Disidenti

Nejrůznější protirežimní aktivity a akce odporu se datují už do prvních měsíců po únoru 1948, nicméně termín „disident“ má společnost zafixována především z období normalizace a hlavně s aktivitou okolo Charty 77. Vedle Charty a před Chartou však existovalo mnoho dalších skupin, které se vymezovaly vůči totalitnímu režimu, ať už šlo o náboženské kruhy, ekologická hutní, ilegální skauting nebo zcela specifické slovenské prostředí. Ale přestože všichni měli de facto společného nepřítele, k výraznějšímu sjednocování jejich aktivit nedocházelo. Někdy kvůli strachu a nedůvěře, někdy prostě proto, že nebyl zájem. Jednotná však byla reakce režimu. I přesto, že již nemohl používat veškerou škálu prostředků jako v 50. letech, svoje oponenty šikanoval v práci i v osobním životě, zostuzoval cílenou propagandou a neváhal je i věznit. Svému neodvratitelnému pádu však už zabránit nedokázal.    

Hosty Historie.cs z 31. října byli historici Jaroslav Cuhra z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a Pavel Žáček z Ústavu pro studium totalitních režimů. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Samozvanci, ztroskotanci, zrádci, odpadlíci, čeládka všelijaká, zkrátka disidenti. Kdo to byli disidenti?
Tůma: Termíny „disent“, „disidenti“ jsou termíny dobové a možná trochu zavádějící. Označení disident bylo původně používáno západní žurnalistikou především k popisu situace v Sovětském svazu. Akcentovalo to slovo „odpadlík“. Tedy lidi, kteří dříve s režimem spolupracovali, a pak se postavili proti němu.
Tento termín se později začal používat v 70. a 80. letech pro protirežimní aktivity všeho druhu v zemích východní Evropy. A někdy se používal i pro jako jistý předstupeň politické opozice. Zkrátka ten termín není úplně jednoznačný.

Hovoří Jiří Gruntorád, ředitel Knihovny Libri prohibiti:
Jak jsem se stal disidentem? V první řadě si nemyslím, že jsem byl disidentem. Použiju citát svého přítele Ivana Martina Jirouse, který říkal, nejsem žádný disident, poněvadž to bych musel být sident. Disident je takové zjednodušení západních novinářů.
Stal jsem se odpůrcem režimu, protože režim byl takový, jaký byl. A samozřejmě odpůrce režimu a disident, to jsou silná slova. Měl jsem představu, že i v takovém režimu budu takový, jak si přeju já, a ne jakého by mě oni rádi měli. Ukázalo se, že se můžu chovat a žít, jak si přeju v určitém prostoru, ale že za to musím platit – problémy v zaměstnání, v rodině, vězněním.

Jak se člověk v té době stal disidentem?
Žáček: Jak bylo řečeno, mohl to být odpadlík. Mohl to být někdo, kdo se programově postavil proti totalitnímu systému. A mohl to být někdo, kdo se dostal do té sociální skupiny vlastně náhodně. Bylo to velmi individuální a v našich podmínkách to spojilo řadu osob s různým ideovým, osobnostním i rodinným zázemím.

Cuhra: Je problematické používat slovo disent pro široké označení všech různých směrů protirežimních aktivit. Disent implikuje nějakou organizovanost, otevřené vystupování. Ale tady byla spousta aktivit, které sice chápeme jako protirežimní nebo nezávislé, ale které se s disentem odmítají identifikovat. Je řada prohlášení typu: „dělal jsem to pro svou náboženskou svobodu“, „dělal jsem to v rámci pokračování ilegálního Junáka“, „necítím se být disidentem“. A i když je celá škála disidentů u nás zafixována právě na okolí Charty 77, nemělo by se to – Charta, disent, nezávislé aktivity – směšovat v jeden celek.

Václav Havel hovoří o vzniku Charty 77:
Zavřeli rockovou kapelu The Plastic People of The Universe a všechny lidi kolem ní, bylo to asi 20 spolupracovníků. Zavřeli je pro jakési výtržnictví, ale ve skutečnosti je zavřeli pro jejich nekonformnost. Za to, že si svobodně psali písničky, jaké chtěli. Když je zavřeli, s několika přáteli jsme vycítili, že je to cosi velmi varovného a nebezpečného, protože už se nezavírá jenom za to, že někdo byl nějaký potenciální politický odpůrce, ale už se zavíralo za samu svobodu projevu, svobodu ducha. To byl precedens.
Začala se vytvářet atmosféra obecné solidárnosti, kdy si najednou mnoho lidí z těch různých atomizovaných duchovních kroužků začalo uvědomovat, že útok na svobodu jednoho z nich je útok na svobodu všech. A že útok na svobodu rockové kapely je útok na fenomenologické semináře a naopak. A stala se zvláštní věc. Začali se přidávat lidé nejrůznější, lidé nejméně pravděpodobní včetně bývalých reformních komunistických politiků, kteří byli z politiky vypuzeni po roce 1968.

(zdroj: dokumentární film Ztroskotanci a samozvanci, režie Martin Hoffmeister, 1990)


Charta byla vlajkovou lodí disentu. Vznikla vlastně kvůli hudební skupině, ovšem to byl motiv řekněme zástupný?
Tůma: Asi se nedá říct, že vznikla kvůli „Plastikům“ nebo kvůli jejich pronásledování. To byl spíš způsob, jakým se lidé, kteří potom v Chartě fungují, dali v roce 1976 dohromady.
Akce na podporu Plastiků byly nakonec zčásti úspěšné, protože vynesené rozsudky byly nižší, než se čekalo, a odsouzených bylo méně. Mimo jiné to také bylo po podepsání helsinských dohod a poté, co se i komunistické Československo přihlásilo na mezinárodním fóru k dodržování všeobecně platných norem lidských práv. Proto vznikla idea se na to odvolávat i další, na přísně legální bázi postavená, činnost kritizující režim. (I když v roce 1976 to možná ještě nebyla protirežimní aktivita, ale určitě to byla snaha režim kritizovat, vyzvat ho k dialogu, k nějaké nápravě.)
To bylo to podhoubí, z něhož vznikl nápad dát dohromady dokument, který by popsal velmi negativní situaci v Československu ohledně dodržování lidských práv. Další aktivity pak už vznikly z obecné atmosféry, která v druhé polovině 70. let nebyla jen specifikem Československa. Různé protirežimní aktivity se v podobné době objevují v NDR a samozřejmě mnohem masivněji v Polsku.

Cuhra: Charta je hodně dávána do kontextu lidských práv, to znamená Helsinky a podobně. Ale je třeba připomenout, že odvolávání se na lidská práva a tyto obecné zásady se táhne už od 50. let. Existuje slavný případ vězněných žen v pardubické věznici, které v roce 1956 napsaly dopis generálnímu tajemníkovi OSN, ve kterém se odvolávaly na svá přirozená lidská práva, na statut politických vězeňkyň. Byl tu také velmi silný evangelický proud v Nové orientaci, který od 60. let operoval se stejným motivem. Takže není to tak, že to spadlo z nebe. Charta to asi jen uchopila nejpevněji, nejzřetelněji.

Mně to připadá, jako by se to najednou vzedmulo po roce 1968, i když upřímně řečeno okupace země je výrazně zlomový okamžik. Přitom ten odpor fungoval už předtím, byl plynulý, a Sověti to svým vstupem jenom rozšířili a zdramatizovali. Nebo se mýlím?
Cuhra: Nemýlíte se. Rozhodně to platí pro některé oblasti. Výrazná je třeba náboženská oblast, kdy se to táhne od roku 1948 a kdy to, co nazýváme samizdatem v 70. letech, existuje v mnohem méně intenzivní podobě už od 50. let. Podobně to platí v rámci nezávislé kultury. Kulturu 50. let sice vnímáme prizmatem socialistického realismu, ale tady vznikla celá řada děl, která mají nespornou kvalitu a která se šířila v malých opisech (Hrabalovy nebo Škvoreckého texty). Takže to, co je v normalizaci, je spíše navýšení intenzity než vytvoření něčeho úplně nového. I když samozřejmě kvalita je rozdílná.

Žáček: Když to vezmu sémanticky, disent se vrací k původnímu pojmu odpadlík, protože po roce 1968 se do opozice dostala řada osob odpadlých od komunistického režimu, čili exkomunisté. A to, co bylo používáno vůči některým představitelům, kteří v 50. a 60. letech odpadli od toho stromu moci, je potom naplňováno po roce 1968.

Disent zde byl tedy od 50. let a po roce 1968 dostal nový impuls, kdy se ho zúčastnili i ti, kteří v 50. letech byli původními tvůrci režimu. To se dnes často disidentům po roce 1968 vyčítá. Nedala ovšem, abychom byli spravedliví, právě ta jména, která byla obecně známa, disentu další rozměr? Mluvme třeba o Pavlu Kohoutovi, Milanu Kunderovi, Ludvíku Vaculíkovi.
Žáček: Zcela jistě. Kontinuita v opozici vůči systému tady byla od začátku třeba u církve naprosto jednoznačná. A pro část církve, která nechtěla stát na platformě režimu, srpen 1968 znamenal jenom potvrzení její vlastní pozice.
Na druhou stranu zde nastal příliv osob, s kterými měli ti, kteří se zúčastnili protikomunistické činnosti v 50. a 60. letech, prostě problém. Vždyť byli vídáni v televizi, účastnili se různých politických rituálů, dokonce jednání se sovětskými představiteli. Prostě se podíleli na tom marasmu. A najednou jsou na společné lodi. To je věc, která režim velmi iritovala, zejména vedení a politickou policii, a k těm takzvaným politickým zrádcům přistupoval možná ještě drsněji.
V tom bych hledal to specifické, co Charta přinesla. To spojení různých ideových proudů s různými kořeny, tedy to, co svým způsobem udělalo Chartu Chartou.

Cuhra: Není to tak úplně specifické. Tato symbióza fungovala v nějaké podobě i v Polsku, ve východním Německu, v Maďarsku. U nás to ale bylo díky té masivní čistce ve straně nejintenzivnější.
Upozornil bych však na jeden problém, který není kritikou; nehodlám soudit dějiny ani disidenty: toto spojení vytěsnilo určitá témata. Pokud totiž měla být ta společně vytvořená platforma udržitelná, některé věci se neměly stát předmětem rekriminací a tak dál. Je to jedno z klíčových témat Charty, že se to trochu omezuje na všeobecný dvacetiletý marasmus po roce 1968. Že se startovní čára ocitá, aby spolu vyšli, někde jinde.

Jako laik bych si dovolil namítnout, že Charta se přece vyjadřovala k věcem, které byly problémem už v 50. letech. Včetně náboženských věcí, včetně rasových záležitostí…
Cuhra: Mohu použít jen dva argumenty, ale není to kritika, je to určitý postřeh. První je, že Charta nikdy nevydala společný dokument k únoru 1948. Vydávala dokumenty k různým výročím, ale tady to ztroskotalo na dohodě „vítězů“ a „poražených“ na společném dokumentu. Takový dokument vychází až v únoru 1990. Druhá věc je, že někdy malinko sklouzla ta rétorika. Typickým příkladem je Několik vět, obdivuhodná petice, která hovoří o „dvacetiletém zaostávání“. Přitom zaostávání bylo čtyřicetileté. Ale to je jen jakýsi důsledek nucené symbiózy.

Tůma: Je zřejmé, že tohle byla síla, ale i slabost prostředí Charty. Prostě najít společný jmenovatel, pod který se všichni mohli podepsat a na kterém mohli spolupracovat i lidé opravdu úplně rozdílného politického nebo ideového zázemí. A naopak rezignovat na témata, která by je rozdělovala, včetně pohledu na minulost, včetně pohledu na únor 1948 (Petr Uhl v některých svých textech už po roce 1977 píše, že únor 1948 ještě přinesl nějaké možnosti pozitivního rozvoje). Díky tomu pak mohli spolupracovat a vytvářet alternativu, která režim nakonec opravdu ohrožovala.

Tady zaznělo jméno Petr Uhl, který je často kritizován právě z tohoto hlediska. Je to ale člověk, který si za normalizace odseděl devět let. Takže on a Ivan Jirous si odseděli nejvíc.
Cuhra: Záleží, jaké počítáte období. Já bych nechtěl střílet čísla z hlavy, protože nevím, kolik si kdo odseděl. Byly tady i tresty za špionáž, často vykonstruovanou… Myslím, že tento závod v délce pobytu ve vězení je dost nešťastný. Nepřál bych kriminál nikomu, ani normalizační, ani ten druhý.

Hovoří Jiří Gruntorád, ředitel Knihovny Libri prohibiti:
Já jsem byl ve všech nápravně-výchovných skupinách. Včetně té třetí nejhorší. Vůbec nejhorší, co jsem zažil, byly Minkovice, o kterých se v poslední době mluvilo v souvislosti s Josefem Vondruškou (bývalý vězeňský dozorce a bývalý poslanec KSČM měl před listopadem 1989 týrat politického vězně Jiřího Wolfa – pozn. red.). Nedovedu si představit, že by některé vězení mohlo být horší. Ve Valdicích jsem byl 14 měsíců a byl to v podstatě pionýrský tábor. Jirous o nich sice píše jako o pekle, ale Minkovice, to byl jeden z táborů z 50. let, který se postupně vylepšoval. A práce, která tam byla, výroba šatonů a křišťálových ověsů na lustry, byla zřejmě vůbec ta nejhorší rasovina, jaká se v této zemi kdy mohla dělat.

Co s těmi lidmi dělala Státní bezpečnost? Jak se k nim chovala? Jaký byl rozdíl v tom, jak se chovala v 50. letech?
Žáček: Politická policie fungovala kontinuálně, jen byla po roce 1968 nucena rozšířit pole o další takzvané nepřátelské osoby. Před rokem 1968 ojediněle sledovala i některé komunisty, dokonce i nomenklaturní komunisty, ale najednou měla na starosti celou bázi exkomunistů. A k té se přistupovalo všelijak. Dokonce je známo, že u Pavla Kohouta se snažili oživit jakousi komunikaci (využívání nebo ovlivňování) s příslušníkem, s kterým byl Kohout v kontaktu v 50. letech a který byl už mimo službu. Ukazuje to, že pořád brali pracovně vážně některé konexe z minulosti.
Státní bezpečnost v 70. a 80. let musela také samozřejmě vnímat, že je jiná mezinárodní situace, a to i v kontextu přístupu k lidským právům. Takže nemohla aplikovat veškerou škálu svého „umění“, které využívala v 50. letech. Procesů bylo méně a byly spíše jednotlivé.
Na druhou stranu to neznamená, že by nedělali věci, které se rozhodně příčí standardnímu vztahu státu a občana v demokracii. Jsou to osobní napadení některých disidentů či osob z dalších protikomunistických iniciativ. Jsou známé akce Asanace, vytlačování řady osobností do zahraničí. Různé akce Prevence, kdy kontrolovali výši důchodů, odpojovali telefony. A je to pochopitelně i nasazování tajných spolupracovníků, verbování, různé provokace.
To vše bylo poplatné tomu, co si aktuálně přálo úzké vedení komunistické strany. Bylo to poplatné pořádání různých sjezdů a podobně. Někdy do toho zasáhla vyšší moc z Východu, tedy sovětské politické nebo bezpečnostní složky.

Jak fungovala propaganda?
Tůma: Propaganda si hrála se stále stejnými tématy, to jsou ty klíčové pojmy – zrádci, odpadlíci, ztroskotanci, samozvanci. Líčili je jako lidi na okraji společnosti, kteří už nemají jinou variantu než se snažit takovými akcemi získat nějakou podporu ze zahraničí, možná i finanční. Nakolik ta propaganda byla úspěšná? Vlastně ani nevím, jestli jsme se to jako historici někdy pokoušeli zjistit. Asi byla úspěšná jen částečně.
Myslím, že pravdu mají i ti, kteří už tehdy ukazovali kontraproduktivitu té kampaně, kdy byli lidé, kteří režim nechali být a režim nechal být je, najednou vtahováni svými podpisy a svým hlasováním do akce proti Chartě. To si myslím v roce 1977 trošku rozbouřilo společenskou atmosféru, aspoň v české části Československa.

Cuhra: Antichartovní kampaň neúspěšná nebyla. Ona přivolala nové téma, respektive evokovala staronové téma. To znamená, nezahrávejte si s námi, jsme ochotni jít daleko, jsme ochotni lidi veřejně ostouzet, zbavovat je zaměstnání… Tohle účinkovalo.
A druhá věc je, že to nelze omezovat jen na Chartu. Propaganda kontinuálně pracovala s určitými tématy: třeba kažení mládeže v ilegálních oddílech, zneužívání náboženství za cizí peníze. Pracovala i s takzvanou „pakulturou“, kdy ukazovali nezávislou kulturu jako „pakulturu“. Jako něco, co normální občan nemůže brát vážně. Je to zostouzení Vaculíka a další případy, týká se to i hudebních projevů.
Takže propaganda byla širší. Nebyl to jen útok proti Chartě, ale bylo to kontinuální naznačování, tady jsou některé věci, do kterých se nepleťte, protože je to špatné a riskujete, že se na vás zaměříme. V tomto byla propaganda účinná, i když to asi těžko dokážeme změřit.

Zmínili jsme škálu protirežimních činností. Proč se ti lidé nedohodli, když už i na bývalé komunisty, kteří tvořili část Charty, byl vyvíjen tak drsný a děsivý politický tlak? Proč si k sobě nenašli cestu?
Cuhra: U Charty a potom u VONS je fantastické tolerantní hledisko k pronásledovaným, kdy se zastávají, zvláště VONS, všech nespravedlivě stíhaných lidí, kteří stojí i mimo Chartu. V tom Charta a VONS projevily fantastickou solidaritu.
Druhá věc je, že najít k sobě cestu nebylo tak jednoduché. Lidé si nevěřili, báli se provokací. A nadto dost často zájmy prostě společné nebyly. Typickým příkladem je česká a slovenská společnost. Slovenská společnost měla jiné priority, jiné představy. Kontinuita vzdoru tam byla masově náboženská, zcela jiná než v Česku. Čili cesta k sobě se hledala obtížně, ale neznamená to, že by ti lidé spolu nekomunikovali. Spíš stáli vedle sebe. Nebyly to antagonistické vztahy mezi náboženským samizdatem a samizdatem civilním. Ti lidé se podporovali, ale nebyla potřeba všechno si sdělovat, všechno sjednocovat.

Tůma: Upřímně řečeno myslím, že v 70. a dlouho v 80. letech ani nebyla ambice to rozrůzněné nezávislé prostředí nějak sjednotit, dát mu jednotnou organizaci a strukturu.

Podpora disentu ze zahraničí. Jaká byla?
Žáček: To je podle mě ještě velká výzva a velká neznámá. Nedávno se toto téma otevřelo v Polsku v souvislosti s podporou Solidarity.
Mnohdy neznáme přesné kanály, přesná čísla. Víme, že za prezidenta Ronalda Reagana byla rozšířena škála možností (přes National Endowment for Democracy – Národní nadace pro demokracii), kdy byly vyčleněny další finanční prostředky na podporu nezávislých protirežimních a protikomunistických aktivit ve střední a východní Evropě.
Známe také, zejména z Rudého práva, ale i dalších režimních médií, formy útoku na Václava Havla a další osobnosti. Tedy to, co ohledně distribuce těchto finančních prostředků zachytila Státní bezpečnost.
Myslím, že to je legitimní a že to ukazuje, jak demokratické mocnosti pomáhaly za železnou oponou, ale do určité míry zde byla určitá citlivost, a proto se to moc nezmiňovalo.

Cuhra: Nemůžeme to zjednodušovat jenom na peníze. Šlo přece o mnohem širší škálu prostředků a podpory exilu, ať už formou pašování nejrůznější literatury, přístrojů. Další obrovská podpora Západu fungovala prostřednictvím rozhlasového vysílání, Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky. Zveřejňování informací, snaha lidem pomoci ve zdravotních potížích, upozorňování na jejich bídný stav ve vězení a tak dál. Čili exilová podpora, a nejen Čechů a Slováků, ale i cizinců, kteří z nějakých vnitřních pohnutek tu věc vzali za svou, je něco, co se nesmí zapomenout a přehlédnout.

Tůma: Mělo to i svou vysokou politickou úroveň. Součástí každé komunikace na nejvyšší politické úrovni (návštěv našich představitelů na Západě nebo západních u nás) bylo většinou nějaké jednání v pozadí o propuštění toho či onoho z vězení jakožto podmínka západního partnera k tomu, aby sem přijel.
Samozřejmě šlo, zvlášť v 80. letech, o řadu technických prostředků, počítače, tiskárny a tak dál. Ale byly v tom i peníze. Třeba v archivu Nadace Charty, který je docela dobře zpracován, jsou stovky a stovky potvrzení o tom, že lidé dostávali zahraniční podporu. Možná je to citlivé téma, ale rozhodně to byla účinná metoda. Obzvlášť v situaci, kdy komunistický režim chtěl udržovat korektní mezinárodní vztahy, takže nechtěl používat metodu věznění a pronásledování svých oponentů. Velmi účinně je však postihoval existenciálně. Proto ta podpora lidí, kdy mohli žít i bez příjmu od státu a díky například nějakému stipendiu pracovat rok na knize, byla velmi účinná a legitimní metoda, jak udržovat při životě rodící se opozici. Navíc v celkovém objemu to nebyly peníze tak vysoké, byly ovšem dobře investovány.

Nicméně v současnosti se mi občas zdá, že část veřejnosti se na lidi, které nazýváme disidenty, dívá hůř, než se na ně dívala tehdy, a že vlastně souzní s tím, co se o nich tehdy psalo a mluvilo. Co říkáte na tento pohled části společnosti?
Cuhra: Já ho takhle nevidím. Asi se setkáváme s jinými lidmi. Samozřejmě to je něco složitějšího a historici na to asi nemají odpověď. Ale v praxi je to obecná deziluze z vývoje. Je jim cosi dáváno za vinu. Je to spíš pocit obecnějšího zklamání.
V nějakém disidentském textu se mluví o tom, že společnost je na tom bídně, strašně nadává v hospodě, ale v reálném životě nechce nic aktivně vykonat. Nepřijde mi, že by dnešní definice byla v něčem odlišná.

Tůma: Určitý element tohoto existoval možná v osobní strategii, jak sám sobě vysvětlit, proč se do ničeho nebudu plést. To je ten názor, že Charta jsou zase ti lidé nahoře, ti bývalí, co měli funkce, a ti spisovatelé si něco začali s těmi, co tu moc mají teď, a kdo ví, jak to všechno je, nebudeme se raději o to zajímat. Je taková dost průhledná strategie, jak se vyvázat z pocitu, že by se člověk měl nějakým způsobem chovat, že by třeba neměl podepisovat ty rezoluce. Tento názor byl v části veřejného diskursu přítomný už v 70. a 80. letech a v něčem se možná přenesl do debat po listopadu 1989. Osobně bych to ovšem také neviděl jako reprezentativní přístup společnosti k této části naší historie.

Žáček: Může zde být i časový faktor. Po roce 1989 se role některých z těchto lidí měnila. Stali se tvůrci nového systému, najednou stáli s mocí. A je otázka, jak je vnímáno, jak s tou mocí nakládali, co se jim podařilo, nepodařilo. Jak byli připraveni i tím, co dělali před rokem 1989, na to, co nastalo po něm. To byly naprosto odlišné role. Obecné vnímání je tak dnes dáno zkušeností a prolnutím jejich rolí, nejen tím špatným svědomím.
Důležité také je, že zhruba od roku 1987, kdy se československá společnost začala měnit, atomizovat, začaly vznikat další nezávislé iniciativy, které to spektrum rozšířily. Byla to Demokratická iniciativa, Nezávislé mírové sdružení, Hnutí za občanskou svobodu, České děti, bývalí komunisté se sešli v Obrodě. Začalo se to více politicky profilovat, už to nebyla ta jednotná fronta proti. Vlastně se to přenášelo mimo Chartu do prostředí, kam se jí předtím nepodařilo prorazit.
Otázka politizace je ostatně zajímavá i kvůli kontextu politického vývoje po roce 1989 a vytváření politických směrů a jednotlivých politických stran.

Vím, že historici to říkají neradi, a já také nemám rád velká slova, ale přesto: Domníváte se, že ti lidé, kteří od 50. let stáli proti minulému režimu, zanechali nějaké poselství, které historii zasáhlo a zasáhne?
Tůma: Asi ano. Hráli důležitou historickou roli v příběhu konečného pádu komunistického režimu. I když je ta nekonečná debata, zda se režim zhroutil pro své vlastní nedostatky, nebo pro rezistenci, která proti němu byla. Oba důvody hrají roli.
Hlavně však zanechali poselství, že vůči takové moci, u které se zdá, že nemá limity a že je zde navždy, je možné se nějakým způsobem vymezit. Že se můžete snažit zařídit si svůj vlastní život vedle té moci nebo i proti ní. A to je poselství přenositelné i do jiných dějinných situací.

(redakčně kráceno)