Jihlava - Postižení lidé jen těžko shánějí práci. V tomto smyslu není výjimku ani kraj Vysočina. Podnikatelé totiž raději odvedou vyšší daně státu nebo nakoupí od handicapovaných rovnou hotové výrobky, aby je nemuseli zaměstnávat. Nejhůř jsou na tom lidé s mentálním postižením. Ti shánějí práci i několik let a marně.
Podnikatelé nechtějí zaměstnávat postižené
Jiří Maštera se i přes své postižení práce nebojí. Sehnat ji ale nemůže už několik let. Rok čeká v evidenci nezaměstnaných na úřadu práce. „V Třebíči jsem absolvoval pečovatelský kurs a chtěl bych pomáhat starším lidem,“ říká o svém možném pracovním využití Jiří Maštera z Ústavu sociální péče v Jinošově.
Stejně těžko shání sociální pracovníci brigády i pro další zdravotně postižené. „Snažím se ze všech sil, abych se někde uchytil, zatím se mi to ale nedaří,“ přiznává další z mentálně postižených Josef Mahdal. „Klasický pracovní poměr se snažíme alespoň trochu nahradit prací v terapeutických dílnách,“ uvádí jednu z možností vedoucí pracovníků v sociálních službách v Ústavu sociální péče Jinochov Michaela Höklová.
Reportáže Blanky Poulové, Ivany Šmelové a Lucie Komňacké (zdroj: ČT24)
Pochopení nenašli sociální pracovníci ani u podnikatelů v Náměšti nad Oslavou ani na úřadu práce, kde chtěli informace o pracovní rehabilitaci postižených. „Byla jsem spíš odrazována v tom smyslu, že úřad práce v tom nemá velké zkušenosti,“ vysvětluje potíže při hledání práce pro mentálně postižené Marta Valová, metodička pro transformaci sociálních služeb z Ústavu sociální péče v Jinošově. „Já vidím základní bariéru v tom, že podnikatelé zaměstnávání postižených nemají vyzkoušené,“ přiznává ředitel Hospodářské komory v Jihlavě Tomáš Prchal.
Jediný, kdo práci postiženým nabízí, jsou města. V Náměšti je využívají každý rok. „V našem případě jde o úklid veřejného prostranství, takové to různé hrabání, dále úklidy a podobně,“ vypočítává starosta Náměšti nad Oslavou Vladimír Měrka.
Úřady práce v kraji Vysočina evidují rekordních dvacet osm tisíc lidí bez práce. Z toho tři tisíce tři sta sedmdesát je se zdravotním omezením. Podnikatelé, kteří zaměstnávají zdravotně postižené, mají od státu daňové úlevy, dostávají příspěvek na vytvoření chráněného pracovního místa a další výhody. I tak je ale zájem o jejich zaměstnávání mizivý. „Zaměstnavatelé mají strach z neznámého, z toho, že ti lidé přinesou nějaké pracovně právní problémy, nepřizpůsobí se dostatečně rychle změněným pracovním podmínkám,“ uvádí některé z obav zaměstnavatelů místopředseda Asociace zaměstnavatelů zdravotně postižených Karel Rychtář. „Pokud zaměstnavatel nechce nebo nemůže zaměstnávat osoby se zdravotním postižením, tak má další dvě možnosti, jak tento povinný podíl plnit. Může odebírat výrobky nebo služby od zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají přes padesát procent osob se zdravotním postižením, nebo odvodem do státního rozpočtu,“ vypočítává Petr Jiříček z oddělení podpor zaměstnanosti ministerstva práce a sociálních věcí.
Pokud zaměstnavatel nechce zdravotně postiženého zaměstnat, musí odvést do státního rozpočtu dvojnásobek průměrné mzdy. Pro rok 2010 je to podle ministerstva práce a sociálních věcí padesát sedm tisíc korun na jednoho člověka. Mezi zaměstnavateli jsou i výjimky. Jsou to například chráněné dílny.
Šedesát ze sta zaměstnanců ve firmě Finesko má zdravotní postižení. Zpracovávají účetnictví, vymáhají pohledávky, asistují realitním makléřům. Firma jim dala šanci a spolupráci si chválí, přestože musí čas od času řešit problémy. „Úskalí tkví zejména v tom, že zdravotně postižení mají daleko vyšší nemocnost. V případě, že vezmeme zakázku, která je závislá na termínu splnění, a oni nám najednou onemocní, tak se dostáváme do problémů,“ přiznává předseda dozorčí rady Finesko Vít Volhejn.
Nejčastější možností, kde pracovat, ale zůstávají neziskové chráněné dílny. Například ve středočeském Horním Bezděkově handicapovaní vyrábějí koberce, polštáře nebo svíčky. Ty ale nejdou na odbyt jako dřív. A tak teď začali péct rohlíky. „Kdybychom nezavedli pekárnu a nezačali podnikat určité kroky, abychom sehnali peníze, tak se nebojím říct, že bychom museli naši chráněnou dílnu zavřít,“ říká na rovinu ředitel chráněné dílny Vojtěch Groulík.
Chráněná dílna sice dostává dotace na provoz od ministerstva práce a sociálních věcí, jde ale pouze o čtyřicet procent z celkové částky, kterou by potřebovala. Problémy mají i soukromé společnosti se statutem chráněná dílna, protože mají méně zakázek. Situaci ještě víc zhoršila hospodářská recese. Například firma Company Service v Jaroměři musela propustit přes dvacet zaměstnanců.
GALERIE
Zdravotně postižení při práci
Vydáno pod