„Věk nepřináší moudrost, ale zmatek,“ říká John Banville

V pořadí již jedenáctou literární Cenu Franze Kafky udělila tento rok mezinárodní porota irskému spisovateli Johnu Banvillemu. Celosvětově uznávaný autor, držitel Booker Price a mnohokrát skloňované jméno v souvislosti s Nobelovou cenou, ji v těchto dnech přijel převzít do Prahy. V Profilu z 26. října s Johnem Banvillem hovořila Patricie Strouhalová.

Svými kritiky a čtenáři jste velmi vyzdvihován, získal jste celou řadu cen. Jaké místo mezi nimi bude zabírat právě Cena Franze Kafky?
Tato cena je jednou z nejdůležitějších v Evropě. Jsem velmi rád, že jsem ji dostal a byl jsem překvapen. Ceny jsou vždy velké, ale hezké překvapení.

Proč jste byl překvapen?
Víte, spisovatelé sedí celý den zavření ve svých pokojích, jsou to takoví krtci. A když čas od času vyjdeme do světa, nevíme, co tam máme dělat. Jsme zvyklí být sami, jsme osamělí běžci. Ale je to krásné, když vás někdo z té nory vytáhne a dá vám cenu.

To vypadá, jako by život spisovatele nebyl vůbec pestrý. To přece není možné?
Fyzický život spisovatele je velmi nudný, sedí v místnosti, píše. Ale v mysli máme spoustu neuvěřitelně zajímavých věcí.

Nakolik je pro vás důležité mít takzvaně odžito, abyste měl jasnou představu, co chcete sdělit?
Franz Kafka jednou řekl, že umělec je člověk, který nemá vůbec co říci. Takže já nemám žádný program, nemám, co bych řekl. Píši, co vidím a slyším ve své mysli.
Když jsem byl mladý, myslel jsem, že mám všechno pod kontrolou. To je pro všechny mladé typické. Teď už dávno mladý nejsem a uvědomuji si, že pod kontrolou mám jen málo věcí. Věk nepřináší moudrost, ale zmatek. Ale pro spisovatele je důležité přesně nevědět, kam jde.

Je dobře, když píšete, že nevíte, kam se bude příběh ubírat? Slyšíte hlasy postav ve své hlavě? Jak je pak přenášíte na papír?
Vymýšlení postav je tajemná věc. Čím jsem starší, tím více mi to připomíná snění. Ve spánku všichni vymýšlíme fantastické příběhy. A psaní je proces kontrolovaného snění. Většinou nevím, kam jdu, co dělám. Jak říká Kafka, nemyslím, jak píšu, a nepíšu, jak myslím, to vše se odehrává v jakési hluboké tmě. A když jste spisovatel, tak to je přesně to místo, kde máte být. Když jste si jist tím, co děláte, nevede to k živému dílu. Je dobré být otevřen změnám.

V poslední době se věnujete psaní kriminálních příběhů, píšete je pod pseudonymem Benjamin Black, hlavní postavou je patolog Quirke. Co vás přitahuje k tomuto žánru?
Vždycky jsem četl detektivky. Asi před pěti šesti lety jsem začal číst Geogre Simeona, ne ty knihy s Maigretem, ale skutečné romány, které jsou úplně skvělé. Když jsem viděl, co všechno se dá udělat s takto jednoduchým stylem, řekl jsem si, že se o to také pokusím. Tak jsem se stal Benjaminem Blackem a přišlo mi, že se ty knihy píšou jednodušeji, přinejmenším rychleji, než knihy Johna Banvillea.

A píší se opravdu jednodušeji a rychleji?
Skutečně. Kniha Johna Banvillea může vznikat až pět let, ale jako Benjamin Black napíšu knihu za tři čtyři měsíce. Psaní detektivek je pro mě spontánní proces, musím to udělat rychle. Nemohu se zastavit a bát se, jak mám postavené věty. Detektivky se řídí postavou, dialogy a tak dále. Zatímco knihy Johna Banvillea jsou víc poetické, což samozřejmě odrazuje čtenáře.

Přirovnal byste to k malířství? Náročný obraz může vznikat i mnoho let, je za ním spoustu práce, skicování, to zvládnuté řemeslo, a divákovi to mnohdy ani nepřijde.
Ano, samozřejmě. Nemohl bych psát ty knihy tak rychle, kdybych předtím už skoro půl století nepsal a neučil se, jak to dělat. Když jsem byl teenager, chtěl jsem být malířem. Neměl jsem ale cit pro barvy, šikovnou ruku, takže jsem se to vzdal a vrátil se k psaní. Ale tím, že jsem se snažil být malířem, naučil jsem se dívat na svět malířským okem. Zjistil jsem, jak svět vypadá, jak chutná, jak voní.

Jakou barvu má podle vás dnešní svět?
Je šedivý a občas má v sobě tečky zlata.

Už několik let patříte k hlavním kandidátům na Nobelovu cenu za literaturu. Čím pro vás tato cena je? Jak byste ji bral?
Byla by to samozřejmě skvělá cena. Ale je to jako vylézt na Mount Everest, pak už nemáte kam jít, musíte létat. Kdybych ji dostal, možná bych se spustil někam s větrem.
Ceny jsou skvělé a rádi je dostáváme. Všichni si říkáme, jednoho dne dostaneme tu velkou cenu, je to jak hračka k Vánocům. A spisovatel jako já si vždycky říká, že to jsou ceny útěchy: chudák, tak málo lidí si kupuje jeho knihy, pojďte, dáme mu cenu. Takže Nobelova cena by byla tou největší cenou útěchy.

John Banville(*1945)
Spisovatel a scenárista. Po studiích ve Wexfordu a krátkém pobytu v USA působil v irských denících Irish Press a Irish Times v Dublinu. Věnuje se literární kritice. První knihu (povídky Long Lankin) publikoval v roce 1970. Nyní je autorem šestnácti románů. Vynikají z nich dvě volné trilogie, The Revolutions Trilogy – Doctor Copernicus (1976), Kepler (1981), The Newton Letter (1982). A romány Ghosts, Athena a jeho nejproslulejší román The Book of Evidence (česky 1999, Kniha doličná). Za román The Sea z roku 2005 získal prestižní Booker Prize. Banville publikuje také pod jménem Benjamin Black detektivní romány. Dva vyšly v českém jazyce: Kdo je bez viny (2008) a Anatomie strachu (2011). John Banville je pokládán pro nedostižné stylistické mistrovství za jednoho z největších autorů anglického jazyka současnosti.
(zdroj: Společnost Franze Kafky)

(redakčně kráceno)

Vydáno pod