Sbírám dobré skutky

Brno - Sbírám dobré skutky. Prostě udělat někomu cizímu nečekanou radost. Snažím se zabodovat alespoň jednou denně. Někdy se daří, někdy ne. Většinou záleží na tom, co dělám:  jízda autem = v průměru dva zásahy za čtyřicet minut městem; použití mhd = jeden zásah za tři jízdy vpodvečer, dopoledne je to lepší; návštěva pískoviště = jeden zásah za dvě návštěvy; domácí práce = nula, tady se aktivita očekává. Alespoň tak zněla moje prvotní definice. Pak mi ale kamarádka Markéta řekla, že tohle nejsou „pravé dobré skutky“, ty se prý poznají podle toho, že si je vlastně ani neuvědomíme. Ha! Moje vlastní radost z toho, jak malými krůčky měním svět k lepšímu, vzala za své. Po pár dnech jsem si ale uvědomila, že se mi jeden takový nevědomý dobrý skutek vlastně podařil. Anebo ne?

Zdroj: isifa/Lidové noviny Autor: Viktor Chlad

Třídní srazy bývají specifickou událostí. Já se na ten svůj první středoškolský po deseti letech trochu připravila. Týden dopředu jsem věděla, co si na sebe vezmu (fialové šaty, žlutý pásek) i co o sobě řeknu („jsem šťastná a úspěšná“). Po minutě strávené mezi svými bývalými spolužáky jsem ale zjistila, že zbytečně. Všichni vypadali stejně jako u maturity a jejich osudy a role rozdané na gymplu jenom jednoduše pokračovaly dál. Já cucala svařák a nudila se. Pak přišel můj spolužák Honza. Mívali jsme k sobě vcelku nijaký vztah, tentokrát jsem ho ale vítala nadšeně a s nadějí na něco zajímavého jsem se začala vyptávat. Z našeho rozhovoru se brzy stala nepříjemná výměna názorů. Já spíše doleva, on v pravé zatáčce. Podle něj se o sebe má každý postarat sám nehledě na jeho schopnosti či sociální zázemí, který je Honzovi „fakt jedno“. Naše vláda dělá potřebný reformy a jemu je „fakt jedno“, kdo v ní vlastně sedí. A tyhle reformy je potřeba udělat za každou cenu, ať na ně doplatí anebo na nich naopak vydělá kdokoliv, protože to mu je „fakt jedno“. Na závěr našeho rozhovoru jsem mu popřála, aby nikdy nepotřeboval sociální solidaritu, načež mi odpověděl, že ji „fakt nebude potřebovat“, a já se šla zchladit pivem.

Až druhý den jsem si vzpomněla na Honzu, jak vypadal v roce 1993, kdy jsme spolu poprvé usedli do lavic. Byl prvním dyslektikem a dysgrafikem, kterého jsem poznala. V době, kdy  se tyhle dysfunkce ve školách teprve legitimizovaly, dosud byli takoví žáci považováni za hloupé a pomalé. Učitelé na něj brali ohledy, dostával jiné diktáty, zadání písemek, anebo přimhouřili oko při známkování. Nám o tom dopředu řekli a nikdo mu nedal ani na moment znát, že by byl protěžován bez příčiny či cokoliv jinak nepříjemného. Na rozdíl od jeho bývalých spolužáků, kteří ho jednou hodili do popelnice.

Takže kde je ten dobrý skutek? Mohla jsem mu na to „fakt je mi jedno“ říct, že on přece solidaritu poznal na vlastní kůži, díky laskavému a hlavně individuálnímu přístupu mohl vystudovat gymnázium a potom i vysokou školu. Kdyby ho všichni házeli do jednoho pytle, možná by teď ty popelnice vysejpal. Tohle jsem mu na tom večírku mohla říct. A neřekla. Protože jsem na to zapomněla.