Ostravské dominanty

Každé město se potřebuje nějak strukturovat a rytmizovat. Horizontálně i vertikálně. Sbíhá se do náměstí, shlukuje se do center, odkud pak zase expanduje vydýchat se na předměstí, opisuje kruhy i lomí pravé úhly, místo bran má dnes dostředivé vjezdy i odstředivé výpadovky, někdejší hradby nahradily obchvaty a tangenty. Život města díky tomu získává řád a jeho tep se stává pravidelným.

Dominantami měst byly ale už od vrcholného středověku také radnice, jejichž věže měly konkurovat kostelům – včetně hodin, orlojů, zvonů i oněch svědků minulosti ukládaných do bání pro příští generace. Dnes jsou to kromě radnic hlavně úřady a administrativní budovy, jejichž nudná šeď a geometrická strohost už zdálky pořádá člověka do front a šanonů.

Ostrava má naštěstí na radnice štěstí. Moravská Ostrava si ji původně umístila doprostřed, na náměstí. Dnes je z ní muzeum. A její věž, byť krásně opravená, s novou bání i pravou zvonkohrou, jen stěží může hrát roli městské dominanty a konkurenta moci duchovní. To slezskoostravská radnice – ta se aspoň zdobně vypíná nad řekou. A ta nová, moderní radnice, postavená ve 30. letech 20. století, má funkcionalistickou vyhlídkovou věž, vskutku dominantní, která se skutečně stala oficiálním i neoficiálním symbolem města, moderního města.

Byly tu ovšem i jiné dominanty, byť třeba bezděčné. Komíny. Kouřící tovární komíny, posledních téměř dvě stě let neodmyslitelně spjaté s průmyslovými městy a dotvářející typický horizont Ostravy. I nějaká ta těžní věž donedávna čněla k nebesům svým industriálním krajkovím.

Ostatně i ty komíny byly svým způsobem symboly, symboly jisté víry – víry v člověka tvořivého, přetvářející svět, vychvacujícího energii z pekelného jícnu podzemí. Těžní věže zmizely, město je pohltilo, jizvy šachet se zacelují. Jen Jindřiška zůstala, trčící lidem pod okny.

Město se vůbec hodně změnilo. Komíny nekouří. Ale na rozdíl od těžních věží nebyly zbourány. Město vstoupilo z industriální éry přímo do informačního věku. Komíny se totiž náramně hodily pro umístění antén mobilních telefonních sítí a přenosových soustav internetu.

Ale co kostely?

 Co když v tom postindustriálním informačním věku někdo zatouží po středověké vertikále, vzpínat se k nebesům a nořit se do sebe? Kde najde takové místo, pečlivě vybrané, léty ustálené, promodlené, kde by mohl dosáhnout povznesení (ekstasis) i spočinout v rozjímavém usebrání (contemplatio). Kde v centru Ostravy?

S kostely je to ovšem horší.

Problém je už v tom, že Ostrava vlastně nemá přirozené centrum. A nikdy je ani neměla. Město se rozbíhalo, rozpínalo, odstředivě vyvíjelo souběžně v několika okrajových čtvrtích. Ve vlastním centru vždy žilo jen málo lidí. S nástupem průmyslu se město rozptýlilo ještě víc – a dnes se asi marně snaží usebrat kolem nějakého centrálního rynku s jedním kostelíčkem a svatým Floriánkem.

Jak je tomu tedy s kostely, přinejmenším v někdejší centrální části města?

Za pozornost rozhodně stojí kostel svatého Václava. Především proto, že vůbec ještě stojí. Je nejstarší, je jednou z mála staveb, které dokládají, že Ostrava má taky nějakou tradici sahající až do středověku. Není zde mnoho podobných vazeb k minulosti.

Architektonicky ani umělecky nejde o pozoruhodný skvost. Nemá impozantní umístění ani dominantní velikost. Ale zaplať Pánbůh za to, že vůbec je. Nechybělo mnoho a potkal ho osud tolika jiných staveb v území poznamenaném těžbou, těžkou dopravou a v neposlední řadě také nezájmem odpovědných lidí orientovaných příliš přízemně.

I církev už ho málem odepsala. Už dávno jí byl totiž příliš malý. Na okraji historického jádra města byla i kaple sv. Lukáše s přilehlým hřbitovem. Ale když ani ta nestačila a město se rozrůstalo, byla na sklonku 19. století vystavěna mohutná bazilika, která měla jednak sloužit tisícům věřících a jednak odpovídat významu rostoucího města.

Naštěstí se na sklonku století dvacátého některým lidem kostela sv. Václava zželelo – a nebyli to jen věřící, ale i angažovaní obyvatelé města sdružení do občanské iniciativy – a v městských i církevních fondech se nakonec peníze našly, i veřejnost přispěla do sbírek, a značně zchátralý kostel svatého Václava byl zachráněn a přiměřeně opraven.

V roce 1996 se z baziliky Božského Spasitele stala katedrála, protože Ostrava získala od papeže statut sídelního města biskupa (spolu s Opavou).

Katedrála Božského Spasitele svou monumentalitou vědomě aspiruje na to být ústřední dominantou města. Bohužel už v době stavby (1883 – 1889) bylo zřejmé, že bude pohlcena houstnoucí městskou zástavbou, že zůstane skryta mezi jinými, podobně honosnými budovami. Dnes tento mohutný chrám, druhý největší na Moravě, působí svou předimenzovanou hmotnosti poněkud neústrojně, jako spoutaný obr, sevřený malostí svého prostředí. Dominanta katedrály Božského Spasitele tak paradoxně vynikne jedině tehdy, když se na ni podíváte z výšky – třeba právě z oné konkurenční vyhlídkové věže nové radnice. A nebo z jiné dominanty města – nejvyššího bodu širého okolí – haldy Ema.

I bizarní vzhled katedrály je bohužel pro Ostravu příznačný. Konvenční novorenesanční stavba, jaké se v oné době stavěly nejen v celém Rakousku, ale zejména všude tam, kde si pokračující industrializace a kumulace lidí a kapitálu vynutila velkorysé urbanistické zásahy do podoby průmyslových měst. Školy, banky, administrativní budovy – ale i kostely – se tehdy stavěly jako na běžícím pásu. Daly se koupit na klíč, podle katalogu. A podle toho to taky vypadá. Investoři (dnes bychom řekli developeři) bez vkusu a bez vazby k místu stavěli procovsky honosné budovy na dálku, jako by hrabičkami posouvali žetony na hracím plánu rulety. Podobné stavby – úřady, spořitelny i kostely – pak stojí úplně stejně ve Vídni jako v Porúří, od Baltu po Jadran. Studené, nelidské, bez ducha.

Rovněž citovat renesanci bylo už v oné době, a zejména v našem prostředí, necitlivé. Novorenesanční chrám může být srozumitelný například v kontextu římské architektury, ale sotva na Moravě či ve Slezsku.

Kdo tedy hledá kumulovanou tradici, citlivě, třeba ne s velkým estetickým citem, ale s láskou a duchovní pokorou zkrášlované duchovní prostředí, ve velkém chrámu v centru Ostravy si asi na své moc nepřijde.

Naštěstí ale posvátnost místa, tedygenia loci, netvoří jen onotoposa různé sakrální předměty vymezující chrámový prostor, ale především lidé, kteří se tam přicházejí modlit. A to, zaplať Pánbůh, funguje. I když náhodný návštěvník bude muset zpravidla vzít zavděk jen studenou mříží v předsíni chrámu, která ho v průběhu dne dále nepustí. Nevadí. Stejně tam není moc k vidění. A duchovno funguje i přes mříže.

To chrám Neposkvrněného početí Panny Marie v Přívoze měl větší štěstí. Jde sice opět o tuctovou novorománsky gotizující stavbu postavenou na klíč v letech 1896 – 1899, ale alespoň citlivě vřazenou do promyšleného urbanistického konceptu, který navrhl Camillo Sitte. I když z projektu, který měl dát podobu značné části tehdejších centrálních ostravských čtvrtí, mnoho nezůstalo, přívozský kostel se stal dominantou náměstí a kolem něho soustřeďovaného městského celku. Podobně to vypadá například ve Vítkovicích nebo Mariánských Horách.

Nad horizont centra Ostravy se vypíná ještě jedna věž – evangelického kostela, postaveného v roce 1907. I v tomto kostele narazí náhodný návštěvník ze všeho nejdřív na mříže. Na mříže, které ho ale nepustí ani do chrámové předsíně. Co by tam ostatně také dělal? V evangelickém kostele, jak známo, nic není. Žádný svatostánek, zbytečně rozptylující sochy, obrazy. Jenomže tento kostel je luterský. A luteráni, na rozdíl od kalvinistů, nejsou takoví asketičtí puristé, co se chrámového umění týče. V kostele je nápadně bohatě zdobený kazetový strop, a i nějaký ten obraz se najde. Vzhledem se však ani evangelický kostel v ničem neliší od stovek jiných podobných, rozesetých v pásu od severního Německa přes Pobaltí, Slezsko, až po Uhry a Rumunsko – zahleděný do pozdní gotiky časů Lutherových, z červených pálených cihel. Tento německý vzor –Backstein– ostatně ovládl i katolické kostely a převzala jej i průmyslová architektura. Takže přístavní doky v Rotterdamu, anglické dělnické kolonie, továrny v Pittsburgu – nebo třeba ostravské Vítkovice vypadají úplně stejně. Červeně.

Dobrá, evangelíci se tedy pomodlí v pokojíku svého srdce, kostel v podstatě nepotřebují.

 Mnoho vrcholných zážitků tedy ducha a povznesení hledající návštěvník centra Ostravy čekat nemůže. Ostrava (ostatně jako do jisté míry celá naše země, přinejmenším v době pobělohorské) trpí nepřítomností nobility, vlastních elit. I v době průmyslového rozkvětu skuteční vlastníci místního bohatství sídlili někde jinde, ve Vídni, v Německu. A když sem investovali, činili tak bez osobního zaujetí a osobitého vkusu. Většina objektů zde stavěných, byla koncipována zcela racionálně, účelově, jen s minimální snahou o přesah do estetické či spirituální roviny. Není proto divu, že chyběli i místní umělci, Ostrava neměla mnoho výrazných osobností ducha. Zůstávala jen spontánní lidová tvořivost a činnost nadšených amatérů a zručných řemeslníků.

Jsou ale i výjimky. V roce 1931 si na Fifejdách, v místě, které mělo být rovněž jedním z dominantních náměstí nové Ostravy, nechali postavit kostel metodisté, dalo by se říct moderní církev, přicházející do Evropy z Ameriky s misií vedenou nejnovějšími marketingovými prostředky. Kostel navrhl architekt Karel Kotas ve stylu tehdy módního funkcionalismu. Podobné stavby v oné době vyrůstaly po celé republice – stavěla si je zejména církev československá. Jeden takový chrám – Husův sbor – stojí v Ostravě – Svinově. Byly to šokující stavby. Jednak tím, že byly ultramoderní. Ale také tím, jak rouhačsky připomínaly vodárny či hasičské zbrojnice nebo tělocvičny. A jako by toho nebylo dost, zakrátko na to, v roce 1934, vyrostl docela nedaleko katolický kostel sv. Josefa s přilehlým salesiánským klášterem Dona Bosca – rovněž ve funkcionalistickém stylu. Moderní architektura těchto církevních staveb silně pila krev komunistickým ideologům, žárlivě bojujícím ve jménu ateistického materialismu proti veškeré možné konkurenci činící si rovněž totální nároky na lidské nitro. Salesiánský klášter samozřejmě zrušili hned v 50. letech a do kostela umístili Krajskou vojenskou správu. V 70. letech 20. století se jim podařilo vystrnadit metodisty a pod záminkou stavebního rozvoje místa nápadný kostel zbourat. Z kostela sv. Josefa nedaleko Ústředního autobusového nádraží alespoň uřízli mohutný kříž, který čněl na věži.

Dnes je kostel sv. Josefa opět kostelem, salesiáni se znovu věnují školní mládeži a kříž opět ční na věži a dominantně se vyjímá v záplavě antén a vysílaček, rovněž moderních to symbolů doby, vypínajících se nad horizont.

Ale Kotasova odvážná stavba nenávratně zmizela.

 A není to jediná sakrální budova, která zmizela z centra města. V době největšího stavebního boomu si nedaleko centrálního náměstí postavili i Židé okázalou synagogu. Není divu. Židé, ať už bohatí bankéři a průmyslníci, či obyčejní hokynáři a majitelé dělnických kořalen, se po roce 1849 stali výraznou ekonomickou silou města. Ale ani jejich synagoga nijak nevybočovala z průměru. Podobných staveb v maurském slohu byly po celé Evropě stovky.

Synagoga vzala za své krátce po německé okupaci, v roce 1939. Dnes ji připomíná jen pamětní deska skrytá v proluce za obchodním domem v prodloužení Zeyerovy ulice.

 Při hledání dominant Ostravy jsme dospěli ke konstatování mírného duchovního deficitu města, možná až symptomaticky nápadné absence určitých míst, staveb a artefaktů, které by vázaly město k výšinám či hlubinám. Pokus tehdy ještě rakouského katolicismu o monumentalitu v duchu teologie slávy (theologia gloriae) nevyšel. Ústřední chrám nejenže nezaujal dominantní pozici ve městě, ale prakticky nemá farníky. Evangelíci, byť v době stavby svého chrámu početní (ovšem většinou německy hovořící) byli opět odkázáni do evangelické prostoty a neokázalosti. Tak snad jedině ten kříž na věži kostela sv. Josefa zůstává připomínkou, že existuje taky zcela pokorná teologie kříže (theologia crucis). Vypíná se totiž nad územím, kde autobusové nádraží pohltila jedna z nových dominant města – hypermarket. Monstrózní, svými rozměry předimenzované chrámy konzumu, které se rovněž staly symbolem jakéhosi nového náboženství, se ovšem nepnou vzhůru. Líně se rozvalují a jako Moloch požírají do svého rozpláclého břicha nevědomé oběti kultu Spotřeby.

Naštěstí si život města sám zřejmě vynucuje touhu po občerstvujícím zastavení a inspirativním oplodnění shůry. Je-li pravda, že místo se stává posvátným především díky lidem, kteří se na něm shromažďují a modlitbám, jimiž se odtud upínali k nebesům, pak i prostor, jehož sakrální znaky sice vymizely, nemůže zcela duchovně fluktuovat.

 Na kdysi plánované slavnostní magistrále, kterou měly lemovat honosné oficiální budovy od náměstí Republiky až po Mariánské Hory (dnes třída 28. října), býval hřbitov. Dokonce i židovský hřbitov. A stálo tam architektonicky pozoruhodné krematorium. Komunistická moc si však přála tuto ulici učinit dominantní promenádou symbolizující její ideologii vědecko-technického materiálního pokroku. Nejdříve se jí podařilo zbourat krematorium, pak přestěhovat hřbitov a nakonec zrušit i židovské pohřebiště – zřejmě jako nežádoucí připomínku smrti (memento mori) kalící utopický optimismus. Dnes je v oněch místech park. Podobně, ovšem už dříve a z jiných důvodů, i Husův sad v centru města vznikl na místě někdejšího hřbitova (z něhož tu ještě zbyla kaplička). Když už ne věčný, tedy alespoň dočasný odpočinek nabízejí tato místa.

Tradiční církve, kdysi početné a velké, ztrácejí věřící. Jejich předimenzované chrámy zejí často prázdnotou. Ale kupodivu, jakési kouzlo piety místa si vynucuje otevření těchto budov – třeba pro jiné, možná méně spirituální, ale přesto povznášející zážitky. Ostravské kostely se naštěstí poměrně často otvírají širší kulturní veřejnosti, která chce právě v nich přijímat požehnané působení uměleckých děl. Je sympatické, že církevní autority nijak nápadně necenzurují obsah takových kulturních akcí a kostely tak už zažily i věci poměrně značně vzdálené tradičnímu křesťanství. Zaplať Pánbůh za to.

Dominantní ulicí Ostravy se nestala okázalá třída 28. října, ale zcela spontánně vyrostlo jiné centrum – Stodolní ulice. V duchu výše řečeného není jistě bez zajímavosti, že právě v jedné z bočních uliček slavné Stodolní stávala ještě ve 30. letech 20. století židovská chasidská modlitebna. I ta vzala za své – nepřála jí doba ani stavební rozvoj města. Pikantní je, že chasidé, známí svým radostným, až bezstarostně veselým pojetím zbožnosti, se rádi vyjadřovali zpěvem a tancem, pochopitelně náležitě hlučným. Dochovaly se záznamy o stížnostech místních obyvatel na bujnou zábavu a uši týrající zvuky nezvyklého hlasitého zpěvu, který se rozléhal vždy jednou týdně z místní modlitebny. Kdo ví, proč je i teď, zejména z pátku na sobotu, na Stodolní nejvíc veselo?

O Ostravě si vždycky každý myslel, že je černá, špinavá, nevzhledná… Každý, kdo sem nyní přijede, je překvapen, jak je Ostrava zelená, prostorná, a vůbec pozitivní… Rovněž se vždycky říkalo, že Ostraváci mluví sprostě, zejména havíři. Zajisté. Ale když se člověk dnes zaposlouchá do mluvy mladých, i hodně mladých, kdekoliv v této zemi, zjistí, že jsou asi všichni z Ostravy. Ale panovalo také kdysi obecné přesvědčení, že havíři jsou zbožní (i když drsné mluvy). Lidé asi měli na mysli to jejich Zdař Bůh! a svatou Barboru… Riskantní práce v podzemí nepochybně vyžadovala statečnost hraničící až s hazardováním s vlastním životem a na druhé straně důvěru ve vyšší moc hraničící s pověrčivostí. Jenomže havíři už v Ostravě prakticky nejsou. A co se religiozity místních obyvatel týče, ta byla vždycky tak trochu výjimečná, vymykající se statistickým průměrům a vědeckým teoriím. Město se totiž dotýká tradičně výrazně zbožných regionů, i když s etnicky různě profilovanou spiritualitou. Ale jeho obyvatelstvo bylo vždy značně smíšené, často složené z lidí právě vykořeněných ze svých domácích tradic. Proto mají svým původem pravdu ti, kteří říkají, že Ostrava je zbožné město, i ti, kteří ji pokládají za experimentální oblast religiózního vakua.

Možná že i toto specifikum může být předností. Ostrava je zelená. Duchovně ale – pole neorané. To je přece příležitost! V poslední době se i v tomto jinak komplikovaném terénu stále někdo o nějakou kulturní či duchovní orbu i setbu pokouší. Uvidíme. Možná, že nové tradice už začaly zapouštět kořeny…