věci, proč to neosekat a nenamalovat znovu (i to se stávalo). Narůstá s tím ovšem zároveň hrozba, že se do toho někdo pustí, i když s dobrým úmyslem, a neodborným zásahem to pokazí. Je proto třeba je povzbuzovat, aby to nenechali zničit, ale zároveň je brzdit a říkat, nejdříve se to musíte naučit.

Každý bohulibý záměr potřebuje nějakou fundaci. Jak se to daří Sdružení pro Tibet?
Naštěstí je dost lidí, kteří sami sebe chápou jako občany zeměkoule. A kteří chápou, že když si všichni můžeme užívat krásy našeho světa, máme i zodpovědnost za věci vzdálené. Je jedno, jestli je to na Slovensku nebo v Ladaku.
Takže dostáváme i malé dárky od 5 do 100 Kč do kasičky. Podobně tam fungují i jiné české organizace. Nejsme tam z Česka sami – vlastencem a hrdým Čechem jsem nejvíce v Ladaku. Další Češi tam jezdí rok co rok. Starají se o vzdělávání, podporují tibetské uprchlíky, jednu školu tam již postavili, druhá se staví. Čili o Češích se tam ví.

Kdyby se teď v někom probudila touha vás podpořit, třeba dobrovolničením ve vaší výpravě, je to možné? Chystá se nějaká další výprava?
Měli jsme pauzu kvůli nedostatku financí a zdravotním potížím. Nyní jsou kontakty do Ladaku obnoveny a jsme očekáváni. Je připraven poměrně rozsáhlý projekt a také obnovujeme tým. Všichni, kteří by chtěli pomoci, jsou vítáni. Potřebovali bychom ale spíše odborníky. Například informatika, abychom postavili nové webové stránky, nebo stavaře, protože je potřeba udělat stavební dokumentaci, výkresy.

Vydali jste zprávu o čtyřech výpravách, v jejím závěru bylo přání pro mnichy, že jim přejete úspěch nejen v obnovování a uchovávání náboženských památek, ale také úspěch v duchovním růstu. Pozorujete na sobě nebo na členech vašich výprav nějaký duchovní růst?
Myslím, že ano. Byli s námi čtyři studenti brněnské religionistiky a měli v úmyslu tam bádat nad buddhismem. Dopadlo to ale tak, že si vyhrnuli rukávy a pustili se do hmatatelných činností, zasklívání, nošení materiálu. Prostě byli nadšení. Na závěr mniši uspořádali večeři a všichni jsme byli dekorováni slavnostními stuhami. Když jsem viděl v očích těch studentíků, co se v nich asi odehrává, určitě to doplnilo spektrum zážitků o hodně duchovní rozměr.

MUDr. Dalibor Lebloch
V 70. letech stál u počátku jedné z diagnostických metod nukleární medicíny v tehdejším Československu. V 80. letech byl jako nadšený cyklista a člen TJ Favorit Brno u příchodu horského kola. Dokonce si doma v kotelně spolu s přáteli zřídil stolici na stavbu vlastních rámů. V 90. letech se účastnil mnoha zahraničních cyklistických expedic. V roce 2003 založil Sdružení pro Tibet s cílem záchrany hmotných památek kulturního dědictví Tibetu v kraji Ladak. Sdružení od té doby uspořádalo tři výpravy v letech 2003, 2005, 2006. Toto léto započala práce v Ladaku přípravná mise pro výukovou a restaurátorskou výpravu roce 2012.


(redakčně kráceno)