„Ateista v Polsku, to je skoro jako pedofil,“ říká Mariusz Szczygel

Polský autor bestsellerů Gottland a Udělej si ráj uvedl na českých trh další knížku. Jmenuje se Libůstka – Dámské příběhy. Obsahuje šest vlastně všedních příběhů polských žen, které spojuje hledání lepšího místa v životě, jednou úspěšné jindy naopak. O nové knížce, divadelních zpracováních Gottlandu i polských volbách hovořil v Profilu ze 14. října s Mariuszem Szczygelem František Lutonský.

Než jsem začal číst vaši knihu, nevyhledal jsem si dopředu žádné anotace. Čekal jsem, že to bude zase něco o Češích, a nic. Už jste to téma vyčerpal?
Mám dvě životní témata – Češi a česká kultura a ženy. A Libůstka je ta ženská kniha o polských ženách.  I když jedna z nich byla v Česku poměrně známa, protože je to polská herečka židovského původu Ida Kaminská, která hrála v Obchodě na Korze (vdovu Lautmannovou, majitelku arizovaného galanterního krámku – pozn. red.).

Libůstka – Dámské příběhy
Libůstka – Dámské příběhy

Ve vaší knize je šest příběhů. Jsou poměrně všední, ale zaznamenané tak, že se to čte jedním dechem. Máte takových příběhů v šuplíku ještě několik?
Samozřejmě. Pořád jsem reportér a snažím se najít něco zajímavého. Kdyby mi chtěl někdo vyprávět zajímavý příběh, ať mi ho pošle. V knížce je moje emailová adresa.
Jinak když mám nějakou historku, napíšu ji jenom, když z toho mohu udělat striptýz. Nejdříve si sundáme rukavičku, pak něco víc a ještě něco víc a tak dále. A tím vtahuji čtenáře do děje. Doufám, že to tak bylo, že jste zažil literární striptýz.

Zajímalo by mě, podle čeho jste vybíral hrdinky této knížky?
Základní motto té knihy vyslovila moje kamarádka, polská herečka Zofia Czerwinská. Ta věta, která nejlépe popisuje lidskou povahu, nenasytnost a chamtivost, zní: „Nejlepší místo pro stan je vždycky o kousek dál.“ A to spojuje všechny ty příběhy. Každá z těch žen hledala pro sebe v životě nějaké lepší místo. Občas se to podařilo, občas ne. Třeba v případě Idy Kaminské se to nepodařilo vůbec. Byla to velká herečka, ale z Polska odešla, i když nechtěla, kvůli obrovské vlně antisemitismu v 60. letech.

Jsou to všechno pravdivé příběhy?
Jo, já nesmím lhát. Říkají mi, že jsem spisovatel. Já říkám, že jsem reportér. Mě zajímají příběhy, které se opravdu odehrály, a snažím se spojit fakta a občas tu literární krásu.

Některé ty dámy ještě žijí. Máte na to nějakou reakci?
Samozřejmě. Libůstka vyšla třeba v Itálii, a všem těm dámám jsem tu knihu poslal a jsou hrdé, že se někdo uplatnil v cizině.

Libůstka se to jmenuje podle příběhu dámy, která se nechává pravidelně fotografovat. Když jsem to četl, napadlo mě, jestli by podle toho nešel natočit nějaký menší komorní film?
Menší komorní filmy, to nejlépe dělají Češi. Libůstka, to je takový malý rozmar paní z maloměsta, která každý rok jezdí do většího města, aby se vyfotila v nějakém podivném oblečení. Fotí se jako Sněhurka, jako Lady Macbeth, každý rok jinak. Navíc i s rodinou a dokonce jsem se s nimi nechal vyfotit i já. Jsem tam nafocený jako skřítek. Ostatně můj nejoblíbenější český film je Skřítek od Tomáše Vorla.  

Podle Gottlandu vznikly dvě divadelní inscenace. Hrají se ještě?
Gottland se hraje v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a ve Švandově divadle v Praze. Jsou to úplně odlišná představení a obě se mi velice líbí. To ostravské je takové drsnější, každá scéna je metafora vypovídající o povaze českého národa. A ve „švanďáku“ se celý Gottland odehrává na Facebooku.

Neměl jste s těmi inscenacemi jako autor problém?
Ne. Divadelníkům jsem řekl, že se do toho nebudu plést: oni jsou divadelníci a já jsem autor. V Ostravě použili asi třicet procent mého textu a mně to vůbec nevadí. Prostě pro ně byl ten text inspirativní a hotovo. Ve „švanďáku“ použili osmdesát devadesát procent. Mně se ale líbí, když někdo interpretuje to, co z toho textu vyplývá.

Jsme národy, které spolu souvisí. Máme společné hranice, podobný jazyk, společnou komunistickou historii…
Když jste u toho komunismu, řeknu jednu zajímavou věc: Ve „švanďáku“ udělali něco, co by se mělo zapsat do dějin českého divadla. Oni postavili Stalinovu sochu na Letné, kterou jsem v Gottlandu popsal, z těsta a vypadá jako velký koláč. A ti herci si občas během představení rvou hlavy těch za Stalinem a okamžitě je snědí. To je prostě nádhera.

V rozhovoru s Petrem Vavrouškou z Českého rozhlasu jste řekl, že už jste vyrostl z období, kdy jste si Českou republiku idealizoval. Co vás vyléčilo?
Realita. Ale není to o tom, že by se mi něco líbilo a něco nelíbilo. Jsem jako entomolog. Tomu se také nemůže nelíbit nějaký motýl kvůli tomu, že má červená křídla. Prostě motýl je jaký je a já se ho snažím poctivě popsat.

Popisujete nejen Čech, ale i Poláky. Vyšla vám kniha, kde Polsko popisujete za nějakých dvacet let. Teď máte v Polsku po volbách. Je něco, co byste na tom popisu Polska změnil?
Stav není ideální, ale je takový klid. Jsem rád, že uspěl Palikot, protože on je trochu modernější. Není to vězeň katolické mentality. Palikot je trošku Čech, a to v dobrém.

Vy jste rád, že v Polsku takto získala antiklerikální strana?
Jsem rád, protože musí existovat nějaká rovnováha, která zatím nebyla. Proto jsem napsal knížku Udělej si ráj. Ta je výhradně pro Poláky, protože tam popisuji společnost, ve které není tak přítomen Bůh, jak je to v Polsku. Chci Polákům ukázat, že můžeš věřit, a já si toho vážím. Ale můžeš také nevěřit a život přitom nemusí být hnusný, může být šťastný.

Přesto se na vás většina polské společnosti bude dívat skrz prsty?
Kdybych měl v Polsku veřejně říct, že jsem ateista, tak to prostě nejde. Moje maminka říká, že kdybych to veřejně řekl, je to jako, kdybych někoho zavraždil nebo byl pedofil. Že by to znamenalo, že neuspěla jako maminka. Takže to můžu říkat jenom tady v České televizi.

Mariusz Szczygel (*1966, Złotoryja)
Spisovatel a novinář. Absolvoval Fakultu žurnalistiky. Od roku 1990 působí jako novinář ve vlivném listu Gazeta Wyborcza. Od roku 1995 do roku 2001 v televizi Polsat vedl talk-show Na každé téma. Je autorem knih Neděle, která se přihodila (1996), Gottland (2006), Udělej si ráj (2010), Libůsta – Dámské příběhy (2010).


(redakčně kráceno)