Trest za statečnost

Hrdinství našich vojáků během bojů druhé světové války, na východní ale i západní frontě, se pro mnohé z nich stalo osudným. Místo zasloužených poct přišly po únoru 1948 zinscenované procesy, desítky trestů smrti či dlouholetá vězení, tábory nucených prací. Samozřejmostí byly degradace tisíců vojáků a perzekuce v pracovním i osobním životě. To vše probíhalo pod režií všemocného Obranného zpravodajství, respektive pod diktátem sovětských zpravodajských služeb. Určitou nápravu přinesly rehabilitace v 60. letech, ale konečné vyrovnání s minulostí přinesl (na několik nešťastných výjimek) až rok 1989.

Hosty Historie.cs ze 17. října byli historici František Hanzlík z Univerzity obrany Brno, Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu a Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Před časem jsme si v tomto pořadu vyprávěli o našich letcích ve druhé světové válce. Dnes to bude o tom, jak se tato vlast a zejména komunistická moc odvděčila těm, kteří nasazovali zdraví a životy za svobodu této země. A nebyli to jenom letci ze západní fronty. Byli to i ti, kteří přišli s Rudou armádou. Jak se jim pomstili za to, že sem přišli?
Rajlich: Perzekuce nebo to, co jim předcházelo, začínají na východní frontě ještě před skončením války. Už tehdy se v Československém armádním sboru v Sovětském svazu konstituovaly dvě instituce, které v naší armádě neměly žádnou tradici. Byla to instituce osvětového aparátu a instituce Obranného zpravodajství. Obě tyto složky byly od samého počátku ovládány takřka výhradně komunisty.

Hanzlík: Když se v létě roku 1944 na Východě formoval 1. československý armádní sbor, přicházela řada důstojníků ze Západu, konkrétně z Anglie. Od vzniku Obranného zpravodajství pak byli pod jeho kontrolou nejen tito důstojníci, ale ti, které nazývali nedemokratickými živly, a ti, kteří vyjadřovali názory označované za protisovětské.
V materiálech Obranného zpravodajství se už od února a března 1945 do konce války setkáváme s návrhy na povýšení důstojníků. Většina důstojníků, kteří přišli ze Západu, povýšena nebyla. Dokumenty jsou většinou podepsány Reicinem nebo jeho zástupcem Karlem Vašem. A vždycky je tam ten argument: měl protisovětské názory nebo je to nedemokratický důstojník.

Reicin měl v kompetenci povyšování?
Hanzlík: V kompetenci to měl generál Ludvík Svoboda, velitel armádního sboru. Ale nikdo nemohl být povýšen bez doporučení Obranného zpravodajství a Reicinova podpisu.

Takže to bylo od začátku v režii tajných sovětských služeb? Nebo jak to bylo přesně?
Tomek: NKVD hrálo určitě významnou roli. Ale nejen NKVD, i vedení Komunistické strany Československa v Moskvě, kterému Reicin a další důvěrníci KSČ posílali svoje hlášení. Takže to bylo propojené a podchycené jak stranicky, tak zpravodajsky.

Hanzlík: Jedním z nejdůležitějších informátorů pro sovětské zpravodajské služby byl major Jaroslav Procházka, který stál v čele osvětové služby. V archivech jsme našli jeho hlášení a dokumenty z Buzuluku. Byly to 40stránkové elaboráty psané v ruštině, protože dlouho působil v Sovětském svazu, a s tím pokračoval i po roce 1945. Jinak je známo, že Bedřich Reicin a Karel Vaš byli přímí agenti NKDV.

Bedřich Reicin
Bedřich Reicin

Vlast je osvobozena, vojáci se sem vrací, pochodují po Staroměstském náměstí, velká sláva, jsou to osvoboditelé. Ale současně už se kolem nich tkala síť, a to jak kolem těch západních, tak kolem těch východních. Počítalo se už s tím, že se s nimi později zatočí?
Rajlich: Přinejmenším se velmi intenzivně mapovala jejich činnost, pohyb a názory. Takže když došlo k únorovému převratu, měly orgány Obranného zpravodajství a vojenské osvětové služby armádu zmapovanou více než dobře. Svědčí o tom i to, že hned v prvních poúnorových dnech byli prakticky smeteni všichni generálové, kteří bojovali na Západě, ale později i někteří, kteří byli na Východě. Ostatně v té první skupině, kde bylo 27 generálů, kteří byli postaveni mimo službu už 29. února 1948, byl vedle západního generála typu generála Karla Janouška třeba generál Heliodor Píka. Ale i generálové domácího odboje, například proslulý generál Karel Kutlvašr, který velel pražskému povstání.

  • Karel Janoušek
    Karel Janoušek zdroj: ČT24
  • Karel Kutlvašr
    Karel Kutlvašr zdroj: ČT24

Hanzlík: Já bych se vrátil ještě před únor 1948. Když byla jmenována košická vláda, okamžitě vznikla Vojenská rada při předsednictvu vlády a jejím prvním rozhodnutím bylo odeslání na dovolenou generála Sergěje Ingra, generála Františka Moravce, generála Bedřicha Neumanna a dalších. To znamená všech těch, kteří stáli v čele odboje na Západě, čímž byli eliminováni z možnosti spolurozhodovat o budoucnosti armády.
Dalším krokem bylo přijetí usnesení vlády z 23. května 1945 o novém přijímání všech důstojníků. Všichni důstojníci museli znovu podat přihlášku do armády a byli prověřováni komisemi. V každé komisi byl důstojník Obranného zpravodajství. (V komisi na ministerstvu národní obrany byl v komisi sám Bedřich Reicin.) Výpovědi těch, kteří v komisích zasedali, jednoznačně ukazují, že jim Reicin dával seznamy lidí, kteří nesmějí být do armády přijati, aniž by to bylo jakkoli zdůvodněno.

Jak na to reagoval prezident Edvard Beneš, vrchní velitel československé armády? A jak na to reagoval ministr obrany Ludvík Svoboda? Vždyť generálové byli v jejich kompetenci, anebo ne?
Hanzlík: Vždy byly uváděny takové důvody, které Svoboda a ještě méně prezident Beneš nemohli dohlédnout. Typickým příkladem je vykonstruované obvinění vůči generálu Ingrovi: v létě 1945 předložil Reicin trestní oznámení na generála Ingra, kde bylo osmnáct rozsáhlých bodů obvinění. Prošetřování se táhlo až do podzimu roku 1945 a celé se to týkalo jeho činnosti na Západě, která byla označena jako nepřátelská, a poškozování zájmů republiky.

Sergěj Ingr
Sergěj Ingr

Pak přišel rok 1948 a začalo to jít opravdu z kopce. Předcházela tomu nějaká  propagandistická kampaň? Nebo to bylo ad hoc, vstoupili do toho rovnou?
Tomek: Žádná propagandistická kampaň nemohla být vedena, protože to byli hrdinové odboje. Hovořilo se však o tom, že armáda musí být nová, složená z nezkompromitovaných lidí, musí mít dobrý velitelský sbor. A tomu právě předcházela ta poválečná očista.
V materiálech Státní bezpečnosti jsem hledal hlavní výhrady proti vojákům, účastníkům druhého odboje. Generální výhrada především vůči důstojníků předmnichovské armády byla, že byli apolitičtí, že sloužili buržoazii a zájmům předmnichovské republiky. A že u nich tedy není předpoklad, že budou bezvýhradně plnit úkoly proletariátu při obraně nové, lidově demokratické republiky.

Rajlich: Tam byla ta dobová formulace: Neskýtá záruky, že bude oporou lidově demokratického zřízení, lidově demokratické armády. To samozřejmě poskytovalo velice široký výklad.

Hanzlík: Úloha Ludvíka Svobody v únoru roku 1948 je vykládána různě. Faktem ale je, že jeden z důvodů jeho pozdějšího odvolání v dubnu 1950 byl, že podle Reicina a Procházky bránil propouštění takzvaných reakčních generálů a důstojníků z armády. A přímo v únorových dnech Svoboda zabránil okamžitému zatčení 16 generálů, které měl Reicin připravené. (Svoboda spolu s Karlem Klapálkem okamžitě informovali prezidenta Beneše a ten zřejmě intervenoval přímo u Gottwalda.) Reicin se potom ve svých výpovědích rozčiluje, že toto zatčení nemohl na přímý příkaz Rudolfa Slánského provést. A také Svobodovi vyčítá, že při jednání Armádního poradního sboru bránil důstojníky. Staré omlouval, že žádnou protikomunistickou činnost nevyvíjeli, že jsou to odborníci. A u mladých zase zdůrazňoval, že jsou mladí a dají se ještě převychovat.

Přišel proces s generálem Heliodorem Píkou, „vlajková loď“ tažení proti vojákům, trest smrti hrdinovi. Proč šli rovnou po Píkovi?
Hanzlík: V dokumentech, které se týkají činnosti Karla Vaše, jsem našel podrobnou výpověď, jak to s Píkou bylo. Byl to úkol z Moskvy, který obdržel přímo Vaš. Podle Vaše toho generál Píka věděl příliš o sovětské zpravodajské službě. Podle mého názoru byl hlavní důvod ten, že když Píka působil v čele československé vojenské mise, přes kterou odjížděli do Buzuluku lidé propuštění ze všech možných gulagů v Sovětském svazu.

Prostě věděl, jak to vypadá v Sovětském svazu, našem vzoru.
Tomek: Myslím, že to byla zcela výlučná osobnost. Když se díváme na další popravené, většina z nich je spojena spíš se západním odbojem, jedině Píka přímo působil na východní frontě. Ale na rozdíl od velvyslance Fierlingera, který bezvýhradně poslouchal Rusy a sloužil komunistické straně, Píka hájil zájmy legální londýnské vlády. Toto jeho postavení bylo velice zvláštní a neopakovatelné.

Hanzlík: Píka byl sledován už od roku 1945. Od roku 1946 mu byly odposlouchávány služební i soukromé hovory, prohlížena kancelář a kontrolována korespondence. (Píka si toho byl ovšem velmi dobře vědom.) Třeba při pařížských jednáních ho sledoval dokonce jeho pobočník, který působil ve prospěch Obranného zpravodajství. A další byli vysláni, když byl služebně poslán do Londýna. Přesto všechno byl odsouzen k trestu smrti na základě podvrženého dokumentu, který byl připraven na Reicinův rozkaz.

Z posledního dopisu generála Heliodora Píky před popravou:
Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné, ale že jde o politickou vraždu. Přece však rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení.


To nebyl jenom Heliodor Píka, kolika lidí se týkal trest smrti?
Tomek: Kolega Ivo Pejčoch uvádí, že bylo popraveno 55 vojáků. Ale řada dalších vojáků byla odsouzena k vysokým trestům vězení. Třeba generál Janoušek se pokusil odejít do zahraničí, spadl do provokace a byl odsouzen k dlouholetému trestu vězení. Ven vyšel až v roce 1960. Vězněn byl také plukovník Josef Bártík. Nebo náčelník generálního štábu Bohumil Boček, účastník západního i východního odboje, který v 50. letech zemřel ve vězení ve Valdicích.

  • Josef Bártík
    Josef Bártík zdroj: ČT24
  • Bohumil Boček
    Bohumil Boček zdroj: ČT24

Rajlich: Tady padala známa jména, ale to je jen špička ledovce. Tehdy totiž nešlo o vybraný teror proti jednotlivcům, ale byly postiženy celé skupiny vojáků – západní vojáci, speciálně západní letci, ale i parašutisté a později dokonce interbrigadisté ze Španělska. A rozsah poúnorových čistek byl obrovský. Od roku 1948 do roku 1950 bylo z armády propuštěno 6.500 důstojníků. Mnozí z nich byli perzekvováni, zařazováni do různých průmyslových podniků, škála postihů byla různá. A málo se ví, že jen do roku 1949 mezi vojáky v záloze došlo až k 10.000 degradacím na vojína, a to z jakýchkoli hodností. Pochopitelně však tyto perzekuce nelze srovnávat s perzekucí soudní nebo mimosoudní.

Co to byly mimosoudní perzekuce? On už si málokdo uvědomuje, že tady byli lidé posíláni do lágrů bez rozsudků.
Tomek: Šlo zejména o tábory nucených prací, kam mohl být poslán kdokoli až na dva roky jen proto, že nějak narušoval proces budování socialismu, byl to protistátní živel a tak dále. Potíž byla ta, že o tom rozhodovaly komise při národních výborech (zcela svévolně, záleželo jen na podkladech) a v případě armády Obranné zpravodajství, tedy Reicin. Nadto proti tomu nebyla žádná možnost odvolání. Dalšími formami mimosoudních perzekucí bylo vystěhování z bytů, potíže se získáním zaměstnání. Takže takto i lidé, kteří nebyli odsouzeni, získali politický cejch, který se s nimi a s jejich rodinami táhl v dalším životě.

Hanzlík: Paradoxně byli perzekvováni i ti, kteří se vyznamenali na východní frontě a obdrželi tituly Hrdiny Sovětského svazu. Třeba Josef Buršík byl zavřen v táboře nucených prací, byl ovšem postižen tuberkulózou a transportován do nemocnice. Za okolností, které do smrti nebyl ochoten sdělit, opustil hranice tohoto státu a působil v Anglii. A na Richarda Tesaříka, rovněž Hrdiny Sovětského svazu, byla učiněna provokace a téměř rok strávil utajeně ve vazbě.

  • Josef Buršík
    Josef Buršík zdroj: ČT24
  • Richard Tesařík
    Richard Tesařík zdroj: ČT24

Tomek: Zajímavé je, že dlouhodobě byl sledován i Bohumír Lomský, který se v roce 1956 po Čepičkovi stal ministrem národní obrany, takže to byl zcela komunistický kádr. Ale Reicin na něj měl spoustu udání, že už v Sovětském svazu byl důstojníkem spíše protikomunistického smýšlení.

Pokud si pamatuji, tak v knize vzpomínek Pod rozstříleným praporem Vilém Sachr o Lomském píše, že s Jarošem byli jedni z největších antikomunistů, že neměli rádi ty „hvězdáře“. Ale Lomský pak asi pochopil, odkud vítr vane. Přesto si ho dál hlídali?
Rajlich: Když byl Lomský jmenován v roce 1956 do funkce ministra národní obrany, určitou roli v tom hrálo i sovětské stanovisko. Musíme si totiž uvědomit, jak armáda začátkem 50. let vypadala. Třeba v roce 1952 bylo v armádě 82 % důstojníků, kteří do armády vstoupili až po únoru 1948, takže nebyli, ani nemohli být dobře odborně připraveni.
Ovšem s postupem času, zvláště po smrti Stalina, začínalo být jasné, že armáda sice musí být politicky pacifikovaná, politicky věrná, ale že v ní musí převládnout odbornost. A Lomský byl vojenským odborníkem, ať se názory na něj mohou jakkoliv lišit. A nebyl to jen případ Lomského, byl to případ i Otakara Rytíře a dalších.

Hanzlík: Po únoru 1948 byl z nejvyššího velení podezřelý téměř každý. Probíhala rozsáhlá kontrola, odposlechy telefonických hovorů. Sledován byl dokonce generál Novák, velitel vojenské oblasti v Brně, později působil v Trenčíně. Sledován byl generál Klapálek, sledováni byli v podstatě všichni generálové. Když se podíváme na záznamy Obranného zpravodajství a potom Hlavní informační správy o vyšším velitelském sboru, najdeme tam přepisy soukromých hovorů generálů i s rodinami. (V jednom záznamu bylo například uvedeno, jakým reakčním způsobem se vyjadřovala dcera generála Klapálka na svatbě nějakého příbuzenstva.)
Takže to, že se ocitli na lavici obžalovaných i členové komunistické strany, byl důsledek paranoie. Toho, co bylo uplatňováno v Sovětském svazu cestou NKVD, a toho, co se od nich naši naučili.

To se těch lidí nezastali jejich spolubojovníci, kteří z toho vyvázli? Svoboda se nezastal Píky? Nebo se Lomský nezastal svých spolubojovníků?
Rajlich: Se Svobodou to bylo těžké. Jak říkal František Hanzlík, ta obvinění byla spíš zpravodajského rázu, takže i když možná měl nějaké pochyby – o Reicinovi si myslím nedělal žádné iluze, neměl nástroje, jak to prověřit.
Ale abychom Svobodu příliš neheroizovali. Setkal jsem se s mnoha případy, kdy Svoboda ex post říká, že po únoru se děla celá řada věcí, s nimiž nesouhlasil, ale že neměl sílu proti nim zasáhnout.

Hanzlík: Když měl Svoboda určité pochybnosti, Reicin mu vždycky řekl, bylo to projednáno se stranou, strana s tím souhlasí, ví o tom soudruh Gottwald. A Svoboda zvedl telefon, zavolal Gottwaldovi a ten mu řekl, ano, je to tak, s Reicinem jsem o tom jednal. Svoboda to udělal jednou, podruhé a potom už víceméně věřil tomu, co Reicin řekl.
A znovu: možnosti odhalit, co se ve skutečnosti dělo, byly velmi malé. Třeba v případě protistátního mosteckého spiknutí jsem četl závěrečnou zprávu pro prezidenta republiky. Pokud bychom to dnes někomu předložili, aniž by podrobně znal to, co dnes víme my, řekly by, ano, jednoznačně je to protistátní činnost. Prezident Beneš prostě neměl šanci odhalit a zjistit, co bylo podvrženo a vyprovokováno.

Ale tisíce protistátních činitelů najednou… Nepřekvapilo to kompetentní soudruhy?
Hanzlík: Tam byl problém i v tom, že každý měl obavu, aby se sám náhodou neocitl mezi protistátními živly. Tento strach byl velmi mocný faktor, který bránil něco udělat, pokud vůbec někdo něco udělat mohl. Ale kdo mohl? Možná Svoboda. Ale ten byl v dubnu 1950 vyměněn za Čepičku a za Čepičky perzekuce v podstatě dál pokračovaly. Tábory nucených prací fungovaly až do Reicinova zatčení v únoru 1951 a lidé byli propouštěni až někdy na jaře nebo v létě 1951.

Tohle musel někdo řídit, a nemohlo to být jen Obranné zpravodajství, později StB. To muselo mít mozek. Kdo to byl? Nebo co to bylo?
Hanzlík: Našel jsem výpovědi generála Svobody z roku 1956 a některé pozdější a měl možnost mluvit například i s generálem Oldřichem Kvapilem, který určitou dobu stál v čele rozvědky. Svoboda zcela jednoznačně tvrdil, že úkoly dostávali od Sovětského svazu a že to bylo bráno naprosto normálně. Takže Obranné zpravodajství bylo řízeno sovětskou zpravodajskou službou. Ostatně stejně jako naše další služby. Když se podíváme na ministerstvo vnitra, každý, kdo stál v jeho čele, byl agentem sovětských zpravodajských služeb nebo za války působil v Sovětském svazu. A co se týče řízení, Svoboda uvádí, že pokyny dostávali od sovětského vojenského atašé.

Tomek: Když se v 60. letech jednalo o rehabilitacích, proti propouštění z armády po roce 1948 nebyly žádné výhrady. To bylo považováno za zcela nutné opatření za účelem ideologického zpevnění důstojnického sboru. Co bylo špatně, byly další perzekuce – mimosoudní, soudní, tábory nucených prací, potíže se zaměstnáním.

Hanzlík: Našel jsem podrobné záznamy o tom, jak byli důstojníci a generálové posíláni do tábora nucených prací na Mírově. Bylo tam asi 250 lidí, a když se to prošetřovalo, komise zjistila, že 198 z nich tam bylo posláno v rozporu i s tehdy platnými zákony. Prostě se nelíbili Reicinovi a skupině kolem něj a šli.
Fungovalo to asi tak, že v ústřední komisi v Praze, která to řešila, byl zástupce Obranného zpravodajství. Ten volal Josefovi Musilovi, který stál v čele Hlavní informační správy, ať sdělí důvody, proč mají být důstojníci zavřeni. Musil žádné neměl, tak zavolal Reicinovi. Ale ten mu řekl, je tam zástupce Obranného zpravodajství, a když jsem řekl, že tito lidé půjdou do tábora nucených prací, tak půjdou, a on je tam od toho, aby to zdůvodnil.

V 60. letech začaly probíhat rehabilitace. Bylo plno komisí, Barnabická komise, Pillerova komise, Kolderova komise… Řada vojáků ale nakonec rehabilitována nebyla. Třeba ti, kteří byli jenom vyhozeni z armády?
Tomek: Rehabilitace probíhaly v letech 1965 až 1968, ale zacházeli s nimi velmi opatrně. Byly například zaplaceny náhrady lidem, kteří byli neoprávněně odsouzeni, zejména ušlé důchody, výsluhy a tak dále. Některým byly vráceny hodnosti, ale zdaleka ne všem.
Konkrétní případ je třeba Rudolf Krzák, parašutista. Ten byl dokonce povýšen do hodnosti podplukovníka a v roce 1968 navíc reaktivován. Pracoval pak v rehabilitační komisi na ministerstvu národní obrany. Už v roce 1970 však musel zase do výslužby (i když důchod mu vyměřili tím nejlepším způsobem). To je ovšem vcelku ojedinělý případ.

Hanzlík: Podle Kolderovy komise, výsledky byly z roku 1963, byli rehabilitováni většinou členové komunistické strany, generál Zdeněk Novák, generál Klapálek a skupina osob kolem něj. Byl také rehabilitován Bedřich Reicin, ten „bezúhonný“ člověk. A rehabilitován byl i Karel Vaš, který dokonce dostal necelých 70.000 korun odškodnění. Mnozí, kteří byli odsouzeni ve vykonstruovaných procesech, však stále seděli ve vězení nebo nebyli rehabilitováni vůbec.
Co se týče generála Píky, jeho syn usiloval o jeho rehabilitaci od roku 1966. Pohnulo se to až na jaře 1968, ale ještě z té doby jsem našel ve spisech vyjádření zástupce náčelníka Hlavní politické správy, že neshledává důvody, aby došlo ke změně rozsudku. Nakonec byla Píkova rehabilitace dokončena v roce 1969, kdy bylo zcela jasně prokázáno, že šlo o vykonstruované obvinění.

Rajlich: Doplnil bych, že to bylo mimo jiné zásluhou tehdejších pracovníků Vojenského historického ústavu, kteří v Píkově věci působili jako experti a prokázali, že Píka byl odsouzen na základě falzifikátu.

Hanzlík: Sami na to později doplatili. Jaromír Navrátil a Antonín Benčík byli tehdy vojáci z povolání a za normalizace byli vyhozeni z armády právě proto, že přispěli k rehabilitaci generála Píky.

Přišel rok 1989 a já bych očekával, že se s těmi lidmi, kteří byli potrestáni za své hrdinství a za službu vlasti na hraně života, vyrovná tato společnost slušně. V některých případech se mi to až tolik nezdá. Proč to trvalo tak dlouho? A proč se to u řady případů ještě táhne?
Tomek: Je to tak třeba u těch, kteří odešli do zahraničí. Trestný čin zběhnutí totiž nespadá pod rehabilitační zákon z roku 1990. Čili ti mají zbytkový trest. Bylo by možné v jednotlivých případech požádat o zvláštní přezkoumání, ale automaticky ze zákona ten člověk rehabilitován nebyl. V těchto případech tedy mohly být jisté potíže. Ale jinak spadaly ty kauzy, pokud byly trestní, pod stejný zákon jako u civilních osob.
Vím, že bylo rehabilitováno asi 9.000 vojáků podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, byly jim navráceny hodnosti, byli povyšováni, dostali vyznamenání. A co bylo zejména důležité, byla tam také náprava výsluh, důchodů a dalších záležitostí. Třeba léta strávená ve vězení jim byla započítána jako odsloužená vojenská služba a podobně. Takže určitá náprava proběhla.

Hanzlík: Kde to šlo, tam to provedeno bylo. Od roku 1990 byla v armádě řada věcí napravena. Obrátilo se na mě ovšem několik osob, které prošly „domečkem“ (vyšetřovací vězení Obranného zpravodajství). Tam někdo strávil i rok podle toho, jak byl ochoten se podrobit. Lidé tam byli mučeni velmi tvrdým způsobem. Jenže nikdo, kdo tím prošel, nebyl schopen prokázat, že v domečku byl, protože nebyla vedena jakákoliv evidence. Paradoxně tak ti, kteří byli trýzněni nejvíce, nedostali nic. Nebylo na základě čeho.

(redakčně kráceno)