V ohnivém pekle na Dole Dukla zahynulo 108 havířů

Praha - Do historie českého hornictví se černým písmem zapsal 7. červenec 1961, kdy se odehrálo nejtragičtější poválečné důlní neštěstí. Katastrofální požár na Dole Dukla si vyžádal životy 108 horníků. Snad každého uhelného dolu na Ostravsku a Karvinsku se už někdy dotkla smrt. Zejména v začátcích důlní činnosti při primitivní mechanizaci nebyly katastrofy výjimkou. Vůbec největší důlní neštěstí v revíru potkalo v roce 1894 Larischovy doly. Po výbuchu metanu v ohnivém pekle Dolu Františka zahynulo 235 havířů. Jen devět let předtím si výbuch na Dole Jan Karel v Karviné vyžádal 108 mrtvých.

Začátek 60. let dvacátého století znamenal i v hornictví obrovský nástup techniky. V ostravsko-karvinském revíru (OKR) se zaváděla elektrifikace, začínaly se používat dlouhé dopravní gumové pásy, ke slovu přicházely kombajny. Rozvoj industrializace v Československu vyžadoval stále větší potřebu surovin a energie. Zajišťování těžby uhlí bylo politickým úkolem, hlavní bylo množství vytěžených tun a rekord střídal rekord.

Náhodná událost ke konci směny

Vysoké výkony ale horníci dosahovali někdy na úkor bezpečnosti práce. V roce 1960 například výbuch na Dole Hlubina v Ostravě nepřežilo 54 horníků a 20 obětí si vyžádal požár na Dole Václav Nosek v Tuchlovicích v září téhož roku.

Tragédii havířovského Dolu Dukla odstartovala náhodná událost ke konci ranní směny 7. července. V jedenácté sloji třetího patra, kde se pracovalo na instalaci pásových souprav, náhodou zachytil procházející horník o spouštěcí mechanismus dopravníku a uvedl ho do provozu, aniž si toho někdo všimnul. Gumový pás běžel naprázdno, bez kontroly, třením nakonec zahořel a od něj se vznítila i dřevěná výztuž.

Zápach spálené gumy

Do dolu sfárala odpolední směna, 338 horníků. Zápach spálené gumy zaznamenali asi v 15:30 na druhém patře, ale nikdo nic nehlásil a ani revírník příčinu neprošetřil. Teprve krátce po páté hodině odpoledne dostal dispečer hlášení o hustém kouři ve třetím a druhém patře a povolal záchranáře. Mezitím se odvolávaly všechny osádky dolu, ale nebezpečí se podcenilo. Později se zjistilo, že horníci v osmé sloji, jedné z nejvíce ohrožených, před odchodem ještě pečlivě uklízeli nářadí. Oheň se však rychle šířil a uzavíral lidem ústupové cesty.

Na likvidaci požáru pracovalo na 700 záchranářů. Jejich práci ztěžovala vysoká teplota, hustý kouř a prakticky nulová viditelnost. Do 11. sloje se vůbec nedostali a v osmé sloji po dvou hodinách narazili už jen na mrtvé, udušené kamarády.

Poté, co průzkumné čety zjistily, že není reálná naděje na záchranu postižených a navíc stále hrozí nebezpečí výbuchu metanu, rozhodla havarijní komise ve 23:10 uzavřít ohroženou oblast neprodyšně sedmi hrázemi proti výbuchu. Na jejich stavbu se spotřebovalo přes 30 tisíc pytlů s pískem. Aby se zlikvidoval obsah kyslíku, který podporoval hoření, byl do uzavřeného prostoru napouštěn dusík. Až do 10. srpna tam bylo napuštěno 122 630 metrů krychlových dusíku.

Selhání lidského faktoru

Boj o život v podzemí prohrálo 108 havířů, nejmladšímu nebylo ani 17 let, nejstaršímu pak 56 let. Katastrofální dopad požáru způsobil souhrn řady nepříznivých okolností, včetně nedostatečné větrací sítě dolu. S možností průniku kouře z 11. do osmé sloje tehdy havarijní plán vůbec nepočítal.

Nejvíce se ale na tragédii zřejmě podepsalo selhání lidského faktoru. Od horníků, kteří první zaregistrovali zápach pálící se pryže a nepátrali po příčině, až po odpovědné pracovníky, kteří po nahlášení havárie, byť zpožděném, neprovedli včas všechna potřebná opatření k záchraně lidí.

100 milionů tun černého uhlí

Důl Dukla, který se začal hloubit v roce 1907, nesl původně název po císaři Františku Josefu I. V roce 1918 byl přejmenován na Jáma Suchá a v roce 1949 na Důl Dukla. Za více než stoletou existenci vytěžil přes 100 milionů tun černého uhlí. Těžba byla ukončena kvůli nízké efektivitě a poslední vozík uhlí z podzemí vyjel 10. ledna 2007.

Dobové noviny o neštěstí
Zdroj: ČT24
Autor: ČT24