Stezka svobody připomene osudy lidí za železnou oponou

Mikulov – Jednadvacetiletý Václav Bařina začíná plánovat útěk za hranice. Má strach, zároveň ale velkou touhu žít ve svobodném světě, kde by mohl začít podnikat. Má svůj americký sen. Musí však překonat troje ostnaté dráty a pak kilometr běžet. S hrozbou, že jej mohou pohraničníci bez milosti zastřelit. Jeho příběh se odehrál v roce 1985, téměř před třiceti lety. A připomnělo jej otevření poznávací „Stezky svobody“ lemující někdejší hranici u Mikulova. O Bařinovu a podobných osudech, které mnohdy skončily na střežené hraniční čáře před rokem 1989 tragédií, se dozví zájemci na výstavě nejen na zámku, ale i z informančních tabulí rozmístěných na dvouapůlkilometrovém úseku cyklostezky, která dříve sloužila pohraničníkům jako tzv. signálka.

Start „Stezky svobody“ začíná na zámeckém nádvoří, kde byl zavěšen a dnes pokřtěn zvon Svobody z dílny manželů Dittrichových. Vedle něj autoři projektu z občanského sdružení Paměť vytvořili informační mapu, na které jsou znázorněna místa podél česko-rakouské hranice, na nichž se mnozí pokusili překonat neprodyšnou stěnu z ostnatého drátu.

Výstava, která je v prostorách zámku, pak připomene osudy těch, kterým se to povedlo, ale i těch, kteří na hranici zahynuli. A samozřejmě těch, kteří rafinovanou a nebezpečnou hranici vytvořili. Pak už „stezka“ pokračuje přímo na někdejší „signálce“ pohraniční stráže dnešní cyklostezkou, v jejímž okolí je pro zájemce 13 informačních panelů s připomínkou mnoha osudů. Jako třeba těch, kterým se přezdívalo „ptačí“ muži - ti, kteří hranici překonali vzduchem na rogalu nebo v baloně.

Video Libor Veselský popisuje svůj útěk přes hranice
video

Libor Veselský popisuje svůj útěk přes hranice

Žabí muž

K „žabím“ mužům patřil také Libor Veselský, který se za svobodou vydal z Břeclavi po řece Dyji v roce 1987, schovaný ve vydlabaném kmeni stromu. Do Mikulova dnes přijel z Rakouska, kde žije společně s manželkou a synem. Nebyl to jeho první pokus, za ten první, který ani neuskutečnil, skončil ve vězení na Mírově, ten druhý už mu vyšel. Málem při něm ale zahynul a ještě tři dny po úspěšném přechodu hranic nemohl chodit.

„Napřed jsem chtěl přeletět rogalem, ale při pokusu jsem s ním spadl a rozbilo se a sehnat náhradní trubky byl problém. Kamarád mi nakonec nabídl neopren a ať to prý zkusím po vodě. Do toho kmenu, který jsme vycpali polystyrenem, jsem se schoval a plaval po vodě asi osm kilometrů. Když jsem podplavával most, na kterém strážili pohraničníci se samopaly, bál jsem se, ale zvládl jsem to. Na rakouské straně jsem vylezl z vody, nevěděl jsem, kde jsem, a tak jsem se vydal na cestu rakouským vnitrozemím,“ popsal svůj příběh Libor Veselský.

Po osmnácti kilometrech, zmrzlý ze studené vody, potkal rakouské policisty, kteří se o něj postarali. Byl vyčerpaný, ale šťastný. Dostal se do tábora pro uprchlíky, v jehož blízkosti dodnes žije s manželkou a synem. Ti se za ním dostali o několik měsíců později. Dnes pracuje v Rakousku jako řidič z povolání a do Česka už by se podle svých slov nevrátil, i když je tady čas od času na návštěvě u rodiny.

Pod dráty za svobodou do Ameriky

Start „Stezky svobody“ začíná v Mikulově na zámeckém nádvoří, kde bude v rámci projektu zavěšen zvon Svobody s informačním panelem tohoto projektu. Na vytipovaných místech bude umístěno 13 památníků (informačních tabulí). Na těchto tabulích budou přesné popisy událostí v českém a německém jazyce včetně fotodokumentace, které se tehdy staly. Celá trasa je asfaltovou cyklostezkou určenou rovněž pěším turistům /dříve obslužná cesta PS tzv. signálka/.

Ještě o tři roky dříve se rozhodl opustit rodnou jižní Moravu Václav Bařina, který je dnes úspěšným uměleckým kovářem v New Yorku. Na útěk se chystal čtyři měsíce. Bylo mu tehdy 21 let. „Měl jsem štěstí, že měl můj kamarád rodinu v Úvalech, v takzvané pohraniční vesnici, kam se mohlo jen na zvláštní povolenku. Začal jsem tam jezdit s ním a pomáhat, takže mě už potom znali, a tak to nebyl problém. Zjistil jsem, že v jedné ze strážních věží nebývají pohraničníci, a tak jsme toto místo s kamarádem vybrali jako místo, kde to zkusíme,“ vzpomínal dnes na nádvoří mikulovském zámku Bařina.

Den před plánovanou akcí se ale jeho kamarád rozhodl, že s ním neodejde, přidali se k němu ale další tři, s nimiž pak společně podhrabal signální dráty a vydal se na útěk do Rakouska. Bylo to velké drama, protože jeden z jeho druhů se do jámy pod dráty vrhl tak prudce, že spustil signální zařízení. Všichni věděli, že mají několik minut na to, až se k místu jejich útěku dostanou stráže, a tak ze všech sil běželi. Devět set metrů museli překonat v rekordním čase, ale zvládli to. Za zády pak uslyšeli vojáky, psy a střelbu. Ale doběhli. O tom, že jsou na rakouské straně, je přesvědčil pytel s německy psaným textem uprostřed vinohradu.

V Rakousku se cesty čtyř „hrdinů“ rozdělily. Bařina odjel do vysněných Spojených států. „Tam jsem začínal ze skutečného dna. Neměl jsem peníze, neuměl jsem jazyk a trvalo šest let, než jsem mohl říct, že normálně žiju,“ doplnil Bařina. Dnes už si podle svých slov zakázky vybírá, má dost práce a klienty na Manhattanu. A začal jednou za měsíc létat na Moravu, kde si v Bořeticích pořídil vinný sklípek. Před měsícem se mu narodil třetí potomek, syn Václav. „Bylo to tvrdé, ale nemohl jsem žít v zemi, kde vládli komunisti a nemohl jsem svobodně podnikat, v Americe se mi skutečně splnil sen.“

Oběti, které nepřežily

Občanské sdružení Paměť

Impulsem ke vzniku sdružení byla snaha otevřít minulost a rozvinout debatu nad osudy jednotlivců, ale i celých rodin, které se postavily proti komunistickému režimu. Základní činností sdružení je příprava a prezentace projektů mapujících příběhy druhé poloviny 20. století, které výrazně zasáhly do života české společnosti. Projekty jsou realizovány v různých formách – jako výstavy, televizní dokumenty, knižní publikace, debaty pro širokou veřejnost.

Oba muži měli štěstí, patřili k menší části těch, kterým se jejich útek zdařil. Podle Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) zastřelili pohraničníci v letech 1948 až 1989 na státní hranici 143 osob. Mezi obětmi železné opony jsou ale stále i lidé, kteří jsou dodnes nezvěstní. Elektrický zátaras měl za následek smrt téměř 100 lidí a dva lidé zahynuli po výbuchu min. Na druhé straně historikové uvádějí, že mezi roky 1948 a 1989 zahynulo kolem 650 příslušníků pohraniční stráže. Pouze 11 z nich ale bylo zabito osobami, které se pokoušely o přechod hranice. Ostatní úmrtí se přičítají sebevraždám, nehodám či úrazům při výkonu služby.

Dnešní otevření „Stezky svobody“ je druhou fází záměrů sdružení Paměť, které založili v roce 2008 Luděk Navara, Miroslav Kasáček a Silvie Ševčíková. „Poslední fází naší snahy je vybudování muzea železné opony, které by mělo v Mikulově vyrůst v následujících letech,“ uvedl předseda občanského sdružení Paměť Kasáček. Nově vybudovaná stezka je určena pro turisty i cyklisty. Cesta je vyasfaltovaná a podél ní je umístěno třináct panelů s přesnými popisy událostí, které se tehdy udály, v českém a  německém jazyce včetně fotodokumentace. U Staré Celnice je navíc ještě jeden panel, který financoval polský Insytut Pamieci Narodowej a je věnován právě zabitým Polákům – na rakouských hranicích jich zahynulo velmi mnoho. Zástupci Polska dnes do Mikulova přijeli také.

„Při přípravě jsme spolupracovali také s obcí Poysdorf a tehdejším starostou, dnešním zemským poslancem Karlem Wilfingem,“ popsal Kasáček a dodal, že v rámci projektu vznikly mapy se zakreslenými místy, kde stojí panely, a také s místy, kde se jednotlivé příběhy udály. Vše završuje dokument natočený na DVD, který připravilo občanské sdružení Paměť. Celý projekt je financován z Operačního programu Rakousko – Česká republika, fondu malých projektů jižní Morava, Dolní Rakousko. Vyjde na 25.560 Euro.