Havel píše: Víc bych bojoval za duchovní pojetí státu

Praha – Pětasedmdesáté narozeniny oslavil disident, dramatik a bývalý český a československý prezident Václav Havel. ČT24 mu při této příležitosti písemně položila několik otázek, na něž bývalý exprezident z Hrádečku odpověděl takřka v podobě mikroesejů. V nich se zamýšlí nad zákazem komunistické strany a připouští, že měl během svého prezidentského angažmá více bojovat za duchovní pojetí státu. Mladá demokracie se podle něj totiž příliš soustředila na trh na úkor hledání idejí. Web CT24.cz vám nyní exkluzivně přináší Havlův text v plném znění.

Jubileum je určitě okamžikem k zamyšlení a ohlédnutí. Kdybyste se vrátil ke klíčovým okamžikům svého života - jakkoli je jasné, že jde o „co by bylo, kdyby…“ - chtěl byste něco vrátit, udělat jinak?

Kdybych měl vyjmenovávat své chyby, zajisté bych byl schopen při troše námahy rozpomenout se na stovky věcí osobních i politických, které jsem mohl udělat jinak a lépe. Kdybych měl jmenovat nějakou obecně politickou a vskutku zásadní chybu, pak bych musel asi říct, že jsem měl daleko důrazněji a energičtěji bojovat za to duchovní pojetí státu, o němž jsem mluvil ve svých prvních prezidentských projevech. Cítil jsem, že naše postkomunistická republika - na rozdíl od první republiky - jako by neměla svou ideu a občas, charakterizujíc sebe samu, se zmohla na jediné slovo (TRH). To ostatní byla jen nadstavba. A to nemohlo vést - a také nevedlo - k ničemu dobrému.

V této souvislosti člověka nutně napadne ono téma těsně porevolučního vyrovnání či nevyrovnání se s komunismem, přesněji řečeno s komunistickou stranou. Ta otázka, zda se měla nebo mohla tehdy zakázat, se opakuje prakticky celých těch 22 let…

Za zrušení komunistické strany jsem skutečně nebojoval. A to z více důvodů. Například proto, že jsem chtěl dát té straně šanci během oněch „zkušebních“ dvou let udělat to, co udělaly komunistické strany v jiných zemích, totiž skutečně se zreformovat. To se bohužel nestalo. Hlavní důvod byl ovšem jiný: cítil jsem, že u nás společnost v podstatě takový krok nechce. Vždyť u nás bylo několik milionů (dřívějších i současných) členů této strany a ti mohli mít docela pochopitelný strach, co bude dalším krokem: pamatovali si dobře, že vyloučením ze strany zlé časy spíš začínají, než končí. Kdyby tu byla skutečná společenská potřeba ji zrušit, určitě by zrušena byla. Ale víte o jediném poslanci či vůbec politikovi, který by po tom volal? Já si pamatuji jediného (Dr. Sokola). Kdyby tu z různých sociálně psychologických a historických příčin byla skutečně zjevná a validní touha po zrušení komunistické strany, určitě by zrušena byla a žádný Havel by tomu nezabránil, i kdyby chtěl. Ale pozor: někdy mi je vyčítáno, že jsem nezabránil přerodu komunistických činitelů v mafiány. To je nespravedlivé: byl jsem to já, kdo už 21. 8. 1990 na Václavském náměstí hřímal proti vzniku mafií („slušovické nitky“) a byli to titíž novináři, kteří mne tehdy kritizovali za to, že chci prý druhou revoluci (proti kapitalismu), kteří mi dnes vyčítají, že jsem nedostatečně bojoval proti komunistickým novopodnikatelům.

Václav Havel na Letné (1989)
Zdroj: ČT24

V nedávné minulosti jste se vrátil k psaní dramatických textů, splnil jste si sen natočením filmu, občas se vyjadřujete k různým veřejným tématům. Ale jako kdyby v tom chyběl ještě jeden žánr, který vám byl po léta vlastní a v němž jste - dlužno říci - často formuloval věci zcela přesně a předvídavě. Máme na mysli vaši esejistickou tvorbu. Z vašeho pera (nebo tehdy asi psacího stroje) vyšly velmi trefné texty, ať už je řeč o méně známém dopisu Dubčekovi z roku 1969 či slavném dopisu Husákovi z roku 1978, o proslulé Moci bezmocných či o mimořádně vtipných fejetonistických útvarech (Setkání s Gorbačovem, Pavel z Teplic - k narozeninám Pavla Landovského) aj. Nemáte někdy chuť se k tomuto typu psaní vrátit a své myšlenky a názory opět formulovat v esejích?

V době prezidentství jsem byl nucen téměř každý víkend psát nebo redigovat nějaký projev. Ty projevy byly pro mne čímsi jako „trochu-esejemi“. Tu a tam na sebe témata volně navazovala, skoro jako by chtěla být zárodkem nějaké knihy esejů. Velmi mne to vyčerpávalo, nebyl jsem zvyklý psát na objednávku. Jsem šťasten, že teď jsem daleko svobodnější a je víc na mně, jestli něco napíšu nebo ne. Nějakou esej napíšu, až budu mít nápad a chuť.

Zanedlouho si připomeneme, respektive vy připomenete, 35. výročí vzniku nejzásadnější občanské iniciativy 70. a 80. let, Charty 77. Je dobré a potřebné se k ní vracet, nebo to byla iniciativa „na použití proti komunistickému režimu,“ takže je dnes už jen kapitolou v učebnici dějepisu?

Myslím, že z příběhu Charty vyplývají určitá obecná poučení. Nejednou jsem na ně tázán. (Nedávno jsem byl dokonce kýmsi z arabského světa tázán, jak se to dělá, aby byla revoluce sametová.)

Václav Havel
Zdroj: isifa/LN
Autor: Ondřej Němec

Ačkoli většina našich prezidentů zažila poprezidentské období, Vy jste byl první, kdo odešel do prezidentského důchodu až poté, co dokončil poslední mandát. Znamená to, že vlastně až Vy pro budoucnost definujete ono post-prezidentství. Jak je to těžké (není to do jisté míry těžší, než definovat prezidentství)?

Ano, u nás nemáme tradici regulérně doslouživších prezidentů a není tedy oč se opřít. Mohl bych jmenovat mnoho příkladů, kdy postprezidentské rozhodnutí je nepoměrně náročnější než rozhodnutí prezidentské.

Jistá míra zájmu o osud mé osoby mne pochopitelně těší, koho by netěšila. Musí to mít ale své meze. Hranice mezi legitimním zájmem o osud někoho známého a bulvárním šmejděním pod cizími postelemi jsou začasté dost nejasné a trvale se o ně někdo přetlačuje.

A tak, jako jsou například modelky, herečky či celebritky, které přímo bojují o to, aby byly někde vyfotografovány, jsou jiní, kteří před fotografy prchají. Já patřím k těm, kterým je to celkem jedno. Kdysi jsem se musel smířit s tím, že jsem v každé školní třídě na zdi a dokonce i na známkách, takže každý mou tvář zná, což přináší četné výhody a nevýhody. Nicméně zvykl jsem si a dnes mi je v podstatě úplně jedno, jestli mne (a mé plíce) někdo fotí nebo ne. Odmítám jediné: pózovat. To opravdu přenechávám top-celebritkám.