„Pokud Lukašenko sám neodejde , poteče krev,“ říká Ales Michalevič

V běloruských prezidentských volbách v prosinci 2010 se Ales Michalevič postavil Alexnadru Lukašenkovi s relativně umírněným programem. Přesto byl po protivládních manifestacích spolu s dalšími desítkami disidentů zatčen. Ve vězení mu byla odnímána základní práva, byl bit, mučen, nucen ke spolupráci s KGB, běloruskou tajnou službou. Pod falešným příslibem spolupráce vězení po dvou měsících opustil, ihned však o tamních podmínkách informoval veřejnost. Nakonec byl kvůli hrozbě pětiletého trestu nucen z Běloruska uprchnout, v březnu pak získal politický azyl v České republice. Ales Michalevič, host konference Fórum 2000, poskytl exkluzivní rozhovor Josefu Pazderkovi pro Interview ČT24 z 14. října. 

V březnu letošního roku jste po dramatickém útěku z Běloruska dostal politický azyl v Česku. Jak se vám tady žije a jak se vám celkově líbí v Evropě?
Mám hodně práce. Dělám všechno pro to, aby se političtí vězni v Bělorusku dostali na svobodu. Jezdím po Evropě, mluvím s lidmi, novináři, politiky, spolupracuji s OSN i neziskovými organizacemi. Jinak se mi ale v Česku žije dobře. Nepříjemné je jenom to, že se za mnou stále nemůže přestěhovat moje rodina z Běloruska. To jsou však soukromé záležitosti. Celkově si nemůžu stěžovat. Česko je nádherná země a Praha velmi příjemné místo k životu.

Nikdy jste nelitoval, že jste v březnu z Běloruska utekl?
Neměl jsem jinou možnost, respektive druhou možností byl pětiletý pobyt ve vězení a dlouhé čekání na to, zda mě náhodou režim nepropustí. To je koneckonců osud řady mých kolegů. Proto toho, co jsem udělal, nelituji.

Jste v kontaktu se svojí rodinou?
Ano, dokonce jsme se i několikrát sešli, ve Vilniusu nebo Varšavě, což je z Minsku blíž než Praha. Mé mladší dceři je kolem dvou let, takže vždycky hledáme nejbližší možnou destinaci. A prakticky každý den spolu mluvíme přes Skype a předáváme si novinky.

Říkáte, že prosazujete propuštění všech politických vězňů v Bělorusku. Prezident Lukašenko část z nich skutečně propustil a u zbývajících to slibuje udělat v dohledné době. Co to pro vás znamená?
Pro mě osobně to znamená hlavně naději na návrat do Běloruska. Pokud k takovému kroku skutečně dojde, bude to samozřejmě i pro mě velká úleva. Na druhé straně žádost běloruských úřadů o mé vydání zpátky do země je pořád platná. Musím ji před českým soudem vysvětlovat a hájit se, takže hrozba vězení v Bělorusku není úplně zažehnána.

Je Lukašenko schopný uvažovat racionálněji a splnit některé podmínky ze strany Evropské unie?
Nelíbí se mi, že se s lidskými právy a osudy takto obchoduje. Mám na mysli propuštění politických vězňů výměnou za úvěry z Evropy. Svoboda pro mnohé opozičníky je dobrá věc, ale když se to bude dělat výměnou za peníze, je to začarovaný kruh. Je to jako s teroristy, jak dáte jednou výkupné, můžete čekat, že ho budete muset vyplatit i příště.

Vraťme se ještě do roku 2010, kdy jste se zaregistroval jako jeden z opozičních prezidentských kandidátů v Bělorusku. Jak a kdy jste k takovému rozhodnutí dospěl?
Měl jsem tehdy dojem, že se události nevyvíjejí směrem, který jsem si přál. Do té doby jsem podporoval společného opozičního kandidáta Alaksandara Milinkieviče. Ten se ale rozhodl voleb nezúčastnit, nebo to tak aspoň vypadalo. A protože jsem kolem sebe měl schopný tým, odborníky, rozhodl jsem se zapojit do prezidentského klání. Chtěl jsem ukázat alternativu, jiný program, jiný úhel pohledu.
Samozřejmě pravděpodobnost mého vítězství byla naprosto minimální. Mně šlo víc o to ukázat lidem jinou, umírněnou cestu. Dodnes si myslím, že se mi to vcelku povedlo.

Od ostatních opozičních kandidátů jste se odlišoval tím, že jste prezidenta Lukašenka přímo nekritizoval, ale byl jste k němu smířlivější než ostatní. Proč?
Měl jsem za to, že je potřeba se zaměřit na lidi, kteří ještě donedávna podporovali Lukašenka, touží po změně, ale nechtějí všechno radikálně měnit. Žádají postupné kroky, zefektivnění a zlepšení fungování státu. Chtějí otevřít Bělorusko Západu. Jejich prioritou je ekonomicky soběstačná a konkurenceschopná země.

V té době vás kritizovali další členové běloruské opozice: údajně tříštíte síly, příliš se kompromitujete kompromisy s Lukašenkem a nechcete táhnout za jeden provaz. Co jste na to říkal?
Nejlepším společným kandidátem opozice byl tehdy Alaksandar Milinkievič. Kolem něj se dalo semknout a domluvit na jednotné kandidatuře. Bohužel se to nepovedlo, protože zvítězily osobní ambice dalších opozičních kandidátů. Dnes si dokonce myslím, že je vždy lépe, když jsou dva silnější protikandidáti. Lukašenka je možné a nutné kritizovat z různých úhlů pohledu. Ale dnes už je jasné, že se musíme sjednotit.

Tehdy vás opozice také dost silně kritizovala za výroky, že v Bělorusku nejsou političtí vězni, že jste na lidská práva nekladl žádný důraz. Litujete toho zpětně?
V té době v Bělorusku skutečně nebyli političtí vězni, tak jak je definují západní lidsko-právní organizace. Tito vězni se objevili až po loňských prosincových volbách.
Nelituji toho, že jsem mluvil víc o ekonomice, obchodu, průmyslu, zákonech, zahraniční politice, protože na tom nejvíc záleží budoucnost Běloruska. V opozici bylo navíc dost dalších kandidátů, kteří kladli důraz na lidská práva a mluvili o Lukašenkovi jako diktátorovi.

Ovšem díky hlasům podobných lidí se později vědělo o vašem zatčení a díky nim jste možná přežil výslechy a mučení ve vězení. Cítíte ten paradox?
Paradoxní je spíš to, že kandidáta, který nekritizoval Lukašenka ani nikoho jiného a který jenom prezentoval svůj program, nakonec drželi ve vězení daleko déle než tvrdší Lukašenkovi kritiky a oponenty.

Proč je podle vás běloruská opozice nejednotná?
Jsou tam rozdíly osobnostní, programové. Do toho se vždy míchají i osobní ambice jednotlivých lidí. Hodně sporů se vede o taktické věci – účastnit se parlamentních voleb, nebo je bojkotovat, když je jasné, že jsou tak jako tak zfalšované. Na takovéto věci mají lidi různé názory. Hlavním problémem ovšem zůstávají osobní ambice.

A s nimi se ani po událostech minulého roku nedá nic dělat?
Ale dá. Pobyt ve vězení, kterým většina z nás prošla, tomu myslím hodně napomohl. Nepřítel lidi spojuje, takže jsem si stoprocentně jistý, že sjednocování opozice bude pokračovat.

Měli bychom připomenout, že jste byl po loňské prosincové demonstraci v Minsku proti falšování voleb zatčen, poslán do vazby a tam mučen. Můžete krátce připomenout, co se s vámi dělo?
Několik prvních dnů probíhalo víceméně normálně v rámci zákona. Pak se ale objevili lidé v černých maskách a ve vojenských uniformách, předpokládám, že to byli lidé z ochranky prezidenta. Začali nás mlátit, bít, mučit. Nakonec mi lámali ruce, nutili mě k falešným přiznáním a spolupráci s lidmi z tajné služby. Vynechávám samozřejmě desítky dalších nepříjemností. Třeba omezení kontaktu s právníkem, s rodinou, s kýmkoliv. Nepředávali mi dopisy a podobně. Jako advokáta mě rovněž zasáhlo, když mnohým našim potenciálním obhájcům prostě sebrali právní licenci, aby nás nemohli obhajovat, mluvit o našem případu a svědčit o tom, co se s námi děje.

Údajně jste v určitý moment souhlasil s podpisem spolupráce s tajnou službou výměnou za propuštění?
Den předtím, než mě pustili ven, mně natvrdo řekli, že jedinou možností, jak se dostat na svobodu, je podpis spolupráce s tajnou službou. Cítil jsem, že by to mohlo v mém případě vyjít a že jako prezidentský kandidát jsem jeden z mála, který může dát veřejně vědět o tom, co se ve vězení děje. Tak jsem na to naoko přistoupil a druhý den vyšel z vězení. Poté jsem ihned uspořádal tiskovou konferenci, kde jsem novináře i veřejnost informoval o násilí na politických vězních a pochopitelně jsem řekl i to, že mě přinutili podepsat spolupráci s KGB.

V momentě podpisu spolupráce jste ale určitě chápal, že děláte velmi riskantní krok, který možná ne všichni pochopí, že ve vás lidé prostě toho agenta uvidí?
To jsem samozřejmě chápal, jenže jsem vůbec nepřemýšlel o politické kariéře. Jako vězeň jsem uvažoval o tom, jak nejlépe pomoci uvězněným kolegům. Nelituji toho, co jsem udělal. Myslím, že mě lidé pochopili. Ostatně po mně se přiznalo několik dalších lidí, že je také přinutili ke spolupráci s KGB. V mém případě se mě navíc tajná služba pokoušela kompromitovat údajnými nahrávkami našich rozhovorů. U dalších lidí ale pochopila, že takto už nikoho kompromitovat nedokáže.

Takže jste si jistý, že většina lidí s vaším jednáním nemá problém?
Jsem si absolutně jistý, že prakticky všichni, kterých si vážím, pochopili, proč jsem to udělal.

Ti lidé, kteří vás kritizují, tedy nechápou situaci?
Lidé jsou různí. Někteří mají za to, že bylo nutné to nevzdávat a vydržet do konce. Jiní říkají něco jiného. Stojím si za tím, že pomoct druhým stojí i za riskantní kroky. Druhý den po mé tiskové konferenci třeba z vězení zmizeli lidé v maskách, zmizelo nejhorší násilí. Ano, přibylo jiné, v jiných vězeních, ale alespoň ve věznici, kde jsem byl já, násilí skončilo.

Pustili vás z vězení, všechno jste zveřejnil na tiskové konferenci. Proč jste nakonec z Běloruska utekl?
Dva týdny po té tiskovce jsem byl v Bělorusku. Bylo to dost složité, byl jsem psychicky vyčerpaný. Potřeboval jsem si odpočinout a nabrat síly. A když jsem dostal echo, že se mě chystají znovu zatknout, prostě jsem se rozhodl ujet. Chtěl jsem získat čas a pokoušet se alespoň ze Západu dosáhnout toho, aby se takové věci v Bělorusku víc neděly.

Máte naději, že se domů v nejbližší době vrátíte?
Ano, a doufám, že to bude relativně brzo.

Není ale jasné, kdy to bude a jaký bude osud autoritářského prezidenta Lukašenka, který má sice velké ekonomické problémy, zápasí s inflací, ale nevypadá to, že by se chystal odejít. Co s tím?
Ekonomická situace je velice špatná. Jak dlouho se v takových podmínkách Lukašenko udrží, zůstává velkým otazníkem. Na druhou stranu je jasné, že už to nikdy nebude ten populární prezident jako kdysi. Tím jsem si naprosto jistý. Lukašenko v roce 1994 začínal s ratingem 81 procent, k takovým číslům nemá dnes nejmenší šanci se přiblížit.

Jaké kroky čekáte ze strany Evropské unie, jak se dá na Lukašenka tlačit?
Zaprvé bych čekal konkrétní a jasnou linii, že jakékoliv rozhovory o úvěrech začnou teprve po propuštění všech politických vězňů. Teď je praxe jiná. Mluví se o konkrétních částkách, které Lukašenko dostane za propuštění konkrétních lidí. Od Unie proto čekám sjednocení postoje vůči Bělorusku.
Na druhou stranu by bylo velmi prospěšné otevřít Unii obyčejným Bělorusům, dát jim možnost pocítit změnu, mít srovnání. To ale předpokládá zjednodušení vízového režimu a také podporu občanské společnosti i nezávislých médií.

V Bělorusku bude příští rok mistrovství světa v hokeji, měly by ho evropské země bojkotovat?
To je velmi složitá otázka. Být v pozici evropské země zvažoval bych přenesení hokejového šampionátu jinam.

Kdy a jak podle vás skončí éra prezidenta Lukašenka?
Stále pevně doufám, že v určité chvíli pochopí situaci a sebere odvahu k odchodu. Myslím, že mu řada politických rivalů dokáže dát garance beztrestnosti, pokud se rozhodne odejít dobrovolně. Zabránilo by to krveprolití. Pokud totiž Lukašenko nedokáže odejít sám, poteče v Bělorusku krev, a to bude opravdu zlé.

Nicméně moc signálů o tom, že by se Lukašenko chystal dobrovolně odejít, zatím nemáme?
Zatím ne, ale budeme doufat v lepší varianty.

(redakčně kráceno)