„Blízký východ najde své řešení,“ říká George J. Mitchell

Bývalý demokratický senátor a bývalý vyslanec pro Blízký východ George J. Mitchell patří mezi elitní vyjednavače v mezinárodních konfliktech, dlouhá léta působil v Severním Irsku a na Blízkém Východě. Jenže zatímco v případě Irska našla zdánlivě neřešitelná situace svoje rozuzlení v demokratickém konsensu, spor Palestinců a Izraelců na svoje vyřešení stále čeká. Především o izraelsko-palestinských jednáních a situaci na Blízkém východě a arabském jaru hovořil s Georgem J. Mitchellem Jakub Szántó v exkluzivním rozhovoru pro Českou televizi.

Rád bych začal osobnější otázkou. Co udělá z člověka špičkového vyjednavače mezinárodních konfliktů?
Není jen jedna taková vlastnost. Nejdůležitější vlastnosti jsou trpělivost, respekt k druhým a vůle jim naslouchat, což ve skutečnosti dělá jen málokdo. Vůbec nejdůležitější je tedy donutit se naslouchat, nejen na pár chvil, ale na tisíce hodin debat, a dát druhým pocítit, že jsou jejich hlasy slyšet, že jejich argumenty někdo bere v úvahu, ať už budou přijaty nebo ne.

Domnívám se, že to byl váš libanonsko-irský původ, který vás předurčil hledat řešení dlouhých konfliktů v Severním Irsku a na Blízkém východě. Podařilo se vám během těch dlouhých let navázat osobní vztahy s jednotlivými hlavními hráči?
Ano, navázal jsem silné osobní pouto s většinou politických vůdců, se kterými jsem jednal. Dodnes se vídám s mnoha představiteli severoirské politiky, mluvíme o současných problémech a probíráme minulost. A na Blízkém východě to bylo totéž jak s Jásirem Arafatem, když byl předsedou Organizace pro osvobození Palestiny, tak později s jeho nástupcem Mahmúdem Abbasem. A premiéra Netanjahua jsem znal ještě v době, kdy byl ministrem financí. Osobní vazby jsou důležité kvůli poznání jejich politických postojů.
Hodně mi také pomohlo, že jsem sám prošel politickým procesem, že jsem se ve volbách ucházel o senátorské křeslo, že jsem byl vůdcem demokratické většiny v Senátu. To mi umožnilo jasně pochopit, čemu všemu politici čelí. A to platí na Blízkém východě jako kdekoli jinde.

Když porovnáte oba konflikty, v jejichž řešení jste hrál velkou úlohu, proč je Ulster na rozdíl od Blízkého východu příběh se šťastným koncem?
Blízký východ najde své řešení. Nejsem optimista v krátkodobém horizontu. Jsem však přesvědčen, že ukončení konfliktu je natolik v zájmu obou stran, že na to jednou obě přijdou.
Izrael má stát a chce bezpečnost pro své lidi. Palestinci stát nemají a chtějí ho. Ani jedni přitom nemůžou dosáhnout svého cíle, když budou bránit druhým v dosažení jejich cíle. Jinými slovy, Palestinci nemůžou mít svůj stát, aniž by Izraelci získali pocit bezpečí. Jenže toho nemohou dosáhnout, dokud Palestinci nebudou mít svůj stát. Musí tedy vzniknout společný cíl. To se snadno řekne, ale těžko provede. Když ale vezmeme v úvahu dlouhá léta konfliktu, bolesti a utrpení obou stran, věřím, že k tomu nakonec obě strany dospějí.

Existuje nějakých tři až pět nejkonfliktnějších konkrétních bodů. Ale vůbec největší problém je hluboká nedůvěra mezi oběma stranami. A koneckonců i palestinská důvěra je rozdělená mezi Fatahem a Hamasem. Jaké by měly být první kroky k vytvoření aspoň určité úrovně důvěry, která by umožnila znovu nastartovat jednání?
Skutečně existuje mnoho problémových bodů, ale přesto spolu obě strany posledních 20 let jednají. Proběhlo mnoho jednání o mnoha mírových návrzích, hlavně o takzvaných Clintonových parametrech, které prezident Clinton napsal těsně před odchodem z funkce. Ty definují, k čemu by měly obě strany nakonec dojít. Doba i podmínky se pochopitelně mění, takže to, co dávalo smysl v roce 2000, nemusí dávat smysl v roce 2011. Ale obě strany mají aspoň jasnou představu, co uspokojí požadavky druhých stran. Velmi náročné je ale si uvědomit, že konečná dohoda bude pro všechny bolestivá. Nicméně bude bolestivá o mnoho méně, než kdyby k ní nakonec nedošlo. V takovém případě by obě strany čelily opravdu velkému nebezpečí.
Je to však komplikované z mnoha různých důvodů, jedním z největších je arabské jaro. Nikdo vám dnes přesně neřekne, co se bude dál dít v Sýrii, v Egyptě a v celé řadě dalších zemí. A tato nejistota se proplížila i do izraelsko-palestinského konfliktu. Je pak jenom lidská přirozenost, že když jsme nejistí, stáhneme se a vyčkáme, až bouřka přejde, než se rozhodneme co dál. Jenže tím se teď může všechno zhoršit, což se už do jisté míry v palestinském i izraelském případě děje.

Pásmo Gazy například používá jiný čas než Západní břeh a Izrael. Osady se rychle zvětšují a zakousávají se čím dál víc do palestinského území. Na všech těchto třech územích stále víc lidí začíná pochybovat o základní ideji, o rozdělení celého území na dva státy. Existuje podle vás nějaké jiné řešení než tento plán OSN z roku 1947?
Neexistuje lepší řešení. Jde spíš o zklamání z neschopnosti prosadit tu ideu, nikoli z ní samotné. Průzkumy veřejného mínění totiž ukazují, že drtivá většina Izraelců i Palestinců ji podporují. Chtějí mír, jen nevěří druhé straně.
Třeba v Severním Irsku existovala široká podpora mírové dohody, ale zároveň ohromná nedůvěra, že se ji podaří uzavřít. Pouhý týden před jejím uzavřením v ní nevěřilo 83 % lidí, 7 % v ní věřilo a zbytek nevěděl. Přestože ji drtivá většina lidí chtěla, nevěřili, že je to možné. A tak je to i na Blízkém východě. A to je právě úkol pro místní vůdce – přetvořit nedůvěru v podporu a učinit dohodu možnou.

Zmínil jste arabské jaro, což je zcela nečekaná vlna událostí, vývoj v některých zemích byl tak rychlý, že se nedal odhadnout. Jen před pár dny zemřel dlouholetý libyjský diktátor Muammar Kaddáfí nedůstojnou smrtí z rukou povstalců. Vysílá podle vás tento významný okamžik arabského jara silnou zprávu do zemí, jako je Jemen a Sýrie?
Vysílá dvě zprávy. První je: ať to bude trvat jakkoli dlouho, vůle lidí nakonec zvítězí a všechny diktatury skončí. Ale druhá naopak zní: podívejte se, co se stalo, raději se snažte co nejvíc udržet u moci, protože tohle se může stát i vám. Je to velmi komplikované.
Jednu věc je ale třeba zdůraznit, a snad nejvíc u nás ve Spojených státech, že nesmíme posuzovat všechny tyto země podle stejného klíče. Ve skutečnosti jsou každá úplně jiná. Ano, jsou to sice všechno muslimské země, ale každá má naprosto odlišné dějiny, společnost, politiku. A je proto špatně předpokládat, že když se něco stalo tady, totéž se stane tam. Každá země si tvoří svoje dějiny.

Hlavně na začátku egyptských změn se objevila kritika, jak se k celé věci stavěla Obamova vláda. Byly zprávy o neshodách mezi lidmi, jako jste vy, a dalšími blízkovýchodní vyjednavači Spojených států, jako je Dennis Ross a Dan Shapiro, a lidmi z Obamova vnitřního kruhu. A to zvlášť před jeho proslovem v Káhiře v květnu tohoto roku, kdy jste sám na svůj post rezignoval. Přestože jste stále do určité míry součástí prezidentova týmu, můžete zhodnotit, jaká je Obamova blízkovýchodní politika jako celek?
Ať už bude blízkovýchodní politika amerického prezidenta jakákoli, vždy se objeví někdo, kdo ji bude kritizovat. A stejné je to i u Obamy. Ať řekne nebo udělá cokoli, bude to někdo napadat, protože tu máme dvě velmi ostře vymezené strany. A pravdou je, že Obama bývá kritizován oběma. Jemu ale nezbývá než za daných podmínek hledat nejlepší cestu nejen v zájmu Ameriky a Evropské unie, ale i v zájmu lidí v oblasti.
Za poslední půl století byla americká pozice pozoruhodně důsledná. Každý prezident důsledně bránil právo na bezpečnou existenci židovského státu. A každý prezident byl důsledně proti výstavbě izraelských osad. A poslední prezidenti (Clinton, Bush, Obama) důsledně podporují vznik palestinského státu. Nevěříme totiž, že jedno může být bez druhého.
A co se týče vnitřní dynamiky americké vlády, zastával jsem veřejný úřad za šesti nebo sedmi prezidentů a velmi úzce spolupracoval s posledními třemi. Každý je pochopitelně jiný, jinak to ani být nemůže. Tahle témata jsou velmi komplikovaná, takže je jasné, že je na ně řada různých názorů. Ale to je pro tvorbu politiky velmi dobré a zdravé. A tak to i bude pokračovat.

V tuto chvíli se vývoj na některých místech na Blízkém východě pomalu zklidňuje. V každém případě se zdá, že pozornost Spojených států, Evropské unie a dalších důležitých hráčů se soustředila především na arabské jaro, zatímco otázka Íránu a hrozby jeho jaderného programu zůstala poněkud stranou. Je to tak, nebo je íránská hrozba i nadále velkým tématem pro americkou politiku?
Zůstává velkým tématem. V zemích, kde je svoboda médií, lidé z vlády nerozhodují o tom, co se píše v novinách nebo vysílá v televizi. Takže přestože se o tom moc nemluví, Írán je stále velmi důležitý. Dokonce ještě důležitější po tom, co se teď děje na Blízkém východě. Zemím v regionu je stále jasnější, že Írán představuje velkou hrozbu jejich nezávislosti, jejich přírodním zdrojům a jejich právu si sami vládnout. Takže budeme dál dělat, co je v našich silách, aby se ta hrozba nenaplnila. A to i proto, že by to ohrozilo celý systém proti šíření jaderných zbraní.
Přestože uplynulo přes půl století od zrodu první atomové zbraně, dnes ji vlastní pouze devět zemí. Ovšem mnoho dalších ji mělo možnost získat, ale nakonec se rozhodly tak neučinit. Kdyby se systém proti šíření jaderných zbraní zhroutil, mohl by se počet jejich vlastníků dramaticky zvýšit. A to je téma, na kterém Obamova vláda usilovně pracuje.

George John Mitchell, jr. (*1933)
Americký politik a mezinárodní vyjednavač. Bývalý zvláštní americký vyslanec pro Blízký východ administrativy prezidenta Baracka Obamy. V letech 1980 až 1995 byl senátorem za Demokratickou stranu, v letech 1989 až 1995 vůdcem senátní většiny. Za vlády prezidenta Billa Clintona se jako vyjednavač výrazně zasloužil o mírové vyřešení konfliktu v Severním Irsku.


(redakčně kráceno)